The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hrabě Antonín Bořek-Dohalský (* 1944  †︎ 2017)

• narodil 28. srpna 1944 v Praze

• pochází ze šlechtických rodů

• jeho otec JUDr. Jiří hrabě Bořek-Dohalský po válce působil v prezidentské kanceláři

• maminka Josefa, rozená princezna Thurn-Taxis

• byl třetí ze čtyř bratrů

• prastrýce Antonína a Zdeňka Bořek-Dohalské zabili nacisté za odbojovou činnost

• jeho dědeček František Bořek-Dohalský přežil Terezín a Dachau

• v roce 1950 odsoudili otce Jiřího Bořek-Dohalského ve vykonstruovaném procesu „Pražský hrad“ k 17 letům vězení

• Josefa Bořek-Dohalská zůstala se čtyřmi syny bez prostředků

• přestěhovali se z Prahy do domu babičky Gabriely Thurn-Taxis v Lysé nad Labem

• Antonín se nemohl dostat na střední školu a vyučil se pokrývačem

• sloužil u PTP v Liberci

• pracoval v dělnických profesích, jako pokrývač či hospodský

• v letech 1967–1974 byl kulisákem v karlínském divadle

• jeho otce propustili v roce 1960 na amnestii, po níž pracoval jako skladník

• v roce 1968 byl otec rehabilitován, ale o rok později soud rehabilitaci zrušil

• zemřel v Lysé nad Labem 12. listopadu 2017

Antonín Bořek-Dohalský se narodil 28. srpna 1944 v Praze jako potomek významných šlechtických rodů. Jeho otec JUDr. Jiří hrabě Bořek-Dohalský po válce působil v prezidentské kanceláři, maminka Josefa, rozená princezna Thurn-Taxis, byla v domácnosti. Antonín se narodil jako třetí ze čtyř bratrů. Bořek-Dohalští se vyznačovali silným vlasteneckým cítěním a za své hrdinské činy tvrdě pykali. Dva bratry pamětníkova dědečka zabili nacisté: Antonín hrabě Bořek-Dohalský, metropolitní kanovník svatovítské kapituly a papežský tajný rada, po němž pamětník dostal křestní jméno, byl za heydrichiády utýrán v Osvětimi. Zdeněk hrabě Bořek-Dohalský působil jako novinář a pod krycím jménem Bedrník se zapojil do odboje jako spojka mezi exilovou vládou prezidenta Beneše v Londýně a předsedou protektorátní vlády v Čechách. Na přímý rozkaz Himmlera ho nacisté zastřelili v Terezíně roku 1945. Jediný z bratrů, který válku přežil, byl pamětníkův dědeček František Bořek-Dohalský, před válkou diplomat v Londýně, který se v roce 1939 připojil k protinacistickému prohlášení české šlechty. Přestál utrpení v Terezíně a v Dachau.

Přežil Dachau, zatčení syna už ne

„Dědeček se vrátil s podlomeným zdravím, a když potom v padesátém roce Gottwaldova vláda nechala zatknout mého otce, neunesl to a v roce 1951 zemřel. Bylo mi sedm let a bohužel jsem si ho tedy moc neužil. Vzpomínám ale, že byl velice zábavný člověk a měl takový suchý, anglický humor,“ říká v době natáčení třiasedmdesátiletý pamětník Antonín Bořek-Dohalský.

Nikdy nezapomněli, jaká je naše krevní skupina

Pamětníkův otec JUDr. Jiří Bořek-Dohalský patřil do generace české šlechty, kterou včetně jeho dětí osudově zasáhl komunistický režim. Nezáleželo na tom, že Dohalští za války pro vlast obětovali životy. „Ohled se nebral ani na to, že šlechtické tituly byly zrušeny v roce 1918. Ani majetkem jsme neoplývali. Byli jsme však spřízněni s rody, kterým dříve patřila půlka nymburského okresu, a to se neodpouštělo,“ vysvětluje pamětník, jehož děti se ještě v 80. letech nemohly kvůli svému původu dostat na školy.

Bydliště: Pražský hrad

V době pamětníkova narození bydleli Dohalští na nábřeží u Mánesa. Když otec po válce dostal místo v prezidentské kanceláři, přestěhovali se do služebního bytu na Pražský hrad, do bezprostřední blízkosti svatovítského chrámu, který jejich osud v roce 1940 spojil. Právě zde totiž Jiřího Bořka-Dohalského a Josefu Thurn-Taxis oddal již zmiňovaný strýc Antonín, později umučený nacisty.

O rodinné historii ale malí kluci Dohalští neměli ponětí, jejich největší starostí bylo vyvádět klukoviny v Jelením příkopu. „Maminka nás oblékala velmi prakticky, abychom se mohli umazat, a musím říct, že ostatní děti vyšňořené v bílých podkolenkách nám to docela záviděly,“ vzpomíná Antonín.

Tatínek se měl vrátit do večera, ale pustili ho až za 10 let

Bezstarostné dětství nemělo trvat dlouho; přesně do poloviny prázdnin před nástupem Tondy do první třídy. Dohalští v té době bydleli již v Praze-Dejvicích, když dne 31. července 1950, den před odjezdem na rodinnou dovolenou, vstoupili do bytu dva pánové v kožených kabátech. „Odvedli našeho tatínka a přitom tvrdili, že se vrátí do večera, maximálně do dalšího rána. Trochu se to protáhlo, nevrátil se dlouhých deset let.“

Ve vykonstruovaném procesu nazvaném Pražský hrad ho spolu s dalšími osmi obžalovanými odsoudili za údajnou špionáž a velezradu na 17 let nepodmíněně.

Plán strčit pět lidí do jedné garsonky komunistům nevyšel

Josefa Bořek-Dohalská zůstala se čtyřmi kluky odkázaná sama na sebe. Vaškovi bylo tehdy devět, Jiřímu osm, Tondovi šest a Zdeňkovi dva roky.

„Maminka se od informovaných přátel včas dověděla, že nás chtějí vystěhovat z bytu a strčit nás do nějaké jednopokojové díry, jak to příslušníci SNB sami nazvali. Mámu se čtyřmi dětmi! Útočiště jsme našli u babičky Gabriely Thurn-Taxis, která bydlela v prostorném zahradním domku na zámku v Lysé. Když před válkou zámek prodávala, nechala ho vyjmout ze zámecké zahrady, takže byl dům její,“ vzpomíná Antonín Bořek-Dohalský na další stěhování i na to, že situace byla složitější.

Pro tzv. nadměrné metry komunisté babiččin dům rozčlenili na tři bytové jednotky a dvě z nich obsadili cizími nájemníky. Paní Dohalské se však naštěstí podařilo pražský byt s jednou rodinou vyměnit. „Páni v kožených kabátech, kteří se pak v pražském bytě sháněli po paní Dohalské, se dost divili, že jsme se přestěhovali do Lysé nad Labem. Plán jim nevyšel.“

Emigrovat jsme nestihli

Původně prý měli Dohalští v plánu emigrovat, podobně jako mnoho pronásledovaných rodin. JUDr. Jiří Bořek-Dohalský ale příliš dlouho otálel. „Pomáhal dalším lidem, a dříve než stihl zařídit naši emigraci, zavřeli ho.“

Rodině se snažili pomoci i příbuzní z ciziny tím, že by Jiřího Bořka-Dohalského z kriminálu vyplatili. Obhájce jim to však rozmluvil. Sice by ho vyplatili, ale za čtrnáct dní by otce zatkli znova.

„Maminka psala dopisy, žádosti o milost, i povolení, aby se mohl otec zúčastnit pohřbu svého otce… Vždy přišla odpověď, že jeho žádosti nejde vyhovět, protože jeho převýchova ještě nebyla dokončena.“

Sebrali nám dokonce i potravinové lístky

Přestože Josefa Bořek-Dohalská vyřešila bydlení, nastaly pro všechny těžké časy. Ještě donedávna byla pro její rodinu samozřejmostí chůva i kuchařka, teď zůstala bez manžela, bez prostředků a rovnýma nohama spadla takřka na sociální dno.

„Sebrali nám dokonce i potravinové lístky. Soudruzi asi chtěli vyzkoušet, jak dlouho přežijeme bez jídla,“ vzpomíná pamětník.

Naštěstí měli u domu k dispozici zahradu s ovocnými stromy a pozemky, na kterých mohli pěstovat zeleninu a brambory.

Matka měla německé školy a ovládala čtyři jazyky, ale nikdy nebyla zaměstnaná. Nyní však nastoupila do Fruty jako pomocnice údržbáře za minimální mzdu. „V sezoně, kdy se zpracovávalo ovoce a zelenina nejvíce, byla v práci pořád. Odcházela v pondělí ráno a my jsme ji viděli až v sobotu večer. Psala nám do knihy, co a jak si máme udělat k jídlu a jak se o sebe postarat. Nebýt pevné víry mé máti, nevím, jak bychom to zvládli,“ vzpomíná Antonín Bořek-Dohalský a dodává, že příbuzní politických vězňů na tom byli svým způsobem hůř než vězni samotní. Když prý někdy přišla řeč na to, jak maminka situaci snáší, říkávala s pokornou statečností, že bůh ví, co dělá. Pamětník k tomu říká: „Byla hluboce věřící a svůj úděl přijala jako vyšší moc.“

Lidé se k nám chovali většinou slušně

Dohalští nikdy nedávali znát, že by byli něco víc. Nevyznačovali se ani tak hmotnými statky, jako těmi intelektuálními a duchovními. Proto je měli lidé z Lysé nad Labem v oblibě, a když Dohalské postihly represe, chovali se k nim většinou slušně. Když jim komunisté odebrali potravinové lístky, složili se na ně dělníci z Kovony (místní továrny na kovový nábytek). Antonín to zná z vyprávění:

„V Kovoně bylo hodně komunistů, ale na jejich závodní schůzi se jednou zvedl jeden z nich a povídá: ‚Všichni víme, co postihlo princeznu Thurn-Taxis. Za války jsme se chodili na zámek nažrat, tak kdo má, dejte, co můžete.‘ A do krabice od bot vybrali potravinové lístky i peníze. Normální lidé se k nám chovali dobře.“

Za dobrou pověst rodiny může i babička Gabriela Thurn-Taxis, rozená Kinská. Byť byla Rakušanka a pro Němce za války tedy říšská Němka, s nacisty nespolupracovala. Díky svému prokázanému protifašistickému postoji nebyla po válce odsunuta, ale také jí byl vrácen dům, o který ji chtěli komunisté bezprostředně po válce připravit. „Kdo za války přišel na zámek, ten nikdy neodešel s prázdným žaludkem,“ říká pamětník.

Byli ale i tací, kteří se za komunistů Dohalských pro jistotu stranili. Antonín říká, že často právě oni se k němu po listopadu 1989 náhle okázale hlásili.

Pod dohledem StB

„My jsme měli odmalinka něco podobného, jako má dneska naše vládní garnitura, totiž ochranku. Dokonce ji ubytovali v našem domě,“ vzpomíná Antonín Bořek-Dohalský s nadhledem. V 50. letech do jejich domu nasadili rodinu, jež měla na Dohalské donášet. Povaha nájemníků se projevila i na nečekané úrovni, kterou pocítily děti. „S dcerou z té rodiny jsem chodil dokonce do třídy, a protože jsem nebyl příliš pilným v navštěvování školy, ještě než jsem se vrátil domů, její matka už to věděla a vydírala mě. Prý když jim naštípu dříví, nic mojí máti nepoví. Tak já blbec jim naštípal hromadu dříví, a když to bylo hotovo, zjistil jsem, že to mojí máti stejně práskla.“

Nesměli jsme mít lepší známku než trojku

Bratři Antonín, Vašek, Jirka a Zdeněk se po základní škole pro svůj původ nedostali na střední školu. Antonín, který by se za jiných okolností pravděpodobně vrhl na studium historie, se musel spokojit s přijetím do učení na pokrývače. Zapracovala zřejmě také řízená demotivace. Po dlouhé době se totiž pamětník dověděl, že učitelé dostali příkaz shora: „Dohalští nemají mít na vysvědčení z hlavních předmětů lepší známku než trojku, aby si náhodou nemysleli, že můžou jít na maturitní obor.“

Otce pustili po deseti letech na amnestii

Antonín se učil pokrývačem až v dalekém Sokolově ve snaze uniknout pozornosti. Když jednoho jarního dne přijel přes půl republiky do práce, přišel za svým mistrem, že se musí zase vrátit domů, protože otec se vrátil z kriminálu. „Neměl jsem o tom žádnou přesnou informaci, ale bylo to ve vzduchu. Vrátil jsem se tedy ráno domů, otevřel dveře do ložnice a našel tam dva spící lidi. Táta byl opravdu doma.“

Otce propustili na amnestii v roce 1960. Přežil věznění na Pankráci, Borech, v Jáchymově, v Příbrami a Leopoldově i v pověstném domečku na Loretánském náměstí, kde vězně krutě týrali. Měl za sebou těžký úraz, kdy mu havířský vozík najel na patu a přetnul Achillovu šlachu.

„Otec si nikdy nestěžoval na to, co prožil ve vězení. Jen vzpomínal na absurdní situace, jako když s Achillovou šlachou ležel v příbramské nemocnici na operačním sále, a i tam ho hlídali čtyři vydezinfikovaní bachaři, aby snad neutekl.“

U PTP jsme nesměli ke zbrani, ale tajné objekty jsme stavět mohli

Antonín se vrátil do Lysé nad Labem, aby si táty po deseti letech nepřítomnosti užil. „Prakticky se učil znovu žít na svobodě. Byl neustále ve střehu. Ale byli jsme šťastní, že jsme všichni pohromadě.“ Antonín se však doma dlouho neohřál. Následovala vojna u pomocných technických praporů (PTP) v Liberci, kde pracoval na stavbách po celé republice. „Bylo zajímavé, že jsme jako politicky nespolehliví nedostali do rukou zbraně, nesměli nic, ale většinou jsme stavěli přísně tajné objekty, jako byla například palební postavení pro rakety nebo nádrže na pohonné hmoty. To mi hlava nebrala,“ říká pamětník pobaveně.

O emigraci jsem vážně nikdy nepřemýšlel

Vystřídal několik zaměstnání i míst pobytu, ale nejraději vzpomíná na roky 1967–1974, kdy pracoval jako kulisák v karlínském divadle, kde poznal svou ženu Ivu. S partou podobně smýšlejících lidí se cítil dobře, i když si moc peněz nevydělal.

Po prázdninách roku 1968 následkem sovětské okupace prý do práce přišlo z 28 lidí jen šest, ostatní emigrovali. K emigraci do Rakouska se rozhodl také jeho bratr Jiří. Antonínem srpnové události, kterých se účastnil v Praze, hluboce otřásly, ale emigraci si představit nedovedl. „Ne že bych nedokázal žít venku, ale já jsem si neuměl představit, že bych se nesměl vrátit domů, do Prahy, do Čech. Na to jsem to tady měl příliš rád.“

Rehabilitaci soudruzi za rok zase zrušili

V roce 1968 se pamětníkův otec dočkal rehabilitace i odškodného a z pozice skladníka se mohl vrátit do svého oboru jako podnikový právník. O rok později však rehabilitaci soud opět zrušil a peníze za odškodné musel JUDr. Jiří Bořek-Dohalský vrátit.

Odešli týden po sobě

Josefa Bořek-Dohalská zemřela 20. října 1990 a její manžel pouhý týden po ní. „Když jsme maminku pochovávali, byl táta neuvěřitelně klidný a udivovalo nás, jak pokojně její odchod bere. Když týden nato zemřel ve spánku nečekaně on, zpětně nám připadalo, jako by jeho klid pramenil z víry, že se s ní brzy zase setká. Oba byli hluboce věřící.“

Antonín Bořek-Dohalský zemřel v Lysé nad Labem 12. listopadu 2017. Jeho žena Iva zemřela v roce 2002.