Robert Böhm

Také si ještě vzpomínám, jak se blížila fronta, tak hnali skrz Nýrsko celé kolony vězňů z koncentračních táborů. Ti lidé na nás škemrali, bylo to sice zakázané, ale přesto jim sem tam někdo z nýrských obyvatel dal chleba nebo něco k snědku. Bylo to děsivé. Nikdo také nevěděl, že i na nádraží zastavil jeden transport a tam také stříleli lidi, kteří už nemohli dál nebo byli moc nemocní. Německé obyvatelstvo o tom nic nevědělo, možná někteří jednotlivci. A na židovském hřbitově v Nýrsku byly masové hroby a v nich bylo pohřbeno 108 koncentráčníků. Ty potom museli Němci, samí starší muži, vykopávat ven. Bylo děsné horko, bylo to tehdy v červnu. A také ty mrtvoly omývali. Byly tam rakve, spíš jen takové bedny, tam je vložili a dole na rynku, kde dřív stál druhý nýrský kostel, tam je vystavili a potom pohřbili. Že se tam odehrál masakr, to lidé v Nýrsku nevěděli. A když byl pohřeb, museli Němci nosit rakve, vždycky po čtyřech chlapech, nahoře na márách, a na novém hřbitově vykopali jednotlivé hroby a tam je pohřbili. Aby k ničemu nedošlo, jezdily tam čtyři americké tanky s kulomety, aby se lidé nebouřili. Nás kluky podobné věci hrozně zajímaly, ve třinácti letech, a seděli jsme na hřbitovní zdi. Viděli jsme svrchu dokonce i dozadu, dva chlapi tam vždycky snesli máry dolů a dva zůstali u rakve. A tam vzadu, tam Američani nedohlídli. Tam stála česká lůza. A ti staří muži, kteří nesli rakve, do těch tam ještě tloukli."

"(Ta rodina) v sousedství, ti měli malé hospodářství, asi 200 metrů od místa, kde jsme bydleli my. Sepp Peschl narukoval k horským myslivcům a nasadili ho na Balkáně proti Titovým partyzánům. Když se poměrně brzo vrátil ze zajetí, platil za Američanů zákaz vlastnit zbraně, byl za to trest smrti. Ale Seppovi to nevadilo, měl své vojenské pistole vždycky u sebe, když v roce 1946 chodíval přes hranici. On a jeho švagr tehdy pomáhali lidem z druhé strany, když bylo jasné, že se chystá odsun, dostávat věci za hranici, pochopitelně za určitou odměnu. A jednoho dne byli zase na druhé straně, blížili se s plným nákladem k hranici, v blízkosti Ostrého, a tam už na ně čekali čeští pohraničníci. A pak to začalo. Výstřely. ´Ruce vzhůru!´ A Sepp samozřejmě, v tom krev jen vřela, hned sáhl po svých vojenských pistolích a začala přestřelka. Jednoho vojáka zastřelil, druhého postřelil a ten třetí zastřelil Seppa. Jeho švagr, ten se zachránil útěkem přes hranici. Mně nedávno vyprávěla po telefonu jedna neteř tohohle Seppa ze Straubingu, že trvalo padesát let, než dostali pozůstalí úmrtní list z Prahy. Ano, takové věci se tenkrát děly."

"A potom jsme se spolu s otcem vydali zase zpátky do Rittsteigu. Ubytovali jsme se tam. Bylo mi třináct let. A každou druhou noc jsem chodil z Rittsteigu do Nýrska načerno přes hranici a přenášel v ruksaku ten nejnutnější majetek, který jsme měli, přes hranici. To trvalo přibližně čtrnáct dní a pak jsme si našli byt ve Schmolzu, v obci Lamm. Dva malé pokoje, jediné vybavení byl jeden starý stůl. Sami jsme si k němu stloukli stoličky, abychom měli na čem sedět. Spali jsme na pouhé slámě. Moji rodiče v Nýrsku spávali na žíněných matracích, to poznamenávám jen mimochodem. Byla to špatná doba. Abychom si něco vydělali, sbírali jsme na pilách pilové pásy, u kterých se ulámaly úchyty. A v kovárně jsme z nich lisovali a tvarovali nože, brousili je a pak sami z třešňového nebo švestkového dřeva dělali rukojeti. A u sedláků jsme ty nože vyměňovali za potraviny."