The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Boháč (* 1932)

• narozen 8. ledna 1932 v obci Klokočov na Vysočině

• po únorovém převratu v roce 1948 se spolu s dalšími studenty podílel na výrobě a šíření protirežimních letáků

• od 9. listopadu 1948 do 17. února 1949 vězněn v budově Okresního soudu v Chotěboři

• od soudu studenti odešli s podmíněnými tresty

• vyloučen z gymnázia a Ministerstvem školství udělen zákaz studia na všech školách

• od března 1949 zaměstnán jako pomocný dělník v traktorové stanici v Malči

• vojnu sloužil v oddílu Pomocně technických praporů

• v říjnu 1954 zrušilo Ministerstvo školství soudní výnos o vyloučení studentů ze studií

• dálkově dokončil poslední dva ročníky jedenáctiletky

• po maturitě byl přijat na ČVUT

• od roku 1958 zaměstnán v podniku TESLA

• v roce 1969 vyhrál konkurz na pozici vedoucího střediska elektro Pozemních staveb v Praze

• po roce 1990 byl soudně rehabilitován

• v letech 1985 až 1993 byl členem ústředního výboru Čs. numismatické společnosti

• od roku 1987 až dodnes působí jako soudní znalec v oboru numismatiky

• autorem sbírky básní Verše z Podoubraví

“Nejasnost budoucnosti nás provázela nejen v kriminále, ale hlavně v dalším životě” vypráví Jiří Boháč, jeden z vězněných studentů chotěbořského gymnázia. V zimním období 1948/1949 prožil ve věznici okresního soudu Vánoce i sedmnácté narozeniny. 

Jiří Boháč se narodil 8. ledna 1932 v malé obci Klokočov, která leží v Železných horách. O tři a půl roku později se jeho rodiče přestěhovali do nedaleké Malče, kde si tatínek Josef, do té doby pracující jako obchodní zástupce, věčně cestující po Moravě, pronajal místní hostinec. Chtěl být již doma, aby byl své manželce Františce oporou, jelikož sama už plně nestačila na výchovu synů Jiřího a o šest let staršího Josefa. Do první třídy Jiří nastoupil do místní obecné školy, která měla pouze čtyři ročníky, a tak se po jejím absolvování, jako desetiletý, přihlásil ke studiu na osmileté reálné gymnázium v Chotěboři. Bylo to krátce po heydrichiádě.

Přijímací zkoušky v roce 1942 trvaly celý týden. Dopoledne se zkoušelo a odpoledne se po vzoru německých turnerů cvičilo. Do chotěbořského gymnázia se hlásili studenti z širokého okolí, vzhledem k tomu, že se na gymnáziu v tehdejším Německém Brodě za války nevyučovalo a gymnázium v Hlinsku své založení teprve vyhlíželo. Jiří přijímačky složil a na gymnázium ho přijali. Proti svým spolužákům z Chotěboře byl v prvních letech znevýhodněn tím, že přišel z vesnické školy, která nedosahovala takové úrovně, jakou mívaly školy měšťanské. Navíc ve třídě patřil k těm nejmladším. Většina spolužáků byla o rok a někteří i o dva roky starší. Přesto dokázal udržet s ostatními krok a v září 1948 postoupil i on do septimy. To už uplynulo půl roku od únorového politického převratu, kdy se moci chopili komunisté a na vedoucích pozicích, ať už na úřadech, SNB, v armádě a dalších organizacích, docházelo k výrazným čistkám, represím a restrikcím.

Do profesorského sboru vedle katechety, básníka F. X. Boštíka, češtináře Václava Krištofa, němčináře Jana Podéště a dalších, nastoupil mladý profesor Oldřich Tomek, který třídu septimánů měl na dějepis, a který tak rád propojoval historii s filozofií. Studenti mu věřili, chovali k němu přízeň a on je dokázal i životně motivovat. Nikoliv však spolčením se proti totalitnímu zřízení, nýbrž neustálým probouzením a posilováním základních lidských a morálních hodnot, které tehdejší sílící režim bezprecedentně potlačoval. Naslouchali jeho výkladům i komentářům k politickým a dějinným událostem, s nimiž se ztotožňovali. Snaha vyjádřit se proti režimu, který byl nespravedlivý a odsouzeníhodný, ta v nich byla zakořeněna už z doby dřívější, především z výchovy od rodičů. A tak se skutečně stalo, že v listopadu 1948 se chotěbořští gymnazisti rozhodli proti komunistickému teroru vystoupit

Voláme všechny Čechoslováky pod prapory svobody

V předposlední lavici tehdejší septimy seděl spolu s Jiřím Josef Stuna. Hned za nimi dvojice Milan Hájek a Josef Dvořák, mimořádně výtvarně nadaný student. Ten spolu s Janem Křivským vyrobil letáky, v nichž dehonestovali mocenské zřízení a rozeslali je několika okresním funkcionářům. V té době zase ve škole studenti nelibě nesli, když jim komunistický aparát zabránil zúčastnit se pohřbu prezidenta Edvarda Beneše. Následovala potom protistátní studentská akce ještě silnějšího rázu, která měla za úkol cíleně zasáhnout i do sousedních okresů.

“S Josefem jsme byli velice dobří kamarádi. Některým spolužákům, kteří na to povahově měli, nabídl, jestli by se nechtěli zúčastnit výroby letáků - text, psaní na blány a rozmnožování. Já jsem na to ochotně přistoupil a o přestávkách nebo po vyučování jsme si předávali informace nebo přepsané blány. Sám jsem také přepisoval, jelikož tatínek měl doma psací stroj” vypravuje Jiří Boháč. Do studentské protistátní akce se nakonec zapojilo patnáct osob a vyrobilo se přes jeden tisíc letáků. (kopie letáku je uložena v dodatečných materiálech pamětníkova portrétu)

V pátek 5. listopadu se většina chlapců sešla ve třídě vedle kreslírny, kde se právě chystal Stalinův portrét k 31. výročí oslav Velké říjnové revoluce. Tady si dohodli, že následnou noc využijí k rozšíření tiskovin v obcích tehdejších okresů Hlinsko, Chotěboř a Havlíčkův Brod. “Mně připadly vesnice Víska a Nová Ves u Chotěboře, kterými jsem v sobotu večer projížděl na kole a několik desítek letáků rozhazoval. Druhý den byla neděle a už další den v pondělí nás přijela vyšetřovat Státní bezpečnost,” vypráví Jiří Boháč.

Tito mladí lidé nepostrádali odhodlání, ovšem celá akce se nesla i v duchu jisté naivity odpovídající věku. V pondělí 8. listopadu byli zatčeni Josef Dvořák a Milan Hájek. Stalo se tak poté, co letáky v jejich lavici objevil přírodovědný profesor a předseda komunistické strany Václav Roubíček, který nález ihned ohlásil. Při porovnávání se tyto letáky shodovaly s letáky rozhozenými, z nichž některé mezitím již doputovaly do sekretariátu KSČ. Zatčená dvojice při výslechu prozradila jména zbylých spolupracovníků a ti byli zadrženi hned druhého dne. “Bylo to v úterý, v sokolovně, při hodině tělocviku. Přišli pro nás dva zástupci Státní bezpečnosti. Jeden z nich se jmenoval Pugner. Odvedli nás do školy a poté pěšky do vězení, které bylo nedaleko školy,” vypráví dnes jediný žijící gymnazista a aktér tehdejších událostí Jiří Boháč. Výslechy probíhaly v budově Okresního soudu, kde se také nacházela věznice a kde studenti prožili nekonečné tři a půl měsíce svého mladého života.

Studentský čtyřhlas mezi trestanci

Obhájci studentům radili vše popřít, jenže důkazních materiálů bylo tolik, že většina z nich se k základním bodům obžaloby nakonec doznala. Vyšetřování bylo po několika dnech uzavřeno a záležitost předána Státnímu zastupitelství. Chlapci trávili další dny ve věznici, ve které bylo několik dozorců. Vedoucím a správcem věznice byl Josef Kopecký, který se k mladým vězňům choval lidsky a nikoho neterorizoval. Dokonce jim doručil balíčky od rodičů a zprostředkoval setkání s nimi při návštěvě u zubního lékaře doktora Krajiny. Pro rodiče to byla příležitost na chvíli zahlédnout své syny, což dokázalo jejich bolestné strádání trochu zmírnit.

Ve věznici se každé ráno a večer konaly nástupy. V té době zde byly desítky dalších vězňů, kteří si tu odbývali trest; nejčastěji za kolaboraci z doby druhé světové války. Ti potom nastupovali v pracovních mundúrech a byli rozváženi na práce do nedaleké Libice nad Doubravou a chotěbořského velkostatku. I chlapci by raději pracovali, než zůstávali na pospas černým myšlenkám. Trpělivě ovšem museli vyčkávat termínu soudního řízení. Tehdejší náladu kolektivu popisuje Jiří Boháč: “Bylo to psychicky vyčerpávající a kolikrát jsme byli v opravdu zoufalé situaci. Přemýšleli jsme o tom, co bude dál. Mně nevadila tolik vazba, jako to, že jsem nemohl dál chodit do školy. To bylo nejkrutější. Já a několik mých kolegů jsme toužili po tom, abychom se mohli dále vzdělávat. Někdo snášel zatčení velmi těžce, a někteří se s tím snažili nějak vyrovnat. Patřil jsem k té druhé skupině. Vzpomínám si, že jeden z mých kamarádů prodělal silný záchvat a jako jedinou možnost viděl spáchat sebevraždu. Byl to pro mě krutý a těžký zážitek vidět ho v šoku, kdy křičel a snažil se trhat mříže.” Temné chvíle ale vystřídaly i radostnější momenty, třeba když se ve věznicí ozval zpěv. „Bylo to 8. ledna 1949. Kamarádi mi tehdy zpívali k mým sedmnáctým narozeninám. Jelikož jsme tam byli čtyři dobří muzikanti, zazpívali jsme čtyřhlasně ještě celé věznici o Vánocích.”

Slova Vysočiny

Na aktivitu vězněných studentů upozorňoval i místní tisk. Článek z časopisu Slova Vysočiny sepsaný Josefem Šafaříkem, poslancem Národního shromáždění, velice zřetelně odsuzuje snahu chotěbořských studentů protestovat proti komunistickému teroru. „Rozvratnická činnost studentů na chotěbořském gymnáziu – čtrnáctičlenná skupina pro rozšiřování ilegálních letáků před státní soud. – Orgány státní bezpečnosti znemožnily a zatkly čtrnáctičlennou skupinu studentů chotěbořského gymnázia ve stáří 14 až 18 let, která v místnosti gymnázia tiskla a rozšiřovala ilegální letáky se štvavým a urážejícím obsahem proti lidově demokratickému režimu, proti vedoucí straně komunistické a jejím představitelům, nevyjímaje ani prezidenta republiky Klementa Gottwalda.“

Podmíněné tresty stály soudce kariéru

Soudní líčení se původně mělo konat u Krajského soudu v Kutné Hoře, který v nedávné minulosti odsoudil tamní studenty za obdobné provinění k několikaletým nepodmíněným trestům. Dne 8. ledna 1949 se však Státní zastupitelství usneslo, že soudní proces se studenty proběhne na Obvodním soudu v Chotěboři, a jeho konání stanovilo na 17. únor.

Přelíčení proběhlo ve velkém sále tehdejšího soudu a bylo zahájeno v 8:30 hod. předsedou senátu JUDr. Miroslavem Felixem. Přísedícími lidovými soudci byli slévač Karas ze Sobíňova a ředitel měšťanské školy Janáček z Krucemburku. Krom obviněných se procesu účastnili i jejich rodiče. Povinně se museli dostavit také učitelé gymnázia a zbylá místa zaplnila veřejnost. Po jednotlivých výpovědích mladíků dostali slovo i svědkové, kterým byl např. člen StB Pugner vypovídající o hlášených udáních nebo papírník Vroubek, u něhož chlapci nakupovali rozmnožovací blány.

Studenti byli obviněni z velezrady a odůvodněním bylo “založení ilegální organizace” za účelem „rozvratu a ohrožení republiky“ podle zák. 231/1948 Sb. Každý z obviněných byl nakonec odsouzen podmíněně a tresty byly stanoveny v počtu několika měsíců se zkušební dobou na několik let. Vynesené tresty byly vzhledem k věku a trestní bezúhonnosti obžalovaných relativně nízké. Předsedající soudního senátu i oba lidoví soudci se zachovali jako slušní a rozumní lidé. Předseda senátu JUDr. Miroslav Felix byl za tuto kauzu v září 1950 potrestán Krajským kárným soudem. Zároveň ho přeložili do Ústí nad Orlicí a za nějaký čas ho z justice definitivně propustili. Až do svého důchodu pracoval jako dělník na stavbách v Praze a okolí.

Vyloučení ze studia veřejného i soukromého ve všech vyučovacích ústavech

Po vyneseném rozsudku zaslalo vedení gymnázia v Chotěboři Josefovi Boháčovi, otci odsouzeného studenta sdělení, ve kterém ministerstvo školství a osvěty v čele s ministrem Zdeňkem Nejedlým oznamuje vyloučení jeho syna “ze studia veřejného i soukromého na všech vyučovacích ústavech, přesahující obor školy I. a II. stupně, pokud nejsou školami povinnými, v celém státě.” Shodný dopis obdrželi i rodiče ostatních studentů. Tento rozsudek potvrdil 27. dubna i Odvolací soud v Pardubicích.

Jména odsouzených studentů:
Václav Blecha, nar. 25. listopadu 1932, bytem Hlinsko č. 45
Jiří Boháč, nar. 8. ledna 1932, bytem Maleč č. 48
Josef Dvořák, nar. 19. února 1931, bytem Sobiňov č. 59
Zdeněk Fousek, nar. 17. srpna 1931, bytem Chotěboř č. 178
Antonín Gigal, nar. 24. května 1931, bytem Krucemburk č. 40
Milan Hájek, nar. 14. července 1930, bytem Hlinsko č. 119
Gabriel Janáček, nar. 1. ledna 1931, bytem Sobiňov č. 6
Jan Kubát, nar. 26. prosince 1930, bytem Malá Losenice č. 65
Oldřich Musil, nar. 3. března 1930, bytem Chotěboř č. 300
Miloš Pátek, nar. 25. dubna 1933, bytem Kohoutov č. 30
Josef Pavlíček, nar. 19. července 1931, bytem Dolní Krupá č. 95
Josef Stuna, nar. 28. ledna 1931, bytem Chotěboř č. 369
Karel Varga, nar. 25. října 1930, bytem Chotěboř č. 178

Čtrnáctým obviněným a odsouzeným byl Lubomír Lorenc, nar. 31. ledna 1932, bytem Svratka č. 232, který byl vyšetřován na svobodě a uvězněn nebyl. Naopak vězněné studenty doplnil jejich kamarád Jan Křivský, nar. 28. srpna 1927, bytem Sobiňov č. 11.

Musel se za něj zaručit otec

Hlavním ublížením pro všechny studenty byla pošramocená psychika, zničená kariéra i nenaplněná vize o dokončení studia. Jiří i jeho spolužáci se prostě museli smířit s tím, že nastoupí do dělnických profesí. A tak si Jirka začal hledat zaměstnání. Ucházel se o místo skladníka v podniku CENTROFLOR v Chotěboři, kde mu sice práci přislíbili, ale po přečtení kádrového posudku ho zase rychle odmítli. Podobný průběh se ještě asi dvakrát opakoval. Pochodil až v domovské Malči, kde od poloviny března roku 1949 nastoupil do traktorové stanice jako pomocný dělník se základním platem 5,90 Kčs na hodinu. Chtěl získat řidičské oprávnění, aby mohl alespoň jezdit s traktorem. To se mu již v květnu podařilo. Jelikož však nebyl ještě plnoletý, musel se jeho otec zavázat, že případné škody způsobené synem musí uhradit. V květnu Jiří poprvé vyjel na pole. Musel si osvojit práce s pluhem, polními bránami, kultivátorem, secím strojem i samovazačem. Jako traktorista pracoval až do listopadu 1951. Tehdy se ale na všech traktorových stanicích zaváděl nový socialistický systém provozního účetnictví, který sledoval a měsíčně hodnotil hospodářské výsledky jednotlivých středisek. Tato náhoda změnila jeho další život. K tomu sám uvádí:

„V traktorové stanici v Malči tehdy nebyl vhodný člověk, který by odborné školení pořádané Krajským národním výborem v Pardubicích absolvoval a nový systém mohl úspěšně zavézt. Když mně tuto možnost ředitel nabídl, řekl jsem mu, že jestli se mu to podaří na okrese vyjednat, že tuto novou práci beru.” A opravdu se tak stalo. Na okrese to díky svému silnému komunistickému postoji vedoucí vyjednal. Jiří opustil volant traktoru a odjel na třítýdenní ekonomické školení do Králík. Po návratu začal nový systém zavádět na střediscích v Libici n. D., Novém Ransku, Habrech, Běstvini, Chotěboři a dalších a za poctivě odvedenou práci byl i kladně hodnocen.

Výstava škůdců socialismu

Vše nasvědčovalo tomu, že Jirka dostane i slušný kádrový posudek. Takové doporučení z obce pravděpodobně i obdržel, nicméně ONV a Okresní vojenské velitelství jednaly podle svých kádrových předpisů. V srpnu 1952 obdržel Jiří povolání na základní vojenskou službu. Byl zařazen do oddílu Pomocného technického praporu (PTP), kam režim umísťoval kádrově nespolehlivé osoby.

„Autobusy nás z Chotěboře odvezly do Pardubic, kde jsme v místních kasárnách přenocovali. Ve volném odpoledním čase jsme museli navštívit výstavu “Škůdci socialistického státu,” na které bylo vystaveno zabavené zboží znárodněných obchodníků, které při předávání svých živností údajně zatajili. Na druhý den byli “pétépáci” naloženi do vlaku, který byl vypraven odkudsi ze západu republiky a pokračoval směrem na východ. Ve větších stanicích byly připojovány další vagóny plnící se budoucími tzv. černými barony. Přejeli jsme Moravu a vlak pokračoval přes Bratislavu až do Komárna.“

Na vašich životech nám nezáleží

Za těžko představitelných podmínek obývali branci v Komárně klenuté místnosti bývalých koňských stájí vybudovaných v době panování Marie Terezie. V jedné místnosti, na malé výměře, se těsnalo třináct patrových postelí. Při prvním nástupu je očekával major, postavy malé a kulaté, nazutý do lesklých černých holínek, přes něž se švihal bičíkem, stejně, jako to praktikovali před několika lety gestapáci. “Když nás při prvním nástupu vítal, z jeho úst zazněla slova: ‘Nám na vašich životech vůbec nezáleží; to si musíte uvědomit!’. Od té doby jsme byli dost ostražití. Jen co jsme nastoupili, všech tisíc nás ostříhali dohola. Ale úplně dohola! A to pro nás byla tehdy nepředstavitelná potupa. Někteří kolegové se snažili vojenské holiče přesvědčit, aby jim odebrání vlasů udělali přes tloušťku hřebenu. Ti, ačkoliv byli také pétépáci, ročník před námi, nemohli na to přistoupit, protože celá akce byla pod přísným dozorem,” vzpomíná pamětník.

Po třech týdnech dokola omílaných pořadových cviků byli černí baroni různě rozmístěni po Slovensku. Jiřího Boháče a několik dalších poslali do Liptovského Mikuláše. Tam, v kotlině pod Tatrami, pracoval na stavbě a později u dopravy. Byly zde budovány skladovací prostory pro materiál určený ženijnímu vojsku železničního pluku. K ubytování sloužily dřevěné tesko baráky. V zimním období v nich byla krutá zima, často zamrzala voda a nebylo možno se umýt ani oholit. Překonat strasti a nástrahy všem pomáhalo mládí. Při štědrovečerní večeři byl např. vyhlášen poplach s dvacetikilometrovým pochodem. Za několik měsíců byl obdobný poplach, při kterém s plnou polní pochod končil pouze na nádraží, kde byly připraveny vagóny. Do nich museli všichni nastoupit. S radostí se vraceli ze Slovenska zpátky do Čech. Tam došlo k dalšímu rozmísťování celého praporu. Koho kam pošlou, ale nikdo nevěděl. Jiří s několika dalšími vystoupili v Pardubicích, znovu se ubytovali do jim známých dřevěných baráků a pracovali jako dělníci při stavbě letiště.

Maturitní vysvědčení se čtyřicetiletým zpožděním

Domů se z vojenské služby Jirka vrátil 1. prosince 1954. V traktorové stanici si vyjednal částečné neplacené volno, aby mohl zase studovat. V říjnu toho roku totiž Ministerstvo školství zrušilo soudní výnos o vyloučení studentů ze škol. A tak se někteří věznění spolužáci ke studiu navrátili. Postupně se jim podařilo dokončit střední školu s maturitou a část z nich ještě pokračovala na vysoké škole. Jiří do traktorové stanice docházel vypomáhat jen sporadicky. Dálkově dokončil poslední dva ročníky jedenáctiletky, které po reformně nahradily bývalá gymnázia. S vedením školy se domluvil na studijním plánu a 21. února 1955 vykonal první zkoušky z předmětů zeměpis a dějepis. Do konce dubna úspěšně zvládl i další předměty. V květnu studium zakončil písemnou a následně i ústní maturitní zkouškou.

Podal si přihlášku na ČVUT, fakultu slaboproudé elektrotechniky a radiotechniky v Poděbradech, kam byl také přijat. Seznámil se tu se svou nastávající ženou Evou. Po svatbě, v roce 1958, přešel na dálkové studium, aby mohl finančně zabezpečit rodinu. Nastoupil do kolínského podniku TESLA. Vedení podniku pro doporučení ke studiu vyžadovalo, aby každý žadatel nejdříve ve výrobě odpracoval minimálně jeden rok. Bylo to další zdržení, ale po roce mohl Jiří ve studiu pokračovat. V té době se v podniku zaváděla výroba nové radiostanice. Chyběly kvalifikované kádry. Jirku spolu s několika dalšími převedli z výroby do konstrukce. Ani po tolika letech na něj StB nezapomněla a pokoušela se ho získat jako svého informátora, avšak marně.

Pro kolínský podnik pracoval jedenáct let, to už byl dávno titulovaným inženýrem s bohatou profesní zkušeností. Díky té v roce 1969 vyhrál konkurz na pozici vedoucího střediska elektro Pozemních staveb v Praze, kam se s rodinou přestěhovali. Po zavedení tzv. letmé montáže byl převelen na podnik do dispečerské centrály, odkud se plánovalo a pomocí sítě vysílaček řídilo zásobování výstavby panelových domů. V podniku byl zaměstnán až do posledního ledna 1990, kdy odešel do penze. Rok po revolučním převratu se s nově nabitou svobodou rozeběhly i soudní rehabilitace, kterými byli věznění studenti rehabilitováni. Dne 25. března 1992 bylo všem bývalým studentům Státním gymnáziem v Chotěboři vydáno vysvědčení o maturitní zkoušce. Dodatečně uznaná maturita byla především aktem spravedlnosti, ale jako penzisti jí už nemohli prakticky využít.

V roce 1996 odhalil Jiří Boháč při sledování televizního vědomostního pořadu pochybení, na což redakci obratem upozornil. Po krátké domluvě mu televize nabídla, zda by se nechtěl podílet na tvorbě soutěžních otázek v oblasti zeměpisu, dějepisu, historie i českého jazyka. Během osmi let tak vytvořil přes 17 000 otázek televizních soutěží. Po zanechání této činnosti si pořídil barvy a s nadšením namaloval na 170 obrázků.

Už od dětství v sobě nosil vášeň ke sběratelství. Jeho tatínek, ještě kdysi jako hostinský, disponoval krabičkou, kam ukládal cizí nebo neplatné mince a medaile. To se Jiřímu velice zalíbilo, a tak není divu, že se později stal organizovaným filatelistou a začátkem sedmdesátých let i numismatikem. V letech 1985 až 1993 byl členem ústředního výboru Čs. numismatické společnosti a od roku 1987 až dodnes působí jako soudní znalec tohoto oboru. Publikoval několik desítek odborných článků a z nastřádaných zkušeností vzešly i publikace Medaile a plastiky Josef a Zdeněk Šejnostové a Medailéři Josef a Zdeněk Šejnostové.

Při odhalování pamětní desky v roce 2007 v Chotěboři věnované nespravedlivě odsouzeným komunistickým režimem, odrecitoval svou báseň „To je má Vysočina,“ která sklidila nadšení i potlesk přítomných. Rok poté vyšla sbírka básní “Verše z Podoubraví,” která spolu s aforismy připomíná a oživuje místa, postavy a vzpomínky na Jirkův rodný kraj. Na konci roku 2019 stihl ještě vydat dětskou publikaci “Jirkova abeceda” a v blízké budoucnosti by ještě rád vydal básnickou sbírku pod titulem “Žena a láska.”