The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Berounský (* 1932)

• narodil se 20. května 1932 rodičům Jiřině a Jaromíru Berounským

• jeho strýc Josef Berounský byl účastníkem prvního a druhého československého odboje a letcem RAF

• otec byl členem Československé legie v Rusku

• v roce 1946/1947 nastoupil na víceleté anglické gymnázium v Praze

• po roce 1948 byl součástí protirežimní školní skupiny, která distribuovala letáky ke 100. výročí narození T. G. Masaryka a odcizila kartotéku ČSM

• v roce 1950 byl obviněn z velezrady a vyloučen ze školy

• o rok později byl odsouzen k podmínečnému trestu za zločin sdružování proti státu

• v roce 1958 mu byla nabídnuta spolupráce se Státní bezpečností, kterou odmítl

• účastnil se protivládní demonstrace na Den lidských práv 10. prosince 1988 na Žižkově

• v roce 1990 byl rehabilitován

• od roku 1994 je v důchodu

• ve stejném roce začal psát komentáře do Rádia Svobodná Evropa, později přispíval do Lidových novin a do Českého rozhlasu

Když Jiří Berounský nastoupil na pražské anglické gymnázium, otevřel se mu svět poznání a literatury a začal se zajímat o dění kolem sebe. S novými poměry po roce 1948 ale nebyl ochotný se smířit. Se třemi spolužáky a profesorem českého jazyka proto vytvořil protikomunistickou skupinu. Ke 100. výročí narození Tomáše Garrigua Masaryka natiskli kritické letáky, které distribuovali do pražských telefonních budek. Nechtěli se smířit ani s terorem nastupujícího kádrování, a tak ukradli kartotéku místního Československého svazu mládeže (ČSM), která obsahovala neoficiální posudky na studenty. Soud Jiřího Berounského obvinil z velezrady. Z nadějného studenta se ze dne na den stal pracující dělník. Až do roku 1990 si nesl cejch podmínečného trestu za zločin sdružování proti státu.

Jiří Berounský se narodil 20. května 1932 jako jediný potomek rodičů Berounských. Jeho otec Jaromír vyrostl ve městě Sumy na dnešním území Ukrajiny, kde jeho otec v meziválečném období podnikal. Jako sotva dvacetiletý se za první světové války Jaromír přidal k Československé legii. Kulomet mu zranil obě nohy a celou anabázi strávil jako mrzák. Po skončení války se vrátil do Československa. Tam se seznámil s o deset let mladší Jiřinou Linkovou, se kterou se oženil.

Oba Jiřího rodiče pod vlivem euforie z nově založené Československé republiky přestoupili k Církvi československé husitské a hlásili se k myšlenkám sociální demokracie. Z české strany sociálně demokratické však po jejím násilném sloučení s komunistickou stranou vystoupili.

Strýc Josef byl letcem RAF, zahynul v kajutě lodi, kterou napadla německá ponorka

Když vypukla druhá světová válka, bylo Jiřímu sedm let. Tato událost zastihla Berounské v Jedovnicích, brzy se ale přestěhovali do pražské vilové čtvrti Hanspaulka. „Mezi námi českými kluky a německými výrostky rostlo napětí, v zimě jsme se koulovali a bylo jasně dáno, že jsme nepřátelé.“

Válečná léta má pamětník spojené především s velkým strachem o svého otce, bývalého legionáře. „Na začátku války odjel jako zaměstnanec Zbrojovky do Maďarska, kde byl ve styku s francouzským velvyslanectvím a ilegálně pracoval pro Československo.“

Do odboje byl zapojen i pamětníkův strýc Josef Berounský. Ten jakožto člen vojenského letectva odešel po okupaci se svou rodinou do francouzského exilu. Tam vedl celou organizaci letců. Poté působil ve Velké Británii v leteckém odboru Československé vojenské správy, velel československému leteckému depu v Cosfordu a působil jako československý styčný důstojník ve 3. bombardovací skupině RAF. Několikrát se účastnil bojových letů jako palubní střelec. „Jak jsme se později dozvěděli, zahynul v kajutě lodi, kterou zasáhla mina z německé ponorky.“ Ze Sovětského svazu tenkrát vezl důležité poselství československé vládě o československých občanech, kteří jsou vězněni v sovětských gulazích.[1] Stalo se to 30. dubna 1942, jen pár týdnů před atentátem na Reinharda Heydricha.

Tehdy okupační režim roztočil mašinerii domovních prohlídek, výslechů, zatýkání a poprav, která se nevyhnula ani Berounským. „Němci prohledávali všechny byty, takže byli i u nás. Chovali se ale relativně slušně. Ztišili se, když je maminka upozornila, že tam spí dítě, tedy já.“

Na konci války bylo Jiřímu třináct let. „Byl jsem mezi těmi, kdo Rusy vítal, a pomáhal jsem nosit kamení na barikády, které se stavěly na dnešní Evropské ulici pod Hanspaulkou.“

Na gymnáziu se mu otevřel svět, s komunistickým terorem se nechtěl smířit

Po válce se dospívající Jiří stal nadšeným skautem – rádcem. Jeho snem bylo stát se důstojníkem československé armády. Chtěl studovat politologii, historii, sociologii nebo jiný humanitní obor. V roce 1946 nebo 1947 nastoupil na víceleté anglické gymnázium v Praze v dnešní Charvátově ulici. To patřilo mezi nejlepší vzdělávací ústavy té doby. Aktivně jej podporovalo ministerstvo zahraničí i British Council. U absolventů se předpokládala nejen vynikající znalost anglického jazyka, ale i britských reálií.

Jenže po únoru 1948 se atmosféra ve škole změnila. „Dosadili novou, komunistickou ředitelku, nabádali nás, abychom se neúčastnili protirežimních akcí, a masivně jsme museli vstupovat do Československého svazu mládeže.“ Za nejžhavější komunisty a svazáky gymnázia označil pamětník Ritu Klímovou,[2] a Igora Tomeše. Podle Karla Köchera, který v té době gymnázium také studoval, byla „Rudá Rita“, jak Klímové přezdívali, organizátorkou teroru.

„I přes masivní cenzuru tisku jsem si začal uvědomovat, že společnost se nevyvíjí správným směrem. Viděl jsem to na nesčetných příkladech lidí ze svého okolí. Ti, kteří smýšleli jinak než komunisticky, byli perzekvováni. Nebylo to nic, co bych ve společnosti chtěl mít,“ reflektuje Jiří Berounský poúnorovou atmosféru.

Se spolužáky založil ilegální protistátní skupinu

Proto se student Jiří Berounský rozhodl, že proti režimu, který znásilňuje svobodu a svobodný projev člověka, bude bojovat. Na konci sexty, tedy v roce 1950, založil s dalšími spolužáky, Milošem Kočíkem, Jiřím Hovorkou a Petrem Landerem, tajnou skupinu. „Přidal se k nám i profesor Jaroslav Slavík, nesmírně vzdělaný člověk. Jeho přednášky přesahovaly kompetence gymnaziálního kantora, který se na hodinách nezdráhal mluvit o demokratických principech.“ Cílem skupiny bylo co možná nejvíc škodit komunistickému režimu a poté emigrovat. „Naivně jsme si mysleli, že bychom v zahraničí sjednotili československý protikomunistický odboj.“

V říjnu 1949 odcizili kartotéku členů ČSM, která pečlivě střádala neoficiální informace o jednotlivých studentech. „Psalo se tam o tom, z jakých je poměrů, jak se vyjadřuje k socialistickému režimu a případně jakým způsobem o režimu vtipkoval. Tyto zápisy měly velký vliv na budoucnost každého studenta, na jeho další studium i zaměstnání,“ vysvětluje Jiří Berounský princip kádrových posudků, které se po únoru 1948 staly každodenní realitou nejen v ČSM, ale i ve školách, podnicích nebo vojenských útvarech.

Bednu s jednotlivými složkami nakonec v květnu 1950 odcizil Jiří Hovorka. Po vyučování se schoval na toaletě, a jakmile byla škola prázdná, bedny se zmocnil. A Petr Lander ji odvezl mimo Prahu, do Senohrab,“[3] popisuje pamětník anabázi, avšak dodává, že o dalším osudu kartotéky už neví.[4]

Na jaře 1950 natiskla čtveřice studentů protirežimní letáky[5], které v den 100. výročí narození Tomáše Garrigua Masaryka v březnu 1950 vkládala do telefonních budek po celé Praze. „V letácích jsme chtěli připomenout Masarykovy ideály, které se z tehdejší společnosti vytratily.“ K rozmnožování letáků si zapůjčili školní hektograf od profesorky Marie Strádalové. „Ale nevím, jestli věděla, na co si jej půjčujeme,“ dodává pamětník.

Z nadějného studenta se stal ze dne na den dělník

Kvůli krádeži kartotéky ČSM se ve škole samozřejmě strhl poprask a vyšetřování. Už v březnu 1950 byla zatčena zmíněná profesorka Marie Strádalová, později i čtveřice studentů. „Na jaře 1950 si pro nás do školy přišla Státní bezpečnost. Museli jsme na výslech do Bartolomějské. Nic po nás nechtěli, všechno už věděli předem, včetně toho, že jsme tiskli ty letáky. Mě a Miloše Kočíka nakonec pustili, ale Jirku a Petra si nechali ve vyšetřovací vazbě.“

Po propuštění se nadějnému septimánovi zcela změnil život. Vyhodili jej ze školy a musel se ihned zapojit do pracovního procesu, stejně jako kamarád Miloš. „O život jsme přišli jen částečně, protože jsme museli dělat něco jiného, než jsme si vysnili.“ Ihned po vyhazovu odjel kácet stromy do Jeseníků, později pracoval jako dílovedoucí na stavbě. „Prostě jsem pracoval a čekal na soudní proces,“ dodává pamětník.

Dne 25. července 1951 byl Jiří Berounský zatčen podruhé. „Připadal jsem si jako Karel Havlíček Borovský. Ve čtyři hodiny ráno jsem otevřel oči a nad mojí postelí stál policajt, abych šel s ním.“ Jiřího odvezli do pankrácké věznice, a protože pro něj neměli místo na cele, umístili jej na korekci, což je v kriminální hantýrce betonová cela s jedním zamřížovaným okénkem. „Párkrát jsem od bachaře dostal pár facek, ale nemučili mě,“ dodává.

Byl obviněn z velezrady, u soudu vůbec netušil, o čem se mluví

Ve vězení Jiří Berounský zůstal až do soudního procesu, který se konal 6. srpna 1951 u Státního soudu v Praze. V soudních spisech byl případ pojmenován jako proces Bohumila Jednoroviče Kosovského a spol.[6] „Předvolali skupinu asi dvaceti pěti lidí.[7] Znal jsem tam jen své tři spolužáky, profesorku Strádalovou a profesora Slavíka. Ostatní jsem viděl poprvé v životě. Byl jsem jako v Jiříkově vidění. Mluvilo se tam o stycích s generály a o peněžních a rodinných záležitostech, kterým jsem vůbec nerozuměl. Nevěděli jsme, co nás čeká. Stovky lidí byly posílány do vězení bez mrknutí oka,“ vzpomíná Jiří Berounský, který od soudu odešel s podmínečným trestem za zločin sdružování proti státu. V době, kdy skupina kartotéku ukradla, totiž ještě nebyl plnoletý.[8] Profesor Slavík ale dostal sedm let natvrdo za velezradu. Soud se totiž domníval, že byl mozkem celé skupiny, což podle Jiřího Berounského nebyla pravda. „Po procesu nás všechny shromáždili ve velké cele, kde jsme se všichni objímali.“

V roce 1958 znovu na výslech ke Státní bezpečnosti

Po roce v zaměstnání byl Jiří Berounský doporučen k večernímu kurzu pro pracující, kde v roce 1952 složil maturitní zkoušku. Poté nastoupil na Fakultu stavebního inženýrství ČVUT a po roce studia přestoupil do druhého ročníku přece jen humanitněji založené Vysoké školy chemické technologie, kterou dokončil v roce 1957.

O rok později byl předvolán ke Státní bezpečnosti v Kolíně, kde tenkrát pracoval. „Rozdali mi dotazník, ve kterém jsem mlžil, aby nezjistili, že jsem byl trestně stíhaný. Jenže si toho všimli a začali mi vyhrožovat,“ vzpomíná Jiří Berounský, na kterého tenkrát použili metodu hodného a zlého policajta. „Hned mi ale začali říkat, že je mě škoda a jestli mě nenapadá, čím bych to mohl odčinit. Věděl jsem, kam směřují, ale dělal jsem blbého.“ Pak mu nabídli spolupráci se Státní bezpečností, což ale nemohl přijmout. „Měl jsem ale nahnáno. Když jsem vstoupil do místnosti, zabouchla se mříž, takže člověk měl zase pocit, že je za katrem. Byla to taková psychologická hra.“

Po invazi měl možnost zůstat na Západě, neudělal to

Uvolnění v šedesátých letech prožíval už jako otec od rodiny. V roce 1961 se oženil. S manželkou Janou se jim o dva roky později narodila dcera Martina a rok nato druhá dcera Mariana. Od šedesátých let pracoval v projekční firmě Chemoprojekt. Díky svým jazykovým schopnostem a především uvolněným poměrům podnik několikrát reprezentoval ve Velké Británii.

K ideálům svobody a demokracie se otevřeně přihlásil na jaře 1968 coby člen Klubu angažovaných nestraníků, který byl v Chemoprojektu založen. „V té době jsem ale tušil, že sem Sověti přijedou,“ popisuje Jiří Berounský své obavy, které se v srpnu 1968 naplnily.

„Začalo to v noci nebo brzy ráno. Osud byl zpečetěn. Naivně jsem se ale domníval, že důsledky invaze nebudou tak striktní.“ O emigraci Jiří Berounský neuvažoval, i když měl příležitost na Západě zůstat.

Během normalizace byl opět v hledáčku Státní bezpečnosti. „Dávali mi najevo, že patřím k nepřátelské skupině, zůstal mi totiž ten punc člena KAN. A jakýkoli kariérní postup byl u mě vyloučen.“

Na pád režimu vzpomíná jako na zjevení

Jiří Berounský nepředpokládal, že by komunistický režim v Československu někdy mohl padnout. „Čekal jsem, že takto prožiji celý život,“ uvědomuje si pamětník. Na Den lidských práv 10. prosince 1988 se přesto zúčastnil demonstrace opozice na Škroupově náměstí na Žižkově. „Byla to povolená manifestace, kde byl i Václav Havel.“

Události listopadu 1989 a přechod k demokracii považoval Jiří Berounský doslova za zjevení. Ačkoli si se sametovou revolucí obvykle spojujeme pocity euforie, Jiří Berounský hovoří spíše o jakési nečinnosti občanů. „Lidi byli za bolševismu dost pasivní. Ano, kritizovali režim, ale pasivně. A to se nezměnilo ani během přechodu k demokracii. I dnes zůstáváme pasivní, ať se děje, co se děje.“

Spravedlnosti se dočkal v prosinci 1990, kdy byl stejně jako jeho tři spolužáci z gymnázia soudně rehabilitován.[9] Po sametové revoluci se stal vedoucím střediska Chemoprojektu v Praze, kde pracoval až do důchodu v roce 1994. Ve stejném roce začal psát komentáře do Rádia Svobodná Evropa, později přispíval do Lidových novin a do Českého rozhlasu.

Po svých zkušenostech, kterými prošel v padesátých letech, si nesmírně váží svobody a právního státu. Domnívá se však, že současný režim by potřeboval v určitých ohledech reformu. Výslovně zdůrazňuje, že jeho osud je nesrovnatelný s osudem těch, kteří byli vězněni dlouhá léta nebo přinesli i oběť nejvyšší. Nicméně za totality nemohl nikdy dělat to, co by chtěl.  

 

[1] SPOLEK PRO VOJENSKÁ PIETNÍ MÍSTA. Brigádní generál in memoriam Josef Berounský. Vets.cz [online]. [cit. 2022-11-21]. Dostupné z: https://www.vets.cz/vpm/josef-berounsky-574/

[2] Rita Klímová (roz. Budínová) se narodila v roce 1931. Její otec Stanislav Budín byl ve 30. letech šéfredaktor Rudého práva. Kvůli židovským kořenům emigrovala s rodinou do USA. Po válce se rodina vrátila do Československa, kde Rita vystudovala anglické gymnázium a vystupovala jako přesvědčená komunistka. Za normalizace se stala výraznou osobností disentu. V listopadu 1989 se stala organizátorkou centrálního Občanského fóra, později byla jmenována velvyslankyní ve Spojených státech amerických. Viz IVANA CHMEL DENČEVOVÁ. 2019. Od rudé Rity k první demokratické velvyslankyni v USA. Osudové ženy: Rita Klímová. Dvojka.rozhlas.cz [online]. [cit. 2022-11-21]. Dostupné z: https://dvojka.rozhlas.cz/od-rude-rity-k-prvni-demokraticke-velvyslankyni-v-usa-osudove-zeny-rita-klimova-7640179

[3] Podle vyprávění Jiřího Hovorky odcizil bednu z klubovny svazu.

[4] Pětičlenná odbojová skupina však zřejmě nebyla jediná, které ležely posudky ČSM v žaludku. O krádeži posudků Rity Klímové vypráví pro Paměť národa i Karel Köcher, který byl za protirežimní postoj ze školy vyloučen v roce 1949. Spolu s bývalými spolužáky z anglického gymnázia a Skauta založil odbojovou studentskou skupinu. Podle své výpovědi pro Paměť národa se skupina vloupala do kanceláře Rity Budínové a ukradla její kádrové materiály a záznamy. 

[5] Viz dokument Leták rozšiřovaný ku příležitosti 100. výročí narození Masaryka v sekci dodatečné materiály

[6] Viz dokument Soudní rehabilitace procesu Bohumila Jednoroviče Kosovského a spol. v sekci dodatečné materiály.

[7] Viz dokument Oznámení Nejvyššího soudu o ustanovení ústního líčení na den 24. a 25. ledna 1952 v sekci dodatečné materiály.

[8] Podle zákona č. 231/1948 Na ochranu lidově demokratické republiky.

[9] Viz dokument Soudní rehabilitace procesu Bohumila Jednoroviče Kosovského a spol. v sekci dodatečné materiály.