Jiří Blata

„Pamatuji si situace, kdy jsme seděli v tajze a jedli. Nabral jsem lžičkou jídlo z ešusu, a než jsem ho donesl k puse, tak lžička byla obsypaná komáry, byla úplně černá. Tak jsem je sfoukl, polovina jich na lžičce zůstala, ale snědl jsem to, protože jinak bych se vůbec nenajedl. Používali jsme klobouky s moskytiérami. Když jdete v tajze a šlápnete do porostu na bažinách, tak se vyvalí takový mrak komárů, že nevidíte člověka, který jde před vámi. A to musíte snášet dvacet čtyři hodin denně. Pro některé lidi je to obrovská psychická zátěž. Může vás to dohnat až k šílenství. Také se stává, že jdete v tajze, najdete mrtvého soba, díváte se, co se mu stalo, a vidíte, že má ucpané nozdry komáry.“

„Bylo neuvěřitelné, že území veliké jako celá Česká republika bylo na jednom kousku papíru. Byly tam třeba nakresleny jen řeky Ob a Jenisej, pár přítoků a hlavní horské hřebeny. Všechno ostatní jsme za pochodu doplňovali. Dnes už je to jinak, protože mají všechno nafoceno ze satelitů nebo sputniku, ale tenkrát byl takový systém, že geologové doplňovali do mapy údaje z procházených území, dokresloval se každý pramínek, hřeben, planina, ledovce v horách, všechno se to zakreslilo a potom se to poslalo na centrální institut v Moskvě. Tam to kartografové dokreslili do té staré mapy, kterou měli. Když tam jela další skupina, dostala už tu podrobnější mapu a pokračovala v doplňování údajů. Tak vznikaly mapy.“

„Oni (Rusové) se usadili nad kasárnami, viděli perfektně až do našich ubikací. Všechno měli pod kontrolou a nahoře měli postavená děla a tanky. Hlavně byly namířené přímo do našich oken. Pamatuji na řadu zajímavých situací. Jako průzkumný útvar jsme měli svou rušičku a naši radisté rušili jejich vysílání. Oni na to samozřejmě přišli, najednou přijel jejich velitel, a to tím způsobem, že projel tankem uzavřenou branou našeho útvaru, zastavil na nádvoří a točil hlavní dokola. Vylezl a řval, ať dovedeme ty, kteří ovládají radiostanici a ruší vysílání. Anebo jsme měli muniční sklad, který hlídali. Podařilo se nám ale vyčíhnout vhodnou situaci, do skladu jsme vnikli a naplnili nákladní auto municí. Nevěděli jsme, jak to všechno skončí, jestli je to setrvalý stav, anebo se bude bojovat. Nakonec jsme museli zbraně odevzdat a všechno bylo jinak. Takových chvilek jsme tam zažili spoustu. Někdy stačilo málo a mohlo dojít ke krveprolití, protože v ty první dny jsme my ani oni nevěděli, co se bude dít.“