The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Götz Biemann (* 1943)

• narodil se 18. října 1943 v Hořejším Vrchlabí

• pocházel z česko-německé rodiny

• otec byl pilotem Luftwaffe, poznal ho až v roce 1968

• v roce 1948 je přesídlili z pohraničí

• celý život pracoval ve sklárně v Harrachově

• koncem roku 1959 dědu odsoudili za špionáž

• v roce 1962 ho na vojně vyřadili z Dukly Liberec kvůli posudku

• v letech 1968 až 1970 reprezentoval Československo v běhu na lyžích

• oženil se a měl dva syny

• trénoval budoucí reprezentanty v oddíle Jiskra Harrachov

• listopad 1989 prožil v Německu

• v roce 2001 vyhrál Mistrovství světa veteránů v běhu do vrchu

• v roce 2023 žil s manželkou v Horní Rokytnici

Česko-německou rodinu Biemannovu po druhé světové válce z Československa nevyhnali, z krkonošského pohraničí je ale přesunuli více do vnitrozemí. Pamětníkův děda Josef Biemann tak musel opustit rodný kraj a zároveň s odsunutými Němci z Hořejšího Vrchlabí a okolí ztratil spoustu přátel a příbuzných.

„Dost si s nimi psal a posílal různé fotografie,“ vyprávěl Götz Biemann. Odsunuté Němce zajímalo, jak jejich původní domovy vypadají. Fotografie se ale staly dědovi osudnými. Před Vánoci roku 1959, když mu bylo skoro 71 let, ho obvinili ze špionáže. „Přišli, ukázali dopisy, které psal a které na poště zadrželi, sebrali mu fotoaparát,“ popisoval pamětník. Při soudním procesu v Liberci dědu odsoudili na sedm let. Trest si začal odpykávat ve slovenském vězení Ilava, kde si odseděl pět měsíců. V roce 1960 přišla prezidentská amnestie a dědu pustili.

Götz Biemann od dětství jezdil na sjezdových lyžích a na běžkách. Díky svým sportovním výsledkům se po odvodu na vojnu dostal do Armádního sportovního střediska Dukla Liberec. Pak ale na vojnu přišel posudek z národního výboru v Kořenově, kde bydlel. „Psali, že jsem syn německého vojáka, že jsem vychováván dědečkem s revanšistickými názory v duchu Hitlerjugend. Tenkrát jsem ani nevěděl, co to znamená,“ vzpomínal. V posudku také stálo, že házel po kamarádech kamení nebo že na jízdním kole nedodržoval předpisy a chytal se během jízdy za auta. Výsledkem bylo, že ho ze sportovního střediska vyhodili a přeřadili k chemickému vojsku.

Dědovi zachránil život pes

Götz Biemann se narodil 18. října 1943 v Hořejším Vrchlabí do česko-německé rodiny. Maminka Božena Biemannová nebyla vdaná a žila se svými rodiči, pamětník tedy vyrůstal bez otce. Děda Josef Biemann měl jako okresní tajemník na starosti obecní pokladnu v Hořejším Vrchlabí, maminka pracovala také pro obec, babička Božena Biemannová doma vyráběla pletené oblečení. Děda s maminkou byli německé národnosti, babička byla Češka a doma se mluvilo německy. Až po mnoha letech se dozvěděl, že jeho otcem byl Němec Karel Bittner.

Děda se účastnil první světové války jako rakousko-uherský voják jičínského pluku a působil v Itálii. Zastával pozici účetního rotmistra a dával vojákům refundace. Vyprávěl pamětníkovi, jak mu jednou nalezený pes zachránil život, když přespávali ve zničené budově. „Pes začal kňučet, tak zjistil, že tam někdo je. Šel se podívat a vzápětí to v blízkosti vybuchlo, takže pes mu zachránil život,“ říkal Götz Biemann.

Přestěhovali je do vnitrozemí

V Hořejším Vrchlabí žili v budově pošty. Po roce 1945 je neodsunuli do Německa, přestěhovali je ale do jedné místnosti v již nefungující továrně Rotterovka. Dědečka obec potřebovala, dokud nepředal obecní pokladnu, potom vykonával ještě několik různých zaměstnání v okolí. V roce 1948 se museli z pohraničí přestěhovat na samotu do Chvalkovic na Náchodsku, kde děda s maminkou nastoupili do továrny na obvazový materiál. Vzít si mohli všechny své věci včetně nábytku.

Chalupa byla bez vody a elektřiny, děda si musel vykopat jámu pro elektrický stožár. „S maminkou jsme chodili asi kilometr pro vodu. Museli jsme chodit přes den, protože v noci tam bylo dost divokých prasat,“ vzpomínal. Nedaleko se nacházela romská osada, kam si často chodil hrát. „Romské děti tam byly moji jediní kamarádi,“ říkal. Nakupovat jezdili na kole do Jaroměře nebo do České Skalice, základní potraviny si obstarávali v místním mlýně.

Čeština mu nešla

Ve Chvalkovicích začal navštěvovat základní školu, hned v první třídě ale propadl z českého jazyka a matematiky, protože doma mluvili německy. „Abych se zdokonalil v češtině, chodil jsem po škole do mateřské školky na doučování,“ vyprávěl. Z domu ho posílali nakupovat do mlýna a babička na něho začala mluvit víc česky. Žádné nepřátelství od spolužáků nebo učitelů ale nepocítil.

V roce 1952 se znovu stěhovali. „Komunisti potřebovali pro národní podnik Cutisin v Kořenově zajistit pracovníky, tak jsme se zase dostali do pohraničí blízko Krkonoš,“ vysvětlil. Splnilo se tak dědečkovo přání, o které se s pamětníkem podělil, když z chvalkovické mýtinky sledovali v dáli Sněžku. V Kořenově nastoupil do školy, s prospěchem měl ale problém, obzvlášť když k předmětům přibyla povinná ruština. Ve volném čase s maminkou lyžoval a později začal i s běžkami a skoky na lyžích. V roce 1956 děda pro celou rodinu žádal o vystěhování do Spolkové republiky Německo, žádost ale bez odůvodnění zamítli. 

Maminka se v Cutisinu zamilovala do jednoho z pracovníků, vdala se a narodil se pamětníkův nevlastní bratr Jaroslav Stránský. Götz Biemann se přestěhoval k prarodičům, s maminkou ale v kontaktu zůstal. Po základní škole neměl moc na výběr, rozhodoval se mezi hornickým a sklářským učilištěm. „Zvolil jsem sklářství, protože v Harrachově byly dobré podmínky pro sport, bylo tam hodně lyžařů,“ vysvětloval. Do harrachovského učiliště a zpět domů do Kořenova jezdil denně na lyžích nebo na kole. V harrachovské sklárně po vyučení pracoval dlouhých 43 let. Přestože bylo povolání skláře těžké, věnoval se po práci dál lyžování a běhu, závodil a později trénoval mládež.

Náročná byla i vojna u chemického vojska v letech 1962 až 1964, kde museli běhat v masce a ochranném obleku. Podmínky k tréninku neměl po přeřazení z Dukly Liberec ideální, využíval k němu ale každou volnou chvíli. „Místo do hospody jsem šel trénovat,“ popisoval. Během prvního roku vojny se mu podařilo získat titul juniorského mistra republiky v běhu na lyžích. Odměnili ho pochvalou před celým plukem a dvoudenní dovolenou, přesto v něm zůstal hořký pocit. „Porazíte závodníky z Armádního sportovního střediska, a stejně se tam nedostanete, protože to je politicky nežádoucí,“ povzdechl si, že se ani po jeho vítězství za něj nikdo nepřimluvil.

Děda o vězení nemluvil

Když koncem roku 1959 dědu zavřeli za špionáž, staral se o babičku a pomáhal v jejich společné domácnosti. Za dědou se na návštěvu do vězení v Ilavě nedostali, posílali mu ale dopisy. „Babička musela psát česky, protože německy by dopisy nemohli ve vězení zkontrolovat,“ popisoval.

O podmínkách ve vězení si nedělali žádné iluze, i když od dědy se o nich nic nedozvěděli. „Nesměl nic vyprávět, ani v dopisech nebylo nic o zatčení nebo o tom, jak tam s nimi zacházejí,“ vysvětloval Götz Biemann, proč jim děda o vězení nevyprávěl ani po svém propuštění.

Když se děda z Ilavy vrátil, se známými v Německu si psal dál. Přeci jen už nastala šedesátá léta a poměry se uvolnily. Dostávali z Německa balíčky a dědovi dokonce dovolili jet do Německa na návštěvu. Setkal se tam s pamětníkovým tatínkem, domluvil s ním pozvání a Götz Biemann se tak v roce 1968 mohl poprvé setkat se svým tátou.

Tátu poznal ve dvaceti pěti letech

Jako malý kluk o svém tátovi Götz Biemann nic nevěděl. Od maminky později slyšel pouze historku o tom, jak jeho tatínek, německý pilot, přijel ze služby v Norsku na dovolenou domů do Hořejšího Vrchlabí. „Kamarádi se ho ptali, proč si nechce maminku vzít, když s ní čeká dítě. On pokrčil rameny se slovy, že je válka a že maminka je ze smíšeného manželství a není čistokrevná Němka,“ vyprávěl. Když byl starší, dozvěděl se z dědečkových dopisů od známých v Německu, jak se otec jmenuje a kde žije.

V červenci 1968 se po domluveném pozvání z tatínkovy strany vydal pamětník se snoubenkou do alpského města Berchtesgaden. „Vůbec jsem nevěděl, jak vypadá, fotografii jsem žádnou neměl,“ popisoval. Setkali se na nádraží, domů je ale tatínek nevzal. Jeho manželka ani dcery neměly o pamětníkově existenci ani tušení. Zařídil jim ubytování, kde strávili týden. Večer po práci ve svém obchodě s potravinami za nimi chodil, o válečné minulosti se spolu ale nebavili.

Tatínek byl pilotem Luftwaffe

Mnohem později se dozvěděl, kde a jak tatínek strávil druhou světovou válku. Příbuzný z otcovy strany, profesor Hans Pichler, se zajímal o rodinnou historii a sepsal o ní publikaci. Karla Bittnera povolali na začátku války do armády a on se stal pilotem Luftwaffe. Letecký průkaz získal na letišti v Kolíně a poté ho poslali do města Stavanger v okupovaném Norsku, kde strávil pět let války. „Když Britové osvobozovali Stavanger, požádal britský důstojník otce, aby se převlékl do britské letecké uniformy a on asi ještě rok létal s britským letectvem,“ vyprávěl pamětník.

Po návratu do Hořejšího Vrchlabí tatínkovu rodinu odsunuli do Berchtesgadenu. Cestou v transportu se seznámil se svou budoucí manželkou. „V americké zóně v Německu dále učil britské letce létat,“ popisoval Götz Biemann. Když už ho nepotřebovali, otevřel si obchod s potravinami a posléze obchod s lyžařským vybavením. Po první návštěvě v roce 1968 jezdil pamětník za tatínkem do Německa pravidelně každé tři roky a pomáhal mu v obchodě.

Místní zatarasili cestu z Polska

Když byl Götz Biemann v červenci 1968 v západním Německu, varovali ho tam, že se už u hranic s Československem shromažďuje vojenská technika a že by se neměl vracet domů. Tatínek měl ale vlastní rodinu a nepřemlouval ho, aby zůstal. Vrátili se tedy se snoubenkou domů.

Osudného 21. srpna pracoval v harrachovské sklárně. „Přestalo se dělat, všichni šli ven před sklárnu a poslouchali jsme zprávy,“ vzpomínal. Harrachov leží blízko hranice s Polskem a místní káceli stromy přes silnice, aby polské vojsko nemohlo projet. „V Harrachově bylo haló, ať dají stromy na stranu, nebo to tady Poláci rozstřílí,“ vyprávěl. Lidé také vykoupili všechen chleba v harrachovské pekárně. Ve sklárně se nicméně pracovalo dál, vyráběli hlavně zboží na export, které nepočkalo.

Vyhrál kvalifikaci, přesto ho nenominovali

Götz Biemann se oženil kolem roku 1970 a s manželkou Libuší měli syny Petra a Libora. Bydleli v podnikovém bytě v Harrachově. Pamětník v letech 1968 až 1970 reprezentoval Československo v běžeckém lyžování a dostal se tedy i na závody do Německa nebo Skandinávie. „Když jsme jezdili jako sportovci, vždycky jsme při sobě měli jednoho politruka, který dával pozor, abychom nezůstali v cizině,“ vzpomínal. Nezažil ale, že by se ze zahraničního závodu někdo nevrátil.

V zimě 1968 se konaly zimní olympijské hry ve francouzském Grenoblu. Pamětník dva týdny předtím vyhrál dva kvalifikační závody na běžkách, jeden na 15 a druhý na 30 kilometrů. Porazil závodníky nominované na olympijské hry. Do reprezentace se ale nedostal, protože soupiska účastníků už byla hotová. Do Grenoblu tedy jel s oddílem Jiskra Mšeno pouze jako divák. „Dost mě to bolelo. Když někoho porazíte a on tam závodí a vy se jen díváte,“ říkal.

Trénoval budoucí reprezentanty

Götz Biemann dál závodil i po ukončení reprezentace. Mimo to trénoval mládež v oddíle Jiskra Harrachov. Mezi jeho svěřence patřili úspěšní sportovci jako Petr Lisičan nebo Václav Korunka, bronzový medailista ze zimní olympiády 1988 v kanadském Calgary.

V listopadu roku 1989 zrovna s manželkou pobývali v Německu u tatínka, sametovou revoluci a pád komunistického režimu tak sledovali pouze v televizi. Do Německa jezdili v dalších letech na několik měsíců a starali se o tatínkovu nemocnou manželku. Pamětník stále sportoval, v roce 2001 například vyhrál Mistrovství světa veteránů v běhu do vrchu v polské Ustroni. V roce 2023 žil s manželkou v Rokytnici nad Jizerou.