The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hynek Bočan (* 1938)

• narozen 29. dubna 1938 v Praze

• dětství prožil v Libni

• v roce 1963 se dostal k filmu jako dětský herec ve filmu Olověný chléb

• v letech 1956 - 1961 vystudoval obor režie na pražské FAMU

• byl součástí československé Nové vlny

• snímek Pasťák byl v době nastupující normalizace uložen do trezoru

• v první polovině 70. let nemohl točit

• nikdy nevstoupil do komunistické strany

• po roce 1989 natočil seriál Zdivočelá země

Stejně jako ostatní jeho kolegové z československé nové vlny byl rozjetý a měl velké množství plánů, jenže po roce 1968 dostal stopku. Nikdo ho z Barrandova nevyhodil, nikdo mu nic nenapsal, ale skoro pět let se nemohl realizovat. Zadostiučiněním mu po revoluci byl velkolepý seriál Zdivočelá země, kde mohl detailně vykreslit soudobé dějiny našeho národa a povahu českého člověka.

Hynek Bočan se narodil 29. dubna 1938 v Praze a je velkým libeňským patriotem, prožil tu prvních třicet let svého života. Rodiče pocházeli odjinud, tatínek z moravské obce Slavíč, maminka z Chlumce nad Cidlinou. Hynek byl jedináček. Libeň, dělnická i romská čtvrť, měla kouzlo periferie, továrny se zde prolínaly s přírodou. Hodně času trávil v libeňském kině, jehož diváctvo se projevovalo velmi hlasitými reakcemi. „Když na plátně upalovali Husa, libeňské ženy vytahovaly kapesníky a mohutně plakaly,“ vypráví Hynek Bočan.

Válka jako noční můra i spektákl

V Libni zažil i druhou světovou válku. Čtyři jeho strýcové byli v koncentračních táborech, takže nenávist a nedůvěra k Němcům ho provázely dlouho v životě, až později to dokázal překonat. Květnovou revoluci si pamatuje takto: „Bylo absolutní ticho, sem tam nějaký výstřel, jinak nic. Německý voják vešel do krytu a nařídil všem českým mužům, aby šli bourat barikády.“ Pronásledoval ho často sen, noční můra, že do krytu spadne bomba, rotuje jako káča kolem něj a hrozí, že vybuchne. Modlil se každý večer, aby se mu to už nezdálo.

Když přijela osvobozenecká armáda, vlezl do sovětského tanku: „Tank mi úžasně voněl, byla to opojná atmosféra,“ dodává. Dokonce i bombardování a požár libeňského lihovaru považoval za nádherný spektákl. Koncem války si zase s oblibou kluci hráli s municí, se střelným prachem, s náboji. „Hra skončila, až když to jednomu spolužákovi prostřelilo nohu.“

Tatínek JUDr. Ignác Bočan byl právník, pracoval na ministerstvu unifikací. S komunistickými praktikami nesouhlasil a asi by byl v 50. letech vyhozen, ale „stačil“ zemřít. Zemřel náhle po banálním zákroku slepého střeva. Hynkovi bylo tehdy dvanáct let. Zůstal sám s maminkou a tatínkovou poslední - zavazující - větou: „Starej se o maminku.“ Maminka Marta Bočanová, rozená Ettelová, byla specializací sekretářka, ale později se živila různě, nejdříve v továrně na šperky, později podomácku vyráběla součástky na kšandy, nebo pracovala v trafice.

 

Cesta k filmu začala u dětských rolí

V roce 1953 přišel do libeňského gymnázia dělat „casting“ pomocný režisér Ladislav Helge. Najednou se v Hynkovi, který předtím stál spíše stranou, zrodila touha hrát. Dostal roli ve filmu Jiřího Sequense Olověný chléb.

Film byl typickou propagandou režimu, oslavoval dělnickou třídu. Přitom rodina Hynka Bočana zažila spíše příkoří, strýc Bočan byl moravským sedlákem ve Slavíči, který přišel vinou režimu o statek, zvířectvo i polnosti a rodina tím byla traumatizována. Vnější svět padesátých let, politické klima, procesy, to vše Hynek skoro nevnímal. Byl ve víru natáčení, které si nesmírně užíval. „Byli jsme dobrá parta dětí, včetně mladičké Jany Brejchové, nemuseli jsme chodit do školy, bydleli jsme po hotelích, měli jsme velký plat.“ Žili ve své uzavřené bublině.

Nicméně právě tento zážitek Hynka Bočana nasměroval na filmovou dráhu. Věděl hned, že hercem být nechce, lákala ho víc opačná strana. Váhal mezi kameramanem a režisérem. V těchto úvahách ho podporoval starší přítel a tak trochu otcovská figura nebo mužský vzor Ladislav Helge, nasměroval ho na přijímací zkoušky na FAMU. V roce 1956 začal Bočan studovat režii u Miroslava Hubáčka. „Celá naše generace vstoupila na školu v době, kdy bolševik uvolňoval řetězy, pražské jaro už bylo ve vzduchu a byl to velký kulturní rozkvět, exploze.“

Učili je skvělí pedagogové. Na dějiny umění měli profesora Františka Dvořáka, na literaturu Milana Kunderu. Režie byla podložená obory, které rozšiřovaly a prohlubovaly intelektuální obzor. Profesor Hubáček je učil filmovému řemeslu, na který byl kladen velký důraz. Učili se hlavně praxí, navzájem si se spolužáky asistovali, ukazovali si svoje „servisky“ (nesestříhané filmy), denně viděli několik filmů. Rektor A. M. Brousil zval na FAMU italské filmaře, doznívala ještě doba italského neorealismu. Ve škole trávili veškerý čas, výuku měli dokonce i v sobotu, to měli hereckou přípravu s profesory Lukavským a Högerem. Na škole studovalo mnoho cizinců, jediní dva Češi v režijním ročníku byli kromě Hynka Bočana Jaromil Jireš a Zdeněk Sirový.

Hynek Bočan měl možnost se svými filmy procestovat Evropu, kamarádi jako Pavel Juráček ho lákali do Francie, ale jemu se nechtělo a pak už to měl zakázané. Lidé z okruhu nové vlny drželi spolu: „My jsme si nekonkurovali, slavní jsme byli všichni a každý měl hodně své práce.“

Byla to doba plná večírků, chození do kin a divadel. Divadlem jejich srdce byl Činoherní klub, někteří mimopražští v něm dokonce přespávali. Herci z tohoto divadla (Josef Sommer, Pavel Landovský, Jiří Kodet, Jiří Hrzán) jim pak často hráli ve filmech. Zažili večírky u Jiřího Muchy, scházeli se ve Filmovém klubu, v Redutě, chodili do Violy, Semaforu, Na Zábradlí. Hynek Bočan ale nedal dopustit na libeňské divadlo S. K. Neumanna, to považoval za nejlepší divadlo v Praze.

FAMU absolvoval povídkovým filmem Hlídač dynamitu, kde režíroval povídku Nenávist.

To, že naše filmy režimu vadily, značí, že byly kvalitní

Jeho první celovečerní film se jmenoval Nikdo se nebude smát. Scénář napsal Pavel Juráček podle literární předlohy Milana Kundery. Na casting přišla Jana Pospíšilová, budoucí Bočanova manželka. „Na kamerovkách neuspěla, ale dopadlo to dobře. Teda já jsem dopadl dobře,“ dodává pamětník. Manželka mu byla i oporou v době, kdy byl v nemilosti a bez práce a jsou spolu dodnes.

V druhé polovině 60. let mohl točit ještě poměrně svobodně. Natočil filmy Soukromá vichřice (1967) a Čest a sláva (1968). Film Pasťák, natočený na přelomu let 1969-70, již nemohl být uveden a stal se z něj trezorový film, který se dokončení dočkal až v roce 1989. Hynek Bočan měl plno tvůrčí energie a elánu a pracoval na několika nových námětech najednou, spolupráci měl rozjednanou s Ivanem Klímou, Ludvíkem Vaculíkem nebo Jindřiškou Smetanovou.

Ještě 20. srpna 1968 se sešel s Evaldem Schormem a nadávali na režim, přišlo jim, že nemůžou pořádně točit. Kdyby jen tušili, že již za pár hodin se jim životy změní úplně a že ještě budou nostalgicky vzpomínat na svobodu 60. let. Když přijely tanky, vyšel pamětník do ulic křičet na sovětské vojáky, ať jedou domů: „Z tanku vylezl ruský vojáček, ukázal na noviny Pravda a řekl: ‘Eto pravda,’ a bylo.“

Po roce 1968 se úplně vyměnilo vedení Barrandova. Ústředním dramaturgem se v roce 1969 stal Ludvík Toman, on rozhodoval, kdo bude mít stopku a kdo může točit, a právě nová vlna u něj byla v nemilosti. Důvodem nebyl jen film Pasťák, který realisticky a kriticky zobrazoval drsné prostředí nápravného zařízení. Hynku Bočanovi přitížily i časté spolupráce s pozdějšími emigranty jako byl Milan Kundera nebo Pavel Buksa (známý pod pseudonymem Karel Michal) anebo se skautem Jaroslavem Foglarem.

Tragédie spočívala i v tom, že Bočanovi nikdo narovinu nesdělil, co se děje. Nebyl vyhozen, ani nebyl srozuměn písemně, ale příležitost režírovat nedostal pět let. Situace byla psychicky velmi náročná, neustále připravoval a posílal své náměty i scénáře, ale vždy byly zamítnuty. Aby uživil rodinu, začal se ženou šít látkové panenky, později dostal příležitost alespoň v dabingu. Těžké roky však shrnuje s nadhledem: „Na druhou stranu, to, že naše filmy režimu vadily, značí to, že byly kvalitní, byly pravdivé a měly hodnotu.“

Vyškrtávaly se celé scény, postavy, věty i slůvka

Až v roce 1974 mu Barrandov dal šanci režírovat komediální krimi Muž z Londýna. Vcelku nevinný příběh, který nikoho neurazil a měl divácký ohlas. Bočan byl rád, že se mohl vrátit ke své milované profesi. V rychlém sledu natočil velké množství filmů podle scénářů, které mu předložilo vedení. Tak láska začíná (1975) pojednávající o mladých učních z ČKD byl podle něj „odpustkovým“ filmem, který musel udělat, aby ho nechali tvořit dál. Zároveň podle svého mínění nikdy nezašel za jakousi pomyslnou etickou hranici. Nikdy nevstoupil do strany a netočil ani vyloženě budovatelské filmy.

Nečelil již žádnému většímu politickému problému. Běžnou praxí byla cenzura, jak ve stádiu scénáře, tak ve střižně. „Vyškrtávaly se celé scény, celé postavy, věty i slůvka. Někdy by vás vůbec nenapadlo, jaký smysl za něčím našli a zdál se jim nepřijatelný.“ Paradoxem je, že film, na nějž je nejméně hrdý, Parta hic (1976), patřila k jeho divácky nejúspěšnějšímu filmu, na který se stály fronty v kinech.

Po letech v ústraní již neměl chuť bojovat. „O Chartě jsem věděl, ale já jsem se od jisté chvíle zařekl, že již nebudu nic podepisovat. A taky, popravdě, mi bylo protivné, že jsou tam lidé, kteří v padesátých letech zvedali ruku, aby byla popravena doktorka Milada Horáková.“ Také si zpětně uvědomuje, že existovaly paralelní světy. Svět chartistů, disidentů a pak svět těch ostatních. V tom žil i on, důležitá pro něj byla hlavně rodina a práce.

Zkušenosti s výslechy Státní bezpečnosti měl asi tři. Bál se, avšak říká, že v porovnání s jeho nejlepším kamarádem Jiřím Stránským, politickým vězněm, to nebylo nic dramatického.

Zdivočelá země

Revoluční dění kolem roku 1989 měl zprostředkované hlavně přes svého syna Jana, který se pravidelně zúčastňoval demonstrací, a také svého synovce Pavla Žáčka, který na tehdejší fakultě žurnalistiky založil a vedl Studentské listy. Když mu zavolala Věra Chytilová s tím, že během demonstrace byl zabit student Martin Šmíd, rozhodl se, že musí taky něco udělat. Po projekci svého filmu mimo Prahu pouštěl nahrávky z demonstrací a vysvětloval divákům, co se v Praze děje.

V roce 1988 byl, jako všichni ostatní režiséři, propuštěn z Barrandova. Když se pak děla privatizace, byli od dění odstřiženi. Snažili se ještě se Zdeňkem Svěrákem a pár dalšími režiséry apelovat na nového ředitele Václava Marhoula, ale ten s nimi vyjednávat nechtěl, dotkl se jich tím, že je chtěl nejdříve prověřit. „Někdo tam poznamenal: ‘Nás prověřovali už tamti. Díky, ne!’“ Hynek Bočan byl nadšený ze změny režimu, ale při změnách v profesních strukturách se bál, „aby nevylili vaničku i s dítětem“. Sice nejde tak daleko jako Jiří Krejčík, který privatizaci Barrandova označil za krádež století, ale myslí si, že se to dalo udělat šetrněji a hlavně více chránit práva filmařů a jejich filmů.

Nejvíce energie Bočan po revoluci vložil do monumentálního seriálu Zdivočelá země. Scénář celovečerního filmu měli s Jiřím Stránským připravený již v 80. letech, to však nepadlo na úrodnou půdu a zůstal v šuplíku. Příběh byl inspirovaný motivy, které Jiří Stránský na vlastní kůži zažil nebo viděl. Divoké odsuny Němců v Sudetech, kolektivizace venkova, zkušenosti muklů - o tom všem ale mohli svobodně točit až v 90. letech. Možnost jim dal tehdejší ředitel České televize Ivo Mathé. Scénář velkoryse rozepsali do seriálu o třech řadách. Zmapovali tak české soudobé dějiny v letech 1945-1989. „Měli jsme štěstí, že v té době ještě žilo poměrně hodně muklů, kteří nám vyprávěli, jak přesně to bylo, takže v tom seriálu není nic vymyšlené.“

Rozhodně se Hynku Bočanovi povedlo, o čem vždycky snil a co si přál. Zachytit ve filmu povahu českého národa, povahu českého člověka. „Když se tak ohlídnu, sice jsem nenatočil všechny filmy, které jsem natočit chtěl, ale taky jsem natočil takové, za které se nemusím úplně stydět.“