The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Brda (* 1927)

• narodil se 28. května 1927 v obci Banatski Karlovac v Srbsku

• tatínek se narodil v Dežanovci na Daruvarsku a pracoval jako obchodník, maminka pocházela ze Strážnice

• vystudoval obecnou školu a poté gymnázium

• 17. ledna 1945 vstoupil do Národně osvobozenecké armády Jugoslávie a sloužil ve 14. úderné divizi v brigádě Slavka Šlandra

• bojoval ve Slovinsku a v Rakousku proti Italům a Němcům

• utrpěl zranění do zad střepinou z minometu

• konec války zažil v obci Ferlach u Klagenfurtu

• jeho jednotka poté působila jako součást okupační armády v Rakousku

• od června 1945 do roku 1947 působil v bojích proti takzvaným křižákům

• v roce 1947 demobilizoval v Záhřebu

• rodiče se v roce 1946 přestěhovali do Rožalova

• roku 1948 se přestěhoval do Československa

• pracoval jako důlní kontrolor v Jáchymovských dolech

• s Komunistickou stranou Československa měl potíže kvůli narození v Jugoslávii

• v roce 1987 odešel do důchodu

• v době natáčení (2009) žil v Mariánských Lázních

Eduard Brda vstoupil do Národně osvobozenecké armády Jugoslávie již v sedmnácti letech. Chtěl lepší svět. Druhým dechem však dodává: „Dnes si říkám, jak jsi to všechno mohl dělat? Když byl nejbližší kamarád těžce zraněný, tak to bylo strašné. Ale vy jste to vnímali tak, že se vás to nemůže týkat.“

Vyrůstal jsem v Srbsku

Eduard Brda se narodil 28. května 1927 v Banatskem Karlovaci v tehdejším Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Dnes je tato obec součástí Srbska a Brdovi zde byli jedinou českou rodinou. Otec pocházel z Dežanovce, který se nacházel poblíž Daruvaru v dnešním středním Chorvatsku, a pracoval jako obchodník. Maminka pocházela ze Strážnice, tedy z Československa, a tatínkovi s obchodem pomáhala. Eduard Brda vystudoval obecnou školu a poté gymnázium. Mohl se věnovat dalšímu studiu, ale na konci roku 1944 se odhodlal k zapojení se do boje proti nacistům. Ti v té době působili v Jugoslávii již třetím rokem.

Dne 17. ledna 1945 se tak přidal k partyzánům: „Mládež mluvila o odboji, já jsem si také myslel, že zvrátím svět. Můj kamarád šel se mnou. Existovaly partyzánské spojky, na které bylo možné se obrátit, a tak jsem díky nim vstoupil k partyzánům. Rodiče pak o mně nevěděli tři čtvrtě roku.“

Během výcviku jsem střílel, aniž bych věděl kam

Nejdříve měl Eduard Brda absolvovat výcvik, ale pořádnému výcviku se mu nedostalo. Obdržel pouze základní pokyny jak zacházet se zbraněmi a během prvních bojů měl tak pořádný strach: „Vzal jsem pušku a střílel jsem, aniž bych věděl kam. Tak jsem si vedl první dva nebo tři boje. Ostatní to viděli a říkali: ,Takhle ne, koukej, kam střílíš a na co střílíš.ʾ“

Eduard Brda působil ve 14. úderné divizi. Jeho brigáda nesla jména Slavka Šlandera a pamětník se s jednotkou často přesouval mezi jednotlivými lokalitami: „Naše operační pásmo bylo od Celje až po Maribor a to bylo obrovské území. Pochodovali jsme až deset hodin z jednoho místa na druhé a spali jsme, pokud možno, ve stodolách. Ale v zimě jsme spali i ve sněhem zavátých úvozech, protože slovinské hory jsou vysoko položené. Vykopala se díra, do ní se dalo chvojí, zabalili jsme se a docela dobře jsme spali. Také jsme přecházeli říčky po pás ve vodě. Vyšli jsme ven a byli jsme úplně promočení. Ale nevím, že by někdo nastydl nebo měl rýmu. Nebyl ani čas se vysvléknout. Chodilo se, než bylo oblečení na těle zase suché.“ Od vesničanů pak získávali jídlo a zároveň jim vydávali potvrzení o dávkách potravin, aby jim ho mohla jugoslávská vláda po válce proplatit.

Nosili jsme německé uniformy

Brigáda Slavka Šlandera byla národnostně smíšená, v jednotlivých rotách byli Chorvati, Slovinci, Srbové a dokonce i Rakušané, kteří se postavili Hitlerovi. Velitelem brigády byl Jágr Marián „Rys“ a v jednotce sloužili i čtrnáctiletí chlapci nebo celé rodiny. Partyzáni často vykonávali záškodnické práce, přepadávali menší nepřátelské jednotky a podminovávali železniční tratě. Obyvatelé ochotně spolupracovali a právě od nich se dozvídali o poloze nepřátelských oddílů.

Spojenci partyzánům shazovali vybavení: „Část z nás nosila německé uniformy bez orlic a nacistických označení a část byla v amerických uniformách. Zbraně jsme většinou měli od německých zajatců, anebo nám je shazovali Angličané. Měli jsme také anglické stenguny, ty plecháče, jak se tomu říkalo.“

Se zajatci jsme se nemazlili

Partyzánská jednotka dokázala zajmout nepřátele, ale chování k zajatcům nebylo nijak přívětivé: „Měli jsme u nás vojenské poradce. U brigády se jednalo o dva nebo tři Rusy, za Anglii tam byl jeden Novozélaňďan a pak jsme měli dva Američany. Novozélanďan byl silný obr, a když jeden zajatý Němec nechtěl vypovídat, že se s námi nebude bavit, tak mu Novozélanďan dal takovou facku, že ho skoro zabil. Se zajatci jsme se nemazlili. A na začátku, v tom květnu a únoru, když bylo malé množství zajatců, tak se bez pardonu žádní zajatci nedělali.“

Nemohl jsem se bránit, tanky střílely a proti nim jsme neměli zbraně

Pamětník působil v partyzánských řadách na slovinském území a ke konci války se jednotka přesunula do Rakouska. Největší boje zažil v obci Ferlach blízko Klagenfurtu: „Chtěli jsme odzbrojit německé jednotky, které se stahovaly z Itálie nebo ze Slovinska. Byly velice dobře vyzbrojené a motorizované s tanky a s obrněnými vozy. My jsme měli jenom lehké zbraně a maximálně malý minomet. Oni se nám nechtěli vzdát. Měli jsme je obejít přes budovu školy, která měla obrovský železný plot. Tak jsem přeskočil plot na jedné straně a na druhé straně jsem chtěl vyskočit ven, ale zůstal jsem viset na opasku. Dnes je to sranda, ale tenkrát jsem nemohl dolů, tanky jely a střílely a my jsme proti nim neměli zbraně. Tak jsem si rozepnul opasek, roztrhl jsem blůzu a nic se mi nestalo. Tenkrát jsme postříleli spoustu Němců, ale proti těžkým zbraním jsme nemohli nic dělat. Tak Němci jeli dále na Klagenfurt.“ Eduard Brda byl během bojů také zraněn od střepiny z minometů. Jednalo se o menší zranění na zádech.

Celou svou válečnou anabázi vnímal jako dobrodružství: „Když nad tím dnes uvažuji, tak si říkám, jak jsi tohle všechno mohl udělat? Když byl nejbližší kamarád těžce zraněný, tak to bylo strašné. Ovšem za den nebo dva jste brali jako samozřejmost, že někdo padne. Ale vy jste to vnímali tak, že se vás to nemůže týkat. Mně se nic nestane.“

Proti křižákům v Chorvatsku a stěhování do Československa

Po válce zůstala jednotka Eduarda Brdy v Rakousku jako součást okupační armády a po třech týdnech se přesunula celá brigáda do chorvatské Koprivnici. Eduard Brda zde působil jako motocyklová spojka a jezdil do Varaždínu a zpět do Koprivnici každý druhý den: „Bylo to dost nebezpečné, protože tam operovali křižáci, kteří zase prováděli partyzánskou válku proti nám. Měli kříž a na něm bylo napsáno: ʾZa Krista proti komunistům.ʾ Jednalo se třeba o zbytky Ustašovců, kteří se nechtěli vzdát, a tak ještě bojovali. Jezdit sám na motocyklu bylo dost nebezpečné, protože na mě mohli ze zálohy střílet.“

Pamětník se poté se svou jednotkou přesunul do Záhřebu a v roce 1947 odešel do civilu. Rodiče se mezitím přestěhovali do Československa: „V roce 1945 jezdili z Čech verbíři a žádali Čechy, aby se vrátili do Československa osídlit pohraničí. Moji rodiče tak odjeli v roce 1946.“ Eduard Brda je následoval. Do vlasti přijel v roce 1948. Kvůli znárodňování stejně rodina Brdů neměla v Srbsku již žádný majetek.

Potíže v Československu kvůli „jugoslávskému“ původu

V Československu měl Eduard Brda řadu problémů kvůli svému narození v Jugoslávii. Na vině nebyl pamětník, ale politická roztržka s Jugoslávií: „Když zjistili, že jsem z Jugoslávie, tak mě vyhodili z místa důlního rudního kontrolora u Jáchymovských dolů. Pak se to táhlo celý život. Nabízeli mi, abych vstoupil do Komunistické strany Československa, ale já jsem to vždycky odmítal.“ Eduard Brda měl dokonce získat byt, ale kvůli odmítnutí vstoupit do Komunistické strany Československa jim nebyl přiznán.

I nadále pracoval u Jáchymovských dolů, ale vykonával nekvalifikovanou práci. Díky službě u partyzánů mu však byla zkrácená povinná vojenská služba na pět měsíců. Ke všemu dodává: „Komunisté byli proti Titovi, ale já jsem za to nemohl. Přesto jsem měl kvůli tomu nepříjemnosti. Ale my jsme nevěděli nic o tehdejších vedoucích činitelích, a tak jsme si nedokázali odvodit, co se děje. O Titovi se říkalo, že je neporazitelný vojevůdce. Já jsem mu fandil, protože sjednotil Jugoslávii a vybudoval spoustu věcí. V 50. a 60. letech byla pro nás Jugoslávie západní země. Ale jinak mě politika nikdy nezajímala.“

Vztah k Jugoslávii

Z celé rodiny nebyl Eduard Brda sám, kdo v Jugoslávii stanul v bojích proti okupantům. Také bratranec a strýc, kteří pocházeli z chorvatského Dežanovce nedaleko Daruvaru, působili v 1. československé brigádě Jana Žižky z Trocnova. V okolí Daruvarska bylo silnější české osídlení, a tak se oba příbuzní dostali k brigádě složené primárně z Čechů.

Do Chorvatska se Eduard Brda i dodnes (2009) vrací a se svou manželkou prochází partyzánské stezky, po kterých jeho partyzánská jednotka pochodovala. Ke své válečné anabázi dodává: „Každý má být hrdý na svůj národ, ale nikoliv na úkor jiných národů.“