The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

major Eliška Bočková (* 1942)

• narozena 23. září 1942 ve Zlíně

• v roce 1959 vstoupila do řad Československé lidové armády (ČSLA)

• studovala školu pozemních specialistů letectva jako planžetistka

• v roce 1961 nastoupila do vojenské služby jako četařka

• manžel též vstoupil do řad armády

• během normalizačních prověrek manžel přišel o členství v KSČ

• dosáhla hodnosti majora

• roku 1997 odešla do důchodu

Hned po příchodu na svět musela Eliška bojovat o život. Narodila se 23. září 1942 ve Zlíně a po narození se potýkala s nemocemi. „Byla jsem jedno z prvních dětí, kterému se díky doktorům – shodou okolností židovského původu – dostalo penicilinu, což byla ve válce u tříměsíčního dítěte vzácnost,“ otevírá svůj příběh Eliška.

Lékaři ji pak uváděli jako exemplární příklad. „Jedna paní doktorka mi říkala, že se o mně učili študáci na lékařské fakultě, a moje fotka jako tříměsíčního dítěte visela v její ordinaci.“ Tuto doktorku potom pravidelně jednou za rok navštěvovala až do její smrti, aby jí poděkovala.

Když to začalo houkat, vzali jsme tašky a běželi

Až do svých sedmnácti let bydlela s rodiči a dvěma sourozenci ve Zlíně. Otec pocházel z Kopřivnice. Do Zlína se přestěhoval v roce 1933, kde nastoupil do Baťovy školy práce a vystudoval průmyslovku. V roce 1940 si vzal Eliščinu matku a založili rodinu. „Bydleli jsme ve Zlíně v Baťovejch domkách, v takovejch, jako jsou v Sezimově Ústí. Už to byla vylepšená varianta – domky byly nahozený břízolitem, ne ty červený cihlový kostičky,“ popisuje svůj první domov.

Do školy nastoupila v září 1948. Když ukončila osmou třídu, chtěla jít na zdravotní školu, protože snila o studiu medicíny, a také proto, že tam nebyla matematika. Maminka jí ale zdravotní školu vymluvila, a Eliška tak studium dokončila na „jedenáctiletce“ ve Zlíně (tehdy už Gottwaldově), kde v červnu 1959 úspěšně odmaturovala.

„Babička měla ve sklepě vanu a v ní modrý proužkovaný povlečení. V tý vaně jsem spávala já se strejdou, který byl až do důchodu důstojníkem v armádě,“ vybavuje si pamětnice kusé vzpomínky z válečných let. Barák byl plný širokého příbuzenstva. Eliščin dědeček se takto snažil za války udržet celou rodinu pohromadě. „A taky se pamatuju,“ pokračuje pamětnice ve vyprávění, „že v kuchyni u dědy měli Sověti postavenej kulomet, protože když Němci utíkali, tak se soustředili v Čiperově vile – to byla výpadovka ze Zálešný na Fryšták… a když Němci utíkali, tak je Sověti tam z toho baráku od dědy odstřelovali.“ 

V Baťových domcích ve Zlíně bydlela Eliščina rodina úplně na kraji u lesa. „Maminka mi vyprávěla, že měla pořád sbalenou tašku a v ní jídlo pro mě, a jak to začalo někde houkat, tak že vzali tašky a běželi.“ Někdy se ukrývali před nálety ve sklepě, jindy běželi do lesa. „Pamatuju si, že jsme do toho sklepa ještě neměli schody a že tam byla taková stolička, na tý vždycky stál tatínek a maminka mě mu podávala. Když houkaly sirény ve dne, tak jsme se chodili schovat do lesa.“ Na ukrývání v lese si Eliška přímo nepamatuje, ale z pozdějšího dětství si vybavuje hru na vojáky, při které se s ostatními dětmi utíkala schovávat do lesa. Rodiče jí vysvětlili, že tuto hru si děti vymyslely na základě reálných zkušeností z války.

Uniforma se mi vždycky líbila

Už na střední škole věděla, že na medicínu nakonec nepůjde, protože rodiče by na to neměli peníze. Tatínek byl hodně nemocný a maminka nechodila do práce. Eliška také myslela na dva mladší sourozence, o které se musel někdo postarat. Potřebovala tak nový plán, protože už od dětství, kdy zápasila s různými nemocemi, byla rozhodnutá, že se jednou stane doktorkou.

„Shodou okolností k nám před maturitou přišli dva fešní důstojníci, poručík a nadporučík… Mně se uniforma vždycky líbila, protože jsem měla v rodině strejdu, kterej skončil potom jako plukovník, tak se žádný velký přemlouvání nekonalo. Akorát jsem nevěděla, jak to řeknu rodičům.“ 

Zpočátku proto svoje rozhodnutí dát se na vojnu držela před rodinou v tajnosti. Když musela k doktorům, aby si vyřídila potřebné zdravotní prohlídky, tak jí psala omluvenky babička. „Jenže jsem zapomněla, že když mi není osmnáct, tak ten závazek o nastoupení na vojnu stejně musí podepsat rodiče. Tím pádem jsem pak musela s pravdou ven.“

Obzvlášť se obávala, jak to oznámí matce, která si pro dceru vysnila dráhu učitelky. „Ani když už jsem měla dvě děti, tak se maminka nesmířila s tím, že jsem šla na vojnu.“ Tatínek tehdy zaujal o trochu smířlivější postoj. „Řekl mi, že když jsem si to vybrala, je to moje rozhodnutí, i když nejsem plnoletá, ale že by si nepřál, abych přišla z vojny s děckem a nevěděla, s kým ho mám.“

Co jsme nosily jako mladý holky, to by si moje tchyně nevzala ani do kravína

Po složení maturity, fyzických testů a doložení lékařských vyšetření nastoupila Eliška 29. srpna 1959 na vojnu. Se třemi dalšími budoucími vojačkami vyjela vlakem z Gottwaldova do Žamberka. „Když jsme vystoupily z vlaku, tak jsme slyšely takovej dusot. To šly ty vojínky, co tam byly před náma, na společnou vycházku.“ Dusot, který si na chvíli pamětnice zřejmě spletla se střelbou, následně vysvětluje tehdejší vojenskou obuví. „My jsme neměly kanady, jak mají dneska. Měly jsme ještě takový ty bagančata a ty byly zespodu ocvočkovaný.”

Eliška přiznává, že tenkrát při pohledu na vojačky na chvíli zaváhala, jestli se s nástupem k armádě neunáhlila. „Ty uniformy, to bylo hrozný. My jsme nosily ještě takový ty kousavý ‚kopřiváky‘. To kousalo.“ Pod uniformou navíc děvčata nemohla nosit ani svoje spodní prádlo, ale jen to, které na vojně vyfasovala.  „To, co jsme nosily jako mladý holky, by si moje tchyně nevzala ani do kravína,“ popisuje žalostný stav tehdejšího oděvu.

I přes nelichotivý první dojem z vojaček ale nakonec Eliška necouvla a na vojnu nastoupila.  „S děvčaty jsme přelezly bránu, na celtu jsme naházely věci a za dvě hodiny přišla pořádková kontrola.“ S kontrolami musel na vojně počítat každý. „Časem nás tak vytrénovali… Ručník se měřil na 15 centimetrů a skládal se za hlavu. Měly jsme ještě slamníky, žádný matrace, jednou za měsíc se plnily slámou a hezky se to natloukalo. Taky jsme dělaly ruličky z prostěradel… Všechno jsme musely mít složený na určitou délku.“

Vojenskou službu pamětnice odstartovala úrazem. „Při nástupu na vojnu jsem byla takový nedochůdče. Spala jsem nahoře na palandě a přemítala, co mě asi všechno potká… Měla jsem z toho divoký sny a hned první noc jsem spadla z postele a zlomila jsem si klíční kost.“ Ráno ještě v bolestech došla na nástup, ale pak hned jela do nemocnice. Nicméně ani tato neblahá zkušenost ji od vojenského výcviku neodradila.

Pokoj sdílela s dalšími čtrnácti děvčaty. Vycházely spolu dobře a Eliška vzpomíná, jak se dělily o balíčky, které jim posílaly rodiny. „Na pokoji se mnou bylo hodně holek z jižní Moravy, a tak ty dostávaly zabijačku. Nám panelákovým nebo městským zase rodiče posílali třeba buchty. Moje mamka už automaticky pekla dvě bábovky, protože věděla, že o jednu bych se těžko podělila.“ Našly se ale i věci z balíčků, které byly tabu a děvčata se o ně nedělila. „Každá si předem řekla, o co se nepodělí, a to platilo.“

Armáda sovětského typu

Mezi lety 1950 a 1954 prodělala československá armáda obrovskou změnu. Změnilo se vybavení, velikost, ale i koncepce. Základní fáze přezbrojení a zbrojní unifikace armády trvala zhruba do konce roku 1954 a jejím symbolickým zakončením se v květnu 1955 stalo ustanovení Varšavské smlouvy. Tím se Československá lidová armáda (ČSLA) i formálně začlenila do válečných plánů Sovětského svazu.[1]

Armáda se ocitla plně pod nadvládou Komunistické strany Československa (KSČ). Po čistkách a absolvování rychlokurzů do armády nastoupily tzv. dělnické kádry – příslušníci dělnické třídy a zároveň uvědomělí komunisté. Důstojnický sbor tak tvořili lidé plně oddaní režimu. Političtí důstojníci (politruci) měli za úkol ideologicky působit na mužstvo. Prezenční služba poté nespočívala pouze ve vojenském výcviku, ale především v politické převýchově. Vojáci byli systematicky poučováni o „uvědomělosti, oddanosti k lidově demokratickému zřízení a lásce k SSSR“.[2]

Dneska by se tomu možná říkalo šikana

V armádě Eliška studovala školu pozemních specialistů letectva. Vojačky byly rozdělené na tři čety: dispečerky, radistky[3] a planžetistky.[4] Pamětnice patřila k poslední četě. Dispečerkám a radistkám velely ženy, planžetistkám muž – nadporučík. „To jsme si teda užily. Ty jeho pověstný letecký dny, kdy nám všechno vyházel, i z nočních stolků...“

Jednou mu Eliška oponovala. „Hádala jsem se s ním kvůli otisku palce na zrcátku. V šuplíku jsem totiž měla zrcátko, hřeben, zubní pastu, kartáček na zuby… A on mi tvrdil, že mám špinavý zrcátko. Já jsem se bránila, že to není můj palec, ale že ho tam otisknul on, když se tam hrabal.“ Jak celý spor dopadl, pamětnice nepopisuje, ale z vyprávění se dá předpokládat, že znovu se už do křížku s nadporučíkem nepouštěla. „Mívaly jsme kolektivní tresty. Stačilo, když z těch patnácti holek, co byly na pokoji, jedna měla něco blbě, tak jsme nešly tancovat, ale seděly jsme všechny doma.“

I když během „leteckých dnů“ děvčata nemohla nadporučíkovi přijít na jméno, dnes na něj Eliška vzpomíná ráda. „S odstupem času si říkám, že nám něco dal. Dneska by se tomu možná říkalo šikana, my jsme to ale jako šikanu nebraly.“ Pamětnice si na vojně zvykla na pořádek a řád, které pak vyžadovala i doma. „Mým dětem se sice nelíbilo, když jsem to po nich vyžadovala, ale časem si zvykly. Neměly to se mnou lehký. Moje tchyně říkala, že mají sparťanskou výchovu, ale kluci mi dodneška děkují.“

Bylo to náročný, ale mně se to líbilo

Během studia v armádě nesměla Eliška mluvit o tom, co se ve škole učí, dnes ale o předmětech mluví otevřeně. Vzpomíná, že vojna obnášela hodně samostudia. „Na plexisklech jsme měly namalovanou mapu Evropy, to bylo teda až později v Praze. Dostaly jsme sluchátka, do kterých nám cvičně vysílali hlášení, a my jsme to musely zakreslovat. Všechno se ale zakreslovalo pozpátku takovejma voskovejma tužkama a planžet[5] byl obrácenej. Přede mnou seděly ženský, který planžet viděly normálně a který to pak vysílaly v ruštině na Lvov, Varšavu, Budapešť…“ popisuje výuku předmětu cizí letouny.

Po roce vojny v Žamberku jely vojačky na spartakiádu do Prahy, kde secvičovaly sestavu na skladbu Rozsévačky. Trénovaly celý měsíc. „Měly jsme bílý trička, sukně a pět druhů šátků, takovejch hedvábnejch. To bylo tak secvičený, že seshora to vypadalo  jako pole,“ vybavuje si Eliška.

Další rok přestoupily vojačky ze Žamberka na výcvik do Prahy. Bydlely v Karlínských kasárnách u Florence a pokračovaly v tom, co už uměly. Tady si pamětnice vyzkoušela práci planžetistky „na ostro“, což pro ni byl zprvu šok. „Napřed jsem vůbec nevěděla… Protože už to neznělo tak, jak jsme to měly naučený, tohle byly opravdový letadla, který lítaly ve vzduchu, a my jsme to zakreslovaly.“ Desátníci, kteří zaučovali mladé vojínky, ale byli nekompromisní, a vojačkám řekli, že je nepustí, dokud se to nenaučí. „Každý dvě hodiny jsme měly mít přestávku, ale obvykle se jelo dál, přestávka nepřestávka, dokud jsme to neuměly. Bylo to dost náročný, ale mně se to líbilo, nestěžovala jsem si,“ říká smířlivě Eliška.

Na pochoďáky jsme chodily stejně jako kluci

Během školy absolvovali vojáci a vojačky běžný výcvik. „Absolvovaly jsme všechny pochoďáky na dvacet kilometrů s plnou polní a ještě s bandalírem[6] – zamotaným kabátem, což bylo dost těžký,“ vzpomíná Eliška. V době nástupu na vojnu navíc vážila jen padesát kilogramů. „Žádná silačka jsem nebyla,“ dodává na vysvětlenou.

Vojenského výcviku se tenkrát účastnilo několik stovek mužů a desítky žen. Všichni měli stejné podmínky. „Na pochoďáky jsme chodily stejně jako kluci, nedostávaly jsme žádné úlevy.“ Eliška vzpomíná na zimní dvacetikilometrový pochod. Vycházelo se v deset hodin večer a šel celý pluk. Pro případ, že by někdo zkolaboval, byly připravené sanitky. „Místo ponožek jsme měly onuce… Když jsme přišly z pochoďáku, tak jsme měly nohy plný puchejřů, protože jsme si ty onuce blbě ovázaly, takže nás tlačily.“ Než by ale děvčata šla s puchýři na ošetřovnu, raději si je ošetřila sama.

„Puchýře jsme si radši propíchly, vypustily vodičku, a pak jsme je jedna druhý vystříhaly nůžkama.“ Podle Elišky děvčata nepotřebovala ani sanitku. „Kluky po cestě sanitky sbíraly. Ti když viděli, že se můžou svézt, tak se svezli. My jsme na to ale byly velký hrdinky, někdy až moc,“ zakončuje pamětnice historku z „pochoďáku“, po kterém všichni mohli odjet domů na Vánoce.

Kromě fyzické zdatnosti se vojáci také učili zacházet se zbraněmi. „Střelby byly to nejmenší. Bylo to těžký spíš na psychiku, abyste se nepo..., když to začalo dělat ‚tatatata‘. Nebo aby s tím někdo nezačal mlátit.“

Rodiče byli v šoku, když viděli, jak bydlím

V roce 1961 nastoupila pamětnice do služby jako četařka a podepsala v armádě závazek na tři roky. V té době bydlela na ubytovně v Jindřišské ulici v Praze. Na vojně poznala svého muže. „Sloužil na politický skupině jako voják základní služby, jako písař,“ vzpomíná na první setkání. Zanedlouho ji požádal o ruku, ale ani jeden z mladých snoubenců neměl dost peněz na svatbu. Její nastávající totiž pocházel z chudých vesnických poměrů a vyrůstal jen s matkou (otec mu zemřel rok po narození).

„Byl natolik hrdej, že nechtěl, aby mu naši dali na svatbu nebo aby mu koupili oblek, a jeho maminka si to v tý době taky nemohla dovolit. Protože se ale zrovna dělal nábor vojáků do dolů, tak se přihlásil a nastoupil na důl Vítězný únor.“ Tam si mohl vydělat nějaké peníze. „Koupil si oblek, koupil prstýnky a svatbu jsme měli ve Zlíně (tehdy Gottwaldově, pozn. ed.).“ Novomanželé se rozhodli, že se přestěhují do Plavska (vesnice v okrese Jindřichův Hradec), odkud Eliščin muž pocházel.

Pamětnice pocházela z města a život na vesnici pro ni představoval velkou změnu. Na záchod se chodilo na dvůr, vodovod nebyl vůbec zavedený, takže vždycky v sobotu se s manželem koupala v neckách. „Moji rodiče byli úplně v šoku, když viděli, kde bydlím.“ V té době Eliška sloužila v Jindřichově Hradci, a tak si časem zažádala o byt ve městě. „Jenže bytů nebylo tolik, aby ho dali každý holce, která si o něj požádá. Navíc nechtěli riskovat, že se za dva roky po porodu sebere a byt už jí nikdo nevezme. Tak velitel tehdy řekl, že nám byt dají jedině, když půjde na vojnu můj muž.“ A tak mladý pár dostal byt v Jindřichově Hradci a Eliščin manžel se upsal na šest let k armádě.

V prosinci 1964 se jim narodila první dcera a hned v létě se Eliška vracela do služby. Příspěvky na mateřské a rodičovské byly tehdy údajně neporovnatelné s těmi dnešními. Po dceři manželé přivedli na svět ještě dva syny.

Vždyť ti kluci ani neví, kde jsou

Okupace v srpnu roku 1968 rodinu šokovala. „V tý době jsme měli zrovna pluk vyvedený na Libavou[7] a v kasárnách nás bylo pár. Můj muž měl shodou okolností službu, dělal pomocníka dozorčího útvaru, a v noci mi volal, abych si pustila rádio, že nás napadli Sověti.“ Eliška manžela podezřívala, že si z ní utahuje... „To není možný. Ty si vymyslíš, takovouhle blbost… Kde jsi na to přišel? Kdo s tebou slouží?“ vyptávala se. Manžel vytušil, že pamětnici nepřesvědčí, a tak ji jen požádal, ať ráno přijde do kasáren, a hovor ukončil. Elišce to ale nedalo, a naladila si proto jednoduchý tranzistor. Z rozhlasu zjistila, že její muž nelhal.

Hned ráno pospíchala do kasáren. Starší dcera byla na prázdninách u prarodičů v Gottwaldově a dvouletého syna jí narychlo pohlídala paní odnaproti. „U kasáren stáli takoví vojáčci. Byli to Sověti, ale museli být zdaleka… Vypadali jako Mongolci, na sobě měli špinavý celty, byli nevyspalí… Podle mě ani nevěděli, kde jsou. No mohli jste se na ty kluky zlobit?“

Přítomní českoslovenští vojáci a vojačky se museli toho rána dostavit neprodleně k nástupu. „Byli mezi náma takoví, kteří jim (myšleno vojákům z okupačních armád, pozn. ed.) nechtěli dát ani kapku vody. Ale já jsem to brala z toho pohledu matky dvou malých dětí a říkala jsem: ‚Ježiš, vždyť ti kluci ani neví, kde jsou!‘“ zastávala se Eliška mladých vojáků.

Navzdory okupaci museli českoslovenští vojáci normálně dál pracovat. „Někteří důstojníci to ale neusnesli a začalo jim, jak se lidově říká, z toho hrabat. Tak velitel nařídil, že se musí vyměnit.“ Na jejich místo měl nastoupit Boček (Eliščin manžel) a Bouška. Jenže nové důstojníky bylo potřeba dopravit do vojenského újezdu Libavá, kde se v té době pluk nacházel, a takový plán za okupace vyžadoval kreativitu, jelikož všude hlídkovaly okupační jednotky. Nakonec bylo rozhodnuto, že noví důstojníci pojedou do Libavé na motorce. Problém byl, že zelená barva motorky by okupantům prozradila, že projíždějí vojenské jednotky.

„Tak jeli v civilu. Motorka se přestříkala na červenou a na cestu dostali černý olemovaný kufříky. Do toho si zabalili uniformy, pistole a vyrazili směr Libavá. Kdyby je zastavily hlídky, měli nařízeno říct, že jedou z dovolené. Před odjezdem se museli naučit pár ruských frází, aby uměli odpovídat.“ Cestou do Libavé je naštěstí nikdo nekontroloval. K samotné okupaci pak už pamětnice pouze dodává, že se s tím všichni museli nějak smířit a „museli jsme s tím žít“.

Zkraje sedmdesátých let si Eliška zažádala o přeložení do Holešova, aby se mohla starat o nemocnou matku. V Holešově složila zkoušky na důstojníka a později se vypracovala i na hodnost podporučíka. Otec jí zemřel v roce 1975 a pamětnice potom sloužila na divizi v Českých Budějovicích.

Nebudu tam vstupovat kvůli čárce

Na základě dopisu Ústředního výboru KSČ z ledna 1970 byla zahájena čistka uvnitř strany (KSČ), v jejímž rámci byli prověrkovými komisemi vyloučeni členové, kteří se účastnili obrodného procesu na konci šedesátých let nebo nebyli loajální vůči normalizaci. Do října 1970 prošlo prověrkami 1 508 326 členů KSČ, z nichž bylo 67 147 vyloučeno a 259 670 bylo zrušeno členství. Počet členů KSČ se tak na konci roku 1970 ustálil na 1 217 246. Ve srovnání s rokem 1968 klesl počet členů KSČ o 28 procent. Nezanedbatelná část členstva KSČ vystoupila ze strany dobrovolně ještě před zahájením čistek. Tito komunisté byli příliš svázáni s reformním procesem a rezignací na další členství ve straně reagovali na nástup Husákova vedení v dubnu 1969.[8]

Čistky měly za následek pozvolný úpadek československé společnosti ve všech sférách. Ti, kterých se čistky dotkly a nenašli ve svém oboru uplatnění, často emigrovali. Společnost takto přišla o řadu vynikajících odborníků.[9]

Ze strany vyškrtli i Eliščina manžela, který navíc musel opustit armádu. „Manžel tam (do KSČ, pozn. ed.) tehdy vstoupil víceméně z přesvědčení. Žil na vesnici a viděl, jak máma dře za čtyři koruny na jednotku. Táta mu umřel, když měl rok. Když ho ze strany vyšoupli, tak řekl, že se nedá už ani do spolku králíkářů. Sice ho potom lanařili, ale už se nedal,“ vysvětluje pamětnice.

Sama do KSČ nikdy nevstoupila. „Já jsem to brala tak, že když je tam jeden z rodiny, tak tam nebudu vstupovat jenom kvůli čárce… Tak jsem se zařadila mezi těch dvacet procent v armádě, kteří nebyli v KSČ,“ vysvětluje svůj pohled na věc. Vzápětí dodává, že ji ani nikdy nikdo nenutil, aby do strany vstoupila. „Musela jsem počítat s tím, že třeba nebudu mít takový výhody, jako měli jiní, ale já jsem nějaké křivdy nepociťovala. Povyšovali mě podle odsloužených roků a podle nároku, nikdo mi nic nevyčítal… Akorát mi někdy velitel řekl, že poslal můj návrh na povýšení, ale že vím, jakou mám kádrovou závadu, tak že mi to buď vyjde, nebo ne. Ale vždycky to vyšlo.“

Soudružko, to musíte dceři umět vysvětlit

S komunistickým režimem Eliška neměla výraznější problémy až do doby, kdy se její dcera hlásila na střední školu. Chodila tehdy do osmé třídy výběrové základní školy v Českých Budějovicích, byla jedničkářka, přesto jí ze školy přišla zamítavá odpověď.

Pamětnice si tenkrát šla promluvit s ředitelem základní školy, ten se s ní ale dlouze nevybavoval. „No, soudružko, to musíte dceři umět vysvětlit,“ narážel ředitel pravděpodobně na zrušené manželovo členství ve straně a Eliščino zcela chybějící členství. Pamětnice odvětila, že něco podobného se patnáctileté dceři špatně vysvětluje. „Když moje dcera vidí, že jiná holka s trojkama se na školu dostala, a ona s jednou dvojkou ne, tak jak jí to mám vysvětlit?“ bránila Eliška svou dceru. Na to už jí ředitel neodpověděl.

Dcera se nedostala ani o rok později na gymnázium po třech odvoláních, přestože se Bočkovi nabídli, že po škole nebudou vyžadovat úhradu ubytování pro dceru. Odpověď přesto zněla, že pro velký počet uchazečů jejich dceru nemohou na gymnázium přijmout. „To už moje nervová soustava nevydržela. Šla jsem v uniformě na krajský národní výbor na odbor školství za jedním panem inženýrem a řekla jsem mu, že když mi ukáže ty studenty, kteří mají lepší známky než moje dcera, tak pochopím, že se tam nedostala, a půjdu pryč.“ Nakonec se ještě řečnicky otázala, jestli se nemá rozvést se svým manželem, aby nebyla vnímaná jako manželka někoho, kdo byl vyloučen ze strany, a její dceru tak přijali na gymnázium.

Podobné kolečko vyjednávání čekalo Elišku ještě jednou před začátkem školního roku. Přes letní prázdniny to totiž vypadalo, že na nějaké gymnázium její dceru přijali (z vyprávění není jasné, jestli se jednalo o to prvně zvolené gymnázium). „Když jsem jí tam ale před koncem prázdnin poslala, aby si šla zaplatit obědy a podívala se, jestli opravdu je zapsaná na seznamu, tak se vrátila s brekem. Nikde napsaná nebyla.“ Nakonec se dostala na gymnázium Česká a bez problémů ho vystudovala.

Starší syn pamětnice se po těchto zkušenostech na gymnázium raději ani nehlásil a šel na učiliště. S nejmladším už Eliška neměla žádné problémy. „Proto mě dneska nejvíc štve, když takoví ti převlečení vykládají, jak do strany museli vstoupit. Nemuseli. Každej, kterej tam vstoupil, tam šel buď za výhodama, nebo řekl, dyť já tam musím jít, aby se mi dostaly děti do školy. Ani se s tím netajili,“ diví se dodnes pamětnice.

Manžel jí zemřel ve věku padesáti let v roce 1991. Přes inzerát poznala druhého partnera. Poslední roky své kariéry pracovala v Táboře s hodností majora. Od roku 1997 je v důchodu.

 

[1] TOMEK, Prokop. Situace v armádě: Přezbrojování armády. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-10-04]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/armada_01.php.

[2] MARJÁNKO, Bedřich. Situace v armádě. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-10-04]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/armada.php.

[3] Radista – člověk obsluhující rádiovou stanici.

[4] Planžetista – zakreslovač pohybu letadel na planžety.

[5] Plexisklo s mapou Československa/Evropy, letišti a letovými cestami.

[6] Svinutý vojenský plášť.

[7] Libavá – vojenský újezd v Olomouckém kraji.

[8] Poučení z krizového vývoje – historický kontext. Ustrcr.cz [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2009 [cit. 2019-10-04]. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/antologie-ideologickych-textu/pouceni-z-krizoveho-vyvoje/pouceni-z-krizoveho-vyvoje-historicky-kontext/.

[9] MARJÁNKO, Bedřich. Čistky ve společnosti po roce 1968. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-10-04]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/cistky_1968.php.

 

Zdroje:

MARJÁNKO, Bedřich. Čistky ve společnosti po roce 1968. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-10-04]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/cistky_1968.php.

MARJÁNKO, Bedřich. Situace v armádě. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-10-04]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/armada.php.

Poučení z krizového vývoje – historický kontext. Ustrcr.cz [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2009 [cit. 2019-10-04]. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/antologie-ideologickych-textu/pouceni-z-krizoveho-vyvoje/pouceni-z-krizoveho-vyvoje-historicky-kontext/.

TOMEK, Prokop. Situace v armádě: Přezbrojování armády. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-10-04]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/armada_01.php.