Ing. Josef Bernard

„V osmašedesátém roce mi byly tři roky, ale přestože se říká, že se málo věcí pamatuje z té doby, tak já mám jeden dobrý příběh, protože v té době maminka dělala na mandlu, to byla jedna z hlavních ulic v Plané u Mariánských lázní, Dukelských hrdinů. A já jsem tam strašně rád chodil, protože tam byla taková zvláštní vůně, ten stroj byl takový záhadný, pořádně vrzal, zároveň voněl a to prádlo z něj bylo vždycky takové krásné, načechrané. Měl jsem to tam prostě rád a chodil jsem tam za maminkou docela často. A najednou vidím, že do ulice vjíždí tanky a obrněná vozidla – a já jsem z nich měl ohromnou radost. Vyběhl jsem z toho mandlu a začal jsem mávat na ty vojáky a obrátím se na maminku, a ona plakala. A já jsem říkal: ‚Mami, co pláčeš? Vždyť jsou tady vojáci!' A něco v tom smyslu, to si už takhle přesně nepamatuju. A ta událost mi asi zůstala zafixovaná v hlavě právě proto, že tam byl ten kontrast takové té dětské naivity, že mám rád vojáky, zbraně, a to neuvědomění si, co se vlastně děje.“

„Můj tatínek je z nějakých sedmi dětí a jeden z těch jeho bratrů hned v padesátých letech emigroval. A on se učil taky ve Škodovce – ono hodně tátových bratrů... vlastně jeden, dva, tři, tři se, tuším, učili ve Škodovce. Tak jezdil do učení a měl takový dřevěný kufr, ve kterém si vozil věci. A to bylo zajímavé, protože babička šla pro uhlí do stodoly a když nabírala uhlí, tak narazila na ten kufr. A teď nevěděli, co se děje, proč si nevzal s sebou ten kufr. No, on si vzal batoh a běžel přes hranice do Německa. Běžel ještě s jedním klukem, tam se nějak rozkmotřili. Byla tam nějaká avantýra s nějakou další emigrantkou. Asi mu ji ten kluk přebral. A potom odjel do Spojených států a později do Kanady. A vím, že pak přestal psát. Pak někdy v sedmdesátých letech se úplně odmlčel. A tenkrát ho nechávali oficiálně hledat. Tenkrát se ještě hledalo přes Červený kříž, myslím, že ta služba vůbec nefungovala, že to bylo jenom jako.‘‘

„Nicméně zrovna v den, kdy jsem si byl vyzvednout takové ty klasické trhací lístky, jak tenkrát byly do bijáku, takové ty perforované, abych je mohl orazit a prodávat je lidem, tak jsem se měl dostavit na odbor kultury – tady na tehdejší to bylo ÚMO, tuším, 3 na Americké ulici, teď jak je pomník americké armádě, tak naproti. Tam si mě zavolal nějaký referent kultury a říkal: ‚Vy děláte tu besedu s Foglarem?' A já říkám: ‚Jo, to jsem já. To všechno je připravené, plakáty jsou vyvěšené.' A on říkal: ‚Ta beseda se nebude konat.' Já jsem se na něj podíval: ‚Jak se nebude konat? Vždyť už je to oznámené, všichni lidi to ví.' A v tašce jsem měl v tu chvíli, kdy jsem si s ním povídal, ty lístky, které jsem měl prodávat lidem. A já jsem mu řekl: ‚Ale to tedy máme problém. Tak musíme vytisknout nové plakáty.' A on říká: ‚Proč?' - ‚No, já jsem prodal všechny lístky. Musíme vyvěsit plakáty, že se ty lístky budou vracet a že budeme vracet vstupné.' No, a chlap zmizel tak na pět minutek, na deset možná, odhaduju, do vedlejší kanceláře. Pamatuju si, že tam byla ještě nějaká paní - ta tak zuřivě bušila do psacího stroje a bylo vidět úplně, jak jsem jí nesympatický, na dálku. A chlapík se vrátil za chviličku a říkal: ‚No dobře, tak si tu akci udělejte. Jakmile bude nějaký malér, veškerou zodpovědnost si berete na sebe vy.' A já jsem řekl: ‚,No samozřejmě, my jsme tu od toho, abychom tu akci připravili.‘‘

„Snažili jsme se ve Škodovce vytvořit v jednotlivých závodech prostředí lidí, kteří budou potenciálně čekat na nějakou situaci, kdy se něco stane, a abychom se rychle mohli svolat a třeba připravit nějakou akci. Tenkrát jsme ještě vůbec netušili, jakou a jak to všechno bude. To byla jedna funkce těch skupinek v jednotlivých závodech Škodovky a ta druhá byla distribuce tehdy zakázané literatury - knížek a časopisů. A protože byl velký problém - to nebylo jako dneska - s tiskem a s distribucí samizdatu, tak jsme se snažili ve Škodovce najít kopírovací střediska, která by tu zakázanou literaturu mohla množit. No, a skutečně se nám během několika měsíců podařilo ty holky z těch kopírek přesvědčit. A měli jsme tři místa. Jedno bylo v ‚zátiší', druhé bylo v ozubených kolech a třetí u hlavní brány. A měli jsme takový propracovaný systém, že od pana Pitora, od pana Šaška, třeba i od Petra Náhlíka, Míry Svobody jsme získávali literaturu, a ta se poměrně ve velkém množila v těchhle kopírovacích střediscích. A bylo to legrační, protože vlastně pod svícnem byla největší tma. Tam skutečně vládl přísný režim. Byla taková velmi tuhá evidence toho, co a kdy se kopíruje, a my jsme společně s těmi holkami našli způsob, jak tu evidenci ošálit.“

„A my jsme zorganizovali takovou besedu na faře pro lidi ze Škodovky o Turínském plátně - mimochodem to lidi ohromně zajímalo - ale tam jsme prvně prokázali značnou neopatrnost tím, že jsme si telefonovali s farou a samozřejmě, telefon na tahleta místa byl odposlouchávaný. No a tam už zachytili nějakého Bernarda někde asi ze Zahradní ulice - tam jsem bydlel tenkrát na Svobodárnách. A tam začaly už nějaké výslechy. Ale abych zase ze sebe nedělal nějakého hrdinu - nikdo mě nebil, byl to takový nepříjemný nátlak, kdy oni si zjistili, kdo je moje přítelkyně, že studuje lékařskou fakultu a že je v páťáku a při tom výslechu mi říkali, že by taky nemusela dokončit školu. No, takový ten hnusný estébácký střední nátlak bez toho bití. Já jsem nějak – asi myslím relativně úspěšně – hrál takového troubu ze Škodovky, když mi řekli: ‚Vy jste dělal nějakou tu besedu o Turínském plátně.' A já jsem řekl: ‚O jakém plátně? Já furt nevím, o co jde. Ono se ztratilo někde nějaké plátno?' A takhle jsme si povídali a teď ani nevím, jestli si po tom výslechu řekli: ‚To je takový blbec, že ten ani tu besedu dělat nemohl, anebo si řekli: ‚Hele, ten je tak vyčůraný! Na něj si musíme dát pozor'.“

„Měl jsem kšandy, džíny a to [americké] tričko. Sedmdesátý sedmý rok, květen. Samozřejmě přituhovalo po Chartě. A my jsme se v ten den – a to vám dokáže ta fotografie – fotografovali. To byla ohromná náhoda, já o tom nevěděl. Najednou: Budeme se fotit! A tak jsme se odfotili. Já jsem se fotil společně s celou třídou, pak ještě se skupinkou mých tří kamarádů. Dodnes si to pamatuji, že tam byl Jirka Fleissig, Jožka Brůha a Pepa Důriškovič. A já jsem byl tak hrdý v tom triku. Skončilo to fotografování a paní třídní učitelka si mě zavolala na chodbu, že se mnou něco potřebuje probrat. A aniž řekla jediné slovo, tak mi na té chodbě vrazila dvě facky. Prý aby se mi taky nějaké hvězdy rozsvítily – to bylo plné hvězd, to tričko. Tak ať prý mám ještě nějaké hvězdy navíc.“