The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Boháč (* 1964)

• narozen 23. října 1964 v Čeladné

• vyrůstal ve Vlčovicích u Kopřivnice

• vyučil se elektrikářem ve Frenštátu pod Radhoštěm

• v roce 1985 se na vojně při volbách do Federálního shromáždění vzepřel volbě nařízené velitelem

• od té doby měl v kádrovém posudku „politicky nespolehlivý“

• pracoval v kopřivnické automobilce Tatra

• v létě 1989 podepsal petici Několik vět

• v listopadu 1989 patřil k nejaktivnějším organizátorům sametové revoluce v Kopřivnici

• podílel se na organizaci generální stávky v Tatře Kopřivnice

• ve svobodných poměrech pracoval pět let ve vedení Tatry

• byl radním a zastupitelem za Občanské fórum a později za ODS v Kopřivnici

• po odchodu z Tatry pracoval v Technických službách města Kopřivnice a poté v soukromé firmě

Vojáci základní služby volili za komunistického režimu u svých útvarů. Fungovalo to tak, že dostali do rukou připravenou obálku a na příkaz ji vhodili do urny. O volbách dopředu většinou nic nevěděli. S možností svobodného výběru kandidátů tehdejší Národní fronty se nepočítalo. Petr Boháč to zažil u útvaru na letišti v Žatci v roce 1985, kde tenkrát druhým rokem sloužil.

„Konaly se doplňovací volby do Federálního shromáždění pro okres Louny. Velitel před nastoupeným útvarem prohlásil: ‚Soudruzi, jste povinni volit majora Šípka.‘ Dostali jsme nějaké lístky, které jsme měli hodit do urny.“ Svobodník Boháč tenkrát odvážně odmítl následovat stovky vojáků, kteří odvolili podle příkazu. „Nejsem povinen ho volit a volit ho nebudu! Neznám ho. Dejte mi průpisku, ať ho můžu škrtnout,“ řekl, než na něho přišla řada. Vyžádal si plentu a vnucovaného kandidáta škrtl. Byl to jeho první čin, kterým se vymezil proti komunistickému režimu.

Tatrovácká rodina s trabantem

Petr Boháč se narodil 23. října 1964 v Čeladné. Vyrůstal ve vesnici Vlčovice v podhůří Beskyd, která je od roku 1980 součástí města Kopřivnice. Jeho otec Jaroslav pracoval jako technik a konstruktér v kopřivnické automobilce Tatra. Jako svářeč tam působil i jeho děda. Matka Vlasta, která pocházela z rodiny hoteliérů z Krnova, byla zaměstnána jako dělnice ve dřevovýrobě ve Vlčovicích, později dělala skladnici v kopřivnické Tatře.

V domě prarodičů z otcovy strany ve Vlčovicích prožil Petr šťastné dětství. „Lítali jsme s kamarády po lese, pořád jsme stavěli nějaké káry nebo lukostříly. Jednou jsme dokonce vyrobili z necek ponorku,“ vzpomíná. Chodil do vesnické malotřídky a s láskou vzpomíná na faráře, který ho učil náboženství. Druhý stupeň základní školy absolvoval v nedalekém Lichnově.

Na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 si nepamatuje. Od útlého věku mu ale bylo jasné, že rodiče jsou alergičtí na přítomnost sovětských vojáků a nesouhlasí s KSČ, do které nikdy nevstoupili. Zvláště otec těžce nesl sovětskou okupaci. Po invazi vystoupil ze Svazu československo-sovětského přátelství a netajil se odporem k takzvané bratrské pomoci. „Dvanáct let měl zaražený platební postup. Peněz jsme tedy moc neměli. Na dovolené jsme jezdili trabantem, se stanem a kempovou výbavou, po Česku a Slovensku. Byly to skvělé výpravy. Nic mi nechybělo.“

Vyučil se elektrikářem ve Frenštátu pod Radhoštěm. Když přišel za otcem, že by se chtěl stát členem Socialistického svazu mládeže, nelíbilo se mu to, ale nebránil mu. „Tvrdil, že strana se rozloží zevnitř, a že bych tedy k tomu mohl přispět,“ vzpomíná Petr. V mládežnické organizaci ho zajímalo hlavně setkávání s kamarády a děvčaty. Zažil srazy svazáků z celého kraje na Pustevnách, kde řečnil také krajský tajemník KSČ Miroslav Mamula. Z jeho proslovů o prosperitě socialismu měl legraci. O prázdninách jezdíval sám, anebo s kamarádem, na vandry do přírody.

Zachránily mě odstávající uši

Po vyučení přetrpěl dva roky na vojně. Po přijímači v Prostějově byl zařazen k útvaru na vojenském letišti v Žatci, kde se staral o osvětlení letištní plochy. Na vojně přišel o dlouhé vlasy a mnohé iluze. „Mazácký teror jsem přežil bez velké újmy, i když to bylo dost hrozné. Od začátku mě provázely průšvihy. Nevěděl jsem, co je to opušťák. Zásadní okamžik nastal při doplňovacích volbách do Federálního shromáždění. Strašně mě naštvalo, že nám velitel přikázal, koho máme volit,“ vysvětluje.

K údivu všech přeškrtl na hlasovacím lístku jméno nadřízenými vybraného kandidáta, o kterém nic nevěděl. „Asi za dvě hodiny si mě zavolal politruk a řval, že jsem zradil stranu a vládu, a že si to odskáču.“ V následujících týdnech se kromě toho, že měl neustále službu, nic nedělo. Tušil, že nadřízení čekají na záminku, jak ho potrestat. Unikl jim z očí díky svým odstávajícím uším. „Někde jsem si přečetl, že odstávající uši snižují důstojnost důstojníka i poddůstojníka. Šel jsem na ošetřovnu a požádal, aby mě poslali na plastiku. Ku podivu se to podařilo. Ve vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích mi uši přišili, a pak si mě tam tři měsíce nechali jako asistenta,“ vzpomíná. Je přesvědčený, že kdyby zůstal v Žatci, skončil by ve vězení. Když se nedlouho před propuštěním vrátil ke svému útvaru v Žatci, vládl tam chaos kvůli cvičné mobilizaci. Do civilu s ním šel kádrový posudek, ve kterém byl označený za politicky nespolehlivého.

V kopřivnické Tatře

Po vojně nastoupil do kopřivnické Tatry. Tehdy to byl jeden z dominantních podniků celého sovětského bloku. „Není pochyb, že i provoz v Kopřivnici řídila sovětská KGB,“ soudí pamětník. Přijali ho do provozu nové lakovny, kde se staral o fungování tehdy špičkové technologie, které starší kolegové moc nerozuměli. „Dělal jsem velmi zodpovědnou práci, ale šéf mi odmítl zvýšit plat. Argumentoval mým prohřeškem z vojny. Protože jsem měl rodinu, a potřeboval jsem peníze, přešel jsem do hliníkárny, kde jsem ořezával odlitky. Byla to tvrdá, manuální práce, ale na přesčasech jsem si mohl přivydělat,“ vysvětluje.

Po svatbě dostal byt na kopřivnickém sídlišti Korej. V roce 1987 se mu narodila dcera. V té době začal dálkově studovat průmyslovku. Zajímala ho rocková a metalová muzika. S kolegy z práce vyráběl kouřové efekty pro ostravskou skupinu Citron. Doma i na dílně poslouchal vysílání Svobodné Evropy. Přestože byl přesvědčený, že komunistický režim v Československu je silnější než v okolních socialistických zemích, po perestrojce v Sovětském svazu a převratných změnách v Polsku čekal, že se něco stane i doma.

Několik vět u Tomáše Hradílka

Z vysílání Svobodné Evropy zjistil adresu tehdejšího mluvčího Charty 77 Tomáše Hradílka v Lipníku nad Bečvou a s kamarádem se za ním v létě 1989 vypravil, aby podepsal petici Několik vět. „Věděl jsem, že režim, ve kterém žijeme, je špatný. Chtěl jsem něco udělat. V Kopřivnici nebylo možné Několik vět nikde sehnat. Tomáš nás vlídně přijal. Odvezli jsme si podpisové archy i nějaké samizdaty,“ vzpomíná.

Byl smířený s tím, že kvůli podpisu petice bude mít problémy, ale nic se nestalo. Když 17. listopadu 1989 slyšel z rádia, že v Praze na Národní třídě komunistická policie násilně potlačila studentskou manifestaci, dal do okna zapálenou svíčku. Svíčky plály v okně Boháčových i v následujících dnech. Po 22. listopadu je Petr zapaloval hlavně na náměstí. Rodina si ho pak na dlouho moc neužila.

„Ani nevím, proč jsem tehdy šel na sezení do M-klubu, kde se měli komunisté a svazáci vyjadřovat k událostem v Praze. Byl tam i předseda národního výboru, který všechno zlehčoval. Někdo se marně snažil přečíst prohlášení stávkujících studentů v Praze. Atmosféra byla bouřlivá. Když to skončilo, řekl jsem: ‚Pojďme na náměstí, cestou koupíme svíčky a zapálíme je.‘“ vzpomíná Petr.

Co se dělo na náměstí, kde se sešel velký dav, si už moc nepamatuje. Vzpomíná si, že společně s Radomírem Buršou a dalšími pozval lidi, aby přišli následujícího dne na manifestaci, která bude ozvučená. „Zpočátku jsme nevěděli, jak slib splnit. Sháněli jsme aparaturu na ozvučení a materiály z Prahy. Byla to šílená improvizace, ale nějak jsme to udělali. Vždycky se přečetlo nějaké aktuální prohlášení, zazpívala hymna.“

Soudruzi udělali chybu, že nás pustili do rozhlasu

Tým budoucího Občanského fóra v Kopřivnici pověřil Petra, aby zorganizoval stávkový výbor v Tatře a získal zaměstnance pro generální stávku, která byla vyhlášena na 27. listopadu. „Zásadní věc byla, jak lidi informovat. V prvních dnech jsme ve tři ráno lepili po městě letáčky o manifestacích, aby si je zaměstnanci přečetli cestou do práce, než je někdo strhne. Vyjednávali jsme s vedením fabriky přístup k podnikovému rozhlasu.“ Zpočátku mohli pustit do éteru jen předem nahrané informace o chystaných manifestacích. Asi po týdnu už mohl Petr Boháč číst prohlášení Občanského fóra požadující odstoupení komunistické vlády. „Vedení Tatry bylo tenkrát nerozhodné. Čekali na befel z Prahy. V nerozhodnosti nám povolili přístup do podnikových médií. To bylo pro nás moc dobré.“

Fabriku tehdy ještě hlídali příslušníci Lidových milicí se samopaly. I oni čekali na rozkaz, který nepřišel. Klíčová byla stávka 27. listopadu. Jak vzpomíná pamětník, vedení Tatry zakázalo zaměstnancům opustit pracoviště. „Rozhodli jsme se, že generální stávku uděláme v Kopřivnici na dvou místech. Jednu ve fabrice, druhou ve městě.“ Stávku podpořilo nejméně osmdesát procent zaměstnanců automobilky, kde se tehdy pracovalo na třísměnný provoz. Na prostranství před slévárnou, které dovolilo vedení podniku pro shromáždění využít, jich přišly tisíce. Ti, kteří měli volno, demonstrovali na náměstí. Hlavním cílem celostátní stávky byla masová podpora požadavku odstoupení vlády KSČ. V Kopřivnici i v dalších městech se to podařilo.

Měli jsme být méně „sametoví“

Petr Boháč měl po generální stávce na starosti mimo jiné odzbrojení Lidových milicí, které měly v Tatře silnou základnu. Pak vyjednával o odstoupení komunistického vedení podniku. Po revoluci tam pět let pracoval jako personální šéf. Zároveň byl v Kopřivnici radním nebo zastupitelem za Občanské fórum a později za ODS. V druhé polovině devadesátých let pracoval v Technických službách a poté podnikal.

Na listopad roku 1989 vzpomínal Petr Boháč po třiceti letech. Jednoznačně vnímá jako chybu, že tenkrát nebyla zakázána komunistická strana. „Bylo to složité, ale přístup ke komunistům byl, podle mého názoru, příliš sametový. Důsledky, i v podobě premiéra Andreje Babiše, neseme dodnes,“ řekl v roce 2019.