The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Borová, rozená Koudelová (* 1924  †︎ 2016)

• narozena 9. června 1924 v Kutné Hoře

• otec pracoval na samotě Velký rybník jako hrázný a hostinský

• za války rodina ukrývala na půdě dva zběhy z polské armády

• za války se manželé Koudelovi rozvedli

• pamětnice musela otci pomáhat s hospodou a vyhnula se totálnímu nasazení

• po převratu 1948 otec přišel o práci a s pamětnicí se přestěhoval do Prahy

• matka, provdaná za Jana Dlouhého, žila v Malešově a vedli hospodu

• po roce 1948 se matka zapletla do kauzy protikomunistického odbojáře Josefa Vaníčka

• matku odsoudili na šest let, odseděla si čtyři roky

• matčin manžel Jan Dlouhý si odseděl půl roku za nákup dobytka od statkářů

• Anežka Borová pracovala jako kuchařka a vedoucí závodních jídelen a RaJ

• sedmnáct let pracovala na technické správě v zoologické zahradě

• v roce 1978 se provdala za prozaika Josefa Bora (vlastní jméno Josef Bondy)

• zemřela v prosinci 2016

Anežka Borová, rozená Koudelová, se narodila 9. června 1924 v Kutné Hoře jako mladší ze dvou dcer. Rodina Koudelových žila poblíž Kutné Hory na samotě, které se říkalo Velký rybník, kde tatínek pracoval jako hrázný a vedl hospodu. Z jejího rodného města pocházel také prozaik židovského původu Josef Bor, vlastním jménem Josef Bondy, kterého si pamětnice vzala na sklonku jeho života, v roce 1978. Nejen na něj vzpomíná ve svém vyprávění.

Bělmo obrácené vzhůru mě od víry odrazovalo

Říká, že na rozdíl od svého manžela byla bez víry, protože její rodiče po válce z církve vystoupili. Přesto si k Bohu našla cestu, a to jako děvčátko, díky škole, když jako přespolní směla zůstávat ve třídě na hodinách náboženství. „Katolické náboženství mě ale nebavilo, pan učitel si stoupl do první řady, a když mluvil, obracel bělmo nahoru, asi k Pánu Bohu. To na mě nepůsobilo dobře. Šla jsem pak domů a pamatuji si, jak jsem si cestou v třešňovce říkala: ‚Slunce, voda, vzduch a čisté svědomí v mém srdci, to bude můj Bůh.‘ Stalo se to mým celoživotním krédem.“

Povolání hrázný a hospodský

Dětství a dospívání prožila Anežka, které nikdo neřekl jinak než Něža, na kutnohorské samotě zvané Velký rybník, kde otec ve funkci hrázného zodpovídal za stav rozlehlé vodní nádrže, jejíž regulovaný přítok vody využívaly četné mlýny i jiné kutnohorské průmyslové podniky. Práce hrázného, ač byla náročná a zodpovědná, nebyla okolními mlynáři, s nimiž měl hrázný uzavřenou smlouvu, placená. Živobytí Koudelovým zajišťovala práce v hospodě, ve které si na sebe museli vydělat. Jejím majitelem a dodavatelem byl kutnohorský pivovar Lorec.

Hospoda mě uchránila před totálním nasazením

Sestry Koudelovy každý den podstupovaly zdlouhavou, čtyřkilometrovou cestu do školy v Kutné Hoře, ale kuchařský výuční list nakonec dostala Anežka Borová od svých rodičů, protože jim v pohostinství vydatně pomáhala. Čtvrtý rok války, když se rodiče rozvedli, ji hospoda dokonce uchránila před totálním nasazením.

„Byla jsem ročník 1924 a měla jsem být nasazená, ale tatínek by nemohl na samotě zůstat sám. Takže jsem měla výjimku a pracovala jsem s ním,“ vzpomíná.

Skrývali jsme zběhy

„Za války jednoho dne přišel otec domů ze sekání trávy se dvěma cizími muži a uvedl je slovy: ‚Vedu ti hosty, pohosti je.‘ Přes své vojenské mundúry měli navlečené hadry, které svlékli z polních strašáků. To aby je neprozradily jejich vojenské uniformy,“ vzpomíná Anežka Borová na dva podivné hosty, ze kterých se záhy vyklubali zběhové z polské armády Arion Lenin Polyščuk, kterému říkali Jenda, a Alexandr Polanski – toho si překřtili na Jirku. Koudelovi je skrývali na půdě několik měsíců.

Anežka Borová vzpomíná, že jednomu z nich se udělalo špatně, a tak jela na kole do Kutné Hory pro lékaře. Přijel autem ke Koudelovým, nemocného na půdě vyšetřil a zjistil, že jde o zánět slepého střeva. Z celkem pochopitelných důvodů však dostal strach a chtěl odjet.

„Otec ho přemlouval, že ho přece nemůže nechat umřít, že ho tu nemůže zakopat a odvézt ho také nemůže, když máme jen kravky. Doktor se slitoval, naložil zoufalého zběha do auta a odvezl ho před nemocnici, kde ho vyložil a ujel.“

V nemocnici pacienta úspěšně odoperovali, ale když ho chtěli propustit, už o něm vědělo gestapo.

„On ale utekl a vrátil se k nám na samotu. Celkem u nás byli od dubna do září, pak už to bylo nebezpečné i pro nás. Slušně jsme je oblékli, dali jsme jim peníze a dopravili jsme je až k Ostravě, co nejblíž k hranicím. Až v roce 1945 se nám jeden z nich ozval dopisem, snad z německého lágru, ale víc jsme se o jejich osudu nedozvěděli.“

Maminku zavřeli kvůli Josefu Vaníčkovi

Po válce, kdy už byla maminka pamětnice dva roky rozvedená, se provdala do Malešova za vdovce Jana Dlouhého, jemuž nejdříve zemřely dvě děti na souchotiny a v prvních květnových dnech roku 1945 pohřbil i ženu.

S novou manželkou pak v Malešově provozovali přes den řeznictví a po večerech hospodu. Ta se stala mamince osudnou, když v ní jednoho dne pohostila mladého muže jménem Josef Vaníček.

„Maminka prý netušila, o koho jde, i když nebyl u nich v restauraci poprvé. Jak se to dřív na vesnicích dělávalo, chodili štamgasti do kuchyně za lokálem, jako by tam byli doma. Tak dala najíst maminka v kuchyni i Josefu Vaníčkovi.“

To se jí však vymstilo, protože po Josefu Vaníčkovi šla tajná policie. Původně to byl sedlák, po únoru 1948 předseda národního výboru v Chlívcích na Broumovsku, přesto se zapojil do protikomunistické skupiny, které předával dokumenty z úřadu, a nyní byl podezřelý z plánu utéct za hranice... Dostihli ho právě v kuchyni maminky pamětnice, která se stala okamžitě podezřelou z napomáhání, ukrývání a možná i spolupráce s odbojářem.*

Podle vzpomínek Anežky Borové maminku odsoudili na šest let, z nichž si odseděla čtyři.

V době jejího věznění zatkli i jejího manžela Jana. „Jakožto řezník kupoval od statkářů dobytek, aby ho nemuseli dávat do JZD. Odsoudili ho k jednomu roku vězení a propadnutí veškerého majetku. Odvolali jsme se a nakonec mu trest snížili jen na šest měsíců a propadnutí poloviny majetku,“ vzpomíná Anežka Borová.

Šikana rodiny ze strany režimu trvala až do maminčiny smrti. Stát jim sebral dům, v němž směli chvíli bydlet, ale museli platit nájem, a poté je vystěhovali do jedné místnosti bez příslušenství. „Tenkrát jsem zakročila a nakonec je přestěhovali do paneláku,“ říká Anežka Borová.

Komunisté brali otce jako vykořisťovatele

Otci pamětnice se stal vážný pracovní úraz, když v chladném březnovém dni spadl do sluje pod hrází a onemocněl se srdcem. Poté dostal invalidní důchod (pouhých čtyři sta korun) a po roce 1948, když hospodu znárodnili, odešel s dcerou do Prahy.

„Šli jsme od rybníka, už to nešlo dál, ani ta hospoda, kterou jsme se živili. Bylo to složité, protože i když hospoda nepatřila nám, komunisti se k otci chovali, jako by byla jeho. Považovali ho za vykořisťovatelského kapitalistu a museli jsme jít pryč.“

V Praze otec pracoval jako správce domu, v němž bydleli, a Anežka Borová byla zaměstnána jako kuchařka a později jako vedoucí závodních jídelen a ve státním podniku RaJ. Za nejlepší období však považuje posledních sedmnáct let před důchodem, kdy působila na technické správě zoologické zahrady.

Druhý manžel mě znal už od kočárku 

Svého druhého manžela, prozaika Josefa Bora, znala ještě pod jeho vlastním jménem Josef Bondy. Byl o osmnáct let starší, jeho rodina pocházela z Kutné Hory, takže se s Koudelovými znali, a pamětnice ho už před válkou obdivovala jako osobnost.

„V Kutné Hoře žilo hodně Židů, ale z koncentračních táborů se po válce vrátili jen tři. Dvě ženy a Josef Bondy. Zemřela tam i jeho manželka.“

Josef Bondy se znovu oženil, přestěhoval se do Prahy a v roce 1976 znovu ovdověl. „V Praze jsme se navštěvovali, byli jsme rodinní přátelé. Jeho žena byla krásná a měla jsem ji moc ráda,“ vzpomíná Anežka Borová, která se v roce 1978 stala jeho třetí ženou. „Potřeboval k sobě někoho, s kým si byl blízký, kdo znal jeho historii a komu může důvěřovat. Vzali jsme se v roce 1978. Bohužel po roce zemřel.“

Josef Bondy alias Bor

Josef Bondy si změnil své jméno na Bor, prý z vlasteneckých důvodů. Vystudoval české gymnázium v Ostravě a Právnickou fakultu MU v Brně. Přežil internaci v Terezíně a Buchenwaldu. Po roce 1945 působil na ministerstvu národní obrany, odkud ho však z důvodu politických změn v roce 1950 vyhodili.

Napsal dvě prózy inspirované osobním válečným traumatem. V lyrické próze Terezínské rekviem vypráví o přípravě a provedení Verdiho Rekviem v terezínském ghettu. Román Opuštěná panenka je příběhem židovské rodiny, která se snaží přežít holocaust.

„Kromě toho jezdil do Německa na přednášky a záleželo mu na česko-německém usmíření. Škoda, že nemohl dokončit svoje dílo, některé texty zůstaly jen v rukopisech. Jeho poslední práce byla po revoluci v roce 1989 přeložena do angličtiny,“ říká Anežka Borová, která pečlivě střeží i jeho knížku Der Dritte, básnické zobrazení utrpení a smrti Ježíše Krista. Je ráda, že o manželovu pozůstalost projevil zájem Památník národního písemnictví. „Až zemřu, ráda bych, aby se to neztratilo.“

Anežka Borová zemřela  v prosinci 2016.

Poznámka: 

* Josef Vaníček utekl do Německé spolkové republiky, ale v roce 1950 se do ČSR vrátil jako agent americké tajné služby. Při jedné cestě byl po krátké přestřelce zatčen a 17. května 1951 odsouzen k dvaadvaceti letům vězení za velezradu a špionáž. Během dvou měsíců uprchl z pracovního tábora. Po dopadení ho v únoru 1952 odsoudili na doživotí. Putoval do Leopoldova, kde po několika letech v kriminále ukradli spolu s dalšími spoluvězni nákladní tatrovku s pískem a rozjeli se proti vězeňským vratům. Po týrání a samovazbě se Josef Vaníček 28. září 1958 rozběhl proti ostnatým drátům a strážní ho na místě zastřelili.