Kiril Berovski

„V srpnu jsme mívali všichni ve firmě dovolenou. I zákazníci věděli, že v srpnu nefungujeme. Odjeli jsme do Bulharska k rodičům. 13. srpna 2002 mi volali z Prahy: ‚Kirčo, jsi pod vodou!‛ Nebylo mi sice nejlíp, ale řekl jsem si: ‚Přece se nezabiju!‛ Dal jsem si pár panáků, sedli jsme si s manželkou a přemýšleli, co budeme dělat. Nejdříve to musíme vidět a pak rozhodneme, jak dál. Dostali jsme se tam až za měsíc. Hned to nebylo možné, protože celé oblasti byly zavřené. My jsme měli sklady v Holešovicích, kde bylo všechno pod vodou. Otevřeli jsme garáž a tam dvě úplně nová auta zničená. Dodávka a Mondeo, všechno na odpis. Ve skladu jsme měli třicet sedm tisíc lahví vína. V červenci jsem je přivezl třemi kamiony a dal do skladu. S dodavateli jsem měl dohodu, že to budu platit postupně. Už jsem nezaplatil. Státní hygienik přikázal, že se všechno musí vyhodit. Museli jsme si dokonce zaplatit i ty kontejnery. Přiznávám, že dvě palety jsme schovali a s našimi partnery jsme se strašně opili. Co nám zbývalo?! Pak jsme si s paní sedli a lámali si hlavu, co dál. Řekli jsme si, že zkusíme pokračovat. Firma byla rozjetá, měla své jméno, já jsem byl všude známý, byl jsem dokonce několikrát v televizi diskutovat o víně, dařilo se nám. Proti více než stoleté vodě jsme ale pojištění nebyli. Začali jsme postupně splácet. Za pět nebo šest let jsme část z těch dluhů smazali, ale po čase jsme zjistili, že to neutáhneme. Poctivou prací to nešlo. Splatili jsme zboží výrobcům, začali jsme splácet úvěry bance a dostali jsme se do insolvence. Prostě hrůza! Nemám ve zvyku se točit k problémům zády, snažím se hledat řešení. S firmou jsme ale skončili. Tehdy jsem začal hledat různé brigády, dělal jsem na nádraží, to myslím není žádná ostuda. Paní si taky našla práci. Nějak to šlo dál.“