The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Borkovcová (* 1936  †︎ 2020)

• narozena 18. prosince 1936 v Praze

• otec dopravní strážník, v letech války odešel od četnictva

• v roce 1948 otec jako nekomunista ztratil místo u SNB

• pamětnice v roce 1952 nastoupila na reálné gymnázium

• maturita v roce 1955

• od roku 1955 pracovala v Československém rozhlase jako technička

• v roce 1957 sňatek s „politicky nespolehlivým“ Jaroslavem Borkovcem, který se pokusil o útěk na Západ

• od roku 1960 pracovala jako zvukařka

• účast na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu v srpnu a září roku 1968 z Vinohradské třídy a z Karlína

• vysílání při prvním výročí okupace v roce 1969

• od roku 1972 spolupráce na rozhlasových hrách Jiřího Horčičky

• účast na rozvoji stereofonie

• podpis petice Několik vět v roce 1989 a následný postih

• účast na událostech listopadové revoluce v roce 1989

• spolupráce se soukromou stanicí Radio Classic FM

• od roku 2001 pracuje jako lektorka elévského oddělení Českého rozhlasu

• zemřela 12. dubna 2020

Poválečná doba byla bohatá na horlivé komunisty, ale rodiče Jitky Borkovcové k nim nepatřili. Proto se Jitka tak trochu z nouze dala po maturitě na technickou profesi, ačkoli by jistě měla potenciál studovat na vysoké škole některý z humanitních oborů. Ocitla se za mixážním pultem rozhlasového studia a díky vnímavé a kreativní povaze se brzy začala podílet na stovkách dodnes uznávaných rozhlasových pořadů a her. Výčet její práce zabere dvacet hustě potištěných stran. Ona sama dnes zkušenosti předává mladé generaci rozhlasových elévů a životní poznání shrnuje větou: „Lidi se soustředí na to, co jim nevyhovuje, a zapomínají, co mají...“ Je třeba štěstí dělat práci, která člověka těší a naplňuje, jako se to povedlo jí, chtělo by se k jejím slovům dodat.

Tatínek byl můj semafor

Tatínek Josef Januš pracoval před válkou jako dopravní strážník. Co to obnášelo? Stál na silnici a řídil dopravu. „Tatínek byl semafor. Když jel herec Saša Rašilov, musel dostat zelenou,“ vypráví se smíchem, co doma slýchala. Maminka pracovala v obchodě jako prodavačka. Když pak Československo obsadili Němci, dostal tatínek volbu: buď zůstane u reorganizované nacistické policie, nebo odejde do penze. A tatínek se raději nechal penzionovat.

Jitka se narodila 18. prosince 1936 a do první třídy začala chodit už v době Protektorátu Čechy a Morava. Pak ale školy zavřeli a od té doby žila rodina napůl v Praze, kde maminka chodila do práce, a napůl u strýce na statku ve Vestci pod Blaníkem, kde Jitka prožívala nádherné venkovské dětství. Až když Němci odcházeli a vystřídali je Rusové, uvědomila si i jako dítě, co se děje. Teta podala jedné německé ženě trochu mléka pro její dítě a od sousedek si pak zažila nehezké věci. „Taky přišli Rusové a od těch jsme dostali lekci, protože ti umějí dávat lekce,“ říká s narážkou na další vývoj.

Po válce se rodina vrátila do Prahy. Tatínek pracoval dál u policie, později u SNB. Vypracoval se na vrchního strážmistra. Bydleli na Letné v malém bytě se společným sociálním zařízením a malé Jitce to zdravotně příliš nesvědčilo. „Nabízeli tatínkovi větší byt po Němcích, to ale byl byt původně po Židech, že. A tatínek si ho proto nevzal. To na mě mělo, myslím, celkem dobrý vliv...“

Politický vývoj spěl dál, tatínek sympatizoval s národními socialisty, a když po něm v zaměstnání v roce 1948 chtěli, aby vstoupil do KSČ, tatínek to odmítl. A tak se s ním rozloučili. Nejprve ho v březnu 1948 zbavili funkce a musel být doma, pak dostal v červnu výpověď. Nastoupil jako dělník do výroby. Práce mu ale nesvědčila, onemocněl na srdce a nakonec dostal částečný invalidní důchod.

Jitka nemohla na školu. Ještě na devítiletce jí řekli, že jako nespolehlivá osoba nemá počítat se střední školou. Vymyslela si proto okliku: nejprve půjde pracovat do jinonické Waltrovky a pak se s takto vylepšeným profilem, už jako „dělnický kádr“, přihlásí na průmyslovou školu a udělá si maturitu. V roce 1952 u závěrečných zkoušek na devítiletce se ale všechno otočilo. Při zkoušce se dostala do konfliktu s ruštinářkou. Ostatní zkoušející se za Jitku postavili a předseda komise jí pak nabídl, aby šla na reálné gymnázium, kde byl ředitelem. Pochopitelně neváhala ani minutu.

Z doby gymnaziálního studia je také její vzpomínka na operu. Ráda a často chodila do Národního divadla a někdy v roce 1954 dostala pozvání na generálku Libuše. Ta se ale, jak je zvykem, konala dopoledne, kdy měla být Jitka ve škole. Svěřila se tedy tělocvikářce a ta ji kryla: „Jitce bylo špatně, musela odejít.“ Co čert nechtěl, potkala však před školou třídní učitelku. „Musím na pohřeb,“ vymluvila se. Tak to skončilo tatínkovým předvoláním do školy. Dcery se zastal a prohlásil: „Kdyby k vám měla důvěru, paní učitelko, jistě by vám řekla pravdu.“ Tatínkova autorita v Jitčiných očích ještě povyrostla. I když potom následovala dvojka z chování.

Život bez doporučení

Na gymnáziu maturovala v roce 1955. Ředitel Milan Maralík ji předem upozornil, že jí nemůže dát doporučení na vysokou školu. „Já už jsem tehdy chodila se svým budoucím manželem a moc mi to nevadilo,“ doplňuje pamětnice. Tatínek měl ale bratrance a ten pracoval v Československém rozhlase. „Jmenoval se taky Januš a byl komunista. A měl tatínka moc rád. A ten řekl: ,Tak takhle ti ta moje strana ubližuje? Tak já se ti postarám o dceru.‘ Takže mě dostal do rádia. Byla to klika, copak si můžu stěžovat? Nemůžu.“ V roce 1955 hned po maturitě nastoupila do rozhlasu. Kádrový pracovník jí oznámil, že bohužel nemůže jít jinam než do techniky, ale to Jitce Borkovcové ani trochu nevadilo.

Zimní pohádka

Od roku 1955 pracovala v natáčení, obsluhovala mixážní pult a magnetofony, stříhala pásky. Měla služby i ve vysílacím pracovišti. Jako dvacetiletá pracovnice si jednou neodpustila neprozřetelnou poznámku. V době maďarské revoluce v roce 1956 při práci v režii publicistického pořadu poznamenala: „,Proč se do nich Rusáci pletou, vždyť si to ti Maďaři vyřídí sami.‘ A redaktorka Hájková vyletěla: ,Koho to tu zaměstnáváte?! Jaké ona má názory?!‘ Můj vedoucí Šindelář pak musel na kobereček a nějak to tam za mě vymluvil.“ Mělo to ale pro Jitku jednu výhodu. Když se získávali noví členové do KSČ, ji jako nespolehlivou vynechávali.

Asi není náhoda, že si pamětnice vybrala za manžela člověka stejně „nespolehlivého“, jako byla sama. „On mi byl sympatický, protože seděl a pak byl u pétépáků,“ vysvětluje. Její nastávající Jaroslav Borkovec měl totiž za sebou pokus o útěk přes hranice na Západ. Bohužel se ale dostal do ruské okupační zóny a vrátili ho zpět. Po odpykání trestu prošel vojenskou službou v Pomocných technických praporech, kdy pracoval v dolech na Kladensku. S Jitkou se znali z Vestce, a svatbu proto v roce 1957 uspořádali v nedalekém Šlapanově, v kostele sv. Petra a Pavla.

V roce 1960 se Jitka Borkovcová poprvé jako technička dostala k práci na rozhlasové hře. Byla to Shakespearova Zimní pohádka, kterou režíroval Miloslav Jareš. Jitka znala z vysílání jména rozhlasových tvůrců Chalupy, Pražského, Jareše a dalších a obdivovala jejich práci. Byla ráda, když s nimi mohla spolupracovat. Ve stejném roce se shodou nešťastných okolností uvolnilo místo v oddělení zvukařů a Jitka dostala příležitost. Už věděla, co práce zvukaře obnáší. Že zatímco technik obsluhuje přístroje, zvukař nebo zvukový mistr se stará o akustickou kvalitu nahrávaného materiálu. Volí mikrofony, staví je v prostoru studia tak, aby slovo herců mělo požadovanou prostorovou barvu, řeší možnosti propojování různých prostorů, stará se o mixáž zvuku a slova v režii. Protože byla přesvědčena, že to, co viděla u kolegů, zvládne také, nabídku přijala.

K velkým rozhlasovým hrám a uměleckým kompozicím se dostávala zejména po roce 1962, kdy se podílela na Hrubínově Romanci pro křídlovku. Natáčel ji Josef Červinka s tehdy začínajícím Luďkem Munzarem. Jitka Borkovcová točila taky s režisérkou Janou Bezdíčkovou, Věrou Frühaufovou nebo Josefem Melčem. Nejvíce nahrávek natočila ve spolupráci s režisérem Jiřím Horčičkou, to ale bylo až po událostech roku 1968.

Srpen roku 1968 v rozhlasových studiích

Manželé Borkovcovi žili v té době v Olbrachtově ulici na Pankráci v Praze a v létě roku 1968 byli na dovolené. Vrátili se do Prahy 20. srpna a následující den měla jít Jitka odpoledne do zaměstnání. V noci se dozvěděli o invazi socialistických vojsk, a ráno se proto pěšky vydali z Pankráce na Vinohrady.

„Šla jsem do budovy ne přes vrátnici, ale přes garáže. Tehdy se tam ještě vysílalo, ale už tam byli Rusáci,“ vzpomíná pamětnice. V noci se totiž pokusilo vedení Ústřední správy spojů odpojit vysílání, aby se nerozšířilo stanovisko vlády odmítající okupaci. Pracovníkům rozhlasu se ale podařilo vysílání obnovit a po celý den 21. srpna až do časných ranních hodin dne následujícího se z Vinohradské ulice dál vysílalo.

Vojáci se od nočních hodin pohybovali po budově. Vpustil je tam pracovník zahraničního vysílání Šimek. Snažili se najít místo, odkud se vysílá, ale nevěděli například, že v mezipatře mezi studii je takzvaná galerie, kde se přepojují různá studia na vysílač. Jitka Borkovcová byla svědkem toho, že vojáci velmi opatrně reagovali například na dálnopis, který vydával neznámé zvuky v prázdné místnosti, nebo na chodbové světelné hlásky. „Lekli se, tak je pokropili samopalem,“ vzpomíná.

Dopoledne nepracovala ve studiu. „Nosila jsem zprávy ze směny do studia, do Sedmičky. Manžel Jarda byl v Balbínově ulici a Rusáci tam najížděli s tankem a lidi se rozprchávali. Ukazovala jsem to oknem kolegovi Vladovi Príkazskému: ,Tamhle v těch dveřích naproti je můj muž, myslíš, že bys mi ho sem přivedl?‘ Tak ho přivedl a potom byl Jarda s námi v budově rozhlasu až do večera.“

Přibližně v poledne u tramvajové zastávky přes křižovatku proti rozhlasu vybuchl sovětský muniční vůz. Střepiny se rozletěly a zasáhly i okna rozhlasové jídelny v prvním patře. Jitka a Jaroslav Borkovcovi tam právě seděli, ale naštěstí se jim nic nestalo. Kus šrapnelu, který proletěl oknem, si odnesli a dodnes ho mají doma jako připomínku tehdejších událostí.

„Do rána se vysílalo z toho Studia 7 a pak to skončilo a vysílalo se dál z různých poboček.“ Mezi těmi pracovišti byla důležitá rozhlasová vila v Dykově ulici – jindy centrum armádního vysílání, dále vila v Nuslích, kde sídlila italská sekce zahraničního vysílání, bunkr na Žižkově, který vedoucí techniky Josef Havlíček s předstihem vybavil vysílacím zařízením, soukromé byty nebo rozhlasové studio v Karlíně. Vysílalo se střídavě z těchto míst s pomocí krátkovlnné vysílačky. Jediné provizorní vysílací pracoviště, které sovětští vojáci objevili a obsadili, byla vila v Dykově ulici. „Redaktoři před nimi prchali přes zahradu,“ vzpomíná Jitka Borkovcová.

Kolegové si pamětnici vyžádali do studia v Karlíně. Během dvou tří kritických týdnů ho vojáci nechali bez povšimnutí. Práci tady organizoval soudruh Hnídek, známý svým aktivním komunistickým postojem. Pamětnici překvapilo, jak dobře se zapojuje do protiokupačního vysílání. Až později při prověrkách pochopila, že právě od něho normalizované vedení získalo podrobné informace o všech, kdo se na vysílání podíleli, a zřejmě tehdy dostal práci v Karlíně za úkol. Když se v polovině září vrátilo vše do hlavní rozhlasové budovy, Jitka Borkovcová opět usedla v režii studií, kde se připravovala umělecká tvorba.

Výročí a slzný plyn

O rok později, 21. srpna 1969, šla Jitka přes Václavské náměstí do rozhlasu na službu. Měla vysílat Rozhlasové noviny. Přišla uslzená od slzného plynu, kterým milice rozháněla demonstrující, a na sobě měla černé šaty. „Za námi tam seděli dva milicionáři s kvérem přes kolena a ten den se vysílala zpráva o policejním zákoně, že když policista nebo esenbák bude mít na ulici s někým nějaký střet, tak je to neodvolatelné, protože oni mají vždycky pravdu. Četl to chudák Olda Lajčík, hlasatel, seděl ve studiu a klepal se u toho a režii dělal Míša Polach. A ten jenom stál za mnou, protože čekal, že sjedu kliky, že vysílání přeruším. I když bych měla chuť to udělat, tak bych to neodnesla jenom já, to by odnesli všichni, kdo tam byli. Tak jsem to vydržela, ale jak tam za námi seděli ti milicionáři, byl to pro mě zážitek možná horší než 21. srpen 1968...“

S nastupující normalizací došlo i v rozhlase na prověrky, jejichž cílem bylo zajistit, aby personál rozhlasu byl loajální k novému režimu. Pamětnice se ptali, jaký je rozdíl mezi kapitalistickým a socialistickým režimem: „,No to nevím, nikdy jsem na Západě nebyla.‘ A jestli prý budu dělat pasivní odboj, nebo aktivní odboj. To víte, já vám řeknu, že budu dělat nějaký aktivní odboj! A podobné blbé otázky. To byly prověrky...“

Jiří Horčička

Jednou z největších postav české rozhlasové hry byl od šedesátých let režisér Jiří Horčička. Spolupracoval dlouho se zvukařem Zdeňkem Škopánem, pak se ale jejich tým rozpadl a Horčička hledal nové spolupracovníky. Škopána zastoupila Jitka Borkovcová. Spolupracovali spolu poprvé na Gogolově Revizorovi v roce 1972. Protože si dobře rozuměli, následovaly další práce. Jitka Borkovcová se podílela na Horčičkových stereofonních kompozicích, točila s ním i slavný thriller Let do nebezpečí podle románu Arthura Haileyho a dramatizaci Tolstého Vojny a míru. Jejich spolupráce čítá desítky titulů a Jitka Borkovcová se stala na dlouhou dobu Horčičkovou „dvorní“ zvukařkou. Jiří Horčička měl velmi bohatou zvukovou imaginaci a Jitka si musela poradit se složitými úkoly, které před ni náročný režisér stavěl. Jejich společné práce patří k tomu nejlepšímu, co v Československém rozhlase vzniklo.

Ruské filmy v Berjozce

Přestože po roce 1968 muselo z rozhlasu mnoho lidí odejít, stále tu zůstalo hodně takových, kteří si zachovávali vnitřní opozici vůči režimu. Režisér Červinka se znal z doby válečného exilu s Pavlem Tigridem a udržoval s ním kontakt i v této době. Režisérka tehdy nastupující generace Hana Kofránková měla zase blízký kontakt s Ladislavem Hejdánkem a jeho prostřednictvím s okruhem lidí kolem Charty. Jitka sama poslouchala doma často zahraniční rozhlasové stanice a s radostí tam rozeznávala hlasy svých přátel a známých z Prahy. Například pro Hlas Ameriky pracoval Miroslav Neoveský a jeho žena, oba rozhlasáci, ona dokonce technička, která začala v Americe hovořit na mikrofon.

V Československém rozhlase pracoval i Václav Daněk, básník a rusista, který pod zástěrkou Svazu československo-sovětského přátelství zprostředkovával místním zájemcům progresivní sovětské filmy, jejichž otevřenost předstihovala možnosti u nás. „Vašek Daněk řekl: ,Přijď tam a tam, bude Plumbum,‘“ vypráví pamětnice. Když se promítal film Malá Věra, sešlo se prý neobvykle mnoho diváků. Vedle pamětnice seděly v řadě dvě neznámé ženy hovořící rusky. A když se Václav Daněk jako pořadatel ujišťoval, že publikum očekává překlad, protože film bude bez dabingu a bez titulků, ty dvě prohlásily: „,Nět, ně nužen perevod.‘ A Vašek zrudnul a otočil se k nim: ,Dámy, jste z rozhlasu? Kdo vás sem zval?!‘ Ty dvě jen zajely do křesel. A čekali jsme pak, že Daněk bude mít nějaký průšvih, ale neměl,“ vzpomíná Jitka Borkovcová. Bylo to velmi silné. V podtextu té poznámky totiž zazněla reminiscence na osmašedesátý.

Jitka Borkovcová od poloviny osmdesátých let sledovala, jak se postupně mění atmosféra. Účastnila se veřejných vystoupení a demonstrací, podepsala petici za propuštění disidentů Havla, Kusého a Čarnogurského. A na jaře roku 1989 dostala od Hany Kofránkové petici Několik vět. Oba ji tehdy s manželem podepsali a sama ještě sehnala několik dalších podpisů.

Jitka Borkovcová ovšem udělala něco, co nebylo zvykem: k podpisu připojila i své zaměstnání – Československý rozhlas. Toho se chytily zahraniční rozhlasové stanice a její jméno dobře prodaly ve vysílání. Takže následoval postih. Bránila se, vysvětlovala, ptala se, co je na požadavcích Několika vět nepřijatelného, ale marně. V té době už pracovala jako technička, protože kvůli zdravotním potížím nechala zvukařiny. Její vedoucí se ji pokusil přesvědčit, aby odešla do předčasného důchodu. Lékařka to ale nedovolila. Za trest ji tedy alespoň přesunuli do karlínského studia.

A pak přišel listopad 1989. V rozhlase se zakládalo Občanské fórum, Jitka Borkovcová šla na krátkou dobu těch vzrušených listopadových týdnů pracovat do Opletalovy ulice, kde rozhlas zřídil posluchačskou linku a sbíral informace z regionů. Díky kolegům se mohla zúčastnit veřejných setkání ve vinohradském divadle a Divadla Na zábradlí, které jí svojí atmosférou asi nejvíc utkvělo v paměti.

Mezi elévy

V devadesátých letech odešla do penze, ale v rozhlase zůstává dál. Nejdřív pracovala na stanici Praha v redakci pořadu Host do domu. Po neshodě s vedoucím stanice ale musela odejít. Několik měsíců vypomáhala v ČRo 6 – Svobodné Evropě a poznala i soukromé Rádio Classic FM. Od roku 2001 učila studenty v elévské redakci Českého rozhlasu, kterou založila v devadesátých letech Miluše Tikalová a dnes (2014) ji vede Tomáš Zikmund.

Jitka Borkovcová po celý život pracovala se zvukovou technikou. Od magnetofonových pásů, gramofonových desek a monofonního zvuku přešla ke stereofonii, s níž se učila zacházet společně s Jiřím Horčičkou, v devadesátých letech poznala práci s minidisky a nakonec si musela porozumět i s počítači a s principiálně odlišným způsobem zpracování zvuku. Že to není jednoduché? „Já jedu odjakživa v technice, tak to bylo úplně samozřejmé, to jsem prostě musela zvládnout.“

Je obklopena mladými lidmi, kteří nic jiného než počítač nepoznali a práce se zvukovými editory je pro ně hračkou. „Jsou chápaví k moderní technice, pro ně to je přirozené.“ A že se jí dnes v rozhlase a v médiích obecně spousta věcí nelíbí? Možná. Ale nechce se tím zabývat. „Lidi se soustředí na to, co jim nevyhovuje, a zapomínají, co mají...“ A tomu se Jitka Borkovcová snaží vyhnout. Měla totiž v životě štěstí na zajímavou práci a setkala se s mnoha výjimečnými lidmi.

Pamětnice byla natočena za finančního přispění Městské části Prahy 4.