Franz Braun

„V létě pětačtyřicet v Žacléři promítali filmy [o tom, co dělali] Němci, jak byly koncentráky a tak. A museli jsme na ten film jít a přijít na druhý den – jednou za měsíc jsme museli odevzdat [vstupenky], že jsme na tom filmu byli. Jinak bychom nedostali potravinové lístky. Ale to víte, jak to bylo. Táta povídal: ‚Nebudeš, co budeme chodit do kina. Teď je práce, budeme sušit seno.‘ Nám to bylo jedno. Jenže pak jsme šli pro potravinové lístky a ten měsíc jsme je nedostali. No ale neumřeli jsme hlady kvůli tomu. Akorát jsme neměli na cukr. Máslo, tvaroh a mlíko bylo, to jsme měli vlastní. Takže jsme to přežili.“

„Pak už si na to zvykli a mohl jsem se stěhovat. V osmašedesátém devětašedesátém. Jenže jsem neměl přistěhovalecký pas. Vzali by mě. Mohl jsem se stěhovat do Bavorska ke strejdovi. Všechno to tam zařídil. Jenže už bylo pozdě. Pak přišel Husák, co byl ve vládě, a už nikoho do Německa nepustil. Tak holt jsme zůstali tady.“ - „Ale chtěl jste jít?“ - „Chtěl jsem odejít kvůli synům, mě už to bylo jedno. Ale dalo to práce to vyběhat. Museli jste mít povolení od vojenské správy. Šest nebo sedm roků jsme nesměli na Západ, po vojně. Dřív jste nemohl jet nikam. Když jste žádal o pas, abyste mohli někam jet, to jste museli projít všechny úřady a všude dělali těžkosti.“

,,Nechali napsat od primáře, že nemám dělat na šachtě, že jsem přednostní pacient. Jenže já jsem s tím šel do Jáchymova - Horního Slavkova a oni řekli: ,,Tohle na nás neplatí, dostaneš jinou práci, ale pustit tě nemůžeme."

,,Já jsem kolikrát měl kašel, dýchat jsem nemohl. Vždycky, když nás rozpustili, já jsem upadl. Tak vedoucí tábora, lagerführer, povídal: ,,Odvezem tě do Karlových Varů, tam půjdeš do nemocnice na rentgen." Tak mě odvezli a v nemocnici nic nezjistili, říkali, že jsem simulant. Jenže ten lagerführer viděl, že jsem na tom opravdu špatně a druhý den pak povídal: ,,Prosím tě, to není možný, to je vidět, jak ty nemůžeš dýchat vůbec a kašleš. Víš co, já ti napíšu propustku a jeď si domů do Žacléře. Když máš umřít, můžeš aspoň umřít doma."

,,Ještě klika, že jsme měli spolu s bráchou šichtu. Já jsem vyfáral a už tam stáli dva policisté. Hned jak jsem řekl, fárací číslo jsem měl 505, tak jsem hlásil 505, odevzdal lampu a oni jak slyšeli 505, už mě sebrali. Chlapi povídali v koupelně, co zas provedl a oni mě furt hlídali, abych nemohl utéct. Brácha pak přišel domů a povídal, že mě sebrali."

,,Vždycky přišli dělníci ráno a máma uvařila kafe, aby měli něco teplého. To jsem musel všechno oběhat já. ,,Franz, běž a zavolej tam do lesa, ať přijdou na kafe." Tak já jsem musel vyběhnout, to bylo pár kroků do lesa a tam jsem říkal: ,,Koffe ist fertich!" (v německém krkonošském nářečí: Káva je hotova!)"