The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Světlana Bigajeva (* 1963)

• narodila se ve Farně v roce 1963

• byla rukojmí v beslanské škole

• ona i její dva synové přežili

Jmenuji se Světlana Bigajeva, rozená Chudijeva, narodila jsem se ve Farně v roce 1963, ale žiji v Beslanu.

Mám tři sestry a bratra. Matka a otec už zemřeli. Matka byla učitelka, otec pracoval jako inženýr v sovchozu. Bratr je také inženýr. Sestry mají různá povolání, v obchodě, podniku a továrně. Já jsem teď doma, nepracuji. Nepracuji už od teroristického útoku. Dřív jsem pracovala v obchodě, vystudovala jsem ekonomickou školu.

Kam jste chodila do základní školy?

Prvních deset tříd základní školy jsem absolvovala ve Farně. Pak jsem nastoupila na ekonomickou školu, vystudovala ji, vdala se a porodila tři děti.

Kdy?

První dítě se narodilo v roce 1988, další v 1990 a třetí v roce 1992. Suslanbek, Georgij a Azamat.

Povídejte o vašem dětství. Jakým jazykem se mluvilo doma? Kdy jste se naučila rusky?

Doma se samozřejmě mluvilo osetinsky. Ruštinu jsem se naučila ve škole, všechny předměty se vyučovaly rusky. Doma mluvili všichni jen osetinsky. Než jsem šla do první třídy, už jsem rusky uměla, rozuměla jsem, byl to oficiální jazyk.

Kdy jste se přestěhovala z vesnice do Beslanu?

V roce 1988, když jsem se vdala.

Kde jste se s manželem seznámili?

V práci, v obchodě, taky tam pracoval.

Jaké má povolání?

V současnosti pracuje jako hlavní svářeč.

Vyprávějte o svém životě po svatbě v osmdesátých letech.

Žili jsme stejně jako ostatní, měli jsme děti.

Ovlivnily váš život události konce osmdesátých let, perestrojka, rozpad SSSR?

Řekla bych, že ne, že se nic nezměnilo. Žili jsme potom stejně jako předtím. Konflikty v příměstské oblasti nebyly.

Nebála jste se, že se to může dostat až k vám, že se vás to dotkne?

Ne, doufala jsem, že u nás bude dobře, a bylo.

Vaši rodiče vás vedli k víře?

Jsme pravoslavní, rodiče byli také pravoslavní. Pohanství u nás nebylo.

V naší rodině, na vesnici byli i muslimové, ale většina byla pravoslavná.

Měla jste v dětství kamarády jiných národností?

Jako dítě jsem nevěděla, že existují jiné národnosti. Každý se bavil s každým, nerozlišovali jsme mezi pravoslavnými a muslimy, ani jsme o tom nepřemýšleli.

Proč se to změnilo?

Pro mě jsou dodnes všichni lidé stejní. Nevím, jak jiní, ale já si to myslím. A celkově, v celé osetinské společnosti, se to myslím nezměnilo. Pro mě se nezměnilo nic.

Vyprávějte o tom, co se dělo tehdy ráno?

Ráno začínal překrásný den. Vstala jsem, připravila jsem věci a snídani pro děti. Připravila jsem tři pirohy. Babička se pomodlila, aby děti prožily úspěšný školní rok. Dala jsem jim jídlo, vypravila je do školy a pak jsem šla za nimi. Za pět minut potom, co jsme tam přišli, přiběhla jedna známá a křičela: „Teroristi, teroristi! Utíkejte!“ Pak nás zahnali dovnitř, jak nevím co... staršího a nejmladšího syna taky, prostřednímu se podařilo utéct, stál blízko dveří od kotelny. Nahnali nás do tělocvičny. Děti ani nevěděly, že jsem ve škole. Když mě uviděly, byly samozřejmě v šoku. Starší syn šel tehdy do jedenácté třídy a mladší do šesté.

Našli vás hned?

Našla jsem je sama.

První den proběhl v očekávání, že nás užuž zachrání. Celou dobu jsem čekala, pořád jsme koukali na hodinky, ale nic se nastalo. Už první den jsme ztratili naději, že nás někdo zachrání, potom ten druhý a třetí den jsme čekali na konec, až nás buď zabijí, nebo pustí.

Jaké okamžiky si pamatujete?

Na nic z toho se nedá zapomenout. První, nejhorší okamžik byl, když před dětmi zabili jejich strýce. Druhý den mi mladší syn umíral v náručí, jen taktak ho zachránili. Kdybych tam tehdy nebyla, nepřežil by to.

Když jste byli v tělocvičně, byli tam s vámi vaši sousedi, známí?

Ano, všechny okolo jsem znala.

A mohli jste se tehdy spolu bavit?

Samozřejmě, jinak bychom se tehdy všichni zbláznili.

Znali jste požadavky teroristů?

Ano, říkali nám, že požadují osvobození nějakých teroristů.

Věděli jste o tom, že s nimi někdo vyjednává?

Ano, říkali nám, že přijde nějaký člověk a my máme být potichu. Tehdy přišel Aušev, pokýval hlavou, a aniž by něco řekl, odešel. Pak propustili ty nejmenší děti, kojence. Alespoň je propustili.

Změnilo se něco potom, co k vám přišel?

Ano. Začali se chovat hruběji. Nechápali jsme, co se děje, ale byli hrubější.

Co si myslíte, že vyvolalo změny v jejich chování?

To nevím. Třetí den už byli úplně... no asi byli pod vlivem nějakých drog. Přede mnou jeden druhému podával něco jako léky a říkal, že prý má dát i ostatním. Všichni byli zdrogovaní.

Viděla jste ženy, které tam byly s nimi?

Ano, viděla jsem je první den. Když nás zajali, donutili ženy prověřit, že u sebe nemáme mobilní telefony. Přišly dvě ženy, kontrolovaly to a říkaly ještě, že když u někoho najdou telefon, že ho ihned zastřelí a okolo něj dalších deset. Všechny mobily a doklady nám vzaly a vyhodily.

Proč zabili toho muže?

On se nás snažil uklidňovat a oni se ho asi začali bát.

Zabili ještě někoho?

Před námi ještě jednoho člověka. Samozřejmě zabíjeli lidi, vyhazovali je z oken, vyváděli je ven z tělocvičny a stříleli a vyhazovali jejich těla z druhého patra. Ale to jsme neviděli, jen jsme slyšeli zvuk kulometu. Pak jsme zjistili, že je vyhodili z oken.

A jak to bylo ten třetí den, když začal útok?

Třetí den už byla většina lidí polomrtvá. Kdyby se to všechno ještě pozdrželo, přežil by málokdo. Já sama už jsem tehdy nemohla, chtěla jsem si lehnout, a najednou přišel výbuch, který mě vyhodil do vzduchu. Měla jsem břišní zranění, upadla jsem do bezvědomí, a když jsem se pak vzpamatovala, byli okolo mě jen mrtví a ranění. Viděla jsem, jak je jeden z teroristů obchází a zabíjí ty, kteří ještě žili. Potom druhý terorista řekl, že kdo je ještě naživu, ať vstane a jde do jídelny. Sotva jsme stáli na nohou. Podpírala mě jedna sousedka, která tam pak umřela.

Nahnali nás do jídelny. Ten terorista, který přežil a potom byl u soudu, seděl vedle nás. Byl převlečený do civilu. Řekl nám, ať vstaneme a jdeme k oknům, aby nás viděli. A z ulice se střílelo, hodně lidí zabila střelba z ulice.

Jak se vám podařilo dostat se z jídelny?

Jedna žena otevřela okno, jiná z něj vyskočila a potom jím dovnitř vlezli naši lidé ze speciálního útvaru a řekli nám, ať vylezeme ven. Dole byli další, kteří nám pomáhali vylézt.

To už se nestřílelo?

V ten moment ne, střílelo se uvnitř, ne z ulice. Teroristé stříleli na ulici.

Co bylo potom, když jste se dostala ze školy?

Odvezli mě do nemocnice a operovali mě. Ležela jsem tam tři týdny. Děti, zaplať pánbůh, byly také skoro bez zranění, měly jen pár střepin, ale nic životu nebezpečného.

Jak se jim podařilo dostat se ze školy? Byly s vámi?

Mladší vyskočil hned po prvním výbuchu a já jsem ho nemohla najít, myslela jsem si, že je mrtvý. Starší byl vedle mě, byli jsme v jídelně spolu. Šla jsem první a on za mnou. Odešel do jiné místnosti a já jsem ho nemohla najít, už nám nedovolili nikam jít. Myslím, že ho taky vysvobodili oknem.

Kdy jste našla mladšího syna?

Našli jsme ho ve městě, v nemocnici. Staršího tady, v okresní nemocnici.

Jaká byla situace v nemocnici?

Odnesli mě na nosítkách, dovnitř nikoho nepouštěli, nemocnice byla plná lidí, všichni hledali své blízké. Všude byla panika.

Organizoval někdo tu situaci v nemocnici?

Samozřejmě, byli lidi, kteří okamžitě zapisovali na tabule jména těch, koho tam přivezli. Ostatní tak s nadějí hledali své blízké. Potom šli hledat do márnice.

Jaká jste měla zranění?

Měla jsem střepiny v břišní oblasti a zranění levé holeně.

Dostalo se vám kvalitní lékařské péče?

Ano, ano. Velmi dobře se o nás postarali, ihned nás operovali, poskytli nám první pomoc. Starali se o nás lékaři, zdravotní sestry, velmi dobře o nás pečovali.

Potom vás poslali na léčení do jiného okresu?

Ano, poslali nás do Soči na rehabilitaci. Byli jsme tam asi tři týdny. Pak nás poslali ještě do Estonska.

Dostali jste nějakou kompenzaci?

Rusko nám dalo 50 tisíc a naši taky 50. A lidé poslali asi 500 tisíc.

Jak probíhalo vyšetřování těchto událostí?

No jak... soudili toho Kulajeva, jen jeho. Vyšetřování vedli tak, jak chtěli. Dodnes to není jasné. Asi za to můžeme sami, že jsme do té školy šli...

Účastnila jste se přelíčení?

Upřímně řečeno asi tak dvakrát třikrát, víc ne, protože tehdy jsem byla v takovém stavu, že jsem nemohla chodit skoro nikam. Měla jsem hrozný strach, bála jsem se všude, kde bylo hodně lidí. Nechodila jsem nikam asi pět let.

Jakých přelíčení jste se účastnila?

Vyslýchali tam policisty, kdo kde byl, a tak.

Účastníte se přípravy na přelíčení u Evropského soudu pro lidská práva? Co od toho očekáváte?

Ano. Zaprvé morální kompenzaci, zadruhé vysvětlení, proč se vyšetřování stále táhne, to je nepochopitelné.

Sama pro sebe jste našla viníky?

Samozřejmě. Na všem nesou vinu ti nahoře, vláda. To si myslím.

Proč?

Kdyby aspoň něco udělali, tak by se to třeba nestalo.

Proč si myslíte, že se teroristický útok stal právě v beslanské škole?

To nevím.

Nepřemýšlela jste někdy o tom, že se odstěhujete z Beslanu?

Ne, to bych nechtěla. Je to moje vlast, je tu moje rodina, je to moje země.

Kdy jste se setkala s ostatními pozůstalými? Bavíte se spolu o tom?

Občas.

Pomáhá vám to?

Ne, nepomáhá. Člověk se zbytečně rozruší, snažíme se tomu vyhýbat.

Jak ty události přežila vaše rodina? Jak jste žili těch následujících deset let?

Babička z toho zemřela na infarkt. Já sama jsem každý rok v nemocnici, tak asi tak. Mladší syn je také nemocný, trpí bolestmi hlavy, měl otřes mozku.

Staršího syna odvezli do Petrohradu, dokončil tam základní školu a nastoupil na průmyslovku, kde studoval šest let. Druhý syn tam také vystudoval. Třetí syn je zpátky tady, studoval místní hornicko-metalurgickou školu, letos v červnu bude obhajovat.

Čím jste se zabývala vy těch posledních deset let? Našla jste něco, čím se zabýváte?

Ne, zpátky do práce jsem nešla, jsem doma. Byla jsem ve stavu, kdy „nechci nikoho vidět, nikoho slyšet“. Od té doby jsem doma.

Chodíte někdy do školy?

Občas ano.

Chtěla byste něco vzkázat světu?

Aby se už nikdy nic takového nikde nestalo, aby byli lidé přátelští, aby byl na zemi mír. Nejdůležitější je zdraví. A žít v míru.