Vladimír Bílík

"Dělal jsem letecký výcvik, áčko a béčko na kluzácích. Těšil jsem se, že půjdu buď k výsadkářům, nebo k letectvu. Odvedli mě hned při prvním odvodu, asi jsem se jim líbil. Bylo to v roce 1952, bylo mi dvacet, když jsem šel na vojnu. Měl jsem označení E. Nejprve jsme přišli do Berouna, tam bylo naše vojenské středisko. Pak jsme z Prahy jeli vlakem do Komárna. V Komárně, když jsem vešel do malé pevnosti, hned mi řekli, ať si přečtu, co je napsané na dveřích: 53. PTP. Tak to máš, ty výsadkáři, pomyslel jsem si. Při nástupu asi polovina jmen byla německých. [Čeští] Němci museli jít také do naší armády. Navázal jsem s nimi slovní spojení. Ptal jsem se jich, jak prožili válku a kde byli. Pak nás hodili do Trenčína, tam se dělalo letiště a domy pro důstojníky. Z Trenčína nás hodili do Horní Suché, do dolu Klement Gottwald."

"Půl německé, půl české. Německy Auspitz bei Brünn. Na ulici jsme byly tři nebo čtyři české rodiny, jinak tam byly německé rodiny. Ale tehdy to vůbec nemělo vliv, jestli je někdo Čech, nebo Němec. Začalo to až Mnichovem. Po Mnichovu si německé děti s námi nesměly hrát. Nesměli jsme k nim chodit a oni nesměli chodit zase k nám. Měli to zakázané, protože byli sledovaní lidmi, kteří dohlíželi na čistotu německé rasy."

„Že se pojede na manifestaci. Že bude velká manifestace na Staroměstském náměstí, a tak že tam pojedou odboráři. Jelo se autem a já hned jsem letěl za ředitelem, říkám: ‚Co my, učni?‘ Tak jsem jim to vybojoval a jeli jsme tam. Až ke Staroměstskému náměstí, tam jsme vysedli, tam už se to scházelo, tisíce lidí, to byly průvody, obrovské průvody. Naučená hesla už lidi měli, takže to už se připravovalo dopředu. Takže měli ta hesla, vykřikovali hesla. Potom, když dojeli páni z Hradu, Gottwald, Slánský, usadili se navrchu, Nejedlý, tam toho bylo, těch všech pohlavárů. Začali mluvit, a: ‚Přijel jsem od pana prezidenta z Hradu. Souhlasil s tím, že budu jmenovat novou vládu, tak jsem ustanovený předsedou vlády,‘ a tak už to začalo. Říkám: ‚Nic, Mirku, ty jsi doma a já se půjdu podívat do města, jak vypadá město.‘ Tak jsem viděl poprvé Václavák bez lidí. Čistý, poletoval snížek, to vidím jak teď, poletoval snížek a prošel jsem se až k Národnímu muzeu. Můj dědeček našel kel z mamuta, dal ho jeho muzeu, ještě za C. K. Rakousko-Uherska. Daroval ho muzeu, tak jestli tam je. Taky jsem to našel.“

„Tady fronta stála. Znamenalo to, že Morava nepustila vojska přes ni. Od Hodonína po Lanžhot to bylo mrtvé, to stálo na místě. To se přestřelovalo, dělostřelectvo… snažili se bránit, kdo přejde přes Moravu. A to bylo těžké přejít. Morava byla rozlitá, čili plný les byl vody. U Lanžhota, však tam zůstalo tisíce Rusů v té vodě. Protože on se ponořit nemohl, a jak vylezl, ještě je nechali, aby vylezli, a potom to stříleli jak zajíců tam. My jsme viděli… tak, přicházeli lidi, kteří prchali odsud k někomu známému tady, protože Lanžhot, ten byl rozbitý. Tady za Mikulčicemi byla Morava a Kopčany. Kopčaňáci někteří tady dělali v petrolinkách, v naftě, tak ti jezdili na čajách. Ti věděli, kde, jak se sem dostat, a taky ty Rusáky převezli na hráz a potom tam postavili pontonový most u Kopčan, tak přes ten most už šlo vozatajstvo, dělostřelectvo. Hlavně vozatajstvo, protože tady tanky, to nešlo, ty by zapadly.“

„Vycházel časopis Mladý hlasatel, my jsme založili skupinu Hoši z Podluží. A ve čtyřicátém druhém roce jsme vyrazili, to mně bylo deset let, jsme vyrazili z Těšic do Radějova. Přišli jsme do Rohatce, tam už byly hranice, most přes Moravu se hlídal, tam byli financi: ‚Stát, halt, alles ausgepäkt!‘ Tak jsme to vybalili. ‚Aaaaa, essen, das ist für Partisanen, ja?‘ Říkám: ‚Ne, my si budeme vařit guláš.‘ – ‚Du spricht sehr gut Deutsch!‘ Takže nás pustili, zasmáli se, samozřejmě. Vyrazili jsme, přišli jsme do Sudoměřic, v Sudoměřicích už byly postavené domky financů. Přišli jsme na Radějov, tam jsme se museli hlásit v hájence, tam byli taky němečtí financi. Když jsme se vraceli nazpátek, tak slyším v Hodoníně, že byl spáchán atentát na říšského kancléře Reinharda Heydricha a už bylo vyhlášené stanné právo. No a potom začaly ty prohlídky. Každou dědinu obklíčili, vždycky vojsko, a barák od baráku. Každý musel ukázat doklady a okna musela být zatemněná.“