The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Baruch Bernstein (* 1924  †︎ 2011)

• narozen roku 1924 v Sofii

• pochází z židovské rodiny

• po vydání protižidovských nařízení se zapojil do odboje

• stal se členem organizace RMS (Dělnický mládežnický svaz)

• v roce 1942 se přidal k partyzánům, operujícím v oblasti Staré Zagory

• v roce 1944 vstoupil jako dobrovolník do bulharské armády

• účastnil se bojů v Makedonii

• po válce studoval strojní inženýrství v Československu

• po promoci v roce 1953 se v Československu usadil natrvalo

• zemřel 16. listopadu 2011

Do ilegality

Baruch Bernstein se narodil 22. ledna 1924 v bulharské Sofii. Jeho otec byl holič a měl ještě další čtyři děti. Rodina bydlela ve čtvrti obývané nemajetnými Židy, zejména dělníky a drobnými řemeslníky, a kvůli své neutěšené finanční situaci se často stěhovala. Před válkou Baruch Bernstein navštěvoval židovskou školu.

V roce 1941 vydal bulharský fašistický režim protižidovské zákony: „Židé nemohli studovat, měli zakázáno vycházet po deváté hodině večer, museli nosit žluté hvězdy. A tohle všechno mě strašně pobuřovalo. Protože jsem nebyl sám, tak se brzy v naší čtvrti ustavila ilegální skupina mladých lidí organizovaných v organizaci RMS, to znamená Dělnický mládežnický svaz, který byl proti fašismu… Byli jsme mladí, neměli jsme žádné velké politické znalosti. Psali jsme protinacistické letáky a v noci jsme je strkali do poštovních schránek… Psali jsme na zdi různá protifašistická hesla. Začaly se organizovat městské bojové skupiny, bylo to však velmi nesnadné, protože jsme neměli zbraně a museli jsme je různě kupovat. Byl jsem členem jedné skupiny, bylo nás asi pět lidí – účastnil jsem se jedné akce, kdy jsme v centru města zabili německého vojáka. To bylo koncem roku 1941. Snažili jsme se dělat různé sabotáže. Zapálili jsme továrnu, kde dělali pro Němce kožichy, zapálili jsme ještě jednu továrnu – ale to se nám moc nepovedlo – kde vyráběli teplé boty pro německou armádu. Blízko Sofie, v Radoměři, jsme zabili jednoho fašistu, který byl známý tím, že trápí místní sedláky…“

K partyzánům

V roce 1942 se v Bulharsku vystupňovaly akce proti odbojovému hnutí. Boj ve městech již nebyl možný a začaly se formovat partyzánské oddíly: „Byli jsme nuceni ze Sofie odejít, neměli jsme kde spát, neměli jsme se kde ukrývat. Zůstat v Sofii bylo velmi nebezpečné. Ve skupině pěti lidí jsme v Sofii sedli do vlaku a jeli do Staré Zagory, protože jeden člen skupiny byl ze Staré Zagory a jeho otec byl spolupracovník partyzánů.“ Po několika dnech skrývání přišli partyzáni a skupina sofijských odbojářů se připojila k jejich skupině. Baruch Bernstein získal ilegální jméno: „Každý z nás měl pseudonym. Mně například říkali Račo. Nikdo o mně nic nevěděl. Pouze věděli, že jsem ze Sofie, a někteří věděli, že jsem Žid. To bylo všechno. A já dodnes neznám jména některých lidí. Vím jen, jak se jmenovali jako partyzáni.“

Od podzimu 1942 tedy Baruch Bernstein působil v partyzánské skupině: „Bylo nás dvacet až třicet lidí a žili jsme v zemljance. Byla ve svahu a uvnitř byla široká asi dva až tři metry, byla tam i kamna a kolem stěny postele. Bylo to strašné, nikdy jsem nebyl zvyklý na tom spát a tlačilo to. Ale pak jsem si zvykl… Nejhorší byla zima, nemohli jsme vylézt ven, protože bychom nechali stopy…Byli jsme tam víc než tři měsíce. Měli jsme zásoby mouky, nějaký omastek a sýr, a když byla kukuřičná mouka, tak se dělala kaše s troškou omastku a se solí. A to se jedlo ráno, v poledne a večer. Jednou se stalo, že jsme v zimě zůstali bez soli – a to bylo strašné.“

Z nebe přišel anděl

Velitel partyzánské jednotky byl přezdíván Pantera: „Byl to sedlák a kradl ovce. Chytili jej a zavřeli. Ve vězení byli komunisti, bavili se s ním a on, protože byl z chudé rodiny, se stal také komunistou. Když byl v roce 1936 ten levosektářský kurz a komunisté chtěli dělat vzpouru a byli chyceni, tak on stačil utéct přes Cařihrad do Sovětského svazu. Byl tam asi čtyři pět let a v roce 1942 byl v Bulharsku vysazen jako parašutista. Oni se ale spletli, pustili jej dál, než bylo třeba, a spadl na střechu jednoho popa. Bylo to v noci. Žena popa slyšela rámus a šla se podívat. A protože měl bílý padák, tak začala volat: ‚Otče, pojď se podívat, z nebe přišel anděl!‘ V tom kraji zorganizoval partyzánský oddíl a byl naším velitelem. Vždy jsem se smál tomu, že se denně holil a pak se mazal krémem. Říkal mi: ‚Co si myslíš, já jsem byl v Sovětském svazu a v Moskvě jsem chodil do Balšoj těatr a tak budu chodit i tady a vy taky!‘ A on nás nepustil do vesnice, když jsme nebyli oholení a ostříhaní, aby si lidé nemysleli, že jsme nějací zbojníci, aby viděli, že jsme hezcí kluci.“

Partyzánská skupina se zabývala různými akcemi. Získávala zásoby, útočila na důležité hospodářské objekty, které pracovaly na zásobování německé armády. Partyzáni také ničili archivy záznamů potravinových dodávek a obstarávali si zbraně, kterých byl stále velký nedostatek. První ostré bojové akce se Baruch Bernstein zúčastnil na začátku roku 1943 u obce Bozduganovo: „Chystali jsme se na nějakou velkou akci a bylo nás asi čtrnáct lidí a spali jsme v lese. Já jsem byl na stráži asi o patnáct metrů dál u silnice. Slyšel jsem nějaké hlasy a velitel poslal jednoho kluka, aby vylezl na strom a podíval se, jestli něco nevidí. Viděl, že z jedné strany přichází gendarmeristi. Zaujali jsme pozice a oni nás neviděli. Velitel řekl: ‚Nikdo nebude střílet, dokud nedám rozkaz!‘ Jeden z nich šel blíž k nám, tak jsme jej chytili a odzbrojili. Čekali jsme, a když přišli na takových deset patnáct metrů, tak velitel řekl: ‚A teď střílejte!‘ … Zabili jsme asi tři nebo čtyři lidi, ostatní utekli. Toho, kterého jsme chytili, jsme taky zabili. Tenkrát to pro mě bylo něco strašného, bylo to poprvé, co jsem šel do takového boje. Ležel jsem tři metry od velitele a najednou, když začal střílet a všichni začali střílet, tak jsem myslel, že jsem zabitý. Tak jsem se v tu chvíli bál. Potom jsem zvednul hlavu, podíval se, že mi nic není a začal jsem střílet. Nevím, jestli jsem někoho zabil, ale mířil jsem.“

Jeden z nejsilnějších válečných zážitků se Baruchu Bernsteinovi přihodil v roce 1944 nedaleko obce Javorovo: „Měli jsme tam nového partyzána a šli jsme k jeho rodičům, kteří tam bydleli. Byla už tma a já jsem zůstal venku na dvoře jako stráž. Přišla ke mně matka mého spolubojovníka a řekla mi: ‚Chlapče, já tě neznám, ty nejsi z našeho kraje, odkud jsi?‘ Řekl jsem, že jsem ze Sofie. A ona se na mě podívala a řekla: ‚Co dělá chudák tvoje maminka?‘ A začala brečet. Říkala: ‚My alespoň o našich dětech něco víme, jsou tady, ale co tvoje maminka?‘ To mě strašně vzalo u srdce, jak myslela na tu druhou maminku, protože ta neví, co je s jejím synem… Bohužel, jejího syna potom zabili.“

Poté, co se Bulharsko stalo v roce 1944 součástí protiněmecké koalice, část bulharských partyzánů se dobrovolně přihlásila do bulharské armády. Jedním z nich byl také Baruch Bernstein, jenž se zúčastnil bojů s Němci v Makedonii: „Nejhorší boje byly u Kumanova. Byli jsme několik dní zakopaní a nemohli jsme postupovat dopředu, protože bychom byli na otevřeném poli. Museli jsme čekat, až přiletí letadla a budou bombardovat jejich kulometná hnízda. Letadla přiletěla, bombardovala, pak přijely tanky a my jsme šli za nimi a převzali kótu na vrchu Stracin. O něco dál bylo něco podobného, ale tam nás Němci začali bombardovat. Pouštěli na nás strašně veliké bomby, které se ve vzduchu otevřely, a pak padaly, jedna vedle druhé, menší bomby. To bylo něco hrozného. Krčili jsme se tam a najednou jsme uslyšeli rámus z těch velkých bomb, které se otevřely, a ty plechy drnčely. To si člověk nedovede představit, co to je, koukat nahoru, jak na něj padá bomba, která se otevře, a bomby padají všude okolo. To člověk vůbec neví, co se děje. Trvalo to ale jenom asi dva nebo tři dny a pokračovali jsme dál a skončili jsme ve Skopje.“

„S námi byl jeden sovětský generál a já jsem měl za úkol jej chránit. Byl jsem vždycky vedle něj a on mi vždy řekl, abych si lehl, a on si stoupnul na nejvyšší kámen nebo skálu a pozoroval, jak se vedou boje. Říkal jsem mu, aby toho nechal, ale on se mi vysmíval. Kolem něj lítaly kulky a nikdy jej netrefily.“

Protože se Bulharsko nepodílelo na holocaustu, rodina Barucha Bernsteina přežila válku. Po skončení války si pamětník dodělal gymnázium a v prosinci 1947 odešel do Československa studovat strojní inženýrství. Studium ukončil v roce 1953 a vrátil se do Bulharska, kde však již jeho rodina nebyla, protože se odstěhovala do Izraele. Jelikož neměl kam přivést rodinu, kterou si mezitím založil v Československu, vrátil se do Prahy, kde žije dodnes.

„Byl bych rád, aby už válka nebyla. Aby nemuseli být partyzáni, aby nemuselo být zabito tolik mladých lidí. Chtěl bych, aby všechny národy žily jako lidi. A to je nejdůležitější. Aby každý člověk věděl, že je člověk, pak může být bohatý nebo chudý, na tom nezáleží. Ale každý musí být především člověk.“