The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Věra Bezecná (* 1922)

• narodila se 18. února 1922 ve Vídni

• v roce 1938 repatriovala do Československa

• v letech 1943 až 1945 pracovala na Zemském úřadu v Praze

• v letech 1945 až 1948 byla místopředsedkyní Spolku českých právníků Všehrd

• v roce 1948 preventivně uvězněna v Ruzyni

• v témže roce se jí podařilo promovat na Právnické fakultě UK

• práci v oboru ale až do roku 1968 nesehnala

• pracovala jako vedoucí závodní kuchyně nebo jako zbožíznalec

• od roku 1968 do roku 1995 pracovala v Čedoku

• od konce 80. let je partnerkou Felixe Kolmera

Spojení na česko-rakouské trati

Předci Věry Bezecné, rodina Führingových, pocházejí z rakouského venkova, ze Stronsdorfu, nedaleko přechodu v Hevlíně. Její matka Marie se nikdy nenaučila pořádně česky, přestože většinu života, hnaného tvrdou silou soukolí evropských dějin, prožila v Československu.

Předci po otcově linii pocházeli z Uhlířských Janovic (v okrese Kutná Hora). Děda pamětnice stavěl Rakouskou severozápadní dráhu, a tak se přestěhoval i s rodinou do české čtvrti ve Vídni. Měl čtyři děti a jedním z nich byl Eduard Vencl, otec Věry Bezecné.

Eduard Vencl kromě rakouské reálné školy navštěvoval ve Vídni také soukromou českou školu, kterou vedl Jan Ludvíček. Osvojil si tak nejen český jazyk a české dějiny, ale především vlastenecké smýšlení. Z mírových smluv, jež završily první světovou válku, vyplynulo právo národů na sebeurčení, a tak se Vídeň v době První Rakouské republiky začala plnit českými školami, spolky a také publikacemi.

Eduard Vencl vystudoval slavistiku a germanistiku, stal se sociálním demokratem, profesorem na českém gymnáziu a významným činitelem v mnoha pročeských iniciativách. Na vídeňském nádraží se seznámil s Marií Führingovou, kterou si vzal, a roku 1922 se jim narodila Věra.

Vídeňačka

Pro vídeňskou výstavbu v době První Rakouské republiky jsou příznačné sociální stavby s prvky doznívající secese, známé jako Rotes Wien. V jednom z těchto domů pamětnice vyrůstala. Společnost jí dělala Jiřina, dcera profesora Juláka, rovněž Češka. „Naši tátové byli jako národovci věčně naštvaní za germanismy. Já jsem s rakouskými dětmi mluvila německy a s českými česky. Pořádně česky jsem se ale naučila až ve škole, moje mateřština byla němčina, poněvadž matka je vždycky vůdčí.“

Podle politického smýšlení rodičů navštěvovaly jejich děti Orel, Sokol či DTJ (Dělnickou tělocvičnou jednotu). Věra Bezecná však tyto aktivity musela z důvodu úrazu v dětství vynechat.

Schylování se

Vídeň sužovala nezaměstnanost a složitá politická situace – Sociálně demokratická strana dělnická a její Schutzbund, působení Heimwehru Křesťansko-sociální strany, zavraždění kancléře Dollfusse a Hitler mašírující k Vídni s příslibem chleba. „Po puči začal v ulicích Vídně otevřený boj mezi černými a červenými. Z našeho domu jsme museli uprchnout k prarodičům, kteří bydleli blíž Schönbrunnu. Bylo vyhlášeno stanné právo. A pak už se postupně začal víc a víc projevovat tichý nástup nacismu.“

Češi, především ti na vyšších postech, měli vždy dvojí občanství pro případ potřeby. Eduard Vencl odešel z Vídně těsně po X. všesokolském sletu do Československa. Byl upozorněn přáteli, že mu hrozí likvidace. Marie s Věrou ho následovaly o pět měsíců později.

Repatriace

Teta pamětnice odešla do Prahy již roku 1919 a v Liboci skoupila několik domů, takže tam na ně čekal „rodinný Sitz“. Už za vídeňských studií Věry Bezecné všichni mluvili o tom, že půjdou studovat vysokou školu do Prahy. Ovšem okolnosti svého odchodu si jistě představovali jinak.

Pražanka

„Chyběli mi spolužáci z Vídně. Vše bylo nové, ale já jsem byla ctižádostivá. Maturitu jsem sice udělala s vyznamenáním, ale stejně jsem byla bezprizorní, protože jsem neměla pracovní knížku, byla jsem v Praze pouze na pas a neměla jsem občanství.“

Při studiu reálky na Smetance pamětnice uzavřela četná přátelství, která si udržela po celý život. Významné pouto ji vázalo k Felixi Kolmerovi, který měl také příbuzné ve Vídni. Byli mimo jiné domluveni, že po válce město společně navštíví. Felix byl ale mezitím transportován do Terezína a následně do Osvětimi.

Díky protekci získala Věra Bezecná práci pro Zemský úřad Praha, překládala a působila v hospodářské skupině průmyslu cukrovarnického. Doma s rodiči napjatě poslouchali zahraniční rozhlas, matka pamětnice zapichovala do mapy špendlíky symbolizující postup spojeneckých armád a starala se o své rodiče, které se jí povedlo půl roku před koncem války přesídlit z rozbité a potravinami nedostatečně zásobené Vídně do Prahy.

„Na rohu byla policejní stanice a pan policajt mi často říkal, abysme dědečka nepouštěli ven samotného, protože mluví jen německy. ‚Jezdí na konečnou tramvaje a lidi nevědí, že není nacista. Oni mu natlučou!‘ Po válce se prarodiče vrátili do Vídně, do polorozbořeného domu. Vídeň byla rozbombardovaná do mrtě. Chodila jsem po ulicích a nevěděla jsem, jaká je to Straße. Pak přišli komunisti a maminka své rodiče mohla znovu spatřit až roku 1953. Poslali jsme spoustu žádostí a dopisů, než jí to dovolili.“

Všehrd

Věra Bezecná studovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Roku 1945 se spolužáky znovuzaložila Spolek českých právníků Všehrd a stala se jeho místopředsedkyní. Pro školní rok 1946 až 1947 užívala stipendia na Univerzitě Curych. Během příprav pohřbu prezidenta Edvarda Beneše, kdy měla těsně před promocí, byla zatčena a na šest týdnů, stejně jako mnoho dalších studentů, uvězněna v Ruzyni.

Akční výbor, který spolek Všehrd rozpustil, pamětnici nakonec povolení promovat udělil a doktorát získala. K výkonu právnické činnosti se však nedostala až do období Pražského jara. Nic nakonec nebylo ani ze stipendia na Harvard University. Někteří spolužáci se stali členy kolaborantské vlády. Jiní (bývalí členové Všehrdu), jako třeba Emil Ransdorf nebo Jan F. Tříska, emigrovali.

Věra Bezecná pro silný pocit vlastenectví odmítla Československo opustit.

Nové setkání

„V tramvaji č. 16, která byla úplně nacpaná, jsem se po cestě do školy seznámila s Frantou. Celou cestu jsem ho píchala deštníkem. Oháněl se a já řekla: ‚Tak já už tady vystoupím, ačkoli jedu na právnickou fakultu.‘ Chtěla jsem se pochlubit. Tak vznikla velká láska, a pak přišel rozpad.“

Pamětnice se roku 1949 provdala za Františka Bezecného, dobrodruha a budoucího lékaře. Roku 1950 se jim narodila dcera Monika. Jejich svazek však netrval dlouho.

Zaměstnání

Na právnickou kariéru mohla Věra Bezecná zapomenout. Pracovala v nejrůznějších podnicích – stala se vedoucí závodní kuchyně v Kovoslužbě, zbožíznalcem v Domácích potřebách, zaměstnankyní družstva Soluna a podobně. „V indiferentní Soluně jsem byla na pozici politicky přívětivé. Dělníci makali, vydělávali peníze a kašlali na politiku i na pamflety.“

Počátkem roku 1968 se v Praze objevil bývalý spolužák Jan F. Tříska, který se mezitím stal profesorem na Stanford University. Věra Bezecná byla konfrontována se svým tehdejším rozhodnutím neemigrovat, ale i tak si stála za svým přesvědčením.

Až v době uvolněných politických poměrů v období pozdního Pražského jara se stala členkou vedení právního oddělení Čedoku. Vzhledem k tomu, že nepodepsala manifest Dva tisíce slov, mohla na svém postu zůstat i v době normalizace.

Srpen a příznačné období normalizace

„V srpnu jsme byly s maminkou a dcerou ve Stronsdorfu. Seděla jsem v kadibudce a přiběhla maminka: ‚Jsou u vás Rusové! Počkej, pustím ti rádio.‘ Byla jsem konsternovaná a v ten okamžik na tom nejlepším místě.“

Věra Bezecná zůstala až do svého odchodu do penze v Čedoku. Pracovala v právním oddělení a také jako průvodkyně. Práce ji bavila a měla možnost cestovat. Do KSČ nikdy nevstoupila, kvůli vstupu však na ni nikdo netlačil. Nijak se neangažovala, protože vychovávala dceru a bála se. „V Čedoku byla dvouvrstvá společnost. Baby komunistické, to byly kolombíny. S kádrováky jsme hráli na schovávanou. To bylo asi všude stejné.“

Znovuobjevený Felix Kolmer

„Po rozvodu jsem si dalšího mužského nenašla. Nějak se na mě nechytali, nevím, jak to. Asi jsem se tomu i málo věnovala. Vařit neumím. Uklízet taky nechci, poněvadž moje máma byla urputně precizní. Až těsně před revolucí jsme se dali dohromady s Kolmerem. Byl to ještě pěkný mužský. Moje rakouská familie ho obletuje, ale je to sveřepý dědek.“

Felix Kolmer se v Terezíně oženil se svou kamarádkou z dětství, oba se šťastně vrátili domů a prožili spolu dalších čtyřicet let. Po smrti své první ženy vstoupil do partnerského svazku s Věrou Bezecnou.

Pamětnice doprovází Felixe Kolmera na jeho četných poutích s Mezinárodním osvětimským výborem. Dále se angažuje v mnoha akcích souvisejících s českými spolky ve Vídni. Je činorodá a stále zaneprázdněná. A když má na návštěvu přijít dcera Monika, tak alespoň utře prach, aby se na ni nezlobila.