The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bílek (* 1939)

• narozen 5. února 1939 ve Vlkonicích u Neveklova

• na konci roku 1943 se Vlkonice staly součástí vojenského výcvikového prostoru jednotek SS

• rodina byla vystěhována, do konce války žili ve velmi nuzných podmínkách v jiné vesnici

• vzpomínky na dramatické události z konce války

• otec pamětníka byl jedním z rukojmích vojáků SS, měl být společně s ostatními popravený

• po válce se nemohli vrátit domů, dům i jeho okolí byly poničené dělostřeleckou palbou

• vzpomínky na období kolektivizace

• vystudoval gymnázium a vodohospodářskou školu, vodohospodářem se stal i profesí

• v době natáčení v roce 2021 žil v Domově seniorů v Sedlčanech

Na jaře roku 1942 začali Němci v samém srdci okupovaných Čech budovat vojenský prostor jednotek SS – měl se stát největším a nejdůležitějším v celé Třetí říši. Kvůli jeho zřízení musely svoje domovy opustit tisíce Čechů a z poklidné, zemědělské krajiny se stalo vojenské cvičiště. Vojáci SS tu absolvovali výcvik, aby následně odešli na frontu. A na konci války, během kvapného ústupu před Rudou armádou, vraždili a ničili vše, co jim stálo v cestě. Vystěhování i dramatické chvíle z počátku května 1945 prožil jako chlapec i Josef Bílek, rodák z osady Vlkonice. 

Befel k vystěhování nám přišel těsně před Vánocemi

Josefovi rodiče, Josef a Anna Bílkovi, měli ve Vlkonicích chalupu s malým hospodářstvím a dvěma hektary polí. Josef Bílek st. živil svou rodinu prací tesaře. Spolu s hospodářstvím byly jeho výdělky pro rodinu s jedním dítětem poměrně skromným zdrojem obživy. Krátce před začátkem války 5. února 1939 se jim narodil druhý potomek, syn Josef. Vlkonice byly v té době osadou se třemi chalupami a dvěma mlýny, v Josefových vzpomínkách ale i idylické prostředí pro klukovské hry. Chalupa byla obklopená loukami, lesem a nedaleko protékal potok. Počátkem roku 1944 se ale louky i les u Vlkonic, včetně všech chalup, staly terčem dělostřeleckých granátů. Kvůli zřízení SS-Truppenübungsplatz Böhmen (do září 1943 SS-Truppenübungsplatz Beneschau) bylo v několika etapách postupně vystěhováno na šedesát obcí a současně je muselo opustit více jak třicet tisíc lidí. Bílkovi se měli vystěhovat nejpozději do 31. prosince 1943, příkaz přišel těsně před Vánocemi. „Mysleli jsme si, že nás tam už nechají, všichni ostatní už byli pryč. Tatínek měl dokonce připravený vánoční stromek,“ vzpomíná Josef Bílek. 

Místo klidných svátků je čekala nejistá budoucnost. Tatínek narychlo sehnal malé nákladní auto, Josef Bílek vzpomíná, že jezdilo ještě na dřevěné uhlí. Samotné stěhování si ale podle svých slov vybavuje jen jako útržky filmu, byly mu teprve čtyři roky. Dodnes vidí ozbrojené německé vojáky, kteří na stěhování dohlíží, také jak hustě sněží a tatínek stále dokola odhazuje sníh, aby mohlo auto vjet do dvora. Sněhu napadlo spousta a silně mrzlo. Maminka Josefa a jeho starší sestru zabalila do dek a do peřin a posadila je na korbu nákladního auta „Povolili nám vzít si jenom kozu, jinak tam muselo všechno zůstat, i kravka. A ta koza nám v tom mrazu cestou pošla. Byla naše jediná naděje, neměli jsme vůbec nic, ani kousek jídla, ani trochu mléka,“ vypráví Josef Bílek dál. 

Stěhovali se do třicet kilometrů vzdálené vesnice Veliš, kde náhradou dostali prázdnou chalupu po rodině Kollinských. „To byla židovská rodina, kterou poslali do lágru, myslím, že do Osvětimi. Ale když jsme tam přijeli, tak už ta chalupa byla víc jak rok prázdná a byla zpustlá. Bylo tam plno švábů a štěnic a když se zhaslo, tak ti švábi vylézali a padali nám na hlavu. Honem se všechno muselo vybílit, abychom tam vůbec mohli bydlet,“ říká Josef Bílek.

Na ten hlad si vzpomínám ještě dneska

Neobyvatelná chalupa nebyla jediným problémem, se kterým se museli potýkat. Tím, že přišli o hospodářství, přišli i o hlavní zdroj obživy a otcovy občasné výdělky k uživení rodiny nestačily. „Na ten hlad si vzpomínám ještě dneska. Kručelo nám v břiše a koukali jsme, kde je alespoň nějaký kousek chleba, jenže všechno bylo jako vymetený. Byly to smutný časy,“ vypráví. Maminka a babička musely obcházet ves, aby za výpomoc dostaly alespoň trochu mléka a kousek chleba pro děti. Následujícího roku se rodina rozrostla o další dítě a radost doprovázela další velká starost, jak rodinu se třemi dětmi uživit. Válka se ale naštěstí chýlila ke konci a naděje, že se brzy vrátí domů, narůstala. Nejtěžší dny, ale měly teprve přijít.

Jen nedaleko od Veliše stojí hora Blaník, kde se podle legendy ukrývá české vojsko v čele se sv. Václavem. Symbol poslední naděje českého národa v těžkých časech, v době Protektorátu o to symboličtější. „Blaník jsme měli jako na dlani, a proto si Němci mysleli, že jsou tam partyzáni,“ říká Josef Bílek. Možná přítomnost partyzánů, ale i jakýkoli náznak odporu ze strany Čechů, sehrály v posledních dnech války na Benešovsku zásadní roli. S cílem dostat se do amerického zajetí prchali odsud směrem na Prahu němečtí vojáci, především z řad SS. Díky výcvikovému prostoru jich tu bylo mnohonásobně víc než kdekoli jinde a projít chtěli za každou cenu. 

8. května měla válka skončit

Podle vyprávění Josefa Bílka, probouzel blížící se konec války v obyvatelích Veliše spíš úzkost než radost. Starosta vesnice všechny obyvatele varoval také před Rudou armádou. „Všem radil, aby nikam nechodili. Že se očekává, že přijedou Asiati, a že tam můžou být i nějací Tataři. Abychom se radši zamkli a nikam nevycházeli, že nás můžou postřílet. Tak nás takhle vyděsil a celá vesnice byla zalezlá v chalupách a čekala, jak to dopadne.“

Události ale nabraly jiný směr. 7. května zabloudila do vesnice skupinka německých vojáků.Chtěli do Vlašimi, kde měli kasárna a kde bylo i velitelství SS. Podle Josefa Bílka jim měl starosta nabídnout nocleh a jídlo, je ale pravděpodobnější, že se je místní pokusili zajmout. Josef Bílek pokračuje: „Jednomu z nich se podařilo utéct a na velitelství SS ve Vlašimi nahlásil, že jsou tam partyzáni a že je zajali.“ (pozn.: podrobnosti o událostech z konce války ve Veliši se nepodařilo nikde dohledat. Ale na několika dalších místech v těsné blízkosti vesnice, ale i v prostoru celého Benešovska se počátkem května 1945 událo několik střetů mezi českými povstalci a příslušníky jednotek SS. Téměř neozbrojení vesničtí muži se Němcům stavěli na odpor. Většina těchto incidentů měla pro povstalce tragické následky.)

Brali všechny chlapy ze vsi a rovnou je stavěli ke zdi

8. května za svítání dorazili do Veliše vojáci SS. Josefova tatínka vzbudil hluk a vyšel před dům. Nestačil se ani obléct. Stál před domem v domácích pantoflích, když po něm začali Němci střílet. Začal utíkat. Později vyprávěl, že se chtěl schovat v některé ze zahrad, ale bylo už pozdě. „Táta říkal, že měl strach, že ho zastřelí, a tak radši zvedl ruce a nechal se zajmout. A oni pak chodili dům od domu a brali všechny mužský, co tam byli, a rovnou je stavěli ke zdi,“ vypráví Josef Bílek a pokračuje: „vypravili se tam s haklem [německý obrněný transportér] a na podestě měli namontovanej těžkej kulomet. Befel byl sebrat 40 mužskejch ze vsi a postavit je ke zdi… A už je chtěli střílet. Vesnici měli taky vypálit, stejně jako Lidice. Ale ještě že tam byl učitel Hauser, který uměl německy a snažil se tomu důstojníkovi vysvětlit, že tady nejsou žádní partyzáni. A nakonec se mu podařilo ho přemluvit.“

Šestiletý Josef viděl, jak okolo jejich domu procházejí muži s rukama nad hlavou a viděl i rozestoupené německé vojáky, jak na ně míří. „Já jsem tomu moc nerozuměl, ale vidím to před očima jako dneska. To jsou věci, který se nezapomínají. A když jsem viděl, jak maminka naříká, tak mi došlo, že tam asi bude táta taky,“ dodává. 

A tak jsem tam stál a čekal, co bude, a ty tanky přijely až ke mně

K popravě nedošlo, ale napjatá situace pokračovala. Zajatí muži se museli vydat na cestu z vesnice, stále s rukama nad hlavou, s kulometem v zádech a obstoupení německými vojáky připravenými kdykoli střílet. Propustili je za vesnicí u lesa. Josefův tatínek pak vyprávěl, jaký měl strach, přestože se mohl vrátit domů. Domníval se, stejně jako ostatní, že se jedná o provokaci a Němci je postřílí, jakmile se pohnou. Ještě cestou z vesnice se totiž jeden ze zajatých mužů pokusil o útěk a Němci po něm začali střílet. Těžce raněnému se mu pak podařilo doplazit se k hájovně. Ostatní muži se vrátili domů. Radost z jejich návratu pak nebrala konce, dodává Josef Bílek.

Následující den, 9. května, se jako první probudil malý Josef a i přes přísný zákaz rodičů nevydržel a utekl ven. Vzpomíná, jak slunce právě vycházelo a jak mu bylo divné, že celá vesnice ještě spí. Pravděpodobně otřesení událostmi z předchozího dne a také kvůli obavám z Rudé armády, zůstávali všichni doma. Josef se vypravil dál po silnici až ke kostelu. „A najednou jsem slyšel takovej divnej hukot. A oni to ruský tanky. Tak jsem zůstal stát a čekal, co bude, a oni přijeli až ke mně. Bylo mi divný, že ty tanky jedou, když nikde nejsou žádní vojáci. A pak jsem je uviděl v těch průzorech u tanků, jak tam sedí a smějou se.“

Nás mnógo...

Šestiletý Josef se tak stal prvním, kdo ve Veliši přivítal vojáky Rudé armády. Obavy z nich se prý vytratily poté, co lidem z aut shazovali deky a občas i nějaké potraviny. Ve Veliši se ale především dlouho nezdrželi, pokračovali dál na Prahu. Josef Bílek vzpomíná, že kolem vesnice projížděli tři dny, až do 11. května. Dodnes ho překvapuje jak velké množství vojáků, patřících k různým zbraním, to bylo. A lituje, že neměl kameru nebo alespoň fotoaparát, aby mohl všechno zaznamenat.

Dál vypráví několik příhod se sovětskými vojáky, které mu utkvěly v paměti: „Přišel k nám nějaká šarže, možná i generál, a povídá mi: ‚Malčik! Chodí sudá.‘ Sedl si na stoličku a posadil si mě na kolena a říká: ‚U menjá tóže takój malčik.‘ A hladil mě, sundal si čepici a dal mi jí. Měl spoustu vyznamenání a já jsem mu je chtěl utrhnout a ono to nešlo.“ A se smíchem pokračuje další příhodou: „Měli jsme doma na dvoře špalek na štípání dříví a přišel tam Rus a vedl Němce, důstojníka, za límec. Posadil ho na ten špalek a já jsem se vyděsil, že ho chce setnout tou sekyrou. Ale on mu sebral holínky a dal mu svoje starý boty. A pak mu řekl: ‚Běžaj…‘

Se smutkem ale Josef Bílek vzpomíná na uhynulé koně, kteří leželi všude na okolních loukách. Bylo mu jich líto. Koně patřili jízdním oddílům Rudé armády, byli vyčerpaní a hladoví. Chtěli se napást čerstvé trávy na jarních loukách, ale nadmuli se po ní a pošli. Pohřbívání koní je dalším obrazem, na který pamětník nikdy nedokázal zapomenout. O kobylku přišli i Bílkovi. Jeden ze sovětských vojáků ji vyměnil za zuboženého valacha. „Dostali jsme jinou ‚lóšaď‘... po třech dnech pošel a já jsem ho pak musel zahrabávat,“ říká Josef Bílek. Poslední vzpomínky na sovětské vojáky souvisejí s oslavami konce války. Během nich podle slov Josefa Bílka došlo k mnoha zbytečným zraněním často opilých vojáků. „Byla tam celá kolona aut a na nich vojáci, kteří stříleli ze signálních pistolí, jak slavili konec války. Jeden si ustřelil prsty a pak tam řval bolestí. A pak ještě dva, opilí namol, šli k rybníku a s výkřikem ‚Nás mnógo!‘ skočili do vody. Utopili se oba.“

A najednou všechno utichlo

Na konci vojenské kolony Rudé armády šli pak zajatí němečtí vojáci. „Rusové byli rychlí, byli velice zkušení, dělali to celou válku a tady taky. Když narazili na německou skupinu, tak je obklíčili a měli je pak jako v pytli. Ale tady už to bylo dál od fronty, tak měli Němci víc možností, jak utéct,“ říká Josef Bílek. Vzpomíná, jaký hluk působily tanky a další těžká vojenská technika, když projížděly po silnici u Veliše. A jak zvláštní bylo pak ticho, které naráz nastalo: „Běžel jsem se podívat, co se děje, a oni to zajatí Němci. Museli mít ruce nad hlavou, byli zamračení, bez opasků a bosí. Rusáci jim sebrali boty. Silnice byla tenkrát jen štěrkovaná a oni šli po tom kamení bosí. A taková malá Ruska se samopalem, ten samopal byl skoro větší než ona, tak když některý ten Němec neměl dobře ruce nahoru, tak ona ho dloubala hlavní do žeber, že nejde pořádně. A takhle furt kolem nich lítala, jako nějaká družice. A ono jich bylo několik stovek… A byli to takový urostlí chlapi. Asi je potom poslali do Ruska, aby tam dělali někde na gulagu.“

Kvér jsem si dal přes rameno

Konec války, především ale kvapný útěk Němců, přinesl malému Josefovi také spoustu podnětů pro klukovská dobrodružství. „Ještě jsem ani nechodil do školy a utíkal jsem z domu, bylo to už v době, když se ty armády přehnaly a zůstalo tam po Němcích plno materiálu. Kvéry, munice a všechno možný a já jsem z toho byl jako v Jiříkově vidění. Patrony jsem si cpal do kapes, granát jsem si dal za košili, pás s nábojema a kvér jsem si dal přes rameno… A než jsem došel domů, tak jsem toho musel polovičku zahodit, protože jsem to nemohl unést,“ pobaveně vypráví Josef Bílek. „Poklad“ pak schoval v kurníku. Tušil, že by mu to doma neprošlo. Granáty ale babička stejně našla a všechno mu k jeho velké lítosti vyhodila.

Podobné to bylo, když si domů přinesl další „válečnou kořist“. U silnice narazil na převrácený kočár, který Němci nestihli odvézt. „Nejdřív to odváželi auty. Když auta došla, tak si brali selské povozy, a nakonec došly i ty. A tak někde sehnali kočár s koňmi, ale on se jim převrhl a tak ho tam nechali. Šel jsem se podívat, co tam je, a bylo tam všechno možný, oblečení, ale taky spousta dokladů a fotografií. Tak se mi zase zalíbily ty fotografie a nacpal jsem si je za triko. Chtěl jsem si je doma prohlídnout, ale maminka mi je zase našla a hodila do kamen. Na těch fotografiích pózovali esesáci s vlčákama a na některých bylo vidět dřevěný baráky a vězeňský kazajky. Myslím, že to bylo z koncentračních táborů v Polsku… Kdybych byl tenkrát starší, víc bych tomu rozuměl. Ale maminka ničila všechno, co souviselo s Němci.“

Babička chodila do kostela každý den

Už na konci května se Bílkovi vrátili domů, ale chalupu našli v žalostném stavu, maminka prý moc plakala. Okna byla rozbitá a vytrhaná, zdi děravé od granátů. Vydrželi tam několik měsíců, ale nebylo možné zorat pole, na kterých zůstala nevybuchlá munice. Sousedovi granát při orání roztrhal kravku. Nebylo možné ani pokácet strom na otop – stromy v lese byly plné kulek. Babička Josefova otce přesvědčovala, aby se vydali do pohraničí, kde zůstala prázdná stavení po odsunutých Němcích. Ale bylo už pozdě, volné hospodářství se jim v roce 1946 už najít nepodařilo. Možnost pronájmu statku se jim ale nakonec naskytla v sousední vesnici Milovanice. Otec podepsal smlouvu na šest let a rodina se znovu stěhovala. Čas, kdy mohli v klidu hospodařit, byl ale krátký. Po nástupu komunistů začala na venkově kolektivizace a v Milovanicích se zakládalo jednotné zemědělské družstvo. Josefův otec do něj vstoupit odmítl a musel pak většinu z toho, co se jim na polích urodilo, odevzdávat. Pak už jen netrpělivě odpočítávali dny, kdy smlouva vyprší a vrátí se domů, přestože je čekaly náročné opravy domu, na které nezbývalo moc peněz. Za lepší časy se každý den v kostele modlila Josefova babička. Josef na ni s láskou vzpomíná – muž jí padl v první světové válce na Haliči, nikdy se už nevdala a pomáhala rodině své dcery přežít všechny těžké chvíle.

Josef vystudoval gymnázium a po něm dva roky vodohospodářské školy. Po ní nastoupil do Hydrometeorologického ústavu v Praze a jeho úkolem bylo měřit průtoky českých řek. Po odchodu do penze se vrátil do Vlkonic a snažil se dál opravovat rodnou chalupu, zdravotní potíže mu ale nedovolily práci dokončit. Chalupu prodal, ale chtěl zůstat v kraji svého dětství. Přestěhoval se proto do Domova seniorů v Sedlčanech, kde už více jak deset let spokojeně tráví odpočinek.