The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Bodlák (* 1924  †︎ 2017)

• narozen 24. dubna 1924 v Uherčicích

• mládí v Brně-Líšni

• jeho bratr Miloš Bodlák utekl v roce 1940 do Francie

• Miloš Bodlák pilotem 311. čs. bombardovací perutě RAF v Anglii

• v rámci Akce E (Emigranten) v roce 1942 pozatýkáni členové rodiny

• Stanislav Bodlák uvězněn v Brně Pod kaštany a později ve Svatobořicích

• otec Stanislav Bodlák starší zahynul 14. dubna 1943 v koncentračním táboře v Osvětimi

• bratr Miloš Bodlák zemřel 1. ledna 1945 při letecké nehodě

• konec války zažil Stanislav Bodlák v táboře v Plané nad Lužnicí

• v současnosti pamětník bydlí v Brně

Stanislav Bodlák se narodil 24. dubna 1924 v Uherčicích. Jeho bratr Miloš odešel v roce 1940 v pouhých sedmnácti letech do Anglie, kde se stal pilotem 311. československé bombardovací perutě RAF. Na základě německého rozkazu zatknout rodinné příslušníky ilegálně emigrovavších osob uvěznili v roce 1942 Stanislava Bodláka. Několik měsíců strávil ve věznici Pod kaštany v Brně, než ho v březnu roku 1943 přemístili do internačního tábora Svatobořice. Tam se také setkal se svou matkou a sestrou. Otce převezli do koncentračního tábora v Osvětimi, kde 14. dubna 1943 zahynul. Válku nepřežil ani bratr. Zemřel při letecké nehodě 1. ledna 1945 na severu Velké Británie.

Vlastenecká rodina

Stanislav Bodlák se sice narodil v Uherčicích, ale dětství prožil v městské části Brna, v Líšni. Jeho otce Stanislava Bodláka staršího totiž povýšili jako člena finanční stráže na vrchního respicienta v Brně. Otec již měl za sebou pestrou minulost. Za první světové války 6. srpna 1915 padl do zajetí jako voják 8. pěšího pluku rakousko-uherské armády a od března 1918 pak bojoval v československých legiích v Itálii. Po návratu do Československa se účastnil bojů proti Maďarům na Slovensku. V září roku 1938 ho nasadili k SOS jednotkám ochraňujícím v této těžké době státní hranice. O měsíc později byla ale podepsána mnichovská dohoda a téměř celé pohraničí následně zabralo nacistické Německo. Jak vzpomíná Stanislav Bodlák, otec tuto situaci velmi těžce nesl, a to zvláště poté, co od 15. března 1939 nacistické Německo okupovalo již celou republiku.

Nejspíš právě vlivem otcova vlasteneckého cítění tajně opustil sedmnáctiletý bratr pamětníka v lednu 1940 republiku. Se třemi kamarády se dostal přes hranice na Slovensko a pak přes Maďarsko, Jugoslávii, Turecko a Sýrii do Francie. Po pádu Francie do Anglie, kde se později stal pilotem 311. čs. bombardovací perutě. „Odešel, protože byl sledovaný gestapem a německými orgány, které měly zájem o některé zlepšováky, které bratr přihlásil jako pomoc československé armádě,“ dodává pamětník o dalších důvodech bratrova útěku, který se v Československu vyučil elektromechanikem a jemnomechanikem.

Otec zahynul v Osvětimi

Krátce po bratrově útěku otce předčasně penzionovali. Rodina prý pak byla pod dohledem, ale nejhorší časy nastaly po atentátu na Heydricha provedeném 27. května 1942 v rámci operace Anthropoid Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem. Po smrti říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha proběhla v celém Protektorátu Čechy a Morava vlna represí, bylo vyhlášeno stanné právo a pozatýkáno a popraveno několik tisíc osob. Se zemí byly srovnány obce Lidice a Ležáky a jejich obyvatelé vyvražděni nebo posláni do koncentračních táborů. Na rozkaz říšského ministra Karla Hermanna Franka byla také zahájena Akce E (Emigranten) a na celém území protektorátu pozatýkáno několik stovek osob, blízkých příbuzných mužů, kteří utekli do zahraničí a byli podezřelí ze vstupu do spojeneckých vojsk. Většinu zatčených potom internovali v táboře ve Svatobořicích u Kyjova. Dne 17. září 1942 si gestapo přišlo i pro členy rodiny. Otce a matku zatkli doma, sestru v zaměstnání a pro Stanislava Bodláka si gestapo přišlo přímo do průmyslové školy, kde v té době studoval. „Pak mě odtáhli na gestapo do Líšně a následně do věznice na Veveří v Brně. To byl šok. Bylo to tam ohrazený ostnatým drátem, na rozích stály věže se světlomety a v nich hlídky s kulomety. Malej koncentrák,“ vzpomíná pamětník, kterého do internačního tábora v Brně Pod kaštany zařadili spolu s otcem, zatímco matku a sestru převezli do internačního tábora ve Svatobořicích. „První, co bylo, tak druhej den nám ostříhali vlasy a ochlupení a kvůli vším nás natřeli petrolejem. (...) Jídlo žádný. Když jsme přišli první den, tak jsme nedostali nic. Až druhý den ráno černý kafe z cikorky, krajíček chleba. V poledne kvaka, polívka. Žlutá jak slepičí polívka, jak byla vyvařená z řepy. V tom čtyři nebo pět nudlí z řepy, jedna brambůrka, kousek chleba. Večer to samý. Vodnatý jídlo. Potom jsem z toho dostal vodnatelnost, vředy na kolenou. A to jsem nedělal to, co ostatní chlapi, kteří když měli málo, tak si to dolévali studenou vodou, aby toho měli víc v žaludku.“ Stanislav Bodlák v táboře sloužícím před válkou jako kasárna čs. armády zpočátku spával na jedné posteli s otcem. „Byli jsme tam naňahňaní jak králíci. Dva jsme spali na jedné posteli. Otec, protože měl zkušenosti z první světové války, tak říkal: ,Čistota, hygiena. Jakmile dostaneš vši, jedeš.‘ Měl jsem jedno oblečení. Takovou růžovou košili. Pokud byl ještě podzim teplý, a ve čtyřicátém roce byl dost dlouho, tak jsem to denně v těch korytech pral. Hlavně límec. Člověk takhle získával zkušenosti, jak se vyhnout nemoci.“

V únoru 1943 ale otce převezli do Osvětimi, kde o dva měsíce později, 14. dubna 1943, v nedožitých sedmačtyřiceti letech zahynul. „V ten den měla moje matka narozeniny a o šest dní později měl mít narozeniny otec,“ dodává pamětník.

V březnu 1943 přemístili Stanislava Bodláka mladšího do internačního tábora ve Svatobořicích, kde se po více než půl roce setkal s matkou a sestrou. V tomto internačním táboře v té době věznili především příbuzné osob české národnosti, které za války utekly do zahraničí a bojovaly ve spojeneckých armádách. Celkem bylo podle odhadů v táboře internováno více než 2600 osob. Velitele tehdy dělal četnický poručík Franz Kaiser, za jehož samozvané vlády panovaly v táboře drsné podmínky. Stanislav Bodlák přesto vzpomíná, že příchod do Svatobořic pro něj znamenal určité uvolnění. Bydlel společně s mladými lidmi v budově č. 9 a vypráví, že se v táboře setkal s mnoha významnými osobnostmi, jako například s českým sochařem a medailérem Otakarem Španielem nebo s akademickým sochařem Juliem Pelikánem. „Pohyboval jsem se tam v takových kruzích, do kterých bych se možná nikdy nedostal,“ vypráví Stanislav Bodlák, který ale vzápětí dodává, že několikaleté věznění nebylo pro nikoho jednoduché. „Těžce jsem to nesl. To, co v lágrech člověk uvidí, to i s nejtvrdším člověkem otřáslo.“

Po půl roce Stanislava Bodláka převezli do Kounicových kolejí v Brně, kde při rozšiřování kapacit věznice stavěli nové budovy a dělali i jiné práce v Brně i okolí. V létě roku 1944 ho s přibližně čtyřiceti dalšími muži přesunuli do pobočného tábora Svatobořic v Lutíně u Olomouce. Pracoval tam v blízkém kamenolomu. V lednu 1945 tábor zrušili a Stanislava Bodláka poslali do dalšího pobočného tábora v Bojkovicích u Uherského Brodu, kde pracoval v místní zbrojovce. Blížila se však již fronta a v dubnu 1945 bylo rozhodnuto o přemístění dětí a sto dvaceti internovaných ze Svatobořic do dvě stě kilometrů vzdáleného tábora v Plané nad Lužnicí. Zbytek internovaných gestapo propustilo. Mezi lidmi určenými do transportu směřujícího do Plané nad Lužnicí se nacházel i Stanislav Bodlák. „V otevřených vagonech jsme jeli furt na západ. Věděli jsme kulový. Žádný jídlo. Sem tam nám něco hodili lidi. Od ajznboňáků věděli, že jede nějaký transport. Najednou jsme zastavili v Táboře a pak hop dolů na Veselí nad Lužnicí. Vypadalo to, jako by nás chtěli táhnout do rakouskýho lágru. Ale zastavili a hodili nás do Planý nad Lužnicí,“ vzpomíná na transport pamětník.

Bratr padl za vlast

V Plané nad Lužnicí vězně zařadili do bývalého tzv. Arbeitserziehungslageru (AEL), což byl pracovně-výchovný tábor zrušený Němci v březnu 1945. Do uvolněných budov pak přišli právě vězni ze Svatobořic. „Otevřeli jsme barák, a než jste se nadál, už jste byl plný blech. (…) Umýt. Zatáhl jsi za sprchu, rez. Hajzl byl turecký. Smrad, špína. Nejhůř na tom byly ženský. Když jste chytil dvacet blech denně, tak to bylo zlatý. A plno štěnic. Umýt se nebylo čím. My, když jsme chtěli vodu, tak jsme museli vzít takovou káru. Koně nebyli, tak jsme se do toho zapřáhli a jeli k Lužnici, abychom měli vodu na umytí. Když jsme si chtěli lehnout, tak jsme si museli nejdřív vytáhnout podhlavníky a štrozoky, vymést to tam, spálit obsah štrozoků a jít do toho nacpat slámu. Dlouho jsme tam ale nebyli. Takových čtrnáct dní nebo tři týdny.“

Dne 5. května 1945 německé stráže tábor opustily. V ten samý den v Praze vypuklo povstání. „Chtěli jsme jet na pomoc. Nakonec jsme tam nejeli, páč nákladní auto bylo na dřevoplyn a nebylo topivo. Tak jsme tam potom hlavně chránili děti. S Vaškem jsme je odvedli do školy ve vedlejší dědině. Tam to přečkaly a pak je odvezli.“

O několik dní později se Stanislav Bodlák konečně vrátil domů. Tam se také dozvěděl o smrti bratra Miloše, který s celou posádkou zahynul při leteckém neštěstí 1. ledna 1945. Jejich letoun při protiponorkové hlídce krátce po startu narazil do skalního ostrova Hoy v Orknejích. „I když byl člověk trochu otrlý, tak ta zpráva se mnou pěkně zamávala,“ dodává Stanislav Bodlák, který stále žije v Brně, kde se také nachází ulice Bodlákova, pojmenovaná po jeho bratru Milošovi.