The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Brázda (* 1926  †︎ 2017)

• narozen 21. srpna 1926 v Brně

• vyrůstal v zámožné rodině advokáta Osvalda Brázdy, babička Helena Čapková

• za 2. světové války nuceně nasazen jako lesní dělník

• zapojen do obnovy města jako dobrovolný zaměstnanec Krajského sekretariátu v Brně

• nedokončené studium dějin umění a filozofie na Masarykově univerzitě v roce 1945

• od roku 1946 do roku 1947 studoval na VŠUP v Praze, studium nedokončil

• studium na AVU, v roce 1949 z politických důvodů vyloučen

• vyučil se malířem pokojů

• završení studií v roce 1952 na Vyšší škole uměleckého průmyslu

• ilustroval přírodovědecké a lékařské publikace

• Cena Revolver Revue za rok 1991

• roku 2008 převzal od prezidenta republiky Václava Klause státní vyznamenání Za zásluhy

• roku 2013 státní vyznamenání Za zásluhy vrátil jako nesouhlas s veřejnými postoji Václava Klause

• zemřel 17. prosince 2017

Pavel Brázda je jeden z nejvýraznějších českých výtvarníků současnosti. Narodil se 21. srpna 1926 v Brně, jeho otec byl významný prvorepublikový brněnský politik a advokát. Maminka pocházela z umělecké rodiny Josefa a Karla Čapkových, rodiče se tedy obklopovali vzdělanými a společensky významnými osobnostmi.

Maminčina rodina

Prvním manželem pamětníkovy babičky z matčiny strany, Heleny Čapkové, se stal velmi zámožný obchodník, právník a také politik František Koželuh. Jejich dcera (teta Pavla Brázdy) Helena Koželuhová byla taktéž právnička a později také politička. S manželem Adolfem Procházkou, poválečným ministrem zdravotnictví, opustili po únoru 1948 Československo. „Celé rodině bylo jasné, že budou muset odejít, a to brzy, takže nás to nikoho nepřekvapilo. Nikomu nic neřekli, ale k tomu nebyl nakonec ani důvod.“ Pamětník ztratil s tetou a jejím manželem po jejich odchodu zcela kontakt.

Helena Čapková a JUDr. Josef Palivec

Pavlova babička – bába, jak jí říkali – Helena Čapková žila v Praze nedaleko Olšanských hřbitovů, kde koupila vilu. „Po smrti mého rodného dědečka žila ještě nějaký čas v Brně, ale pak si koupila vilu v Praze a hodně cestovala. Ráda jezdila do Paříže, kde měla mnoho přátel.“ Do okruhu přátel Heleny Čapkové patřily osobnosti dodnes známé a respektované, mezi nimi například i malíři Jan Zrzavý a Josef Šíma, nebo spisovatel Richard Weiner, který byl přítelem Josefa Palivce. V Paříži se často setkávali, protože Palivec působil jako legační rada československé vlády ve Francii, a právě prostřednictvím Richarda Weinera se Helena Čapková, tehdy už vdova po Františku Koželuhovi, seznámila se svým pozdějším druhým manželem. Zachovala se rozsáhlá korespondence mezi Helenou Čapkovou a Josefem Palivcem. Vzali se v roce 1930 po návratu z Paříže. JUDr. Palivec se téhož roku stal pracovníkem na ministerstvu zahraničí.

Během druhé světové války byl Palivec členem odbojového hnutí. „Tenkrát mu to šlo dobře a trvalo dlouho, než na to přišli,“ vzpomíná Pavel Brázda. „Přišli si pro něho v prosinci roku 1944, gestapo ho ale nestačilo popravit, protože byl konec války.“ Mnohem horší situace nastala pro Josefa Palivce po válce, kdy působil na ministerstvu zahraničních věcí. Celkovou situaci v české politice vnímal Pavel Brázda jak skrze Josefa Palivce, tak skrze tetu Helenu Koželuhovou-Procházkovou, která byla zvolena v roce 1946 poslankyní Ústavodárného Národního shromáždění za Československou stranu lidovou. Poslankyní se ale nakonec nestala kvůli rozepřím s vedením strany. Působila však také jako novinářka – publikovala v listech Lidová demokracie a Obzory. „Helena Koželuhová vystupovala silně proti komunistům. Dostalo se to do bodu, kdy ji předseda strany Šrámek řekl, že buďto povede stranu on, anebo ona. Teta Helena se ale dobře uplatnila v novinách a byla velmi oblíbená, hlavně mezi studenty a na venkově.“

Únor 1948 se stal pro celou rodinu Pavla Brázdy zcela zásadní událostí. Rodičům byly zabaveny dva činžovní domy, dům v brněnské ulici Veveří a také vila ve Veverské Bítýšce. Otec skončil dokonce na nějakou dobu ve sběrném táboře. „Otec dostal také zákaz vykonávání advokátní profese, zakázali mu vstup do Brna a rodiče měli být vystěhováni někam do pohraničí. Nakonec jim někdo pomohl, a tak je nechali bydlet ve vile v Bítýšce v jedné místnosti s kuchyní.“

V mnohem horší situaci se však ocitla babička a nevlastní dědeček. „Bábě hrozil odsun do pohraničí také. A do toho všeho Palivce 13. prosince 1948 zatkli, protože dodával zprávy do zahraničí. Zprávy o poměrech v republice, o tom, že estébáci při výsleších znásilňují zatčené ženy apod. Vlastně suploval média. Jenomže tentokrát na to přišli rychle. Bábě sebrali důchod, ještě že jí zůstaly autorské honoráře po bratrech,“ vysvětluje Pavel Brázda.

Palivec podruhé unikl trestu smrti

Josef Palivec byl souzen paralelně s procesem Milady Horákové, v němž vystupoval v roli svědka. Obviněn byl ze spojení s tzv. Direktoriem – Miladou Horákovou a spol. Vyšetřovatelům se nepodařilo ho zlomit, a dokonce i v roli svědka „nevypovídal způsobem vhodným k propagandě“. Nakonec dostal trest 20 let odnětí svobody.

Babička Pavla Brázdy čelila hrozbě vystěhování z rodinné vily a odsunu do pohraničí. Nakonec situaci vyřešila sama Helena Čapková tím, že nabídla Pavlovi a jeho tehdejší přítelkyni Věře, aby se vzali a nastěhovali se k ní. „V přízemí byli nájemníci, pak byl nájemník v takové menší místnosti, co býval dřív salónek. Pak tady bydlela paní Hošková, což byla stará hospodyně. Ta už byla spíš členkou rodiny, ale starala se o domácnost dál, i když bezplatně. A pak jsme tam přišli my s Věrou. Nájemné jsme všichni posílali na městský úřad,“ vypráví pamětník.

Helena Čapková (v té době Palivcová) se všemožně snažila dostat manžela z vězení. Psala dopisy prezidentům i jejich manželkám. V této aktivitě jí notně pomáhala Olga Scheinpflugová, která byla dosud stranou od rodiny. „Ona se ukázala být účinným nástrojem ve snaze osvobodit Palivce z vězení. V té době se s bábou dost sblížily. Rodina před tím Olgu Scheinpflugovou vůbec nepřijímala dobře, ale právě v 50. letech udržovaly s bábou častý kontakt.“ Oběma ženám se podařil husarský kousek: shromáždily petici 41 českých spisovatelů žádajících prezidenta republiky Antonína Zápotockého o propuštění Josefa Palivce. I přes Palivcův vysoký věk a špatný zdravotní stav prezident žádosti nevyhověl. Neúspěch to ale přeci jen nebyl, protože Palivcovi zmírnili trest na 10 let. Před Vánoci roku 1959 byl skutečně propuštěn. „Palivec se vrátil a žil tady s námi až do své smrti.“ Helena Čapková (Palivcová) zemřela v listopadu roku 1961, dříve než její manžel.

Život s JUDr. Palivcem

Pavel a Věra Brázdovi odmítali stát se členy Svazu výtvarných umělců, což jim sice bránilo ve svobodné výtvarné tvorbě, ale na druhou stranu měli možnost tvořit svobodně podle svého uměleckého cítění. Hlavní obživou se stala především propagační kresba a posléze také ilustrace do odborné lékařské a botanické literatury. Živobytí to bylo skromné, ale „umožňovalo nám to malovat“.

Sledovali nejnovější trendy ve světě díky zahraničním časopisům, které stále ještě docházely do knihovny UMPRUM. Uvolněná 60. léta dokonce přinesla možnost vystavit některá díla, a to na Májovém salónu v roce 1967. V této době se také dostalo uznání Josefu Palivcovi, který byl v roce 1969 plně rehabilitován. „Pak ale přišla normalizace a zase mu rehabilitaci odňali. Jenomže mu neodňali finanční rehabilitaci. Takže Palivec mohl docela pohodlně žít. Každý den jezdil na obědy do restaurace a pořád za ním chodili mladí básníci jako například Ivan Wernisch.“ JUDr. Josef Palivec zemřel 30. ledna 1975 v Praze.