The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Zdeněk Otto Braunschläger (* 1932)

• narodil se 30. ledna 1932 v Boskovicích

• rodiče se věnovali podnikatelské činnosti

• v době nacistické okupace se rodina přestěhovala do Třebíče

• po roce 1948 perzekvován (vyhozen ze studií těsně před maturitou)

• roku 1955 vystudoval herectví na brněnské JAMU a debutoval před filmovou kamerou v Sequensově Větrné hoře

• působil v brněnském Divadle bratří Mrštíků, později v pražském Semaforu a Činoherním klubu

• byl členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov

• roku 1980 emigroval se svým synem do SRN

• v emigraci se nejdříve živil umýváním záchodů, později mj. působil v Rádiu Svobodná Evropa

• po roce 1989 začal opět navštěvovat ČR, žije v Praze

Totalitní režimy dvacátého století neblahým způsobem poznamenaly vývoj a směřování československé kultury. Čeští herci, kterým bylo souzeno prožít svou kariéru v době komunistického režimu, se mnohdy potýkali s různými požadavky a formami nátlaku, jimž každý čelil jinak. Odvážnější a zásadovější tvůrce neminula různá profesní omezení, nebo dokonce zákazy umělecké činnosti. Někteří se rozhodli pro odchod do emigrace. Následující příběh některé výše naznačené teze potvrzuje a rozvíjí. 

Zdeněk Braunschläger vyrůstal v rodině, které nelze upřít nadšení, pracovitost a především podnikatelského ducha. Dodnes vzpomíná na idylické rané dětství spojené s návštěvami babičky, která vždy napekla plno buchet. Pamětníkovi rodiče se seznámili v Boskovicích a maminčiny kořeny lze označit jako velmi pestré: „Maminka byla Vídeňačka a ve Vídni byla na vyučení u svého strýce, který měl restauraci, řeznictví a uzenářství. Nahoře v prvním poschodí byl velikánský sál a tam se konaly sokolské tancovačky.“ Otec založil v Boskovicích obuvnický obchod, ale toto jeho úsilí úspěchem korunováno nebylo: „To byla veliká chyba, protože pár měsíců nato Baťa otevřel svoje boty, které byly o polovinu lacinější než ty, co prodával táta. Skončil tak, že prostě zkrachoval, protože výrobce, který dělal jeho ručně šité boty, nechtěl to zboží zpátky.“ Otcův podnikatelský nezdar samozřejmě ovlivnil rodinnou situaci. Maminka se s malým Zdeňkem přesunula na Slovensko k dědečkovi, který na Žitném ostrově zakoupil rozsáhlé pozemky. Rodině se dařilo a dědeček prosperoval. Pamětníkova maminka založila koloniální obchod a ekonomické poměry celé rodiny se výrazně změnily k lepšímu. Idyla ovšem netrvala dlouho. V rozjitřené atmosféře pohnutého konce třicátých let museli narychlo Slovensko opustit. Vrátili se do Boskovic, ale jen na krátký čas. Z Boskovic se Braunschlägerovi přestěhovali do Třebíče, kde otec založil řeznictví a uzenářství. Zdeněk Braunschläger vzpomíná, že díky tatínkově pracovitosti a nasazení se rodině i v tomto konání velmi dařilo: „Táta si vymyslel, že v sedm hodin ráno otevře a bude prodávat lidem, kteří z celého okresu jezdili do Třebíče ráno autobusy, aby něco koupili. Táta otevřel kšeft a měl polévku a rohlík. Tento nápor skončil v osm hodin, takže když místní otevřeli obchod v devět hodin, tak táta měl vyděláno.“ Kvůli udání však otce zatklo gestapo a putoval do koncentračního tábora Dachau. Přes všechny peripetie se naštěstí dočkal konce války, ale klidnější rodinný život neměl mít dlouhého trvání.

Dopady komunistické totality 

Dospívající Zdeněk Braunschläger studoval a hrál ochotnické divadlo, ale na celou jeho rodinu citelně dopadl nástup komunistického režimu. Braunschlägerovým byl zabaven dům i obchod a rodiče byli vystěhováni do Přímětic u Znojma. Otce obvinili ze spolupráce s gestapem a uvěznili. Výrazný zásah do pamětníkova života představovalo vyhození ze školy týden před maturitou. Toužil studovat, ale s jeho kádrovým profilem se před ním příliš optimistická životní perspektiva nerýsovala. Vyjednal si proto audienci u komunistického ministra školství a národní osvěty Zdeňka Nejedlého. Na přijetí čekal tři dny. Samotné setkání se neslo v napjatém duchu, ale nakonec Nejedlý poslal pamětníka ke svému příteli, děkanovi Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (JAMU) Antonínu Kuršovi, s pokynem, že pokud složí talentové zkoušky, může na škole studovat. Zdeněk Braunschläger se zdárně představil monologem z Tylova Strakonického dudáka a studiím na vysoké škole už nic nebránilo. Delegaci Okresního výboru KSČ v Třebíči, která osobně protestovala proti jeho přijetí, Antonín Kurš vyhodil. 

Herecká profese

První angažmá Zdeněk Braunschläger získal v brněnském Divadle bratří Mrštíků. Výraznou hereckou příležitost pro něj znamenala postava Švandy v inscenaci Tylovy hry Strakonický dudák, ale záhy přibyly i další krásné role: „To bylo moje šťastné období, hrál jsem velké role. Hodně jsem se za těch pět let v Brně naučil.“ Zmínit lze alespoň postavu Zbyška v inscenaci hry Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské či Kubu v Tylově Tvrdohlavé ženě. V roce 1955 debutoval také před filmovou kamerou. Společně s Josefem Vinklářem a Stanislavem Fišerem ztvárnil trojici mladých brigádníků v Sequensově filmu Větrná hora, který se točil převážně na Děčínském Sněžníku a v jeho okolí. Později se pamětník přesunul do Prahy a stál u počátků pražského Semaforu, na jehož prknech se představil již v historicky první inscenaci této scény, Člověku z půdy. Zanedlouho však Semafor opustil a maximální štěstí a uspokojení z herecké profese nalezl v Činoherním klubu, ve kterém působil od konce šedesátých let. Velkým zážitkem pro Zdeňka Braunschlägera dodnes zůstává Kačerova inscenace Gogolova Revizora, ve které ztvárnil úlohu okresního soudce: „Byl to zlatý čas. Zkoušky byly něco nádherného. Kačer byl pro to tak zaujatý a vysvětloval nám, co se v tom Rusku děje, jak to bylo a jak to je, že to je to samé, jenom je jiná vláda.“ Postupné uvolnění, které přinesla šedesátá léta, se projevovalo především v kultuře, pamětník však vzhledem ke svým předchozím zkušenostem zůstával k Pražskému jaru skeptický: „Nevěřil jsem ani komunistům, ani socialistům, ani jejich reformě. Dubček na mě působil jako zajímavý člověk, který se pokouší o něco, co nikdy nemůže realizovat.“

Odchod do emigrace

Pamětník působil především v hereckém souboru Filmového studia Barrandov. Pod několika filmovými projekty je podepsán také coby scenárista. Zlomovým se pro něj stal film Město mé naděje, který režíroval Jan Kačer. Film však nebyl z politických důvodů přijat a Zdeněk Braunschläger vzpomíná, že mu hrozilo, že bude muset uhradit mnohamilionové výrobní náklady: „Ten film byl lidský. Byly maléry, že jsem nevelebil stranu. Nebyla tam vůbec řeč o straně a komunistech, ale o práci, lidech, jejich starostech, tatínkovi a mamince, žádný komunismus.“ Starosti se kupily a ve chvíli, kdy Zdeněk Braunschläger zjistil, že jeho syn nebude doporučen k vyššímu stupni vzdělání, definitivně se rozhodl pro odchod do zahraničí. Problém však spočíval v tom, že neměl cestovní pas. Ale díky intervenci hereckého kolegy Vladimíra Brabce u ministra vnitra Jaromíra Obziny se všechno rozhýbalo a otec se synem oficiálně vyjeli na dovolenou k moři do Španělska. Stresová situace se odehrála při kontrole na hranicích. Zdeněk Braunschläger vzpomíná, jak to probíhalo: „To je jednoduché. Přijde parta darebáků a rozeberou vám auto na prvočinitele, takže sundávali i gumy. Odešli a nechali rozmontované auto. Sebral jsem se a šel jsem za velitelem a řekl jsem: ‚Pojďte se podívat, co ti chlapci udělali a odešli.‘ Šíleně je seřval a během půl hodiny jsem měl auto v pořádku, jenže nešlo nastartovat. Stál jsem na kopečku a pode mnou byly bavorské hranice. Rozjel jsem to a dojel jsem do Bavorska.“ Zpočátku se pamětník v emigraci živil umýváním záchodů, později četl ve Svobodné Evropě díla zakázaných českých autorů, ale pravé pracovní uspokojení našel až ve chvíli, kdy do bavorských nemocnic rozvážel léky a séra. Vybavuje si také typické emigrantské sny: „Zdály se mi furt. Přišel jsem zpátky do Prahy, chodil jsem po Václaváku a věděl jsem, že se nedostanu zpátky. To se vzbudíte zpocený jako kůň.“ Po roce 1989 s návratem do rodné země nespěchal. K hereckému povolání se již vrátit nechtěl, v roce 2010 se však objevil ve filmu Juraje Herze Habermannův mlýn.

Životní krédo  

Na dotaz, zda se Zdeněk Braunschläger ve svém životě řídil nějakým konkrétním krédem, odpověděl velmi neobvykle, ale inspirativně: „To je to nejtěžší, na co jste se mohl zeptat. Já mám žít život tak, abych nemusel říkat něco o nějakých krédech, protože to je strašně složité. Žít život v krédu je jedno z nejhorších, nejtěžších a nejsložitějších, ale žít život jako člověk, to jde, ale stojí to moc práce. Já bych na tuto otázku odpověděl tím, že žádné krédo, ale snažit se být od rána do večera člověkem. To je to jediné, co bych každému přál a od každého rád slyšel, aby se podle toho taky choval.“