The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Blinka (* 1954)

• narozen 31. ledna 1954 v Horní Bečvě

• otec Jan Blinka pocházel ze zemědělské rodiny z Horní Bečvy

• matka Božena Blinková, rozená Rárová, pocházela z rodiny panského hajného z Horní Bečvy

• vyučil se textilním mechanikem

• 20 let pracoval v Loaně Rožnov

• jako vedoucí ROH Tesla Rožnov se v 80. letech dostal do sporu s tamní stranickou organizací KSČ

• v 90. letech dlouholetý starosta Horní Bečvy

• badatel a archivář místní historie

Tatínek mu dával za příklad svého kamaráda, který se z chudého chlapce vypracoval na důlního mistra a který si díky tomu během hospodářské krize třicátých let mohl pořídit motorku a gramofon: „Ogare, drž hubu a hleď si práce. Kdo měl za první republiky práci, líp se mu dařilo a byl lepší člověk.“ Josef Blinka, který se narodil 31. ledna 1954, se pak otcovou radou řídil celý svůj život. Z kluka, který měl devět sourozenců a vyrůstal v chudobných poměrech, se postupně stal technolog, vedoucí odborů a starosta Horní Bečvy.

Lidé chtěli brzký konec války

Josefovi rodiče, Jan a Božena Blinkovi pocházeli oba z valašských kopců, jež se během podzimu roku 1944 staly útočištěm partyzánů. V kraji se po pádu Slovenského národního povstání zformovala 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, která měla za úkol různými diverzními akcemi ztížit život nacistickým okupantům. „Tady na Valašsku bylo osmdesát procent obyčejných lidí zapojených do odboje. Pomáhali partyzánům. Nosili jim do lesa jídlo, které ukrývali v dutinách stromů. Ti lidé chtěli, ať válka brzy skončí, proto to dělali. A mnozí z nich také zaplatili nejvyšší cenu,“ říká Josef Blinka.

Maminku bodli do hrudi, tatínek měl být zatčený

Dějinné události druhé světové války se nevyhnuly ani Blinkovým. Josefova matka vzpomínala na časté domovní prohlídky, které gestapo pořádalo při honu na partyzány během Operace Tetřev (16.-22. listopadu 1944). Bylo zavedeno stanné právo: „Maminka šla časně ráno nakupovat a vyhrkla na ni hlídka Němců. Jeden z vojáků na ni namířil bajonetem a bodl ji mezi prsa. Měla tam pak jizvu.“

S blížícím se koncem války sílilo i běsnění nacistů, jehož smutným důkazem jsou na Valašsku vypálené obce Prlov, Ploština a usedlosti Vařákovy Paseky a Juříčkův mlýn. Vypálena měla být i Horní Bečva, v jejíž blízkosti Blinkovi žili. „Byl konec války a Němci už to nestačili,“ upřesňuje Josef Blinka, který je celoživotním amatérským historikem a sběratelem válečných příběhů svého rodného kraje. Nacisté ještě v dubnu 1945 stačili pozatýkat 143 lidí z Horní Bečvy a blízkého okolí a uvěznit je ve škole s tím, že pokud dojde k jakémukoli konfliktu, vyletí budova i s nimi do povětří: „Toho dne byla mše a lidé měli zvyk se vždy po bohoslužbě zastavit v místních obchodech či hostinci, koupit dětem sladkost nebo se jen tak sejít mezi kamarády na pivu. A byl tam farář Šmíd, který toho dne chodil mezi lidmi a říkal: ,Nestůjte tu jak berani, nevidíte, že gestapo zatýká?´ Otec vzpomínal, že mu to nikdo nechtěl věřit.“ Jan Blinka však s několika dalšími spoluobčany uposlechl farářovy rady a podařilo se jim zatýkání uniknout. „Prchali hustým porostem kolem Bečvy a pak čekali schovaní v lese. Bylo jich asi dvacet. Po celou dobu byli takto schovaní, v noci se chodili domů jen vyspat a časně ráno šli zase do lesa. A dopadlo to dobře, protože nikdo nezahynul ani v té škole, krátce nato byla Horní Bečva osvobozena,“ dodává Josef Blinka.

Rodiče museli kupovat vajíčka, aby je mohli odevzdat státu

Ani nástup komunistů k moci během “Vítězného února” 1948 nepřinesl rodině naději na lepší zítřky. Josefova sestřenice Jiřina Farková byla režimem odsouzena za přepisování protikomunistických letáků k 13 letům žaláře. Samotní Blinkovi pak trpěli neúměrně vysokými dodávkami, jež museli jako drobní zemědělci odvádět státu: „Aby rodiče stíhali odevzdávat vajíčka a máslo, museli často jít do obchodu, tam je nakoupit a potom znovu odevzdat.“

Přestože Blinkovi žili v chudobných poměrech, Josef na svoje dětství rád vzpomíná. Hry na vojáky, sport, ale i práce na rodinném hospodářství, to vše patřilo k jeho každodenním činnostem. „Doma jsem pomáhal, co bylo potřeba. Nachystat dříví na zimu, nasušit seno, když byla matka nemocná, dojil jsem krávu. Když jsem chtěl v sedmé třídě hodinky, chodil jsem do lesa sázet stromky, abych si na ně vydělal,“ vzpomíná Josef Blinka na dobu svého dětství.

Pepo, je zle, bude válka!

Když bylo Josefovi 14 let, vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Psal se 21. srpen 1968: „Pamatuji si, jak Rusové projížděli Horní Bečvou a rozhazovali letáky. My jako kluci jsme to sbírali a házeli do popelnic a oni kolikrát zastavili gazík [GAZ 69 byl lehký vojenský terénní automobil s náhonem na všechna čtyři kola] a honili nás po lese, jako že nesmíme ty letáky vyhazovat. Také si pamatuji, že byl krásný letní den a já jsem zrovna kosil otavu, když matka zavolala: ,Pepo, zle je, válka!´ Musel jsem honem vzít dvojkolák a jít do obchodu nakupovat. Byla tam fronta sedmdesát metrů a už během dopoledne nebylo co nakupovat. Když jsem před Jednotou viděl ten dav, uvědomil jsem si, jak je to závažné.“

Čistky a výměna kádrů

Okupační vlna se počátkem sedmdesátých let přelila v potřebu komunistického režimu „normalizace poměrů“, jež byla oficiálním zdůvodněním represivních opatření na počátku této epochy, jako byly čistky v komunistické straně, propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury či zrušení mnoha zájmových politických sdružení a organizací. Josef Blinka prožil tento proces na textilním učilišti v Jihlavě: „Ve třetím ročníku došlo ve škole k různým čistkám a k výměně kádrů, co měli u režimu škraloup. Bylo to nechutné. Vyměnili třeba zástupce ředitele a místo něj přišel někdo, kdo neměl s textilním průmyslem nic společného. Ten člověk dělal hrozné přehmaty, že jsme se málem bouřili. Jednou za čtrnáct dnů byl vždy v pátek odjezd domů k rodičům a on nám na ten den dal odpolední vyučování. My, kdo jsme dojížděli na Valašsko, jsme se domů dostali až o sobotním ránu.“

O tom, že není všechno tak, jak režim tvrdil v oficiálních médiích, se Josef dozvídal z vysílání zakázaného rádia Svobodná Evropa a také od „lufťáků“ – většinou lidí z Prahy, kteří jezdili na Valašsko za rekreací. „Také jsme zažili na škole velký trapas, když jsme si jako žáci měli nachystat pásmo o osvobození Československa Rudou armádou. Jenže byli mezi námi kluci z jižních Čech, jejichž města osvobodili Američané. Vznikla z toho velká hádka a paní učitelku musela odvézt sanitka, protože nervově zkolabovala,“ vzpomíná na dobu normalizačních let Josef Blinka, který po vyučení v oboru pletař získal na jihlavské textilní škole v roce 1974 také maturitu, po níž nastoupil v rožnovské textilce Loana jako mechanik.

Život v normalizaci

Josef Blinka spojil svůj život s textilkou Loana na dlouhých dvacet let. Během té doby zde prošel mnoha pozicemi a zároveň se stal i šéfem odborů. „Členství ve straně mi nikdo nenabízel, pořád byla ve hře ta minulost mojí sestřenice Jiřiny Farkové,“ upřesňuje Josef Blinka. Jiřina Farková ani po třináctiletém věznění nepřestala proti komunistickému režimu bojovat. Během normalizačních let přepisovala a šířila samizdatové texty. Jeden z nich, jenž pojednával o slavném mariánském zjevení na Turzovce, se dostal do ruky i Josefovi – a někdo jej za to udal: „Měl jsem z toho popotahování, že šířím katolickou víru. Předvolali mne k vysvětlení na služebnu VB a tím celá věc skončila,“ vypravuje pamětník.

Jako předseda ROH (Revoluční odborové hnutí) v Loaně Rožnov se na počátku osmdesátých let dostal do konfliktu s místním vedením komunistické strany kvůli navýšení plánu plnění na 105 % - ovšem při zachování stávajícího platu dělníků.

V roce 1982 pomáhal Josef Blinka formulovat lokální petici za náboženskou svobodu: „Byl tady jeden učitel, který, když mu někdo přinesl přihlášku do náboženství, tak on ji roztrhal. Dali jsme to na školský odbor, a nakonec tento pan učitel musel tolerovat, když chtěl někdo z dětí do náboženství chodit,“ dodává k tomu.

Sametové zklamání

Když v listopadu 1989 probíhala v Československu sametová revoluce, Josef Blinka to radostně vítal: „Už mi bylo dlouho jasné, že to takto ve společnosti dál nejde. Že se to musí změnit.“ Zároveň jej ale, již během manifestací probíhajících v Rožnově pod Radhoštěm, nepříjemně překvapilo, že se ke slovu dostávají lidé – komunisté, kteří vycítili svou příležitost a okamžitě převlékli kabát.

Ani porevoluční vývoj textilky Loana nebyl pro Josefa Blinku uspokojivý: „Najednou se objevilo mnoho lidí, kteří vycítili, že si během privatizace mohou přijít k majetku. Bylo to nekontrolovatelné. Třeba Loana měla dobré stroje, které se po revoluci okamžitě rozprodaly a místo nich se koupily šmejdy, mrtvé stroje.“

Starosta a znalec místní historie

V roce 1994 kandidoval Josef Blinka do městského zastupitelstva Horní Bečvy a byl zvolen starostou. Na tomto postu setrval do roku 2006 a poté ještě dalších 12 let působil jako místostarosta.

Josef Blinka je vášnivým sběratelem orální historie a zároveň velkým znalcem lokálních událostí Valašska, především z let 1939 - 1945. Přivedl jej k tomu jeho vzdálený příbuzný Josef Malý, veterán z první světové války a odbojář z války druhé (Josef Malý pomáhal převádět přes hranice lidi prchající z protektorátu a zároveň i poskytoval pomoc partyzánům), který Josefu Blinkovi vyprávěl příběhy a okolnosti dramatických událostí, jež sám zažil.