The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ing. Aleš Bouda (* 1947)

• narozen 18. prosince 1947 v Hranicích na Moravě

• rodiče Anděla a Vladimír vedli děti k víře

• otci komunisté znárodnili knihkupeckou živnost

• kvůli perzekuci otce se rodina přestěhovala do pohraničí

• v roce 1956 pamětník nevstoupil do Pionýra, ale přijal první svaté přijímání

• na střední školu nastoupil do Příbrami

• v roce 1968 nastoupil na Vysokou školu báňskou do Ostravy ke studiu geologie

• v roce 1969 spoluorganizoval studentskou demonstraci po úmrtí Jana Palacha

• od sedmdesátých let ho sledovala Státní bezpečnost

• v roce 1971 se přestěhoval do Trutnova a pracoval ve Východočeských uhelných dolech

• roku 1977 se oženil

• v roce 1989 se připojil k petičnímu hnutí, podepsal a šířil několik petic

• v listopadu 1989 spoluorganizoval demonstrace v Trutnově

• v Trutnově spoluzaložil Občanské fórum a organizoval návštěvu Václava Havla

• po sametové revoluci vystudoval práva

• v době natáčení v roce 2023 žil v Trutnově

Aleš Bouda od útlého dětství věděl, že na veřejnosti nesmí otevřeně mluvit o politickém smýšlení své rodiny. Boudovi poslouchali už během padesátých let komunistickým režimem zakázané a rušené Rádio Svobodná Evropa. „Doma se běžně hovořilo o politických událostech před námi, dětmi. Včetně politických procesů. Vždy nám ale rodiče připomněli, že ve škole nesmíme nic říct,“ tvrdí pamětník.

Šedesátá léta na střední škole prožil v naději na politickou změnu. Když ale v prvním ročníku na vysoké škole přijely ruské tanky a zemi okupoval Sovětský svaz, rozhodl se, že musí začít veřejně vystupovat. V lednu 1969, kdy se upálil Jan Palach, byl Aleš Bouda předsedou Svazu vysokoškolského studentstva v Ostravě. Tehdy s kolegy naplánovali velkou demonstraci.

„Několikrát jsem byl na krajském výboru komunistické strany jednat o demonstraci. Tajemnice pro ideologii se na ni hodně vyptávala. Vlastně nás podporovala. Bylo vidět, že boj se odehrává hlavně uvnitř komunistické strany. Oficiálně nám ale demonstraci nepovolili. Oznámili nám to hodinu před ohlášeným začátkem. Přesto jsme ji udělali. Rektor Růžička po mně vztekle hodil pohledem a křikl, ať jedu na koleje a ještě s tím něco udělám. Sám se vypravil vyjednávat za krajským tajemníkem KSČ Leopoldem Kovalčíkem, který měl největší moc,“ popisuje dramatické okamžiky z 18. ledna 1969 pamětník. Sledování Státní bezpečností na sebe nenechalo dlouho čekat.

V pohraničí byli v dobré společnosti

Aleš Bouda se narodil 18. prosince 1947 rodičům Anděle a Vladimírovi Boudovým v Hranicích na Moravě. Zde se však rodině příliš nedařilo. Otci zde komunisté znárodnili po únoru 1948 knihkupectví a on nemohl dlouho sehnat jiné zaměstnání. „Místní komunisté ho úplně nenáviděli. Říkal nám, že tohle už není možné, a že když se odstěhujeme jinam, kde nás nebudou znát, povede se nám lépe. Chvíli pak ještě jezdil do daleké Kopřivnice do fabriky, ale když mi bylo pět let, přestěhovali jsme se do pohraničí, do Svatoňovic.“

V původně čistě německé vesnici Schwansdorf se Aleš Bouda ocitl, jak sám říká, v dobré společnosti. „Z původních obyvatel tu zbyly dvě smíšené německé rodiny a jen jedna stará paní. Ze dvou tisíc lidí bylo asi deset rodin kulaků. Komunisté sem vyhnali rolnické rodiny z jižních Čech, z východních Čech i jižní Moravy a to byli lidé, kteří uměli výborně hospodařit. Ostatní obyvatele tvořili volyňští Češi a chudí lidé ze Slovenska, z Beskyd i z Polska, kteří si tu výrazně polepšili. My jsme přišli mezi posledními,“ vypráví pamětník. Boudovým se také začalo dařit lépe. Otec pracoval jako účetní a maminka se starala o chovná prasata.  Děti při této práci často pomáhaly.

Rektor se bál, že je Rusové zastřelí

Rodina neskrývala svou křesťanskou víru. Snad i proto se Aleš Bouda a jeho kamarád Josef Šimek, syn kulaka, sami ve třetí třídě rozhodli, že nevstoupí do Pionýra. „Místo toho jsme šli ke svatému přijímání,“ vypráví pamětník a pokračuje: „Ředitel lamentoval, že bude mít problémy, protože nemá stoprocentní členství všech dětí.“ Doma ho rodiče podpořili, přestože měli obavy. V sedmé třídě však začali chlapcům učitelé vyhrožovat, že se nedostanou na střední školu. „Nakonec jsme tam tedy vstoupili. A podobně jsem mnohem později vstoupil i do odborů. To jsou věci, na které člověk není pyšný, ale tak to bylo.“

Po základní škole nastoupil na střední geologickou průmyslovku do Příbrami a rozhodl se pokračovat ve studiu na Vysoké škole báňské v Ostravě. V té době ho také zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy. „V srpnu 1968 nám skončilo radostné mládí. Všechny naděje, které jsme jako mladí měli, byly pryč.“

Čerstvý vysokoškolák a jeho spolužáci předpokládali, že dojde k bojům a republika se bude bránit vojenskou silou. V té době měl Aleš Bouda už vyfasovanou uniformu a vydal se na vojenskou katedru, aby se se spolužáky domluvili, jak se bránit. „Měli jsme výborného rektora, který o nás měl velkou starost. Běhal po celé Ostravě, hledal v tramvajích, a jakmile někoho uviděl v uniformě, hned křičel, ať mažeme na koleje a sundáme uniformy, že nás můžou Rusové zastřelit.“ Tak vzpomíná Aleš Bouda na profesora Bohuslava Růžičku, který musel ze své funkce po stranických prověrkách v roce 1969 odstoupit.

Na podporu Jana Palacha šli demonstrovat i přes zákaz

Dalšího dění se Aleš Bouda a jeho spolužáci zúčastnili podobně jako mnoho lidí po republice. Obraceli dopravní značení, vylepovali plakáty a snažili se zmást okupanty. Na začátku semestru v roce 1968 vznikl i v Ostravě Svaz vysokoškolského studentstva a Aleš Bouda se stal jeho předsedou. Do té doby zastupoval ostravské vysokoškoláky vůči veřejnosti. „Hodně tím utrpělo moje studium, to jsem toho moc nenastudoval,“ směje se pamětník a pokračuje: „Ale politicky jsme se hodně snažili angažovat. Když jsme viděli, že normalizace pokračuje, a když se upálil Jan Palach, rozhodli jsme se uspořádat demonstraci.“    

Zpráva o sebeupálení Jana Palacha se do Ostravy dostala hned druhý den ráno a ještě týž den studenti vedení Alešem Boudou naplánovali nepovolenou demonstraci. „Vlastně jsme tím i chtěli zabránit dalším ‚pochodním‘. Pedagogové nás velmi přemlouvali, abychom od toho upustili. Bylo jasné, že nám hrozí vyhazov ze školy.“

V Ostravě se sešlo zhruba dva tisíce studentů. Nakonec je vedl rektor Bohuslav Růžička, který se nejprve snažil demonstraci zabránit. Průvod demonstrantů končil u divadla na Smetanově náměstí, kde studenti zřídili pietní místo s fotografiemi Jana Palacha. Na následky a moc nastupující normalizace vzpomíná Aleš Bouda takto:  „Demonstraci rozehnali, jednoho studenta vyloučili, já i další jsme dostali podmínečné vyloučení, náš svaz studentů pak rozpustili a začaly výslechy a sledovačky Státní bezpečnosti.“

Normalizace pro něj znamenala neustálý stres

Komunisté začali Aleše Boudu sledovat zhruba od léta roku 1969 a první předvolání na SNB k výslechu dostal v listopadu téhož roku. „Vím, že mi odposlouchávali telefon, a některé estébáky, kteří mě sledovali, jsem pak už poznával. Příslušný svazek je ale zničený. Vím jen, že mě StB vedla jako pozorovanou nepřátelskou osobu třetí kategorie.“ Aleš Bouda byl nakonec rád, že školu vůbec mohl dokončit. Po škole nastoupil do Východočeských uhelných dolů do Malých Svatoňovic jako geolog.

Trutnov se stal od roku 1971 jeho novým domovem, kde prožil celou normalizaci a přelomové události v listopadu 1989.  „Na období normalizace vzpomínám jako na neustálý stres. Byla to hnusná doba špehování a nepříjemné atmosféry. Třeba jsem někoho náhodou potkal na chodbě a hned mi špitl, že po mně jdou, ať si dám bacha. Pamatuju si na ten všudypřítomný strach, protože pořád po někom někdo šel,“ líčí pamětník. I z toho důvodu nepodepsal v roce 1977 Chartu 77.

Když se ale v roce 1985 stal v Sovětském svazu generálním tajemníkem komunistické strany Michail Gorbačov, doba se začala pomalu měnit. „Tehdy jsem si poprvé řekl, že by to konečně šlo, a přestal jsem se tak bát,“ podotýká Aleš Bouda. Od té doby podepsal několik petic a prohlášení. Mezi jinými Několik vět, petici za propuštění Václava Havla z vězení, petici Augustina Navrátila z okruhu katolického disentu a další. Tehdy se také dostal do okruhu trutnovského disentu. „Někdy v roce 1989 se ke mně znovu dostala Charta 77, ale už mi přišlo hloupé ji po tolika letech podepisovat. Nechtěl jsem být nějaká rychlokvaška,“ vysvětluje pamětník.

Nadřízení mu sebrali petici Několik vět

První událostí, kterou Aleš Bouda považuje za počátek politických změn, byla režimem brutálně potlačená prodemokratická demonstrace 28. října 1988 v Praze. Vyjelo na ni několik Trutnovanů. V tomto roce byl poprvé od roku 1969 obnoven státní svátek. „První demonstrace v Trutnově se odehrála paradoxně na Prvního máje roku 1989. Vzali jsme do průvodu úplně nevinné heslo ‚Podporujte nezávislé iniciativy‘ a vzbudili jsme tím velké pozdvižení. Chartisti Josef Čížek a Radek Langhammer byli trestně stíhaní,“ vypráví Aleš Bouda.

Když pamětník podepsal v létě 1989 petici Několik vět, dostal vzápětí poštou podpisové archy přímo do práce. Aleš Bouda  však tehdy pobýval na dovolené, a obálku tak otevřeli jeho nadřízení. „Byl z toho průšvih. Po návratu mi důrazně doporučili, abych archy odevzdal na takzvané zvláštní úkoly, útvar, který hlídal politické zabezpečení v každém podniku. Neměl jsem moc na výběr. Když se mě mladší kolega jednou ptal, kde mám petici k podpisu, řekl jsem, že na zvláštních úkolech. Až po revoluci mi vyprávěl, že tam skutečně šel a dotazoval se na podpis a v duchu se podivoval, že je revoluce už tak daleko,“ směje se Aleš Bouda.   

Dvacátého listopadu 1989 se v práci s kolegy domluvili, že půjdou demonstrovat. Daniela Pokorná, manželka místního faráře, byla 17. listopadu na Národní třídě a přivezla zprávy o zmlácení studentů Veřejnou bezpečností z Prahy do Trutnova. Přirozeně  a spontánně se u kašny v centru města sešla skupina lidí, kteří se mezi sebou už znali díky šíření nejrůznějších peticí. „Na náměstí ale bylo už víc uniformovaných než lidí v civilu. Hned nás lustrovali a vyzývali nás k rozchodu. Měli jsme svíčky, bylo nás asi čtyřicet. Průvodem jsme šli ke kostelu, pak zpět na náměstí. Zazpívali jsme hymnu a šli jsme domů. Chodili jsme takto každý den až do 27. listopadu.“

Aby se mladí lidé nebáli

Když jel Aleš Bouda na konci listopadu do Hradce Králové do nemocnice za svým nemocným švagrem, viděl, že demonstrace probíhají všude. „Nikdo je už nerozháněl, lidí bylo čím dál víc a já si tehdy řekl, že je už hotovo,“ dodává. Brzy založili v Trutnově Občanské fórum, které se zpočátku stěhovalo po bytech. V lednu 1990 přijel poprvé do Trutnova nově zvolený prezident Václav Havel. Aleš Bouda ho vítal a provázel ho městem po celou dobu jeho návštěvy.

„Tehdy přijelo do Trutnova hodně přespolních, takže dorazilo kolem třiceti tisíc lidí, a přivítali jsme ho pokřikem: ‚Je tady doma!‘“ vypraví pamětník. Aleš Bouda pokračoval ve své původní profesi i po sametové revoluci. Brzy mu ale začalo vadit, že prioritou je pouze ekonomická stránka. Nakonec se rozhodl pro další vzdělávání, vystudoval práva a zcela změnil zaměstnání. Po ukončení činnosti Občanského fóra vstoupil do Občanské demokratické strany. V roce 1994 z ní však vystoupil. „Nelíbila se mi netransparentnost privatizace,“ vysvětluje.

Svobodné volby považuje Aleš Bouda za nejdůležitější nástroj demokracie. „O demokracii musíme pečovat a chránit ji. To, že půjdeme zodpovědně volit, je minimum, které by měl udělat každý občan. A zodpovědně znamená, že nenaletíme populistům,“ říká pamětník a současně dodává, že by si moc přál, aby se mladí lidé nebáli. „Vyděsil mě výsledek stavu duševního zdraví současné generace. Aby se mladí nebáli, k tomu by jim měla pomoci rodina, ale i stát. Stát nás nesmí ovládat strachem. Právě proto potřebujeme demokracii.“