The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Bísek (* 1941)

• narozen 20. září 1941 v Praze do evangelické rodiny

• v roce 1958 maturoval na gymnáziu

• režim mu znemožnil vysokoškolské studium

• vyučil se sazečem v nakladatelství Naše vojsko

• v červnu roku 1965 odjel s manželkou do Švédska s cílem emigrovat

• na přelomu listopadu a prosince 1965 odpluli z Malmö do New Yorku

• v New Yorku působil jako sazeč v týdeníku Americké listy

• v roce 1986 založil typografické studio

• od roku 1990 vydával Americké listy

• roku 1998 ho ocenil Václav Havel medailí Za zásluhy 1. třídy za úspěšné lobbování za urychlené přijetí České republiky do NATO

• v roce 2014 se natrvalo vrátil do Prahy, kde žil i roku 2024

Už navždy si bude pamatovat pohled z lodi na velkoměsto plné mrakodrapů, které do té doby nikdy neviděl. Když Petr Bísek v prosinci roku 1965 připlouval po deseti dnech do americké metropole, byl u vytržení a měl pocit, že se mu to snad jen zdá. Se svou manželkou se ocitli s pár kufry a 180 dolary v kapse v úplně novém světě.

Byli jsme typická evangelická rodina

Petr Bísek se narodil 20. září 1941 v Praze Lýdii, rozené Jurenové, a Františku Bískovým. Matka pocházela z evangelického prostředí (její otec byl farář), kdežto otec byl původně katolík. František Bísek se ale s vírou své ženy natolik sžil, že se po druhé světové válce podílel na stavbě dřevěného evangelického kostela v Braníku. Petra Bíska a jeho sourozence tedy rodiče vychovávali už čistě v evangelickém duchu.

První rok života prožil Petr Bísek za války, ze které má jen několik málo útržkovitých vzpomínek. Pamatuje si ale na příjezd sovětských vojáků v květnu 1945 a na to, jak s rodinou na zahradě pálili německou vlajku. Jinak prožíval šťastná dětská léta, a to po boku tří sourozenců – nejstaršího bratra Jana, druhorozeného Tomáše a ze všech čtyř nejmladší sestry Doris. Oba rodiče byli milující, avšak každý jiným způsobem. Otec byl skromný, příliš o sobě nemluvil, a tak měl Petr Bísek často pocit, že ho příliš nezná. Matka byla velmi energická a každou situaci se jala urychleně řešit. Rodina žila ještě s tetou – matčinou neprovdanou sestrou, která zastávala funkci jakési druhé matky. František Bísek byl členem Československé sociální demokracie a po komunistickém převratu byl tak automaticky včleněn do Komunistické strany Československa (KSČ). Asi po dvou letech byl ze strany vyloučen, protože se v cizině setkal s emigranty, což se režimu nelíbilo.

Ještě v roce 1947 nastoupil Petr Bísek na základní školu. Učení ho bavilo, volný čas trávil venku s kamarády sportem a hrami. Vzpomíná, jak po roce 1948 museli ve škole kreslit obrázky s budovatelskou tematikou. Jinak ho změna režimu jako dítě příliš neovlivnila a nevzpomíná si, že by událost nějak výrazně vnímal. Členem Pionýra ani jiné režimní organizace až do maturitního ročníku nebyl. Po ukončení základního vzdělání ho bez potíží přijali na tříleté gymnázium, kde maturoval v roce 1958. V závěrečném ročníku nastala situace, která ho připravila o možnost studia na vysoké škole. Asi měsíc před maturitou vstoupil do Československého svazu mládeže (ČSM). Když se ve třídě vyšetřovala ztráta peněz, které měly mířit do fondu svazu, mělo se hlasovat o nepřipuštění k maturitě tří spolužáků, kteří měli být za ztrátu zodpovědní. „Já jsem u jednoho z nich určitě věděl, že to nebyl. Předložili nám to jako jasnou věc, že to udělali oni, ale já jsem s tím nesouhlasil. Zdržel jsem se hlasování, ale je stejně chvíli před maturitou vyhodili,“ vypráví. Kvůli jeho vystoupení z řady prý poslalo gymnázium vedení vysoké školy špatný posudek. „Šel jsem k přijímačkám a hned první otázka byla, proč otce vyhodili z KSČ. To mě rozhodilo,“ vzpomíná.

Žil jsem ve vlastní bublině

Snu i studia chemie se Petr Bísek musel vzdát a začal pracovat jako pomocný dělník v tiskárně nakladatelství Naše vojsko. Nakonec se vyučil sazečem, což ho bavilo a přineslo mu to řadu zkušeností. Pracoval se skvělými lidmi a jeho zaměstnání bylo zároveň i jeho zálibou. Základní vojenské službě se vyhnul – získal modrou knížku na bolavá záda. V nakladatelství se seznámil s účetní Věrou Voreckou, se kterou se roku 1967 oženil. V té době začal vážně přemýšlet nad možností emigrace. Režim mu totiž už podruhé znemožnil studovat – měl odjet do německého Lipska na grafickou školu, jenže nedostal povolení. Novomanželé nakonec v Československu zůstali, Věra Bísková nechtěla opustit svou rodinu. O dva roky později ovšem už sama přišla s nápadem, že ze země odejdou. V té době odmítl Petr Bísek členství v komunistické straně a byl přesvědčen, že v Československu už zůstat nechce.

Na jaře roku 1965 se jim podařilo získat povolení k vycestování do východního Německa. „Manželka připsala ve formuláři k NDR Švédsko, a tak jsme si šli do Čedoku koupit zájezd,“ popisuje, jak se jim jednoduše podařilo obejít systém, a dodává: „V Čedoku potřebovali naplnit zájezd, nějaké podrobnosti je nezajímaly. Byl to pravidelný zájezd do Švédska.“ Manželé Bískovi se tedy sbalili na týdenní výlet, který se měl protáhnout na mnoho desítek let. Petr Bísek nechal u kamaráda dopis, který měl po jejich odjezdu předat rodičům a kde jim vysvětloval své jednání. V té době už žila v zahraničí jeho mladší sestra Doris, která se provdala do Indie.

8. června 1965 manželé nastoupili do autobusu směr Skandinávie. Cesta proběhla bez problémů. První noc strávili v hotelu a brzy ráno odešli na recepci, kde se setkali s dalšími třemi lidmi, kteří se chystali od zájezdu odpojit a emigrovat. Odešli na policejní stanici, kde je podrobili několika otázkám: „,Kolik máte peněz?’ Já jsem řekl, že 20 tisíc českých korun. ,Máte nějaké šperky?’ ,Máme tadyhle prstýnek a manželka má nějakou náušnici. To je všecko.’ Byli naprosto féroví a byli jsme tam velice krátce, nějaké kluky vyšetřovali déle, ale nás ne,“ říká Petr Bísek. Nakonec dostali šestitýdenní povolení k pobytu a k práci, které si postupně prodloužili na půl roku.

Ve švédském městě Malmö si šest měsíců vydělávali na cestu do Spojených států. „Odcházel jsem s tím, že chci do Ameriky. Ještě v Československu jsem potkal třetí generaci českého Američana, který mi slíbil, že mě za oceánem podpoří,“ vysvětluje pamětník. V mezičasí tedy pracoval jako pomocný dělník v tiskárně. Mezitím byli se ženou v Československu odsouzeni k 18 měsícům odnětí svobody nepodmíněně a stát jim také sebral všechen majetek. Jejich rodiny prošly několika výslechy, ale jinak je prý režim více neperzekvoval.

Po šesti týdnech v USA jsem chtěl zpátky do Švédska

Když získali víza do Spojených států, sbalili se a pokračovali ve své cestě dál, a to i přesto, že se jim ve Švédsku líbilo. Přes oceán se vydali nákladní lodí, ve které bylo vyhrazené místo i pro cestující. Plavba trvala celých deset dní. V prvním týdnu v prosinci se ocitli na dohled New Yorku. „Přijeli jsme k ránu, ale byla ještě tma a zdálky vidím Manhattan, ta světla a mrakodrapy. A když potom přijela ta malinká přístavní loď a přivezla úředníka, který zkontroloval víza, tak jsem na něj koukal jak na zjevení,“ popisuje své první dojmy Petr Bísek a dodává: „Vystoupili jsme v doku, vyloženě v tom mumraji. ,Štípněte mě, je to možné? Děje se to? Jsem já tady opravdu, nebo je to sen?’“

Jenže se stalo neočekávané – člověk, který na ně měl čekat a zajistit jim první zázemí, nikde nebyl. „Stáli jsme tam, měli jsme dva kufry, v jednom knížky a anglický slovník a v druhém pár šatstva a v kapse 180 dolarů. Přiznám se, nevěděl jsem, co mám dělat,“ vypráví pamětník. Jedna spolucestující jim nakonec nabídla ubytování přímo u sebe doma. Šlo ale jen o prozatímní řešení. Petr Bísek si brzy vzpomněl na svého kamaráda Františka Poslušného, který v New Yorku žil. Po velmi zdlouhavém procházení telefonních seznamů našel správné telefonní číslo. František Poslušný mu pomohl zorientovat se v novém prostředí a dohodil mu práci sazeče v týdeníku Americké listy. Tento politický a společenský tištěný časopis vydával v letech 1962–1989 typograf František, zvaný Frank, Švehla. Plátek přinášel informace o dění v Československu i o životě exulantů.[1]

První týdny v Americe nebyly pro Petra Bíska vůbec lehké. O Spojených státech měl zidealizovanou představu a z čistého a uspořádaného Švédska byl přesun do v té době velmi špinavého New Yorku těžký. „Už po šesti týdnech jsem chtěl zpátky do Švédska. Nehledal jsem dobrodružství, chtěl jsem jistotu. Amerika byla na mě moc dobrodružná. Nebýt Franty, vrátil bych se zpátky do Švédska,“ přiznává. Manželé si ale byli navzájem oporou a těžké časy překlenuli. V roce 1970 se Bískovým narodila dcera Veronika a o čtyři roky později pak syn Jonathan. Následujících 44 let žili v domku v Glen Cove na Long Islandu, který si koupili v roce 1971.

Doma sice Bískovi mluvili česky, měli několik českých přátel, ale jejich život se nesl spíše v americkém duchu. Za celou dobu mohli pamětníka jeho rodiče navštívit jen dvakrát – jednou pouze otec a podruhé přijeli oba. Ani jeden z nich se nedožil pádu režimu. Otec zemřel v roce 1981 a matka o osm let později. Na pohřeb komunisté Petra Bíska nepustili.

Byla to fuška, ale stálo to za to

V odborné škole v Colorado Springs se přeškolil na počítačovou typografii, pár let ji i učil. V roce 1986 s manželkou založili typografické studio Typeprints Company. Sametová revoluce i na dálku přinesla do života Petra Bíska změnu. „Revoluce mě vcucla do krajanského života,“ říká. V roce 1990 se rozhodl k velkému kroku. „V sokolovně na Manhattanu koncem listopadu 1989 bylo velké shromáždění, asi 400 lidí, bylo nabito. Já jsem ke konci té schůze řekl, že budu vydávat noviny, že budu pokračovat v Amerických listech, protože jsem měl typografické studio a jsem sazeč, tak jsem znal výrobu,“ vypráví. Velmi rychle naskočil do zajetých kolejí a dařilo se mu pokračovat v tom, co začali manželé Švehlovi. „Měl jsem skupinu vynikajících spolupracovníků a dopisovatelů, ale jinak to byla práce prakticky, ta výroba a distribuce, všecko okolo toho, byli jenom dva lidé – moje manželka a já,“ říká.

Z osmistránkového plátku se brzy stal šestnáctistránkový. Kromě vydávání Amerických listů byl Petr Bísek členem několika organizací. Jednou z nich byla Společnost pro vědy a umění, v rámci níž se účastnil konferencí nejen v USA a Kanadě, ale také v Čechách a na Slovensku. Působil také ve washingtonské organizaci American Friends of the Czech Republic (AFoCR), která se zasloužila o stavbu pomníku Tomáše Garrigue Masaryka ve Washingtonu, vrátila sochu Woodrow Wilsona před hlavním nádražím v Praze a umístila bustu Václava Havla do Kapitolu.

V letech 1996–2009 byl Petr Bísek činovníkem a šest let i prezidentem krajanského Českého občanského benevolentního spolku v Astorii, který vlastní rozsáhlou budovu s divadelním sálem a velkou zahradní restaurací. „Tam se pořád něco zajímavého dělo. I prezident Václav Havel nás na mé pozvání navštívil s manželkou Dagmar, aby zasadil Havlovu lípu,“ vzpomíná.

Mimo jiné se zasloužil i o podporu vstupu České republiky do Severoatlantické aliance: „Využil jsem svého média a začal jsem lobbovat. Chtěl jsem, aby měli krajani solidní informace. Nezamlčoval jsem negativa, ale zdůrazňoval jsem pozitiva. Vytvořili jsme brožuru s informacemi o NATO, kterou jsme rozeslali našim čtenářům. Vyzývali jsme je, aby psali nerozhodnutým senátorům,“ popisuje svou úlohu. Roku 1998 ho Václav Havel ocenil medailí Za zásluhy 1. třídy za úspěšné lobbování za urychlené přijetí České republiky do NATO. Pamětník mimo jiné působil také jako trenér veslování na místní střední škole.

V letech 2010–2013 postupně utlumil vydávání Amerických listů, až zcela skončil. V roce 2014 se natrvalo vrátil do Prahy. Jeho syn se vrátil ke kořenům a také žije v České republice. Dcera zůstala v USA, kde se věnuje politice. V letech 2006 až 2022 byl Petr Bísek členem správní rady hudebního festivalu Americké jaro a do roku 2019 byl trenérem veslařské mládeže v Praze. V roce 2024 žil v Praze, zastupoval v Praze 8 Českou pirátskou stranu v jedné městské komisi a působil v dozorčí radě Střediska Diakonie Českobratrské církve evangelické.

 

[1] Americké listy. Online. Ustr.cz. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/americke-listy/. [cit. 2024-11-22].