The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oluša Bláhová (* 1927)

• narodila se 12. září 1927 v Praze-Kyjích

• 15. března 1939 nacistickými ozbrojenci vyhnána ze třídy

• střední vzdělání dokončila v roce 1947

• 25. února 1948 se zúčastnila studentského pochodu na Hrad na podporu prezidenta Beneše

• v rámci prověrek vyloučena z vysoké školy

• pracovala v dělnických profesích, později jako úřednice a matrikářka

Oluša Bláhová, narozená 12. září 1927, strávila podstatnou část života ve svém rodném domě v Kyjích, tehdy samostatné obci, dnes pražské čtvrti. „Maminka s tatínkem pocházeli ze Strašic u Rokycan, tatínek se jmenoval Karel Jágr a byl technický úředník, maminka, křestním jménem Růžena, rozená Sojkovská, byla ženou v domácnosti,“ začíná svůj příběh pamětnice, která chodila v Kyjích do školy do páté třídy a poté šla na přípravku na anglické gymnázium v německé reálce v Mikulandské ulici. Tam se setkala s nepřátelským jednáním německých dětí vůči sobě jakožto Češce vůbec poprvé.

Ohavný první den okupace

Po přijímacích zkouškách však změnil vzdělávací ústav status a stal se veřejným gymnáziem, a když byla Oluša v sekundě, zavřeli školu úplně a studenty přijala chlapecká reálka v Ječné ulici. Velmi přesně si vybavuje den, kdy Německo obsadilo Československo, tedy 15. březen 1939. „Byla plískanice, sníh, dost zima, a my jsme měli vyučování ve třídě, která byla v prvním patře nad kavárnou Slavia. Přijeli Němci na sajdkárách a vyhodili nás ven, takže jsem ve svých jedenácti letech musela jít přes Prahu pěšky až do Kyjí domů. Maminka nevěděla, co se mnou je,“ popisuje svůj první zážitek z okupace Oluša Bláhová, která hned tušila, že situace je vážná, když uviděla u Prašné brány zatýkání.

V reálce v Ječné ulici studovala jen do kvarty, kdy byla s dalšími několika studenty vyloučena vzhledem k tomu, že se jim nechtělo učit německy, a tak dál docházela na kurzy anglického jazyka do Purkyňovy ulice. Konec války ji zastihl v sextě, v květnu se vrátila na gymnázium v Ječné ulici a studium ukončila v roce 1947.

Tichá manifestace

V poválečném období, kdy se všechno teprve stabilizovalo, studenti nemuseli podstupovat přijímací zkoušky na vysokou školu – přijati byli všichni na základě maturitního vysvědčení – například na Letenské pláni se konaly pro velké množství studentů přednášky a počítalo se s vysokým úbytkem. Oluša Bláhová pokračovala ve studiu jazyků.

Převrat 25. února 1948 vyvolal v části studentstva přirozenou potřebu protestu. Oluša Bláhová se účastnila tiché manifestace, známé též jako studentský pochod na Hrad: „Průvod vyšel z Vysoké školy technické z Karlova náměstí na Hrad a na Malostranské náměstí, platil zákaz promluvit, abychom nedali žádnou záminku nás napadnout.“ Přesto průvod doprovázeli milicionáři, kteří vyskákali z autobusů a byli ozbrojení. „Mířili jsme k prezidentovi, abychom ho podpořili, a tak do nás šli a honili nás. Nikdy nezapomenu, jak jeden mladý muž s praporem přes ruku utíkal a volal, že nám zabili kamaráda, že do nás střílejí…“

Ze školy na dlažbu

Následovalo období prověrek: „Říkalo se jim studijní prověrky, ale byly politické. Já byla ještě v Kyjích ve straně národních socialistů, zavolali mě na obec na akční výbor a následovaly sankce.“ Zprávu o jejím členství ve straně obdrželi ihned ve škole a vyhodili ji na dlažbu. „Vyhazoval mě dokonce můj spolužák, jistý Jiří Pelikán, který na fakultě řádil jako černá ruka,“ vzpomíná Oluša Bláhová na mladíka, který byl původně její kamarád. Jiří Pelikán patřil v době Pražského jara v roce 1968 k reformnímu proudu a působil jako ředitel tehdejší Československé televize. Po sovětské okupaci emigroval a v exilu vydával periodikum Listy.

Pamětnice musela okamžitě nastoupit do dělnické profese – konkrétně do šroubárny. Práce však byla fyzicky náročná a manipulace s nářadím v protékající vodě způsobila, že jí otekly prsty tak, že ji jako pracovní sílu odmítli. Jejím dalším místem se stala dílna v Tesle Holešovice, takzvaná Osramka, kde se vyráběly spirálky do žárovek. Po čtrnácti dnech si ji z dílny vyžádali z osobního oddělení a nakonec strávila pět let jako úřednice v oddělení práce a mzdy.

Pamětnice se vdala v roce 1953 za hudebníka, člena známého harmonikového dua Bláha – Fábera. Společně žili s Olušinou matkou v jejím rodném domě, v roce 1955 se jim narodil syn a v roce 1958 dcera. Pamětnice zůstala s rodiči a pečovala o ně na plný úvazek, mezitím si udělala trenérský kurz a trénovala předškoláky. Po smrti rodičů a rozvodu s manželem získala práci na obvodním národním výboru jako matrikářka a vykonávala ji až do sametové revoluce v roce 1989.