The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Blagodárná, rozená Hnitková (* 1935)

• narozena 3. března 1935 v Praze

• 1949 – rodina matky v Loucké zbavena veškerého majetku

• 1949 – otec pamětnice ve vyšetřovací vazbě v Roudnici pro odmítání kolektivizace venkova

• asi 1952 – otec ve vězení, odsouzen v monstrprocesu v Hradci Králové na jedenáct let

• roku 1954 pamětnice maturovala na pedagogickém gymnáziu

• roku 1957 sezdána s Dimitrijem Blagodárným, synem ruského emigranta Konstantina Blagodárného

• v roce 1983 manžel Dimitrij zemřel

• žije v Praze 6

Ideály Československé republiky

Příběh Hany Blagodárné, rozené Hnitkové, a její rodiny do značné míry odpovídá své době. Její předkové pocházejí ze středních Čech, z okolí Kralup a Roudnice. Tatínek byl z rodiny učitelské, jeho otec i on sám byli učitelé a pamětnice zvolila stejnou profesi. Maminčini předkové zase vlastnili rozsáhlá pole a úspěšně hospodařili. Byli bytostně spjati s životem na venkově. Hlavní časové období, ve kterém se  jejich příběhy odehrávají, je vymezeno první republikou, okupací a padesátými lety 20. století.

Rodiče pamětnice byli masarykovci a sokolové a tradice první republiky nejen vyznávali a podle nich žili, ale předávali je i svým dětem. Ne náhodou zvolila Hana Blagodárná jako svoje motto citát dr. Edvarda Beneše, jehož úvodní slova „Pečlivě pracovat, nikdy nezoufat“ vystihují pozitivní životní filozofii středních vrstev první republiky: její rodina zažila úspěch i pád, v padesátých letech byla režimem ostrakizovaná a vláčená. Postihy je však nezlomily, naopak posílily. Rodina se zničit nedala. 

Otec pamětnice

Vladimír Hnitka se narodil roku 1906 v Zeměchách u Kralup nad Vltavou, kde byl jeho otec řídícím učitelem. Vystudoval učitelský ústav v Praze a v devatenácti letech získal své první učitelské místo ve Velvarech. Učil děti od šesti do jedenácti let. Jeho žákyně byly o pět let mladší, „což bylo jistě zajímavé pro obě strany“. Rodina si v Kralupech pořídila polovinu dvojvilky, o kterou později přišla během náletu na město v roce 1945. Tatínek zpíval ve sboru, procestoval díky zpěvu kus světa a nejvíce vzpomínal na vystupování v Mariboru.

Matka pamětnice

Marie Basařová se narodila roku 1912 v Loucké u Velvar v rodině statkáře. Do velvarské školy chodila denně pěšky, kočí ji vezl pouze za špatného počasí. Její pozdější manžel učil na téže škole, ale v té době o sobě nevěděli, seznámili se až později v Praze na plese. Hana Blagodárná vzpomíná, jak maminka „na chleba, který se pekl doma, nejdřív udělala tři křížky, než se začal jíst“ a babička se s ní loučila slovy „pozdrav Tě Pánbůh“ a třemi křížky na čelo, když odjížděla po prázdninách zpátky do Prahy. Byla vychována ve víře a ta jí často pomohla překonat pozdější těžké chvíle. Podle tehdejších zvyklostí navštěvovala maminka nejdříve klášterní školu ve Veltrusech (asi rok až dva), kde se učila malovat a vyšívat, a potom rodinnou školu v Praze.

Po svatbě

V letech 1930–1931 se vystavěly všechny domy od dnešního Vítězného náměstí v Dejvicích směrem na Podbabu. Po svatbě v roce 1932 se rodiče pamětnice nastěhovali do nového bytu na Podbabské ulici (později Titova, dnes Jugoslávských partyzánů), a jelikož tatínek by ze svého učitelského platu nemohl dost dobře platit činži, ujala se toho loucká babička. Tatínek učil ve škole Na růžku, na místě dnešní zastávky tramvaje na Vítězném náměstí. Na svatební cestu jeli novomanželé na Chodsko, které si zamilovali: přivezli si domů nejen malované vázy, ale i jméno pro svou prvorozenou dceru – Hanýžka. „Byla jsem zrozena z veliké lásky, z velké lásky všech. Láska rodičů a všech mých babiček a dědečka probíhala celým mým dětstvím.“ Rodina se od počátku vyznačovala soudržností. Všichni příbuzní spolu jezdili na nedělní výlety, měli už tenkrát automobily.

Žně na statku v Loucké

Otec Hany Blagodárné své dvouměsíční učitelské prázdniny trávil každoročně na louckém statku. Od rána do večera jezdil s traktorem, oběd, většinou polévka a buchty, si nosil na pole a za tmy se zpocený, umazaný a unavený vracel. „Jen práce a spánek.“ Koupelny neexistovaly, koupání probíhalo v neckách, které se postavily do chléva ke kravám. Dědeček byl konzervativní a nepřál si na statku změny, otec pamětnice byl pravý opak. Chtěl hospodářství modernizovat a podařilo se mu prosadit postavení nové stodoly, koupi samovazu, dalšího traktoru a dalších strojů.

Hana Blagodárná si vzpomíná na velkou desku se spoustou skobiček, na kterých visely klíče, každý s příslušným označením. Dědeček si do té doby odmítal zavést v klíčích systém. V Loucké byla spousta místních dětí, v létě se vozily na žebřiňáku a seděly na latích. Bylo to šťastné dětství, než vypukla válka.

Velké prádlo

Praní velkého prádla se vyznačovalo propracovaným systémem: kralupská babička v neděli navařila a večer prádlo namočila do necek. V pondělí se pralo první praní, druhé praní, následovalo několikeré máchání a modření šmolkou v kelímku, aby prádlo získalo svěží barvu, a proces pokračoval škrobením. Hana Blagodárná měla na starost ždímání: mezi dva válečky a cívky vsouvala prádlo a točila klikou. Praní zabralo skoro celý den. Byla to těžká práce, „babička byla rudá v obličeji a zpocená“.

Do školy

Pamětnice začala chodit do první třídy v roce 1941. Moderní zděnou školu na dnešním náměstí Svobody v Dejvicích zabrali němečtí vojáci, Hana Blagodárná chodila do školy v dnešní Lotyšské ulici do tzv. dřevěných pavilonů. V každém pavilonu byly dvě třídy a uprostřed šatna s věšáky na kabáty. V tehdejší škole ještě neměli družiny ani školní obědy, ve třídě sedělo třicet až čtyřicet děvčat, všechna s rukama za zády. Směla je zvednout, jen když se hlásila. Hana Blagodárná vzpomíná na stařičkou paní učitelku s šedivými vlasy, která děvčata hravě kázeňsky zvládala. Tatínek učil v chlapecké škole na Hradčanech a jeho žáci byli také děti zaměstnanců Hradu.

K jeho žákům patřil Pepíček, jehož židovští rodiče byli vězněni v koncentračním táboře. Vychovávala ho tetička, jak unikl pozornosti gestapa, není jasné. Vždycky na Vánoce byl Pepíček pozván k Hnitkovým domů, aby si ze stromečku vzal cukroví.

Nálety za války

Než šla pamětnice spát, každý večer si musela na židličku u postele pečlivě složit oblečení. Pokud se rozeznělo houkání, všichni obyvatelé šestipatrového domu, nějakých dvanáct třináct partají, museli za tmy sejít do sklepa. Nikdo nesměl zůstat v bytě. Sklep byl pro tyto účely upraven: uhlí bylo v jedné části sklepa, tam, kde nebyly kóje, všichni seděli na lavicích. Otec pamětnice byl jako nevoják velitelem civilní obrany a zodpovídal například za to, že ve sklepě byl písek s krumpáčem a lopatou. Hana Blagodárná si pamatuje, že ji tatínek bral s sebou ve dne na střechu, odkud pozorovali letadla a odhadovali, odkud se blíží a kam letí.

Na konci března 1945 pozorovali ze střechy, jak letadla letí přes Prahu na sever, a viděli stoupat černý kouř. „To jsou Kralupy, hoří ‚Petrolejka‘!“ tatínek pamětnice okamžitě skočil na kolo. Když přijel do Kralup, viděl už jen sanitku, jak odváží babičku do nemocnice. Z jejich domu zbyly pouze trosky. Následky náletu byly devastující: vzdušný vír odnesl části lidských těl na střechy ke komínům, z mnoha domů zbyly ruiny a strýc pamětnice měl na zahradě kráter o průměru pět metrů, na jehož dně seděl nepoškozený květináč, který byl předtím v bytě. Babička nálet přežila.

Květen 1945

Tatínek byl vždycky v centru dění – svážel na nákladním autě zbraně do Velflíkovy ulice. Ženy a děti musely být schované několik dnů v krytech. Když jim docházely zásoby jídla, maminka dala tehdy desetileté Haně klíče od bytu, aby jídlo přinesla. Pamětnice dostala instrukce, aby pod okny lezla po kolenou, jinak by na ni němečtí vojáci mohli střílet. V krytu měli i rádio a během revoluce napjatě poslouchali čerstvé zprávy o pohybu vojsk. Ve středu 9. května brzy ráno od Podbaby přijížděly ruské tanky. Kvetl bez, všichni vyběhli ven a házeli ho na tanky. Zavládla všeobecná radost a nadšení.

Po válce

Kralupská babička žije, ale nemá kde bydlet. Tatínek, jako vždy agilní a činorodý, je v komisi, která přiděluje byty po Němcích. Babička dostává byt poblíž domu, kde bydlí její syn s rodinou. Sice jednopokojový, zato s veškerým zařízením, dokonce s ústředním topením. Sousedkou v domě není nikdo méně důležitý než Gusta Fučíková, která zde bydlí se svým přítelem, jistým panem Novákem. Píše se listopad 1945 a do rodiny Hnitkových se narodí další dcera. Hana Blagodárná byla deset let jedináčkem, teď má sestru. V republice byli v té době ještě neodsunutí Němci, které přidělovali na práci v zemědělství. Na statku v Loucké pracovala mladá Němka, a protože bylo před Vánocemi a paní Hnitková měla spoustu práce s malým miminkem, poslala jí loucká babička Němku na výpomoc. Hana Blagodárná si pamatuje, jak byla „zarputilá a nepříjemná. Dnes už tomu rozumím, ale tenkrát mi to zkazilo Vánoce.“

Léta 1949 a 1952

Otec vlastnil pozemky v Loucké a odmítal se jich vzdát. Kolektivizace vesnice už byla v plném proudu a otec skončil ve vyšetřovací vazbě v Roudnici. Pamětnice s maminkou za ním směly jezdit, jak dlouho tam byl zavřený, si však Hana Blagodárná nevzpomíná. Následky věznění otci změnily celý život: „Přišel zákaz, že nesmí učit v Praze… potom dostal zákaz učit vůbec a jezdil na Kladno do hutí.“ Nebylo to v té době nijak výjimečné, v Kladně v padesátých letech pracovala z donucení spousta lidí. „Potom, to se pamatuji, to mi bylo asi sedmnáct let, v roce 1952, jsem přišla ze školy a sestra byla venku, hrála si a u nás zazvonila bezpečnost... Prokázali se papíry, že jsou z bezpečnosti a že mají povolení k policejní prohlídce našeho bytu. Vyndali všechny knihy z knihovny, každou zvlášť protřepávali. Všechno prohledávali, celý byt, a když se vrátil tatínek z toho kladenského autobusu ke třetí hodině, tak ho hned zatkli a mamince řekli, že se musí do týdne vystěhovat s námi, s oběma dcerami z bytu, a že musí opustit Prahu.“

Následný monstrproces se konal v Hradci Králové. Obvinění se kupodivu netýkalo kolektivizace a soukromého vlastnictví půdy, ale ilegální emigrace. Ve stejném domě bydlel jistý pan Šnajdr, bývalý velkoobchodník Na Příkopech, který se rozhodl s rodinou emigrovat. Po tatínkovi, bývalém učiteli, chtěl, aby mu obstaral učebnice češtiny pro jeho dvě dcerky, aby se i v Německu mohly učit česky. V monstrprocesu bylo odsouzeno padesát lidí a tatínek pamětnice dostal jedenáct let za neohlášení plánů souseda emigrovat. Nakonec si odseděl více než dva roky a propuštěn byl v roce 1954 zřejmě v souvislosti s amnestií prezidenta Zápotockého. Pracoval v dolech ve Rtyni v Podkrkonoší a nikdo z příbuzných za ním za celou dobu neměl dovoleno přijet. Vězení ani tvrdá práce však pana Hnitku nezlomily. „Ve vězení se sešel s kněžími, s intelektuály. Byl tam v lepší společnosti než tady, s lidmi, se kterými si rozuměl.“

Rodina v padesátých letech

Rodinu Hany Blagodárné v Loucké postihla rána – v roce 1949  jim byl veškerý jim majetek včetně dobytka zabaven a prarodiče se museli okamžitě vystěhovat. Bez náhrady a bez jakékoli penze nebo finanční podpory. Jediný byt, kterým rodina disponovala, byl jednopokojový byt v Dejvicích, ve kterém bydlela kralupská babička. Od roku 1952 v něm bydlelo šest lidí. Rodina však zvládla i tuto zkoušku: děda se stal nočním hlídačem, pořídili si několik skládacích postelí a přátelé z Loucké občas přinesli něco k jídlu. Kralupská babička dostávala 400 korun penze a maminka začala pracovat: vystřídala různá místa v Holešovicích a vždycky dělala manuální práci.

Hana Blagodárná se hlásila na pedagogické gymnázium, a ačkoli to bylo málo pravděpodobné, psal se rok 1950 a tatínek už měl zákaz učení, byla přijata. Sama soudí, že se tak stalo zásluhou jednoho člena komise, který býval kolegou jejího tatínka. Když tatínka v roce 1952 zatkli, „byl to velice krušný den pro maminku, protože nevěděla, kam otce odvedli, co si počne s nábytkem z třípokojového bytu a jak to všechno během týdne zvládne. Ale měli jsme přátele, hlavně jednu, která se jmenovala Lojzička Wernerová. (...) A když se to potom po letech všechno sváželo zpátky, tak mí rodiče říkali, že naše zařízení bylo na celkem šestnácti místech. My jsme si nemohli nic nechat, jenom osobní věci, protože jsme to neměli kam dát.“       

V roce 1952 se děly i věci neuvěřitelné: ředitel pedagogického gymnázia Karel Čondl si pamětnici zavolal: „Dostal jsem přípis z bezpečnosti, že vás máme vyhodit, jelikož otec je nepřítel lidu, ale vy se slušně chováte a dobře učíte, tak my vás nevyloučíme.“ Rodičovské sdružení se dokonce usneslo, že Haně Blagodárné věnuje pět set korun jako příspěvek na Vánoce. 

Manžel Dimitrij Blagodárný

Po maturitě pamětnice začala učit na umístěnku v Chebu, její budoucí manžel Dimitrij, lesní inženýr, byl v Tachově. Jak se potomek ruského emigranta z vesnice poblíž Rostova na Donu dostal do Čech? „Když přišla občanská válka, chodil do septimy a všichni profesoři s těmi studenty se rozhodli, protože si mysleli, že to bude jen přechodná záležitost těch nepokojů, že se nalodí na loď, přeplují Černé moře a dostudují tu oktávu někde jinde v bezpečí. Po cestě je zajali na nějakém ostrově, kde je krmili jenom česnekem, takže si vzpomínám, že od té doby ho můj tchán neměl rád. Vylodili se v Šumenu v Bulharsku, kde celou tu třídu i s profesorským sborem přijali do místního bulharského gymnázia, kde mohli dostudovat oktávu.“

Konstantin maturoval s výborným prospěchem a díky Naděždě Kramářové, ruské manželce ministerského předsedy, byl mezi těmi mnoha Rusy, kterým bylo u nás umožněno studium a získání nového domova. Domy v Bučkově ulici, dnešní Rooseveltově, byly určeny ruským přistěhovalcům a dodnes je okolí Zeměpisného ústavu a nakonec i celé Dejvice zabydlené nejen nově příchozími Rusy, ale i potomky původních ruských emigrantů. Konstantin své rodiče už nikdy nespatřil a kontakt s Ruskem měl pouze prostřednictvím svých sester. V Praze se oženil s Annou Beranovou, vystudoval Ruskou vyšší školu komunikačních techniků a jejich syn Dimitrij (narozen roku 1931) chodil na prestižní francouzské gymnázium v Bílé ulici v Praze 6. Konstantin „byl zocelený životem“, nebyl ve straně, byl to odborník. Pracoval převážně na stavbách na Slovensku, „aby se vyhnul zatčení a gulagu... Byl silně protikomunisticky založený a celý život před nimi utíkal.“ Pracoval například na stavbě Trati mládeže, na širokorozchodné trati, stavěl přehrady na Váhu a podal řadu zlepšovacích návrhů. Cítil se být Čechoslovákem. 

Chalupa v Sudetech

Po válce byla spousta chalup v pohraničí prázdná a finančně dostupná. Rodina se proto v roce 1947 rozhodla, že si jednu na letní byt koupí. Objížděli vesnice – obě babičky, dědeček a rodina pamětnice. Za Cvikovem ve vesnici jim starosta dal klíče, ať si vyberou. „Šli jsme až v druhé vlně. V té první si tzv. Rudé gardy odnesly, co chtěly. V chalupách zbylo jen to, co nepotřebovaly... Po letech, když se opravovala střecha, jsme našli tajné skrýše… Sklářští odborníci odsunuti nebyli. Byli to pracovití lidé… Byly tam bohaté úrodné lesy, krásné a široké cesty, udržované a čisté. Chodili jsme na borůvky, na dříví, bez problémů jsme po lesních cestách jezdili s kočárkem.“

Stále více rekreantů jezdilo na chalupy, auta většinou neměli a tatínek pamětnice, podnikavý jako vždy, obstaral přes Svaz zahrádkářů autobus, který je přivezl a zase odvezl z Prahy až na místo. Za pouhých padesát korun včetně psů, koček a stavebního materiálu. Tatínek byl také schopen zařídit výměnu jednopokojového bytu za čtyři a půl pokoje ve Strojnické ulici, ovšem bez ústředního topení. Hana s Dimitrijem, od roku 1957 manželé Blagodární, v něm měli celý jeden pokoj pro sebe, stejně jako ostatní. Pamětnice učila na různých školách v okolí Prahy a rodina se střídala v hlídání malého syna Michala (mateřská dovolená tehdy trvala čtyři měsíce).

V roce 1964 se mladé rodině podařilo koupit družstevní byt na Červeném vrchu, kde pamětnice bydlí dodnes. Následující rok se Blagodárným narodila dcera. Tatínek pamětnice opět pomáhal s dětmi a navíc roznášel poštu v domácích potřebách. Hana Blagodárná teprve po pěti letech učitelování dostala trvalý pracovní poměr v Ořechu u Prahy a po dalších pěti letech se stala ředitelkou ve škole v Noutonicích u Velkých Přílep.

V roce 1983 začal Dimitrij padat a ztrácel paměť. Byl mu zjištěn nádor na mozku a zemřel během půl roku. Pro Hanu Blagodárnou a děti to byla obrovská ztráta, se kterou se byly schopny vyrovnat pouze díky velké pomoci celé rodiny.