The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Bílková (* 1936)

• narozena 19. listopadu 1945 v Uherském Brodě

• svědek válečného dění a osvobozování Uherského Brodu

• otec Bedřich Koller v roce 1952 souzen ve vykonstruovaném procesu s údajnou protistátní skupinou Včela

• 29. srpna 1952 otec odsouzen za velezradu k 15 letům vězení, propuštěn v 2. polovině 50. let

• kvůli kádrovému profilu nemohla studovat ani kariérně postupovat

• v roce 2023 žila v Uherském Brodě

Neměla ještě ani patnáct roků, když jí komunisté sebrali otce. Dodnes, po více než sedmdesáti letech, si pamatuje řadu ponurých detailů ze soudní sítě i z jediné umožněné návštěvy kriminálu v Leopoldově. Bedřicha Kollera odsoudila komunistická garnitura ve zcela zmanipulovaném politickém procesu za velezradu k 15 letům. „Jak přiváděli ty vězně, tak to jenom zašumělo. To byly lidské trosky, na kterých visely oděvy – propadnuté tváře, zbídačení, shrbení. Někteří šli o holích a ani jít nemohli. Zrovna pan Hrabalík,[1] který byl odsouzen s otcem, tak ten šel o berlích, sotva se ploužil. Tak je tam posadili a teď vykládali o těch jejich prohřešcích. A jak je jmenovali, tak my jsme tam brečeli, naříkali, kvíleli. Někteří volali na ty svoje rodiče nebo na ty vězně a soudce jenom tloukl do pultu kladivem a říkal: ,Bude ticho, nebo vyklidíme sál.‘ Všichni ztichli a to, co bylo ve vás, to jste musel tlumit, protože to bylo neuvěřitelné. Jinak byste řval, že ztratíte hlas,“ vypráví Jarmila Bílková.

Německá posádka mašírovala, okované boty cvakaly

Jarmila Bílková, rozená Kollerová, se narodila 19. listopadu 1936 v Uherském Brodě. S rodiči, Jarmilou a Bedřichem, a dvěma sestrami, Bedřiškou a Věrou, vyrůstala v domku poblíž železniční tratě. Nejranějšími vzpomínkami Jarmily Bílkové rezonují obrazy války: „Viděli jsme, jak se tam srocovali Židé, které pak nakládali na nákladní auta a odváželi do koncentráků. To bylo otřesné. Naproti přes ulici bydlela židovská rodina. Měli malé dítě, asi tříleté a stařenku, kterou na židli vytahovali do toho auta. Brečeli jsme a brečeli naši rodiče. Přes záclony jsme to pozorovali,“ vypráví.

Otec Bedřich byl členem národně socialistické strany a doma visely fotografie Edvarda Beneše, Milady Horákové, ale i Tomáše Garrigue Masaryka. „Ale přes válku to bylo v těch rámečkách zakryto nějakým jiným obrázkem, který ty osoby zakrýval,“ upřesňuje. Doma se ve válečných časech tajně poslouchala Svobodná Evropa a Londýn. Mezi další vjemy z útlého dětství patří zvuk vojenských bot: „Německá posádka na bývalém soudu v Brodě, když mašírovala přes Brod, tak okované boty cvakaly. To když jsme slyšeli, tak jsme vždycky někam utíkali do vedlejší uličky, abychom nemuseli stát v pozoru a zdravit německým pozdravem,“ vzpomíná. Zjara 1945 se fronta blížila a v domku u železniční tratě přestávalo být bezpečno. Rodina se dočasně přestěhovala na Hradební, ke strýci z matčiny strany.

Fronta nebyla nic moc veselého. Ani pro vojáky ani pro nás

Ve vedlejším domě bydlel pan Suchý, zlatník, který měl – jako jeden z mála – podsklepený dům, ve kterém se Kollerovi ukrývali. Venku mezitím zuřila válka. „Na zahradu sousedům spadla bomba a vzalo to i náš altán na zahrádce. […] O jednu zahradu dál byla taky bomba, tam to roztřískalo dva domy,“ vybavuje si duben 1945. Koncem měsíce, 26. dubna 1945, Uherský Brod osvobodila sovětská a rumunská armáda. „Pamatuju si, že potom do sklepa přišli Rusi, jestli tam nejsou Němci. Hledali je po barácích ve sklepech, jestli se tam někdo neschovává,“ popisuje příjezd osvoboditelů a dodává: „A jak tam ti dva vojáci vešli, tak si s sebou každý odnesl štangli salámu [smích]. Protože pan Suchý tam měl špajzku a měl tam pověšené salámy.“ Do domu pak vešel opilý rudoarmějec se zbraní v ruce. „Kázal nám, teda dospělým, kteří tam byli, aby mu uvařili vajíčka. A pořád ukazoval, že když to nepůjde, tak že nás postřílí, měl kvér.“

Někomu z dočasných obyvatel domu se podařilo proklouznout ven a zavolat na pomoc sovětského důstojníka. Další osud opilého osvoboditele s pistolí zůstává neznámý. „Jestli ho zlikvidovali, to nevím, ale už se tam v ulici nikdy neukázal. Ta fronta nebyla nic moc veselého, ani pro ty vojáky ani pro nás, co jsme tu frontu prožili,“ vypráví. Nikomu z rodiny se během posledních dnů války nic nestalo, ačkoliv nechvalně proslulé chování sovětských vojáků Kollerovi pocítili. Jejich rodinný domek u nádraží v té době vojáci obývali. Dědeček se živil jako řezník a pro tyto účely měl stavení uzpůsobeno – vydlážděný dvorek, chlívky, sklípek. „Tam [na dvůr] se [vojáci] nastěhovali s vozem a myslím, že tam byly dvě krávy. Tak ty potom zlikvidovali, asi si udělali obědy. A zničili nám knihovnu, i když jsme ji měli schovanou. Taky vyrabovali zakopaný sklípek na zahradě a vybrali potraviny,“ popisuje.

Nemysli si, že se někam dostaneš

Rodina se hlásila sokolským a národněsocialistickým ideálům. Zatímco řada Čechoslováků – zatížena válečnou zkušeností – nástup komunismu prožívala v naději ve světlejší zítřky, otec Bedřich hned v únoru 1948 cítil zklamání a obavy. Po komunistickém puči se nadále scházel s přáteli z okruhu národních socialistů a lidovců. Kolik jich rámcově mohlo být, Jarmila Bílková neví, dle vyprávění však zhruba 30 z nich skončilo za mřížemi. Pro Bedřicha Kollera si příslušníci StB přišli 2. srpna 1951. Jarmila v tu dobu nebyla doma, s otcem se shledala až o více než rok později – před soudním tribunálem. Zhruba čtrnáct dnů po zatčení otce se estébáci vrátili. „Zase byli tři a zase byli v kožeňácích. Nevěděli jsme, kde otec je, ale věděli jsme, že přišli zabavit jeho věci,“ vybavuje si. Muži v kabátech vzali veškeré otcovo oblečení, pak na půdě v seně marně hledali zbraně.

Matka zůstala sama s třemi dcerami. Bez práce a bez jakýchkoliv zpráv o svém manželovi. „A co teď? Peníze nebyly, nic nebylo. [Maminka] šla na úřad, aby ji zaměstnali – nezaměstnali. ,Hledejte si sama, sežeňte si zaměstnání!‘ Bylo to ponižující,“ líčí Jarmila Bílková. Následující čtvrtrok byla rodina zcela závislá na pomoci strýce, matčina bratra. Pak – díky přímluvě – získala maminka i nejstarší sestra práci v potravinářském podniku Fruta. Tam obě pracovaly až do důchodu. Režimní šikanu pocítila i patnáctiletá Jarmila: „Nemysli si, že se někam dostaneš,“ řekl jí tehdy třídní učitel. Ve škole měla dobrý prospěch, to ale v éře stalinismu nehrálo roli.

Jak přiváděli vězně, tak to jenom zašumělo. To byly lidské trosky, na kterých visely oděvy

Otec se stal obětí vykonstruovaného politického procesu s údajnou protistátní skupinou Včela. Tu tvořili režimu nepohodlní lidé, především národní socialisté a lidovci. Skupina Včela však nikdy neexistovala. V procesu sehrála roli smyšlená vazba na Antonína Bartoše – veterána druhé světové války, národněsocialistického poslance Národního shromáždění, poúnorového exulanta a protikomunistického odbojáře:[2] „Zúčastnili se schůzky, na které byla na popud agenta cizí moci, bývalého poslance národně socialistické strany Bartoše, založena protistátní organizace „Včela“, mající za cíl provedení státního převratu. K tomuto účelu hromadili pak obvinění Hnilica a Koller ve velkém množství zbraně, dodávané jim letadly z nepřátelské ciziny,“[3] stojí v žalobě s datací 6. srpna 1952.

Soud o dalším osudu Bedřicha Kollera rozhodl o tři týdny později. Tehdy patnáctiletá Jarmila Bílková si dodnes detailně vybavuje bezmoc 29. srpna 1952. „Jak přiváděli ty vězně, tak to jenom zašumělo. To byly lidské trosky, na kterých visely oděvy – propadnuté tváře, zbídačení, shrbení. Někteří šli o holích a ani jít nemohli.“ Následovalo čtení rozsudků. „A jak je jmenovali, tak my jsme tam brečeli, naříkali, kvíleli. Někteří volali na ty svoje rodiče nebo na ty vězně a soudce jenom tloukl do pultu kladivem a říkal: ,Bude ticho, nebo vyklidíme sál. Všichni ztichli a to, co bylo ve vás, to jste musel tlumit, protože to bylo neuvěřitelné. Jinak byste řval tak, že ztratíte hlas. Když jeden dostal 15 roků, druhý 12 roků... A za co?“ ptá se po jednasedmdesáti letech dcera politického vězně. Konečný verdikt zněl: Velezrada, 15 let za mřížemi, propadnutí majetku, ztráta čestných práv občanských.

Rozednívalo se a vystupovaly obrysy vězení. Stál tam někdo s kvérem

Dle vyprávění prošel Bedřich Koller kriminály v Ostravě, na Mírově, v Jáchymově a v Leopoldově. „Dopisy chodily spoře a balíčky jednou za rok,“ přibližuje léta bez otce. Teprve v Leopoldově se mohli opětovně setkat. Stalo se tak okolo roku 1954, přibližně dva roky po odsouzení. Na smutné setkání vzpomíná Jarmila Bílková následovně: „Přišli jsme do Leopoldova, ta vesnice byla v poli. Tam nebylo nic dostavené, jak skončilo městečko Leopoldov, tak tam byl lán obilí a jak se rozednívalo, tak akorát vystupovaly obrysy vězení. To bylo příšerné, že to bylo tak sugestivní – černé. Nebylo vidět, že to jsou takové veliké valy, ty ochranné zdi. Bylo to černé a navrchu na ochozu byly hlídací budky. Stál tam někdo s kvérem. To bylo hrozné.“

Vzpomínky na návštěvu jedné z nejobávanějších komunistických věznic pokračují: „Otevřely se malé dvířka a když jste vešel do té chodby, ta byla tmavá, tak jsme si říkali: ,Tak co je? Jdeme do sklepa nebo kam jdeme?‘ Houpala se tam jedna žárovka na drátě, blikala. Potom, když se člověk rozhleděl, tak nás poslali kousek dál k podjezdu. Tam bylo čtyři nebo pět schodů a dveře. Tam jsme vkročili do místnosti a tam bylo taky takové pološero. Už jsme [se sestrou] byly větší holky, tak jsme na otce viděly. Byl tam pult, mříže, nic, další mříže a teprve za druhýma mřížema stál otec.“ Na krátké shledání v tíživých podmínkách byla krátká i slova. „Člověk ztratí řeč, když vidí takové scenérie.“

Losovali, kdo kopne Husáka do kolena

Ve stejné době jako Bedřich Koller si v Leopoldově – rovněž za velezradu a rovněž na základě vykonstruovaného politického procesu – odpykával doživotní trest pozdější prezident Gustáv Husák. Ačkoliv otec Bedřich o své vězeňské zkušenosti prakticky nemluvil, v souvislosti s Husákem se v rodině traduje následující historka: „Vězňové tam mezi sebou losovali, kdo bude [u práce] sedět – ten den nebo já nevím kdy – naproti Husáka, aby ho mohl dřevákama pořádně kopnout do kolena. To vím z vyprávění.“ Zatímco Gustáv Husák se dostal na svobodu až po Novotného amnestii 1960, otci Bedřichovi pomohlo odvolávací líčení 13. května 1958. Dochované archiválie z této doby zachycují, že v případě původního rozsudku z roku 1952 šlo o vykonstruovaný a zcela zmanipulovaný proces:

“Již v řízení o obnovu trestního stíhání bylo konstatováno, že u kteréhokoliv z obžalovaných není bezpečně prokázáno skutečné shromažďování, případně ukrývání zbraní k účelům protistátním. […] Ke zjištění trestné činnosti vedly soud svědecké výpovědi Vratislava Calábka a Ladislava Vladyky. Obě výpovědi opírající se o protokoly při admin. řízení byly vynuceny fyzickým a psychickým nátlakem, neboť původní hlavní líčení, konané dne 29. 8. 1952, po 13ti měsíční vazbě nám představilo obžalované jako lidské trosky. […] Obžalovaný Alois Hnilica, jako i druzí obžalovaní byli při výslechu admin. řízení tak tvrdě vyslýcháni, že podepsal protokol, aby se vyhnul dalšímu nelidskému vyšetřování. Že výslechy byly tvrdé a nelidské, dokazuje, že u prvého hlavního líčení byla uplatněna výpověď admin. řízení Jana Kopečného, který výslechy nepřežil a zemřel v nemocnici ještě před hlavním líčením. Obviněný Bedřich Koller právem popíral svou vinu od admin. řízení až po hlavní líčení 29. 8. 1952. […] Koller i ostatní spoluobžalovaní, včetně Calábka, tvrdí, že žádná protistátní skupina ,Včela‘ neexistovala,” stojí v dochovaném spisu.[3]

Všechno, co měl na sobě, se muselo poštou vrátit

Podobně jako po zatčení – kdy rodina neměla o otci žádné zprávy – ani o propuštění se nikdo ze soudruhů neobtěžoval informovat příbuzné. Jednoho dne se zkrátka Bedřich Koller objevil ve dveřích. „Přišel bez některých zubů a úplně šedivý. […] Vypadal, že ho pustili domů na umření,“ popisuje Jarmila Bílková. Dle vzpomínek vážil něco málo přes padesát kilo. „Došel v mundůru, to byly jakési hadry. A bagančata, celogumové šněrovací boty, v tom došel. Bez ponožek, možná že i bez spodního prádla, já nevím. Ale všechno, co měl na sobě, se muselo poštou vrátit, to měl jenom půjčené na cestu. Všechno jsme museli poslat do Leopoldova.“ Žádné jiné oblečení otec nevlastnil, veškeré osobní věci mu vzali estébáci krátce po zatčení.

S podlomeným zdravím se nějaký čas zotavoval v uherskohradišťské nemocnici. V tíživé životní situaci navíc musel uhradit náklady na trestní řízení ve výši 4 286,5 Kčs, přičemž tou dobou pobíral invalidní důchod 365 korun měsíčně.[3] Nutno dodat, že léta za mřížemi otce názorově pouze utvrdily v tom, o čem byl přesvědčen už v před únorem 1948. Své protikomunistické postoje nikdy nepřehodnotil.

Dcerou „velezrádce“

V následujících letech během svého profesního života vystřídala Jarmila Bílková vícero míst – pracovala jako prodavačka, v kanceláři nebo ve zlatnictví, které původně patřilo výše zmíněnému panu Suchému, v jehož sklepě se rodina ukrývala před bombardováním v roce 1945. Po „vítězném“ únoru Suchý o své zlatnictví samozřejmě přišel. V druhé polovině 60. let se Jarmile naskytla možnost rozšířit si vzdělání na dvouleté ekonomické škole v tehdejším Gottwaldově. Ani po úspěšném absolutoriu se však kariérního postupu – coby dcera „velezrádce“ – nedočkala, a tak až do důchodu vykonávala různé manuální a pomocné práce. Listopadový pád totality pak prožila v radosti a smutku zároveň – ani jeden z rodičů se roku 1989 nedožil, oba zemřeli v nesvobodné zemi. V roce 1998 udělila Konfederace politických vězňů ČR Bedřichu Kollerovi in memoriam pamětní medaili za účast v protikomunistickém odboji. V době natáčení rozhovoru pro Paměť národa žila Jarmila Bílková v Uherském Brodě, kde prožila prakticky celý svůj život.

 

 

 

 

 

[1] Alois Hrabalík, někdejší tajemník národně socialistické strany, byl odsouzen na 12 let. Zdroj: Akce „Včela“. Likvidace údajné protistátní skupiny na Uherskobrodsku v roce 1951. Bakalářská práce. (Libor Bílek 2008). K 6. 11. 2023 dostupné z: https://is.muni.cz/th/vhepy/Libor_Bilek_-_Akce_Vcela._Bakalarska_prace.pdf

[2] Podrobněji o Antonínu Bartošovi například na stránkách Vojenského historického ústavu (VHU). K 31. 10. 2023 dostupné z: https://www.vhu.cz/antonin-bartos/

[3] Dokument dostupný v dodatečných materiálech.