The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Albín Blažek (* 1932)

• narozen 11. března 1932 v osadě Babka

• pocházel z živnostenské rodiny

• otec podporoval partyzány

• v roce 1945 zastřelili partyzáni Josefa Groulíka

• v srpnu 1948 se na Babce objevil Jiří Novotný, domnělý agent západní tajné služby

• v listopadu Albína Blažka s rodiči zatkla Státní bezpečnost

• dostal trest šest měsíců

• na vojně sloužil 32 měsíců u PTP

• po vojně pracoval v masně a pak u ČSAD

• otce nutila ke spolupráci StB

• v roce 1990 Albína Blažka soud rehabilitoval

• stal se členem Svazu PTP

• měl dva syny, Petra a Milana

• v roce 1995 Milan zahynul při vlakovém neštěstí

• v roce 2021 žil na Babce

Albín Blažek se narodil na samotě Babka nedaleko Poličky do živnostenské rodiny. Na podzim roku 1948 jej zatkli příslušníci StB, protože přišel do úzkého kontaktu s Jiřím Novotným a Vladimírem Peškem. Oba muži se přibližně čtvrt roku skrývali v okolí Poličky a navazovali styky s místními lidmi. Společně s nimi chtěli organizovat protikomunistický odboj. Tvrdili o sobě, že jsou vysláni ze Západu. Protirežimně naladěné obyvatelstvo začalo oba muže podporovat.

Po jejich odhalení začalo rozsáhlé zatýkání. Kromě pamětníka zatkli rodiče i několik sousedů a dalších více než 20 lidí z celého Československa. Tehdy bylo Albínu Blažkovi 16 let. Spolu s ostatními skončil na půl roku ve vazbě v Chrudimi a měsíc strávil na Pankráci. Po propuštění se potýkal se špatným kádrovým profilem, a proto musel na vojnu nastoupit k Pomocným technickým praporům. Tyto zážitky formovaly jeho ostrý postoj ke komunistickému režimu. Také ho ale naučily ozvat se, když se mu zástupci komunistické moci snažili vnutit něco, co mu bylo proti mysli.  

 

Otec dal partyzánům i celé prase

Albín Blažek se narodil 11. března 1932 na samotě Babka. Ve stavení žil s rodiči Albínem a Emílií, prarodiči a sestrou Zdenou. Rodina provozovala přímo v domě hospodu a obchodovala s dobytkem. K tomu měli ještě menší hospodářství. Otec vykupoval dobytek, který pak vodili pěšky na jatka. Někdy zabíjeli krávy či prasata přímo doma a maso prodávali třeba do Prahy. Rodině se tak dařilo celkem dobře.

Albín navštěvoval základní školu v Oldřiši, pod kterou spadá osada Babka. A právě v tomto období propukla druhá světová válka. Válku příliš nevnímal, ale i když byl ještě dítě, věděl poměrně dost o činnosti partyzánů. Vzpomíná na to, že když otec vozil maso směrem k Pusté Rybné a na Březiny, i třeba celé prase odevzdal partyzánům. Tamější lesy jich byly plné a otec je takto podporoval.

Partyzáni na přejezdu u nedaleké obce Svatá Kateřina dvakrát vyhodili vlak do povětří. Při jedné z těchto akcí chtěli odpálit vlak s municí. „V Čachnově stál vlak, který měl jet, a ten kdyby bývali odpálili, tak by byla Borová srovnaná. Byl plný munice. Nakonec projel osobák a odnesl to poslední vagón a byl tam Teplý z Pusté Rybné a tomu to rozbilo nohy,“ vzpomíná Albín Blažek. U této akce byl i Josef Kučera z Březin, který s partyzány úzce spolupracoval. Kučera se do odboje zapojil i po roce 1948. Když Státní bezpečnost jeho činnost odhalila, soudce jej v roce 1954 ve veřejném procesu v Tylově domě v Poličce odsoudil na doživotí.

 

Až to tu budeme věšet

Přímým svědkem válečných událostí se pamětník stal především ke konci války. V dubnu 1945 zastřelili partyzáni jejich souseda a obecního zastupitele Josefa Groulíka. „Věděl jsem o tom čtrnáct dní dopředu,“ tvrdí Albín Blažek a pokračuje v líčení, co jeho zastřelení předcházelo: „Groulík jel z Poličky a vezl na kole kupu provazů, a tady soused Kučera se ho ptal, na co to veze. ‘No, až to tu budeme věšet.’“

Podle pamětníka byla Babka připravena na to, že ji Němci vypálí. U Josefa Groulíka se drželi vlasovci, navíc ještě spolupracoval s Němci. „Nebyl dobrý soused, pořád udával otce kvůli zatmění, hned to hlásil v Sádku,“ přibližuje pamětník.

Groulíkovo zastřelení inicioval místní hajný Trávníček. Původně jej partyzáni měli zlikvidovat později. Ale jeho výroky o věšení vedly k tomu, že Trávníček přes svého zetě v Pusté Rybné o hrozícím nebezpečí pro celou osadu informoval partyzány. „Šli do Sádku na četnickou stanici, tam ji vybrali, pak šli k nám pro cigarety, a když šli od nás, tak se stavili u Groulíků a zastřelili ho,“ prozrazuje pamětník.[1]

 

Na silnici se našlo všechno, od špendlíku po tank

Dům Blažkových stojí přímo u hlavního tahu ze Svitav na Havlíčkův Brod a České Budějovice. A tak mohla rodina na vlastní oči sledovat úprk německého obyvatelstva z východu, které zhruba od dubna 1945 proudilo po silnici dál na západ. Nebyli mezi nimi ale pouze Němci. Albín Blažek vzpomíná i na polské občany. Často u nich spávali – v hostinci i na půdě.

Jejich útěk doprovázely nálety sovětských letadel. „Přesně nad našimi spustily kulomety, u Groulíků do toho kopce. A z druhé strany to zas lítalo tam pod kopcem, jak je smetiště, tak kousek za smetištěm. Tam bylo ale pět mrtvých. A u Groulíků byli asi tři nebo čtyři mrtví,“ říká pamětník.

Prchající armáda i civilní obyvatelstvo za sebou nechávali podél silnice obrovské množství nejrůznějšího materiálu. „Tady na silnici se našlo všechno, od špendlíku po tank. Před domem tam bylo píchnuté auto, ševcovská dílna a kousek dál byl nákladní Peugeot a tam byly protiletadlové střely,“ vyjmenovává pamětník alespoň zlomek z toho, co v příkopech kolem silnice leželo. Pro cenný materiál si jezdili lidé z celého okolí a odvezli si třeba vůz plný látek.

Němce brzy nahradili sovětští vojáci. Na ně pamětník příliš dobré vzpomínky nemá: „Ukradli, co kde bylo, mámě i snubní prstýnek.“ Co mu ale jako obrázek uvízlo v paměti, byly stovky koní, kteří v kraji zůstali jako symbol právě skončené války.

 

Tvrdili o sobě, že jsou agenti ze Západu

I když si Albín Blažek pamatuje druhou světovou válku poměrně dobře, jeho vyprávění o ní se vždy rychle stáčí k roku 1948, který silně poznamenal osud celé rodiny. Rodiče jako živnostníci sledovali s nedůvěrou změny, které přinesl 25. únor 1948. Když se v srpnu téhož roku na Babce objevil neznámý muž, který o sobě tvrdil, že je agentem západní služby, nikdo z místních jej neudal. Oním mužem byl Jiří Novotný, který později ještě přivedl svého bratrance Vladimíra Peška.

Novotný navštívil na Babce hospodu u Blažků a zastavil se i u Groulíků. A právě v Růženě Groulíkové, vdově po zastřeleném Josefu Groulíkovi, dokázal Novotný vzbudit důvěru. Žena se mu svěřila, že jí za války zastřelili manžela. On na oplátku svěřil, že je shozený parašutista a že jich tu je víc. Groulíková poskytla ubytování a peníze nejen při prvním setkání, ale i později, když přišel se svým bratrancem.[2]

Na to, kdo byli ve skutečnosti oba muži, má dnes Albín Blažek jasný názor: „Vydávali se za partyzány a toulali se. Hlavně jim šlo o to, aby se měli dobře, poněvadž lidi jim dávali peníze.“ A ke stejnému závěru došli postupně i vyšetřovatelé StB, kteří se původně domnívali, že Pešek s Novotným jsou agenty některé ze západních tajných služeb.

Nicméně tenkrát šestnáctiletý Albín Blažek a o rok starší Josef Groulík navázali s oběma muži užší spolupráci. Společně Jiřího Novotného dovedli k místnímu knězi Janu Hanykovi. Od něho chtěli, aby jim vystavil falešné rodné listy. Dále dal Albín Blažek Novotnému a Peškovi zbraně. Pistoli a kulomet, které si schoval po válce.

Kontakty Novotného a Peška se neomezily pouze na okolí Babky. Styky navazovali s lidmi napříč republikou. Kromě Oldřiše, Poličky, Brněnce cestovali do Znojma, Hodonína, Roudnice nad Labem či Prahy, odkud Vladimír Pešek pocházel. Příslušníci StB začali po Novotném a později i po Peškovi pátrat zřejmě od září 1948, kdy dostali hlášení, že se na Poličsku pohybuje neznámý muž, který se snaží navázat styky s určitými osobami.[3] StB se podařilo infiltrovat prostředí okolo Novotného jejími spolupracovníky. A vyšetřovatelé StB tak postupně identifikovali osoby, které udržovaly s Jiřím Novotným kontakt.

 

Jeden seděl u stolu, druhý na stole a třískal do mě

Ve dnech 9. a 11. listopadu 1948 došlo k rozsáhlému zatýkání a ve vazbě skončilo okolo 30 osob z celé republiky. Tehdy šestnáctiletého Albína Blažka předvolali na stanici SNB v České Třebové, kde byl v té době v učení. A odtud jej ve večerních hodinách odvezli do Poličky k výslechu. „Jeden seděl u stolu a druhý seděl na stole a třískal do mě. To byl Poličák – Franta Ptáčků. Však on se přede mnou v osmdesátém devátém klidil. Ten přede mnou zdrhal. Výslech trval tři hodiny. Šel jsem k tetě v Poličce. Ráno jsem se česal, stála za mnou a brečela, protože se ze mě sypaly chomáče vlasů a byl jsem takovýhle,“ naznačuje gesty pamětník, jak měl oteklý obličej, a pokračuje: „Mě pustili, zbytek odvezli do Chrudimi a za dva dny pro mě přijeli a odvezli mě taky.“ Kromě něho zatkli i jeho rodiče a čeledína. K výslechu se museli dostavit i oba prarodiče.

Součástí zatčení byla i domovní prohlídka. „Dům obrátili naruby. Vysypali i krabičku ševcovských hřebíčků a co mohli, ukradli a odvezlo se to k Tomšům do Oldřiše,“ líčí Albín Blažek a uvádí konkrétní příklady zabavených věcí: „Kabel elektrický, nářadí, klíče. Potom ukradli prase naložené ve škopku. Maso, sádlo, všecko ukradli. Odvezli to na stanici a tam se o to podělili.“

Půl roku strávil ve vazbě v Chrudimi a poté jej společně s dalšími patnácti zadrženými odvezli do pankrácké věznice v Praze. Na Pankráci jako mladiství chodili pracovat ven. Přebírat brambory, shrabovat listí a tak podobně. A na to, co viděl při průchodu sklepeními Pankráce, nemůže zapomenout dodnes. „Když jsme chodili sklepením, tak tam byly samotky. A to bylo hrozné tam projít. Jak ti lidé byli deprimovaní, jak je mlátili, jak naříkali, nenechali je vyspat, nic,“ popisuje Albín Blažek a vypráví dál: „Tam měli skladiště, tam byly řetězy a na ten řetěz vězňům dávali od pěti do dvaceti pěti kil koule, aby neutekli a s tím museli chodit a tu kouli si nosit na provázku před sebou.“ 

Albín Blažek nevzpomíná jen na to zlé. Z dozorců, kteří byli různých povah, mu utkvěl jeden, bývalý západní letec. Ten se jim snažil pomáhat a prováděl je po místech pankrácké věznice, kam normálně vězni neměli přístup, a seznamoval je s fungováním věznice za protektorátu.

Celé vyšetřování trvalo poměrně dlouho a soud proběhl až v červnu 1949. Odsouzeni byli za velezradu a sdružování proti státu. Nejvyšší trest dostal Jiří Novotný, osm let, a Vladimíru Peškovi soudce uložil šest let odnětí svobody. Kněz Jan Hanyk dostal osmnáct měsíců. Ostatní tresty soud vyměřil v rozmezí třech až sedmi měsíců. Albína Blažka, odsouzeného na šest měsíců, podobně jako většinu souzených hned po skončení soudu propustili na svobodu. Trest si odseděli již ve vazbě. 

Propuštěním na svobodu ale Blažkovým klidnější život nenastal. „Každý se bál s námi mluvit,“ svěřuje pamětník. Albín Blažek se po propuštění doučil v masně v Poličce. Řemeslu se ale ze zdravotních důvodů věnovat nemohl, a tak až do vojny pracoval v Poličce v cihelně.

 

V posudku jsem měl ‘Návrat nežádoucí’

Když počátkem padesátých let dostal povolání na vojnu, nastoupil rovnou k Pomocným technickým praporům (PTP). Jako syn živnostníka a osoba trestaná za sdružování proti státu se stal levnou pracovní silou československého státu a měl být politicky převychován. Jak ale tvrdí Albín Blažek: „Většina pétépáků měla v posudcích ‘návrat nežádoucí’ a počítalo se s tím, že nás odvezou na likvidaci do Ruska.“

I on sám si tato slova ve svém posudku přečetl. „Když jsem byl v Bílině, to byl nejhorší velitel útvaru, a když jsem šel do kuchyně, tak mě začal zpovídat, proč tam jsem a nakonec mi dal přečíst posudek,“ tvrdí pamětník.

U Pomocných technických praporů strávil 32 měsíců. Ovšem když k PTP nastupoval, netušil, na jak dlouho to bude. Stejně jako ostatní věděl pouze to, že je to na dobu neurčitou. Nejprve je odvezli do pevnosti Komárno, kde proběhl třítýdenní výcvik. Odtud je pak rozdělili na různá místa po republice. Albín Blažek krátce pracoval u staveb, pak se dostal do dolů v Rožánkách, fáral ale jenom deset dní a poté jej přeřadili do kuchyně, kde pracoval jako kuchař, po čase jako vrchní kuchař.  

Domů se dostal po jedenácti měsících a potom každé dva měsíce. „Když jsem přišel na první opušťák, byl starostou Andrlík: ‘A tak jakpak se máš, hochu?’ ‘A vy jste si mysleli, jak mě potrestáte a jak se mnou vydupete. A já jsem se v životě neměl, jak se mám teď a mít nebudu,’“ popisuje tehdejší rozhovor s oldřišským předsedou místního národního výboru pamětník. A skutečně díky práci v kuchyni na tom byl v porovnání s jinými lépe. Dokonce se vyhnul i proslulým politickým školením, na ty chodil jen zřídka. Proč tomu tak bylo, vysvětluje slovy: „Jíst potřebovali všichni.“ Kromě toho jeho kuchyň vyhlásili nadřízení devětkrát nejlepší kuchyní útvaru.

 

Víte, co jste? S vámi vydláždíme dvůr

Podmínky se ovšem měnily podle toho, kde zrovna sloužili. Rozdíl byl v tom, zda člověk pracoval u takzvaných lehkých PTP – na stavbách, nebo u těžkých PTP – v dolech. „Na dolech byli velitelé vcelku slušní, jim se jednalo o peníze a plnit plán. Co byli ti lehcí [stavby], tak nás honili po cvičáku a na dolech to párkrát udělali a kluci se vyprdli na práci a bylo zle, že se neplní plán, tak to zrušili úplně,“ uvádí rozdíly Albín Blažek a k osobnostem velitelů říká: „O tom se nenechá mluvit, třetina kloudných a většina podřadných, co si mysleli: ‘Já mám moc.’ Chovali se hrozně. Já jsem si naříkat nemohl, ale někteří kluci byli úplní chudáci: ‘Víte, co jste? S vámi vydláždíme dvůr!’“

Těžká situace byla na Slovensku v Dubnici nad Váhom. „Tam o nás dokonce vykřikovali, že jsme samí vrazi, aby nás špinili u místních lidí,“ vypráví pamětník a vzpomínky na dobu strávenou u PTP uzavírá slovy: „Jenže odešel Stalin, odešel Gottwald, skončilo PTP.“

 

Každý jenom poukazoval na to, že jsem trestaný

Po návratu domů si musel Albín Blažek najít práci. To ale nebylo jednoduché. „Ty podmínky byly v celku kruté, protože každý jenom připomínal: ‘Víš, co jsi? Víš, kdes byl?’ Každý jenom poukazoval na to, že jsem byl trestaný, nebo že jsem byl zavřený,“ popisuje pamětník. Po vojně šel pracovat do masny, odtud jej propustili a nastoupil k ČSAD. Přes rok řídil nákladní auto a pak 34 let autobus.

Když ale okolo roku 1958 začala vznikat v okolních obcích JZD, která postrádala pracovní síly, chtěli jej z ČSAD propustit do družstva. „To jsem dostal od podniku gratulaci, když jsem se ženil - povolání do JZD. Jenže jsem řekl, že nepůjdu. Vedení mně říkalo, že se mě na to nikdo nebude ptát, já jsem jim odpověděl, že se mě na to ptát budou,“ líčí pamětník. A díky své neústupnosti zůstal u ČSAD až do důchodu.

Podobně se zachoval i v momentě, když mu místní předseda KSČ doporučoval vstoupit do komunistické strany. „Řekl jsem, že se mně nelíbí, že je tam každý z prospěchu. A on mi říká, jak to myslím? ‘Podívej se sám na sebe a nemusím ti nic vykládat.’ Tak se sebral a utekl.“

 

Chtěli, aby udával, chtěli spolupráci

Stejné potíže po propuštění z vězení jako pamětník měl i jeho otec. V době, kdy byl na vojně, jej začala pronásledovat StB a její příslušníci se jej snažili donutit ke spolupráci. „Nějaký Vrabec, ten se v roce 1989 zastřelil, a Haberhauer. Chtěli, abych udával, chtěli spolupráci,“ vysvětluje pamětník a vypráví dál, že otce vždycky odvlekli do nedalekého lesa. „Postavili ho ke stromu, šlápli mu na špičky, ohrnuli límec u kabátu a mlátili s ním o strom.“ To trvalo asi rok. Pak otci někdo poradil, ať se obrátí na jistého vysokého stranického funkcionáře v Poličce, a pronásledování ustalo.

V roce 1968 Blažkovi požádali o rehabilitaci. „Smutné bylo to, že každý všechno zapřel, nikdo si nic nepamatoval,“ uvádí pamětník s tím, že rehabilitováni byli až po roce 1989. Nicméně v roce 1968 k nim přišel jakýsi nadporučík SNB ze Svitav vyšetřovat okolnosti pronásledování Albína Blažka staršího příslušníky StB. Za dva dny nato se u nich objevil výše zmiňovaný Haberhauer, který v té době pracoval u SNB, a začal se omlouvat. „Hučel do táty, aby to zrušil. Já jsem přijel z práce a říkám: ‘Co byste se omlouval? Dělal jste to? Dělal. Byl jste u toho? Byl,“ vypráví pamětník a dodává: „Za týden měl uniformu dole.“ 

 

V hospodách se rvali místní s okupanty

Vzpomínky na 21. srpna 1968 shrnuje pamětník do jedné věty: „Plná silnice, lítali tady, jinak se nic nedělo.“ Více vzpomíná na to, co bylo potom. Na polské vojáky, kteří zabrali silnici mezi Lubnou a Zrnětínem a mezi Českou Rybnou a Rychnovem. „Měli strach ze zimy, jestli tu zůstanou, neměli vybavení, nic.“

Natrvalo se usadili vojáci v Květné u Poličky a ve Vysokém Mýtě. Často se pak stávalo, že v hospodách docházelo ke rvačkám mezi místními a příslušníky okupačních vojsk. „Ze začátku, když bylo nějaké pobouření v hospodě, tak hned policajti. Potom mohl volat, že se rvou, nikdo si toho ani nevšiml,“ vypráví Albín Blažek a dodává, že byl sám jedné potyčky svědkem: „V Budislavi seděl kluk s holkou u stolu a byli tam dva ruští důstojníci s jedním Čechem, komunistou. Chlastali a důstojník přišel otravovat tu holku. A kluk říkal: ‘Zmizni!’ A za chvilku přišel zas, ten kluk vystartoval, takovou mu vypálil, že prolítl pod dvěma stoly,“ líčí Albín Blažek.

 

Syna chtěli dát do dolů, já řekl ne

I když má dodneška Albín Blažek na období komunismu jasně vyhraněný názor, vzhledem k tomu, co rodina zažila, byla pro něho sedmdesátá léta 20. století příznivější než ta padesátá. V této době už měl se ženou Marií dva syny, Petra a Milana. Petr měl po základní škole nastoupit do dolů. „A já řekl ne, půjde se učit automechanikem,“ přibližuje situaci pamětník. A tak se i stalo. Této činnosti se Petr věnoval i v době natáčení rozhovoru, v roce 2021.

Milan po základní škole vystudoval nádražní školu v Chocni a poté pracoval jako strojvedoucí. V roce 1995 zahynul v Otradově při jednom z největších železničních neštěstí v naší historii. Z tehdejších dvaceti tří cestujících v motorovém vlaku nehodu přežili pouze čtyři lidé. Tato nehoda urychlila zavedení traťového rádiového systému. Po Milanovi tehdy zůstaly čtyři děti a manželka Marie.

Albín Blažek se po revoluci přihlásil do Svazu PTP. Nejprve působil jako pokladník a poté dělal dvacet let předsedu PTP v Poličce. Celkem měli 39 členů. V roce 2021 byl na Poličsku posledním žijícím členem.

 

 

[1] Dcera Josefa Groulíka Ludmila Balášová v rozhovoru uvedla, že nevycházel s některými členy zastupitelstva, Leinweberem, Lejhancem, Janem Tomšou, od roku 1945 velmi agilním komunistou, kteří dle jejích slov byli takzvanými partyzány „za pět minut dvanáct“. A právě oni napsali dopis partyzánům, aby jej zastřelili. O dopisu je později informoval kominík Sláma z Poličky, který byl přímým svědkem doručení dopisu na Březiny. Archiv autorky rozhovoru s Ludmilou Balášovou a Ludmilou Groulíkovou, duben 2012.

[2] ABS, V–911 HK, Vyšetřovací svazek č. 1289, skutková podstata, 12. listopadu 1948.

[3] ABS, V–911 HK, Vyšetřovací svazek č. 1289, skutková podstata, 12. listopadu 1948.