The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alla Boroličová (* 1922)

• narodila se 29. listopadu 1922 ve Zdolbunově

• v sedmi letech jí tragicky zahynul otec

• na podzim roku 1942 vyslýchána a čtyři týdny vězněna v budově místního gestapa

• svědkem vyvražďování místního židovského obyvatelstva

• v létě 1944 vstoupila do 1. československého armádního sboru

• absolvovala vojenský zdravotní výcvik v Kyjevě

• v závěru roku 1944 odvelena na frontu nedaleko Dukly

• během osvobozování Slovenska zdravotnicí v polní nemocnici

• po válce pracovala jako zdravotnice ve vojenské nemocnici ve Slaném a Terezíně

• v 50. letech pracovala v uranových dolech v Horním Slavkově

• následně spolu s manželem Michalem Boroličem přeloženi do uranových dolů v Dolní Rožínce

• pracovala jako zdravotnice

• po manželově smrti žila v Žatci

Alla Boroličová, rozená Karfíková, se narodila 29. listopadu 1922 na předměstí městečka Zdolbunov tehdy polské oblasti Volyň (dnes součást Ukrajiny). Její čeští prarodiče sem přišli z tehdejšího Rakouska-Uherska už v roce 1868. Ještě dříve než se narodila, pracoval její otec jako strojvedoucí a podílel se na vybudování železnice Transsibiřské magistrály v Rusku. Jezdíval až do vzdáleného a mrazivého Omsku a na dlouhé týdny opouštěl rodinu. To ale trvalo do vypuknutí první světové války, pak totiž začal pracovat ve Zdolbunově v místní cementárně, kde se jednoho dne stala nešťastná událost. Jeden z těžkotonážních strojů se utrhl a přimáčkl ho ke stěně, což mělo za následek těžká vnitřní poranění, kterým podlehl. Tehdy sedmiletá Alla tak zůstala spolu s matkou a svými staršími sourozenci Helenou a Borisem bez otce, vydána napospas těžkým časům. „Maminka si vydělávala praním prádla a všelijakými pracemi na polích. Na školu jsme si jako děti musely vydělat. Chodilo se na řepu, brambory a chmel. A jakožto nejmladší jsem chodila do střední školy, kde se muselo všechno platit. I stejnokroj jsem si platila. Doučovala jsem nižší ročníky, a to jen za pár halířů, abych měla na učebnice a na sešity.“ 

Vztahy mezi sousedy byly do vypuknutí politických změn až na několik výjimek poklidné. „Nikdo nedělal rozdíly, jestli je sousedem Žid, katolík, Polák, nebo Čech. Rodiče nás vychovávali jako Čechoslováky, a i když jsme naši vlast neznali, žili jsme pro ni!“ zdůrazňuje pamětnice vlastenecké cítění.

Odvedeny gestapem

Roku 1939 došlo na základě paktu Molotov – Ribbentrop k rozdělení Polska mezi nacistické Německo a Sovětský svaz. Když oblast západní Volyně obsadili Sověti, Alla nastoupila se svojí bravurní ruštinou jako účetní na Kovelskou železnici, ale po vpádu německých vojsk do SSSR v červnu 1941 převzali moc nacisté a pamětnice odešla pracovat do prodejny s vypalovaným nádobím. Její bratr Boris se nechtěl v žádném případě podvolit nacistickému diktátu a raději zvolil útěk a dlouhou dobu o sobě nepodal žádné zprávy. Nakonec ale domů přece jen zaslal dopis. Ten však zachytilo gestapo, které vzápětí odvedlo jejich matku k výslechu a poté byla transportována do pracovního tábora. „Bylo to někdy na podzim roku 1942 a byla jsem odvedena k výslechu i já. Přítomen byl také polský tlumočník, který všechno překládal. K žádným násilnostem nedošlo, přesto jsem byla čtyři týdny vězněna v budově gestapa ve Zdolbunově.“

Dětská hra v podání nacistů

Okupační nařízení nacistů utahovala oprátky. Přestože se na jejich území neválčilo, ulice už dávno přestaly být bezpečným místem. Nacisté začali s perzekucí místních Židů, které postupně shromažďovali a odváželi za město, kde je popravovali. Za cementárnou, v níž pracoval a tragicky zahynul tatínek pamětnice, byla vykopána obrovská jáma, kam nákladní vozy přivážely zadržené Židy. Ve městě pak gestapáci náhodně odchytávali lidi, které umístili na nucenou práci do Německa nebo rovnou do koncentračních táborů. Tomuto děsivému činu, který má připomínat dětskou hru, se přezdívalo „oblava“ či „lapanka“.

„Víte, bála jsem se chodit městem. Když jsem šla za tetičkou, raději jsem chodila přes hřbitov, ale zadem za městem. Bála jsem se, aby mě nechytili a neodvezli. Když jsem šla hřbitovem, viděla jsem na dálku nákladní vůz a potom slyšela střelbu a křik. I když to bylo daleko, člověk to slyšel. Jednou k večeru jsem se odvážila jít právě tím místem, kde za městem stříleli Židy. Přešla jsem trať a z kopce se dívala do rokle, kde je popravovali. Ta zem se hýbala! Utekla jsem a nikdy víckrát jsem tam už nešla.“

Vlasti mojí zdar!

Roku 1944 oblast znovu ovládli Sověti. Alla se tehdy dobrovolně rozhodla v polovině léta 1944 vstoupit do Svobodovy armády. Ze Zdolbunova byla odvedena do Kyjeva, kde ve vojenské nemocnici absolvovala šestiměsíční zdravotnický výcvik. Od večerní šesté hodiny probíhaly přednášky a po skončení se přesouvala na noční směny do nemocnic, kam byli ranění z fronty převáženi. Koncem roku 1944 byly čerstvé absolventky zdravotnického kurzu odvezeny na frontu nedaleko Dukly. Před svým odjezdem zanechala svému bratrovi Borisovi vzkaz ve vojenských novinách: „Povím ti, bratříčku můj, že cesta naše je těžká. Však každá z nich těžký osud svůj nese. V tichosti jako pravá Češka za svoji vlast bojovat budu a do poslední kapky krve válčit budu. A umírajíc zavolám vlasti mojí zdar!“

Polní nemocnice na frontě

Po příjezdu na Slovensko pod Duklu je ale čekala opravdová válka, na kterou se dá jen stěží připravit. „Když jsme dorazili na místo, člověk nerozeznal výstřel ani dopad. Každou chvilku, když něco bouchlo, tak jsme byli na zemi. Pak, když už jsme rozpoznali výstřel děla, počítali jsme jedna, dvě, tři, čtyři a bác. Spočítali jsme, jak daleko je to od nás. Podle toho už jsme se pak lépe orientovali. Když se střílelo, člověk mohl posoudit, kde nepřítel je. Ale když bylo den nebo půlden ticho, tak to chodil jako zajíc a nevěděl, ze které strany to přijde, a neměl se podle čeho orientovat. Navíc také hory zkreslují.“

Pamětnici zařadili ihned do vojenské polní nemocnice na šokové oddělení u 1. brigády, kde měla provádět předně krevní transfuzi, které byl velký nedostatek. Často bývala krev přemrzlá nebo jinak znehodnocená a zraněným bylo nutné podávat náhražku, aby se doplnilo řečiště a zraněný se probral z prodělaného šoku. Hladoví, nevyspalí a v takovém stavu by kolikrát operaci nepřežili. Asistovala jí tehdy ani ne sedmnáctiletá sanitární sestra, která jí připravovala ampulku krve. „Nesla poslední ampulku, která se musela ohřát v teplé vodě. Bylo nutné ji přivést alespoň na teplotu lidského těla. A jak to bylo v zimě, ona, chudák, se na chvíli opřela, usnula a ampulka jí vypadla. Nemohla jsem se na ni zlobit,“ vzpomíná Alla Boroličová.

V době její služby byly na operační pozici a předsunutém obvazišti dvě sestry, jen na šokovém oddělení byla sama. Jehly se musely každou chvíli brousit na cihle. To bylo takřka na denním rozvrhu, stejně jako provádění venesekce (tj. chirurgické otevření žíly). Transfuze od sester nepřipadala v úvahu, protože samy byly vysílené a neschopné další práce. A také jich bylo velmi málo, aby si mohly dopřát delší zotavení. A doktoři? Těch bylo ještě méně. Operovali několik hodin v kuse a jen taktak se drželi na nohou. Operovalo se ve stanech i v zákopech. Velel tomu a organizoval to židovský doktor Hönig, který vedl jak polní nemocnici, tak sanitáře v zákopech. „Pamatuji si, že když byl sníh, raněného přikryli prostěradlem, aby ho nebylo vidět. A pod tím prostěradlem ho odnášeli z fronty. Nemohli si tam dovolit parádovat s nosítky, když všechno z kopců bylo vidět. Uřízla se větev a na to ho položili,“ popisuje pro nás dnes těžko představitelnou situaci pamětnice a pokračuje: „Člověk si v takovém prostředí na všechny ty věci zvykl. Vlastně mu ani nic jiného nezbývalo. Zvykl si i na tu věčnou střelbu. Sypala se jako sníh ze zavátých kopců, jen místo vloček padaly kusy olova. Ta rychlá kadence trrrrrrr… patřila německým samopalům, kdežto pomalejší tatatata… sovětským maximům. Člověk si i navykl na křik raněných. Ten, který se domáhal ošetření, měl ještě dost sil. A ten, co ležel nehybně, mlčky, jen s pootevřenými ústy, tam člověk přispěchal a zasáhl.“

Česká devítka jako poslední záchrana

S postupující frontou směrem na západ se stěhovala i polní nemocnice. Na pozici je měla střídat třetí brigáda, na kterou bylo nutné vyčkat. Až po jejím příchodu se totiž začalo s transportem raněných do špitálů. Rekonvalescenti se přemísťovali spolu s nemocnicí a ti, kteří mohli, pomáhali například dostlat slaměné matrace nebo vypomohli se stěhováním. Jedno z míst urputných bojů, které přecházelo několikrát z rukou do rukou, byla přetahovaná o Liptovský Mikuláš. A jen pár kilometrů opodál, v nedalekém Hrádku, byla zřízena polní nemocnice. V jeden moment byla německá ofenziva tak silná, že se i Alla bála o svůj život. Pro případ, že by měla padnout do zajetí, nosila u sebe zbraň, českou devítku. „Víte, ne všichni měli takovou možnost jako já. A než aby padli do zajetí, natáhli by do sebe injekci morfia nebo jiný jed. Protože padnout do zajetí… to nebyli lidi, to byla zvířata!“ 

Všem spadl kámen ze srdce, když na místo dorazilo sovětské vojsko a německý útok odrazilo. Jednoho večera, kdy se fronta vítězně přesouvala, zdravotnice zůstaly přenocovat v lese ve stanech. Alla Boroličová vypráví: „Najednou se rozlétla plachta a za ní se objevil německý voják s puškou. Viděl, že jsme vyjukaný, a sám křičel: ‚Nebojím sa! Nebojím sa!‘ Česky neuměl, ale chtěl říct: Nebojte se! Když jsem viděla, že sklání pušku a že ji nechce natáhnout, pochopila jsem, že se přišel vzdát. Nevěděl, že ve stanu jsou jen samé baby. My jsme zavolaly velitele a ten ho odvedl. Už to byl starší chlap a chudák měl války asi plné zuby. Protože Němci jinak stříleli do poslední chvíle. Člověk viděl zamordovaný lidi i vypálený vesnice. To všechno dělali ale většinou ty mladí pomatenci, kteří nevěděli, co je to život.“

Krvavé zdi Terezína

Po přechodu Slovenskem je ve Vsetíně vítali čerstvým chlebem a solí. Ale po stravování minulých týdnů a měsíců jim takový voňavý a čerstvý dar neudělal na žaludek moc dobře. Poslední květnové a vítězné výstřely pak Alla prožívala nedaleko Kutné Hory. Po válce byla spolu s dalšími zdravotnicemi ubytovaná v kasárnách v Praze-Holešovicích a následně byla přeřazena do Slaného. V tamním gymnáziu vznikla provizorní vojenská nemocnice, kde zůstávalo ještě mnoho zraněných, a každá pomocná ruka byla vítána. Vážným problémem byl nedostatek zdravotnického materiálu, a tak Allu na tři měsíce vyslali do Hradce Králové, odkud byly lékařské potřeby z bývalých německých lazaretů a skladů sváženy do střešovické vojenské nemocnice.

Od roku 1947 přebírala v Žatci transporty, na vlakovém nádraží totiž bylo zřízeno repatriační středisko, a o rok později byla přeložena do vojenské nemocnice v Terezíně. Ponuré místo jen s několika málo žijícími vojenskými rodinami. „Když jsem vcházela na nádvoří pevnosti, na zdi byla ještě zaschlá červená krev, která nebyla zašlá nebo vybledlá. Tehdy tam byly ještě haldy vlasů a dětských botiček, které mi vrátily vzpomínky na Volyň, na místo za cementárnou, kde se hýbala země, pod kterou leželi ti popravení Židi.“

V Terezíně Alla Boroličová pracovala do roku 1951, kdy odešla do civilu. Její nemocná maminka se totiž přestěhovala za ní do Žatce a Alla si přála odejít úplně, což jí nebylo zprvu umožněno. Až když navštívila svého bratrance, který prodával v prodejně v Horním Slavkově broušené sklo, v té samé chvíli do obchodu vstoupil jeden ze sovětských inspektorů. Byl totiž právě na kontrole ve zdejších uranových dolech a zastavil se pro vzácný broušený dar, aby se nevracel domů s prázdnou. Za pultem ale zaslechl její bravurní ruštinu, zbystřil a dali se do hovoru, při kterém jí nabídl místo na povrchu v uranových dolech s tím, že všechno potřebné vyřídí. Na nové místo ji lákal s příslibem trojnásobného platu, a tak pamětnice neváhala. Absolvovala geologický kurz a později měla na starost dálkový průzkum.

Pamětnice byla po dobu válečného období svobodná a provdala se až po válce za Františka Šourka, který měl za sebou věznění v koncentračním táboře, odkud se vrátil s tuberkulózou a půl druhého roku po sňatku zemřel. Štěstí jí přineslo až další seznámení. Michal Borolič pocházel z Podkarpatské Rusi, poznala ho v uranových dolech a šťastně se za něj provdala. V roce 1955 byli manželé přeloženi z Horního Slavkova do uranových dolů v Dolní Rožínce na Vysočině, kde se věnovala až do odchodu do penze své původní práci zdravotnice. Žili zde do manželovy smrti, po které se vrátila do Žatce.