The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Bračíková (* 1950)

• narozena 14. ledna 1950 v Supíkovicích

• otec Volodymyr Bych byl polské národnosti a pocházel z ukrajinské obce Žerebky

• matka Elisabeth Bychová (rozená Körbelová) byla německou rodačkou ze Supíkovic

• strýcové Ferdinand a Ernest Körbelovi padli na ruské frontě

• babička zemřela na selhání srdce během transportu do Německa v roce 1946

• druhý manžel Bohumil Bračík sledován Státní bezpečností

• dlouhá léta pracovala na MNV a obecním úřadu v Supíkovicích

• v době natáčení v roce 2024 bydlela stále v Supíkovicích

V poválečné době plné chaosu, kdy miliony bezprizorních lidí putovaly Evropou, se v Němci obývané příhraniční obci Supíkovice objevil Volodymyr Bych, Polák vracející se z totálního nasazení v Říši do své rodné Ukrajiny. Dál už nedošel, protože se zamiloval do místní Němky Elizabethy Körbelové a Supíkovice se staly jeho novým domovem. Díky tomu Elisabeth nezařadili do odsunu Němců a jako jediná z celé rodiny mohla zůstat v Československu.

Babička zemřela na selhání srdce během transportu

A právě jim se 14. ledna 1950 narodilo první a jediné dítě Helena, která ale nezná podrobnosti, za jakých okolností se rodiče seznámili. „Rodiče o tom neradi mluvili, neradi vzpomínali,“ dodává Helena Bračíková.

Oba rodiče totiž těžce nesli odloučení od rodin a maminka válkou a jejími následky přišla o tři členy rodiny. Dva její bratři Ferdinand a Ernest Körbelovi museli narukovat do wehrmachtu a padli na ruské frontě. Nejmladšího bratra Aloise krátce po válce poslali na práce v dolech na Ostravsku. „Posílali je na ty nejtěžší práce a všechno museli kopat ručně krompáčema. Říkal, že to bylo strašné období,“ vypráví Helena Bračíková.

Ostatní členové rodiny museli na práce do desítky kilometrů vzdálených Malkovic, kde v poválečné době plné nenávisti ke všemu německému matčinu sestru ve chlévě Češi brutálně znásilnili. V roce 1946 pak všichni nastoupili do transportů mířících do západní okupační zóny Německa. Zůstat mohla jen Helenina maminka, a to nejspíš právě díky známosti s Volodymyrem Bychem, za nějž se následně provdala.

Dědeček pamětnice v Německu zemřel v roce 1956, strýc Alois se v té době přestěhoval do Kanady, ale teta Helena zůstala v západním Německu. „Bydlela v sanatoriu pro psychicky nemocné, což bylo mimo jiné následkem jejího znásilnění,“ vypráví Helena Bračíková, která svou tetu viděla poprvé v roce 1968 při návštěvě Německa. Za tetou pak přijela ještě v roce 1990, kdy jela společně s manželem, synem a maminkou. Když přijeli do prvního německého města Furth im Wald, maminka Heleně řekla, že na tamním hřbitově je pohřbena její babička, která zemřela v roce 1946 během transportu při odsunu Němců. „Babička byla velice nemocná na srdce, a když se taky dozvěděla, že dva synové, mladí kluci, jí padli v Rusku, mladší syn byl v dolech a teta Helena tak brutálně znásilněná… Zemřela ve vlaku před hranicema a oni ji posadili do rohu, jak je okno, a přikryli ji kabátem. Byly tam hrozný kontroly. Asi tam byl Pán Bůh, že nad ní držel ochrannou ruku. Řekli těm chlapům, že usnula a spí. Tak ji nechali, ale ona už byla mrtvá. Jak to procházeli, tak tam bylo hodně mrtvých, a tak je vyházeli ven a pochovali do hromadného hrobu někde ve Folmavě,“ vypráví Helena Bračíková, jejíž babička tak na rozdíl od ostatních neskončila v hromadném hrobě.

Rodina na Ukrajině

I otci se podařilo navázat spojení se svou rodinou na Ukrajině. Jeho mladší bratr Grigorij přijel někdy kolem roku 1968 do Supíkovic. Otec pak asi třikrát navštívil své rodiště v Žerebkách v Tarnopilské oblasti a právě bratra Gregorije žijícího ve Lvově. Po vyřízení mnoha povolení navštívila strýce Gregorije i Helena Bračíková, která v roce 1980 do Sovětského svazu jela společně s manželem, dvěma syny a nevlastní dcerou. Vzpomíná, že strýc rozhodně nepatřil mezi příznivce komunistického režimu a své názory si nenechával pro sebe. I Helena Bračíková byla šokována tamními poměry, všudypřítomnými kontrolami, chudobou, nedostatkem a alkoholismem. Dva roky poté se dozvěděla, že strýce srazila tramvaj – dodnes má podezření, že to souviselo s jeho protirežimními názory.

Manžela měla v hledáčku Státní bezpečnost

Helena vystudovala střední všeobecnou vzdělávací školu (dnešní gymnázium). Rok po ukončení studií se vdala za Jiřího Hrabovského, s nímž měla v letech 1970 a 1971 syna Jiřího a Ladislava. Čtyři roky pracovala v kanceláři poštovní novinové služby, než v roce 1978 nastoupila jako hospodářská správní pracovnice na MNV v Supíkovicích. Právě někdy v té době rodičům, kteří kvůli své národnosti museli každý rok prodlužovat trvalý pobyt, vyřídila československé občanství.

Manželství se rozpadlo a Helena se poté provdala za Bohumila Bračíka, jemuž zemřela první manželka na akutní leukémii. Rodina se tak rozrostla o jeho tři dcery – Marcelu, Bohumilu a Jitku – a v roce 1983 se Heleně a Bohumilovi Bračíkovým narodil ještě syn Jan.

Bohumil Bračík veřejně vyjadřoval své protikomunistické názory a nejednou se kvůli tomu dostal do potíží. V roce 1986 musel jako člen mysliveckého svazu odevzdat úřadům lovecké zbraně a také kvůli stykům se sestrou, která v roce 1965 emigrovala do USA, ho Státní bezpečnost evidovala pod zkratkou PO – prověřovaná osoba, z jejíž strany StB očekává potenciální nebezpečí vůči režimu.

Po výbuchu Černobylu dcera těžce onemocněla

V dubnu roku 1986 vybuchla na severu Ukrajiny černobylská jaderná elektrárna. Zatímco v západních zemích se snažili omezit dopady na obyvatelstvo, v Československu se o této havárii zarytě mlčelo. Státní orgány se snažily celý problém zastírat a bagatelizovat, přitom zemi zasáhl radioaktivní mrak. Právě v té době dlouhodobě onemocněla nevlastní dcera pamětnice Jitka. „Jak je příštítné tělísko, tak tam měla nějaký adenom,“ vzpomíná Helena Bračíková. V roce 1987 dceru úspěšně operovali ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. „Týkalo se to hodně žen a byl to následek černobylského prachu. Tvrdili to tam. Bylo to dost pod pokličkou.“

Helena Bračíková nikdy nevstoupila do komunistické strany, události sametové revoluce velice emotivně prožívala a s manželem se stali členy Občanského fóra. V letech 1993 až 2002 manžel v obci zastával funkci starosty. Helena Bračíková je stále ve styku se svou rodinu v Německu i v Kanadě, ale o rodině na Ukrajině nemá žádné zprávy. O to hůře prožívá válku na Ukrajině, kterou v únoru 2022 svým agresivním vpádem rozpoutalo Rusko. V době natáčení v roce 2024 bydlela stále v Supíkovicích.