The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Bouše (* 1934)

• Jiří Bouše se narodil 14. února 1934 v Nepomuku

• otec byl hokynář, vyrůstal na rodinném mlýně

• za války byl u sestřeleného letadla a zažil vlasovce a Američany

• po válce otec přišel o živnost

• vyučil se elektrikářem

• na vojně v roce 1955 v klášteře v Kutné Hoře našli zazděné cennosti

• účastnil se demonstrací proti měnové reformě

• pracoval ve Škodovce, jezdil na montáže

• v roce 2022 žil v Nové Roli

Jako kluk si za války hrál u sestřeleného letadla, během uhelných prázdnin měli ve škole ubytované uprchlíky. Vlasovci si vedle jejich domu vařili guláš a převor kláštera, ‘bílej jak plátno’, stihl ještě přijet na jejich junácký tábor, než tuto volnočasovou organizaci zakázali a převorovi klášter zrušili. Jiří Bouše prožil pestrý život v dělnické profesi a na závěr svého vyprávění si přeje jediné – aby nikdo už nemusel prožít válku.

Dětství na rodinném mlýně

Jiří Bouše se narodil 14. února 1934 v Nepomuku, ale vyrůstal v Zahorčicích v areálu rodinného mlýna. Rodina Boušů ve mlýně bydlela od roku 1845, narodil se zde děda i otec. Zajímavostí je, že mlýn byl zaznamenán již v roce 1420 a po prvním význačném mlynáři se mu říkalo Baroch. Tedy i Boušovi bydleli ve mlýně, kterému se tzv. „po chalupě“ stále říkalo U Barochů.

Otec pamětníka, Jan Bouše, byl z 18 dětí, děda pamětníka prožil totiž dvě manželství. Z 18 dětí se dospělosti dožilo jen 12. Na mlýně zůstal otcův starší bratr, rodina pamětníkova otce se nastěhovala do domu vedle. Pamětník vzpomíná, že otec dělal povolání, které dnes již neexistuje - byl to hokynář. Měl bryčku a koně, jezdil po vesnicích v okolí a vykupoval drobné zemědělské produkty jako vejce, máslo, drůbež. S vykoupeným zbožím potom jednou týdně jezdil až na trh do Plzně. Maminka Milena Boušová byla v domácnosti, starala se o děti a hospodářství u chalupy.

Uprchlíci ve škole

V roce 1940 začal Jiří Bouše chodit do školy ve Lnářích. Vzpomíná s úctou na mnohá jména svých učitelů a na skutečnost, že byly v jedné třídě dva ročníky. Vybavuje si, že učitel vždy zadal práci jedné polovině třídy a té druhé se věnoval, a pak se to zase otočilo. Vzpomíná si také na úsměvný moment, kdy jako kluci záviděli spolužákovi vadu nohy, díky které se nemusel zouvat. Nebo že v pátek mívali náboženství a ten spolužák byl bez vyznání, tak mohl jít domů v poledne, zatímco oni museli zůstat ve škole až do odpoledne.

V roce 1944 začal chodit do měšťanky do Kasejovic, což obnášelo každý den a za každého počasí ze Zahorčic pět kilometrů, a to i přes les. V zimě 1944 byla tuhá zima a málo uhlí a ředitel vyhlásil uhelné prázdniny. Měli dvakrát po 14 dnech volno, takže když po vánocích, začátkem roku 1945, přišla vlna utečenců z východního Německa – ženy, děti, staří lidé, v Kasejovicích je ubytovali v té uvolněné měšťance. „Lavice nastěhovali ke stěně, přinesli slamníky a my jsme chodili jednou týdně do školy, ve vestibulu byla tabule, tam napsal ředitel úkoly a my šli po půl hodně domů a takhle se vystřídaly všechny třídy a za týden znova. Takhle to šlo necelé dva měsíce,“ říká pamětník. Z války si ještě odnesl vzpomínku na pád letadla a pilota, který se katapultoval. „Lidé se chodili na letadlo dívat a muselo se hlídat, aby ho nerozebrali. Hlídali jej protektorátní němečtí vojáci a během toho hlídání se lidé o ně museli na střídačku starat a dávat jim jídlo,“ říká Jiří Bouše.

Za civilní oblek dostal koně

Na jaře 1945 už se vědělo, že válka bude končit. Při stavění májky už si troufli na nebývalý čin – vyvěsit nahoru malou českou vlajku. Pak už slyšeli zprávy z rozhlasu o povstání, šestého května už čekali Američany. Postavili pro ně slavobránu, a když pak přijeli, ubytovali je na zámku. „Přijeli celý zaprášení, ale za pár dní už byli vyfešákovaní a vymydlení,“ usmívá se pamětník při vzpomínce na americkou armádu.

Pár dní nato tam přišli vlasovci*, většinou s koňskými povozy, těžkou techniku nechali v poli. U jejich domu si postavili polní kuchyni a začali tam dělat guláš. „Najednou panika, že od severu jdou Rusové. Tu polní kuchyň shodili z vozu, guláš vylili a utíkali. Večer se vrátili, Rusové si totiž netroufli až k nim, do americké zóny. Vlasovci se tedy vrátili, spali po lesích a pak tam po nich zůstala spousta vybavení. Nejen zbraně, ale měli i kovárnu, ševcárnu atd., hlavně ale zbraně, kvůli kterým pak se stala i spousta neštěstí, protože děti s tím blbly. Američané tehdy nepochopili, že se vzbouřili Stalinovi, tak je nevzali do zajetí, ale vrátili je Rusům. Takže je jasný, že ti skončili v gulagu nebo na popravišti,“ rozvíjí vzpomínku na vlasovce Jiří Bouše. Dodává, že vlasovci z tohoto důvodu sháněli civilní obleky – za jeden civilní oblek darovali dokonce jeho tatínkovi koně. „Další den mu toho koně ale nějaký ruský voják vzal, ale ten vlasovec se s tím koněm další den objevil a otcovi ho vrátil. Otec radši nechtěl vědět, co ten vlasovec tomu Rusovi udělal,“ říká pamětník. „U otcova bratra ve mlýně se schovali dva vlasovci a pracovali tam za jídlo a nocleh ještě další rok, ale většinu vlasovců nijak nenapadlo se schovávat, protože doufali, že je Američané vezmou do zajetí a ne že je vrátí Rusům.“ Předání samotného Vlasova Sovětům zná pamětník jen z doslechu, došlo k němu ve Lnářích, Rusové Vlasova později v Moskvě popravili.

Američané v Zahorčicích

Vzpomínky pamětníka se dotkly i krásného zámku ve Lnářích, kterého stihl tolik typický osud československého vývoje. „Zámek nyní patří rodině Vaníčků, která ho koupila již v roce 1936. Za války tam byli Hitlerjugend, později chvilku Američané a čeští tankisté, v roce 1950 zámek Vaníčkovi zabrali komunisté,“ vyjmenovává Jiř Bouše. Zámek po znárodnění začal chátrat, komunisté z něj udělali traktorovu stanici a skladiště, z většiny byl ale nevyužitý. V 80. letech se z něj vláda rozhodla udělat rekreační středisko pro prominenty. Zámek se začal opravovat, dostal novou střechu, zahradu. Po revoluci dostala rodina Vaníčků majetky zpět, zámek byl ale kompletně vyrabovaný. „Je zajímavý, že všechny ty armády, ať už Němci nebo Američané, všichni tam nechali toho majitele, advokáta Vaníčka, bydlet, a naši lidi, komunisti, ti jej vystěhovali, nesměli si vzít odsud vůbec nic,“ vrtí nesouhlasně hlavou pamětník.

Mnohem příjemnější vzpomínky má Jiří Bouše na Američany. „Jako kluci jsme chodili za Američany, dostali jsme od nich pomeranč, měli čerstvý, a rozdávali je dětem. A žvýkačky, po těch jsme se mohli utlouct. A cigarety měli taky. V Zahorčicích se usadilo pár tanků a jednou za námi přišli dva Američani, rodiče se neuměli domluvit, maminka jim něco upekla a uvařila, tak byli moc rádi. Zásobovaní byli sice dobře, ale byly to samé konzervy,“ říká. Neví, jestli ve Lnářích zůstali nějací potomci amerických vojáků, o tom se nijak nespekulovalo, spíš asi myslí, že ne. Ale jeho sestra si v Plzni namluvila amerického vojáka a žila s ním v USA.

Převor, ‘bílej jako plátno’, přijel za náma

Při vzpomínání na historii Lnář nelze nevzpomenout klášter bosých Augustiniánů, který byl komunisty zrušen v roce 1950. Pamětník si na tu dobu vzpomíná: „Vystěhovali je do lágrů na převýchovu, mnichy odvezli, nevíme kam, prostě se vědělo, že je zrušili. Převor Václav Vystrčil ale dál vedl farnost a sloužil mše ve Lnářích a Kasejovicích.“ Převor kláštera se však do chlapeckých duší zapsal již mnohem dříve a až snad trochu nečekaně: „Hned po válce začal vznikat Junák. Převor nám dal v tom klášteře k dispozici klubovnu, byl u toho i divadelní sál a jeviště. Už v roce 1946 jsme jeli na první skautský tábor v Životicích za Kasejovicema, druhý rok už jsme měli stany s podsadou. Bylo to zábavné, moc fajn, vedoucí se dětem opravdu věnovali, moc rád na to vzpomínám,“ usmívá se pamětník a vrací se ještě naposledy k postavě oblíbeného převora: „Převor kláštera jednou dokonce přijel za námi na tábor do Malenic, my byli kluci opálení a převor bílej jako plátno,“ směje se pamětník a dodává: „Ale o všechno se zajímal, moc jsme si ho vážili.“

Ale po roce 1948 byl Junák zakázaný. Také přišlo znárodňování, na které pamětník vzpomíná následovně: „Sedláci měli předepsané velké kontingenty, které nemohli splnit, říkalo se, že ani Němci za války jim nesebrali tolik, že vždy nechali alespoň něco na živobytí a zasetí, zatímco komunisté nenechali sedlákům vůbec nic, takže nemohli přežít. Stěhovali taky sedláky z vesnice do vesnice, aby ztratili vztah k půdě a snáz dali půdu do družstva. Na vesnicích to dědil syn po tátovi, byli zvyklí dělat na svém gruntu, kterého se nechtěli vzdát, pro ně to bylo těžké,“ vybavuje si Jiří Bouše atmosféru padesátých let.

Vyhazovali Stalina a Gottwalda z okna

Komunistický převrat se - kromě zákazu Junáka - rodiny Boušů osobně až tolik nedotkl: „Majetek jsme neměli, takže jsme o nic jsme nepřišli, ale rodičům to vadilo.“ V roce 1949 vycházel ze školy. Jaká byla tehdy situace a vyhlídky mladých lidí? „Málokdo se dostal do školy dál studovat. Komunisté chtěli, aby děti zůstaly v zemědělství nebo šly do průmyslu,“ říká pamětník. On chtěl dělat s elektřinou, a tak šel do Škodovky v Plzni a vyučil se elektrikářem. Následně pracoval v oddělení elektrických drah, kde se vyráběly lokomotivy, tramvaje a trolejbusy. Svou práci měl rád, jezdil na různé montáže po podnicích a vydělal si dle svých slov dost peněz. „Ale vzala mi je stejně měnová reforma,“ směje se.

Na okamžiky oněch dní, kdy reforma reálně probíhala, vzpomíná takto: „Byl jsem na těch demonstracích v Plzni proti měnové reformě, houfovalo se to od rána, viděl jsem, jak se lidi dobývají do radniční brány, byly to takový silný vrata. Branou se nedalo projít, ale okny v přízemí tam pár lidí vlezlo a okupovala se radnice. A pak zevnitř otevřeli bránu a davy se nahrnuly do radnice a z oken vyhazovaly obrazy Gottwalda a Stalina. Odpoledne dav táhnul Plzní k soše Masaryka, pak tu demonstraci rozehnali, lidi pozatýkali a Masaryka strhli.“

Hledali víno, ale našli nádobí

V České Lípě na jedné montáží v 50. letech také potkal manželku. Na práci ve Škodovce v 50. letech vzpomíná takto: „Práce mě bavila, dělal jsem v partě se zajímavými lidmi, různými soukromníky, kterým vzali živnosti, třeba s majitelem kina, ale to ideologický kolem bylo otravný. Samé oslavy a výročí bolševiků, to mě štvalo. Z těch agitačních věcí jsme si dělali srandu, většinou to lidi dělali z prospěchu, aby si udrželi místo.“ Ani jeho tatínek nemohl svou živnost hokynáře provozovat, tak šel dělat číšníka. Stejně tak zavřeli mlýn jeho strýci.

Na vojnu narukoval v roce 1954 do útvaru civilní obrany do Prahy, měli hlídat důležité uzly, jako třeba továrny, vládní budovy, Kladenské hutě atd. Kasárna měli v klášteře Sv. Markéty na Břevnově. Jezdívali na výcvik na Vypich, tehdy to byla ještě pole. Další rok je odstěhovali do Kutné Hory do kláštera Voršilek, které už byly také vystěhované. Vzpomíná na historku, jak v tomto klášteře v Kutné Hoře hledali s kamarády schované mešní víno, ale našli místo toho kufry se schovanými mešními věcmi, nádobím a listinami, které tam schovaly jeptišky před tím, než je komunisté vystěhovali. Přivolali k tomu StB, ta jim slíbila odměnu za nalezení, ale dali jim jen pochvalu. Co se s těmi věcmi stalo, neví, myslí, že to dali do muzea, a dnes pamětník lituje, že nález ohlásili.

Scházeli jsme se v Maďarsku

Aby dostal byt, změnil zaměstnání a nechal se zaměstnat v Sokolovském uhelném revíru, kde dělal údržbu škodováckých strojů. Do strany nevstoupil, proto zůstal jen dělníkem, jak říká. V rodině ale měli i emigranty. Jak již bylo zmíněno výše, jeho sestřenice si vzala Američana a jiná sestřenice emigrovala do Austrálie s přítelem, který byl perzekvovaný kvůli svým rodičům. Tato sestřenice nesměla do Československa, scházívali se v Maďarsku, v Jugoslávii atd. Sestřenice, která se do Ameriky provdala, do Československa jezdit směla. Jestli ovlivnila emigrace rodinu? Pamětníka přímo ne, ale matku těch sestřenic, jeho tetu, StB obtěžovala. „Měla to docela těžké, zůstala sama bez obou dcer, měla těžkou obživu, směla pracovat jen jako dělnice, jeřábnice nebo uklízečka, pak měla malý důchod,“ vzpomíná pamětník.

Do Nové Role na Karlovarsku se dostal v roce 1961. Zažil ještě parní lokomotivy a zavádění elektrických, na kterých měl pracovat. Daly se tam vydělat dobré peníze, bylo tam stále ještě docela dost Němců, kteří zůstali, a dost Němců přisunutých z Polska. Vstával v půl páté a jezdíval do práce autobusem.

Srpen 1968 prožil jako mnoho jiných – vzpomíná na tanky, zamazávání cedulek a jejich otáčení a všeobecný odpor. Na nějaký konkrétní incident si nevzpomíná, horší to podle Jiřího Bouše bylo v roce 1969, kdy lidé kolem něj přicházeli o místa.

Dnes je to přeci jen lepší

V listopadu 1989 se cítil šťastný. „Věřil jsem, že už bude dobře, ale pak přišlo trochu zklamání. Vadilo mi, že nový režim všechno komunistům a estébákům toleroval pod heslem ‘Nebudeme jako oni’. Ti, co opravdu škodili, hlavně to vedení, měli být podle mě potrestáni,“ říká, ale dodává: „Hlavně, že je dnes svoboda a může se mluvit. Tehdy urazit nějakýho ruskýho potentáta znamenalo kriminál. Dnes je to lepší, než to bylo, to je jasné. Kdo chce, má práci a může se dobře uživit.“ Co by si přál na závěr? „Aby už nikdo neprožil válku,“ uzavírá Jiří Bouše.

 

*Vlasovci je dodnes kontroverzně přijímaná skupina příslušníků tzv. Ruské osvobozenecké armády. Tento útvar vznikl v roce 1943 především ze sovětských zajatců, v jeho čele stál generál Andrej Vlasov. Ten byl do svého zajetí německou armádou při obléhání Stalingradu v roce 1943 podporovatelem Stalina, ale v zajetí otočil a podařilo se mu dát dohromady milionovou armádu proti Stalinovi. To ovšem znamenalo bojovat po boku nacistického Německa. Vlasovci tak mají nejednoznačnou roli v druhé světové válce.

** Konvent bosých Augustiniánů ve Lnářích patřil k jednomu z pouhých pěti augustiniánských konventů v Čechách, založen byl roku 1684. Zajímavostí je, že jako jediný přežil josefínské reformy, nepřežil až komunistickou vládu. Dnes je v něm psychiatrická léčebna.