The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Bobková (* 1948)

• narodila se 28. ledna 1948 ve Valči

• rodina z otcovy strany pocházela z okolí polského Zelówa, kde žila česká menšina

• otec Vilém Dedecius bojoval ve wehrmachtu, na konci války přeběhl ke Spojencům

• rodiče šli osidlovat pohraničí, v roce 1946 se usadili ve Valči

• otce jako nejlepšího hospodáře donutili ke vstupu do JZD, ale kvůli náboženské víře jej pak odvolali z místa předsedy

• pamětnice pracovala v družstvu, později jako vychovatelka v dětském domově na valečském zámku

• poté, co zámek vyhořel, pracovala na civilní obraně a ve školství

• věnovala se aktivitám v rámci Červeného kříže či u dobrovolných hasičů

• v roce 2024 žila ve Valči

Zatímco rodinná historie pamětnice Heleny Bobkové je protkaná řadou odchodů do zahraničí, ona téměř celý svůj život strávila ve Valči. Prožila zde například těžké začátky nových osídlenců, přicházejících do pohraničí po odsunutých Němcích, ale také komplikace spojené se zakládáním zemědělských družstev, které se blíže dotkly přímo její rodiny.

Z wehrmachtu přeběhl ke Spojencům

Příbuzní ze strany matky Heleny Bobkové se v 19. století vydali za prací do Spojených států amerických a usídlili se v Chicagu. Babička se ovšem po vzniku Československa vrátila do své vlasti a tam založila rodinu.

Otcovi předci se za lepší obživou vydali pro změnu na území Polska. Tam už v dřívějších staletích odcházeli z Čech náboženští emigranti či kolonisti, kteří se usazovali především ve Slezsku. Někteří jejich potomci pak na přelomu 18. a 19. století odcházeli ještě dál, do oblasti kolem Zelówa v dnešním Lodžském vojvodství. Právě zde se v Pożdżenicích v roce 1920 narodil i otec pamětnice Vilém Dedecius.

„Když bylo tatínkovi pět let, přišel o matku a malou sestru, při kojení se převrhla petrolejka a ony uhořely. Musel se tak už od mala hodně snažit, jezdil s koňmi a přepravoval lidi na nádraží, aby byly peníze. Vedli hospodářství a jeho rodina tam patřila mezi vyhlášené zemědělce,“ popisuje Helena Bobková.

Otec vyrůstal v meziválečném Polsku, které ale v roce 1939 po rozpoutání druhé světové války obsadilo nacistické Německo, a česká menšina v okolí Zelówa se tak ocitla na území říše. Někteří Češi pak v průběhu války museli narukovat do wehrmachtu, týkalo se to i Viléma Dedeciuse.

„V armádě dělal tankistu a poslali ho na západní frontu, kde byl asi dva nebo tři roky. Ke konci války přeběhl ke Spojencům a s Američany se dostal do Blatné. Tam se potkal s maminkou,“ vysvětluje pamětnice.

Sešli se v pohraničí

Rodiče se vzali v únoru 1946 a krátce nato se rozhodli odejít do Valče v rámci poválečného osidlování pohraničí. To probíhalo souběžně s odsunem původního německého obyvatelstva. Domy a zemědělské statky po nich nepřebírali jen osídlenci z různých koutů Československa, ale také sem přicházely velké skupiny reemigrantů z Volyně, Rumunska a také Polska. Do Valče tak tehdy dorazili i otcovi příbuzní z Pożdżenic.

Helena Bobková vzpomíná, že začátky s hospodařením byly pro všechny náročné. Přestože se sem noví obyvatelé dostávali ze zcela odlišných prostředí, dokázali se podle ní sblížit a vzájemně si vypomáhat.

Do už tak pestrého společenství přibyly začátkem padesátých let ještě korejské děti, které přebývaly na místním zámku, zatímco v jejich domovině zuřila válka. „Chodily nám pomáhat na hospodářství. Na zámku pak byla kino-místnost, kam jsme všichni chodili na představení, tancovalo se v krojích. ‚Korejčata‘ odešla v roce 1954 a na zámku vznikl dětský domov,“ vypráví pamětnice. Valeč později přijížděli navštěvovat i odsunutí Němci, aby se podívali na své někdejší domovy.

Pod nátlakem vstoupil do JZD

Do života na venkově nejen v pohraničí, ale i v celém Československu výrazně zasáhl proces kolektivizace zemědělství, který komunisti po svém nástupu k moci spustili. Rodina Dedeciusových, stejně jako kdysi v Polsku, tak i nyní ve Valči, patřila k nejlepším hospodářům, což ovšem mělo za následek, že se k nim během kolektivizace upínala největší pozornost.

„Můj táta do družstva nechtěl a další lidé ve Valči taky ne. Říkali, že vstoupí teprve, až to podepíše i otec. Pod nátlakem v roce 1957 souhlasil, vzniklo družstvo a určili ho předsedou. Pak se ale zvedly hlasy, že předsedu JZD dělat nemůže, když chodí do kostela, a tak se stal agronomem,“ vzpomíná pamětnice. 

Její tatínek i navzdory dalšímu nátlaku odmítl vstoupit do KSČ. Víra pro něj byla důležitou součástí života a vedl k ní i svou rodinu. Helena Bobková tak vzpomíná na čilý náboženský život ve Valči, kterého se účastnily tehdy i ostatní děti, přestože komunisti se církev snažili od začátku potírat.

Dříve lidé drželi při sobě

Po vychození základní školy se chtěla pamětnice dál věnovat pedagogickému studiu, ale někdo z rodiny musel zůstat ve vsi a pracovat v zemědělském družstvu, přednost ke studiu tak dostal její bratr. Helena Bobková z Valče později přesto odešla, když se provdala do Sokolova.

Do Valče se po rozvodu vrátila v roce 1975 a nastoupila jako vychovatelka v dětském domově na zámku. Zažila tak o rok později požár, který zámek zničil a na dlouhou dobu uzavřel. Hodně lidí z Valče tam pracovalo, a museli si tak hledat novou práci. Později se začal zámek opravovat a postupně zpřístupňovat veřejnosti.

Helena Bobková se v roce 1977 podruhé vdala. Pracovala na civilní obraně a poté až do svého odchodu do důchodu ve školství. Angažovala se také v Červeném kříži, u dobrovolných hasičů a jako zdravotnice dohlížela na sportovních akcích.

Po sametové revoluci a pádu komunistického režimu rodina získala zpět své pozemky, které kdysi vložila do družstva, převzal je bratr pamětnice a dál na nich hospodařil. Společenský vývoj po roce 1989 Helena Bobková ale příliš pozitivně nevnímala.

„Dřív lidi šli víc k sobě a pomáhali jeden druhému, po revoluci se to rozpadlo, někteří se stali bohatšími a začali mít odlišné názory na ty chudší. Otec nás vždy učil dělit se o jídlo, vážit si jeden druhého, věřit si a pomáhat. Sám člověk nezmůže nic,“ shrnuje na závěr Helena Bobková své poselství.