The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Bořkovcová, roz. Krejcárková (* 1926  †︎ 2021)

• dcera faráře CČS(H) narozená 27. února 1926

• v říjnu 1939 se účastnila později okupanty zakázaného představení Libuše v Národním divadle

• její otec farář J. Krejcárek konal pohřební rozloučení s Janem Opletalem

• otec patřil k podporovatelům parašutistů, kteří uskutečnili atentát na R. Heydricha

• zažila bombardování v únoru 1945, kdy byl poškozen i kostel na Zderaze, ve kterém její otec sloužil

• zemřela 10. února 2021

„Otec mě učil, že i ten nejposlednější člověk má v sobě něco dobrého, ale že je potřeba to hledat. To bylo jeho motto.” říká o svém otci Jaromíru Krejcárkovi jeho dcera Věra Bořkovcová, rozená Krejcárková. Narodila se  27. února 1926 v Nových Benátkách (původně část nynějších Benátek nad Jizerou), kde její otec sloužil jako farář Církve československé (husitské) – CČS(H). Právě osobě tohoto kněze, který v kapli českého Ústavu pro soudní lékařství v Praze II vykonal 15. listopadu 1939 pohřební obřad  se zesnulým Janem Opletalem, je věnována převážná část následujícího životopisného textu.

Jaroslav Krejcárek se narodil 31. března 1887 v Praze. Po absolvování gymnázia v Truhlářské ulici vstoupil ke strahovským premonstrátům (15. září 1907, přijal řádové jméno Ambrož) a vzápětí se v Praze přihlásil na teologická studia, která dokončil v roce 1912. Na kněze byl kardinálem Lvem Skrbenským vysvěcen 14. července 1912 v Praze u sv. Víta. Po vysvěcení byl strahovským opatem M. J. Zavoralem poslán jako kaplan do Sepekova, Chorušice a nakonec v letech 1916–1919 působil v Praze IV. Dcera vzpomíná, že otec byl výborný zpěvák a milovník hudby a že i po otcově vystoupení z řádu každoročně na Strahově navštěvovali vigilie sv. Norberta, zakladatele premonstrátského řádu, při kterých zaznívaly nádherné chrámové zpěvy.

Po skončení první světové války oslovil Jaroslava Krejcárka program obnovené Jednoty katolického duchovenstva, která požadovala některé církevní reformy, a začal uvažovat o odchodu z řádu i z římskokatolické církve. O svém vnitřním rozpoložení se radil s opatem Zavoralem, kterého si velice vážil. Vysvětloval mu, že si chce založit rodinu, což moudrý opat podle svědectví Věry Bořkovcové prý přijal s pochopením. Odchod z řádu však pro Jaroslava Krejcárka znamenal existenční nejistotu. Zaměstnání se mu v rozbouřené době podařilo sehnat až ve slovenské Dobšiné, kde nastoupil jako odborný učitel na státní měšťanské škole (působil tam od 28. listopadu 1919 do 29. února 1920). Na Slovensko tehdy odjel i se svou manželkou Františkou Čermákovou (svatba se konala 22. listopadu 1919 a jedním ze svědků byl spisovatel a spoluzakladatel CČS(H) Bohumil Zahradník-Brodský), do které se zamiloval, jak dcera vzpomíná, „přes chleba“. Františka Čermáková totiž pocházela z velice chudých poměrů a pravidelně navštěvovala dobročinné akce, při kterých strahovští premonstráti rozdávali jídlo a chléb.

Ve slovenské Dobšiné poznali novomanželé Krejcárkovi drsný kraj a těžkou dřinu. Manželka pomáhala s hospodařením na statku, kde byli ubytováni, Jaroslav Krejcárek se zase musel rychle doučovat maďarštině, protože mnohé ze školních dětí neuměly pořádně slovensky. Dcera vzpomíná, jak se jednou rodiče už za tmy vrátili ze zimní procházky, a jak je rodina sedláka přivítala v modlitbách, protože všichni měli strach, že je v lese napadli hladoví vlci.

Na Slovensku „ztracení“ novomanželé Krejcárkovi toužili po návratu do Prahy. Na cestě bylo také první dítko, syn Jaroslav (narodil se 14. září 1920). Rodina se tak rozhodla pro návrat do Prahy, kde Jaroslav Krejcárek začal studovat práva (studia nakonec nedokončil). S přispěním přátel, zejména Bohumila Zahradníka-Brodského, se mu podařilo sehnat také úřednické místo na zemském úřadě (pracoval tam od 1. března 1920 do 28. února 1923).

Do nově vzniklé Církve československé (husitské) přestoupil Jaroslav Krejcárek 23. března 1920. Církev se mu stala nejen novým duchovním domovem, ale téměř třicet let v ní sloužil i jako farář. Již od roku 1920 vypomáhal v duchovní službě v několika náboženských obcích (Praha XVI, Čelákovice, Toušeň). První oficiální farářskou „štací“ se mu pak staly Nové Benátky, kde se manželům Krejcárkovým narodila a byla pokřtěna dcera Věra. Po čtyřech letech služby byl Jaroslav Krejcárek přeložen diecézní radou do Mnichovic, kde strávil požehnaných pět let, během kterých se mimo jiné zasloužil o vybudování Husova sboru (slavnostně otevřen 1. července 1928). V roce 1933 se církev rozhodla jeho služeb využít v Praze, kde nastoupil jako farář do náboženské obce na Novém Městě. Starobylý kostel sv. Václava, jehož interiér do téměř mystické podoby dotvářejí díla sochaře Františka Bílka, si Jaroslav Krejcárek doslova zamiloval. Během poměrně krátké doby se mu podařilo zapálenou a obětavou prací zkonsolidovat poměry v náboženské obci; s přispěním pomocných duchovních se zaměřil na práci s dětmi a mládeží, vedl sociální odbor, do jehož činnosti se zapojila i manželka Františka. Změny doznal i sbor knížete Václava, u kterého bylo v roce 1936 vybudováno nové kolumbárium. Dílo na vinici Páně se faráři Krejcárkovi ve třicátých letech skutečně dařilo, obklopen byl také obětavou radou starších v čele s prof. Václavem Kocourkem. Není tedy divu, že mu jeho opravdová zbožnost a zapálená služba vynesly zvolení do Pražské diecézní rady CČS(H) a vikářskou funkci pro okrsek Praha-venkov.

Mnichovské události i nacistickou okupaci prožíval Jaroslav Krejcárek na Novém Městě již jako farář s definitivou. Na chvíle národního nadšení, kdy se Československo vojensky připravovalo na konflikt s Německem a následnou mnichovskou zradu, vzpomínala při našem rozhovoru i jeho dcera Věra: „Já jsem dostávala pět korun týdně na útratu. A já jsem je většinou dávala na obranu státu v domnění, že ta moje pětikoruna musí prostě pomoct. No a potom ty vojáci museli opevnění opustit, jít pryč a odevzdat zbraně. Mně bylo tehdy třináct a půl, když se to stalo. To byla taková zrada, kterou jsem nosila v srdci a nosím ji dodnes. I když člověk odpouští, ale nemůže na to zapomenout, ať chce nebo nechce. To je jako s komunisty. Všechno jsem jim odpustila, ale zapomenout nemůžu.“ A druhá vzpomínka, která se bezprostředně váže k oslavám výročí vzniku samostatného Československa: „To začalo 28. října 1939. Já byla studentka a všichni jsme si řekli, že teď musíme ukázat svůj nesouhlas. To byla síla. Tak jsme si dali trikolory a několik nás šlo do Národního divadla na Libuši. Já vám řeknu, že to byl zážitek, že ani nevím, jak jsem se dostala domů. Krásný to bylo. Na představení jsem dostala lístek ve škole. Seděla jsem na balkoně a zpívala Marie Podvalová. To byl dramatickej mezzosoprán, ale úžasně silnej. A ona tu Libuši zazpívala tak, že vám šel mráz po těle. To bylo něco, to byl takovej odboj, že to dál nešlo. To se ví, že lidi pořád tleskali. Už stáhli železnou oponu, zaznělo: ‚Rozejděte se!‘ A nic. My jsme vstali a zpívali hymnu. Pak už nám zhasli, svítila jenom nouzová světla, tak jsme měli strach, aby nás nezavřeli, tak jsme šli domů. Šla jsem domů pěšky, já nemohla jít ani do tramvaje, musela jsem to v sobě všecko nějak zažít. A pořád jsem si jenom říkala: ‚To je nádhera, to je nádhera, teď jsme jim to dali.‘“

Události odehrávající se 28. října 1939 bezprostředně ovlivnily i život faráře Jaroslava Krejcárka. Byl to totiž právě on, kdo konal smuteční rozloučení s Janem Opletalem, medikem, jenž byl ve večerních hodinách 28. října 1939 postřelen při protinacistické demonstraci. Na I. chirurgickou kliniku v Praze prof. Arnolda Jiráska byl dopraven před 19. hodinou. Dne 4. listopadu se Opletalův zdravotní stav začal zhoršovat a o sedm dní později krátce před dvanáctou hodinou zemřel. Zpráva o jeho smrti se rychle rozšířila po pražských vysokých školách a studenti se začali připravovat na pietní rozloučení. Pohřeb, který se konal 15. listopadu 1939, zakázán nakonec nebyl, ale ředitel Hlávkovy koleje společně s předsedou studentské samosprávy se museli na policejním ředitelství zaručit, že v den pohřbu bude v Praze klid a pořádek. Následně předseda samosprávy Hlávkovy koleje vydal leták, ve kterém požádal o zachování důstojného klidu během pohřbu a vyzval všechny zúčastněné, aby se nedali strhnout k nepokojům.

Od půl deváté začaly zástupy studentů vcházet do kaple českého Ústavu pro soudní lékařství v Praze II a defilovat u rakve Jana Opletala. O hodinu později byla kaple uzavřena a pouze za účasti rodiny a zástupců akademické obce proběhl krátký církevní obřad. Jak již bylo řečeno, smuteční rozloučení vykonal právě zderazský farář Jaroslav Krejcárek, který přečetl slova evangelia a poděkoval rodičům zesnulého za vzornou výchovu syna a studentským spolkům za pozornost vůči zemřelému. „Tatínek nebyl při pohřebním rozloučení zvyklý mluvit podle psané předlohy, a tak si na konec rozlučkové řeči přidal, že děkuje rodičům za vzornou výchovu syna. A pak říkal: ‚No co, to není nic špatného. Ten kluk se dobře učil a mohl z něj být dobrý doktor.‘“ Po desetiminutovém obřadu – rozloučení nemohlo trvat déle, protože farář Krejcárek se musel policejnímu ředitelství písemně předem zavázat, že nebude mít žádnou „zvláštní“ řeč – byla rakev za naprostého ticha odnesena do pohřebního vozu na Albertově. Pouze při ukládání rakve byla zpívána národní hymna. Po převezení rakve z Masarykova nádraží do rodného Nákla byla na druhý den rakev uložena na místním hřbitově. Obřadu se opět účastnil místní duchovní CČS(H).

Věřící náboženské obce CČS(H) na Novém Městě v čele s kostelníkem Josefem Jeřábkem a farářem Jaroslavem Krejcárkem se také stali podporovateli několika paravýsadků včetně členů paraskupiny Anthropoid (rotmistr Jan Kubiš a rotmistr Jozef Gabčík). Stalo se tak po jejich přesunu do krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, který zprostředkoval Petr Fafek s Janem Sonnevendem. Kostelník Josef Jeřábek se již dříve znal s dr. Vladimírem Petřkem, který měl na starost veškeré praktické záležitosti spojené s ukrýváním parašutistů v kryptě. Josef Jeřábek „našim hochům“ – nevěděl přesně, komu pomáhá – od členů novoměstské náboženské obce spolu s farářem Krejcárkem a od svých příbuzných a známých z Podbrdska obstaral a Petřkovi předal dva obleky, velké množství potravinových lístků, jídlo včetně salámů, ovoce, cukru, samozřejmě chleba, peníze či cigarety. Pro koho byla pomoc určena, zjistil kostelník Jeřábek až v ranních hodinách 18. června 1942. „Věřil jsem, že bratr doktor Petřek podporuje nějakou skupinu vlasteneckého odboje, ale že mají souvislost s atentátem na lotra Heydricha, jsem nevěděl až do prvých výstřelů asi o půl páté ráno dne 18. 6. 1942. Po vyběhnutí na kostelní půdu s rozhledem ze střechových vikýřů – vidím sta německých vrahů.“

Díky Petřkově statečnosti se gestapo o pomoci novoměstských věřících nedozvědělo a farář Krejcárek se tak ve zdraví dožil osvobození. Přesto se ještě jednou během války ocitl tváří v tvář smrti. Dne 14. února 1945 podniklo americké letectvo nálet na Prahu, při kterém byl zasažen i kostel knížete Václava na Zderaze, v jehož sakristii v té době farář Krejcárek pracoval. Ve značně poničeném kostele se mu nakonec podařilo bombardování přečkat bez úrazu. Nepoškozen symbolicky zůstal také Bílkův šestimetrový Krucifix z modřínového dřeva v chrámové apsidě, jejíž klenby byly na dvou místech proraženy, okna vytlučena a stěny porušeny trhlinami.

Za své zásluhy ve druhém odboji byl Jaroslav Krejcárek opakovaně vyznamenán. Nadále sloužil jako farář v Praze na Novém Městě, ale nové politické poměry a nástup komunistů k moci mu ztrpčovaly život i duchovenskou službu. Nesouhlasil se zatahováním politických zájmů do církve, zcela zdrcen byl popravou Milady Horákové, kterou hluboce prožíval, a dětem zdůrazňoval, aby na tento okamžik nikdy nezapomněly. Když dosáhl v roce 1952 důchodového věku, rozhodl se odejít na odpočinek. V novoměstské náboženské obci sloužil jako farář téměř 20 let a mnohé zde jako pokorný služebník Boží vykonal.

Jaroslav Krejcárek byl z tohoto světa odvolán 16. března 1953. Když jej krátce před smrtí navštívila těhotná dcera Věra, tak jí otec přál, aby měla zdravého kluka, který se jednou stane jeho pokračovatelem. Na závěr našeho setkání jsem se paní Věry zeptal, jak by svého otce charakterizovala. Bez dlouhého přemýšlení mi řekla: „Otec mě učil, že i ten nejposlednější člověk má v sobě něco dobrého, ale že je potřeba to hledat. To bylo jeho motto. Otec byl opravdu skromný a pokorný člověk. To se musí nechat. Nikdy se nepovyšoval. Měla jsem ho moc ráda.“