The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Brebera (* 1927)

• narodil se 8. 7. 1927 v Přelouči

• za války navštěvoval měšťanku

• od roku 1942 chodil k otci do učení

• březen 1945, nasazení na výkopové práce

• květen 1945, členem strážní služby

• 1945 – obchodní škola v Pardubicích

• 1948 – vojenská služba v pohraničí

• od roku 1949 zaměstnání v chemickém průmyslu

• od roku 1965 na generálním ředitelství chemie v Pardubicích

Miroslav BREBERA

(narozen 8. 7. 1927 v Přelouči, Československo)

Ze zákopníka členem strážní služby

Dětství v Přelouči

Miroslav Brebera se narodil 8. července 1927 v Přelouči. Z dětství rád vzpomíná na bohatý kulturní a náboženský život v obci. Největším zážitkem pro něj vždy byly oslavy Vánoc a Velikonoc. „Jako děti jsme se předháněli, kdo půjde zvonit na věž.“

Otec Miroslava Brebery byl za první světové války odveden, ale krátce po narukování onemocněl žloutenkou a po vyléčení ho propustili do civilu. V Přelouči potom vedl vlastní obchod, velké papírnictví s hračkářstvím. Malý Miroslav Brebera otci v obchodě často pomáhal. Nejvíce práce bylo před Vánocemi, kdy se prodával balicí papír a hračky, a také na začátku školního roku, kdy do škol dodávali sešity a pera. Kromě obchodu vlastnil otec také menší knihařskou dílnu.

Obecnou školu navštěvoval Miroslav Brebera v rodné Přelouči. Ve vzpomínkách vyzdvihuje osobní přístup kantorů, kteří znali rodiny všech žáků a v případě problémů je navštěvovali přímo doma. Po pěti letech obecné školy nastoupil v roce 1939 do měšťanky. Tam potkal učitele Ottu Hrabince, urostlého tělocvikáře a sokola, který ho přivedl ke sportu. „V roce 1936 byl vybranej v přípravě na olympiádu, vedl nás v Sokole na lehkou atletiku a vychoval vynikající atlety.“

Od té doby se Miroslav Brebera pravidelně věnoval sportu. Vzpomíná, že za první republiky museli být všichni živnostníci, obchodníci a řemeslníci členy Sokola. Společně pak připravovali nejrůznější sportovní i kulturní akce. „Pekař napekl housky nebo chleba, řezník dodal salámy a šunku a malíř udělal výzdobu. (...) Otec většinou trhal lístky.“

Začátek války

V den příchodu Němců do Přelouče byl Miroslav Brebera zrovna ve škole. „Celkem nic se nedělo, a najednou, kolem desátý nebo jedenáctý hodiny, přijely na náměstí obrněný auta. Vystoupili vojáci a všechno si tam rozložili. Školu jsme měli na náměstí, tak jsme se na to dívali z okna. (...) Němci začali dělat propagandu. Přijeli s kuchyní a rozdávali eintopf. Otta Hrabinec nám říká: ,Opovažte se s vojákama mluvit, nic si od nich neberte a ignorujte je. Jako kdyby tady nebyli.‘“ Všichni pana učitele respektovali a jeho slova si vzali k srdci.

Krátce po příjezdu zabrali Němci místní zbrojovku a do provozu si dosadili vedoucí z vlastních řad. Z Přelouče se tak stalo strategicky významné město se zbrojním průmyslem.

V Přelouči žila také početná židovská komunita. Mnoho židovských obchodníků ve městě vlastnilo obchody. Například pan Roubíček měl velký obchod s textilem, pan Grossman smíšené zboží a Spitz obchod s látkou. Otec Miroslava Brebery se s mnoha Židy stýkal, jako s obchodními partnery i rodinnými známými. Miroslav Brebera tak komunitu dobře znal, ať už z domu, ze školy či ze Sokola. „My, jako děti, jsme to nevnímali. Nezajímalo nás, kdo je Žid a kdo katolík nebo protestant.“

Když odjížděly z Přelouče transporty do ghett a koncentračních táborů, odjela většina židovských obyvatel, včetně velkého množství dětí. Pan Spitz si k Breberovým před odjezdem odložil několik balíků drahé látky. „Po válce přišel jeden pán s lístečkem, že si může vyzvednout tu látku, kterou si Albert Spitz u nás uložil. Tak jsme mu to všechno dali.“ Za války zabrali majetek židovských obchodníků němečtí správci. „Po válce se asi dva vrátili, co stihli utýct do Anglie. Krámy si vzali zpět. Chvíli to fungovalo, ale v roce ‘48 to zabral Kovomat.“

Rok 1942 byl obdobím dalších německých represí, tentokrát v souvislosti s útokem na říšského protektora Heydricha. Zavřeno bylo několik lidí z Tesly, kteří montovali do rádií krátkovlnné přijímače, aby bylo možné poslouchat západní rozhlas. Uvězněn byl také strýc Miroslava Brebery, který tato rádia prodával.

Život v protektorátu

Protektorátní léta prožil Miroslav Brebera se sportem. Věnoval se atletickým disciplínám, nejraději hodu oštěpem, skoku do dálky a pětiboji. Účastnil se také řady soutěží a získal několik umístění na předních příčkách.

Po ukončení měšťanky se přihlásil k otci do obchodu, jako učeň na obchodního příručího. V obchodě pracoval a jednou týdně chodil do živnostenské školy. „Já jsem tam pracoval i dřív. Bylo to dobrý, protože když jsem potřeboval na trénink, tak jsem řekl tátovi: ,Hele, jdu na trénink.‘ Bylo otevřeno třeba do šesti hodin a já jsem byl už od čtyř pryč.“

Za války bylo mnoho lidí z Přelouče nasazených mimo republiku a obchod tak přežíval díky prodeji balicího a dopisního papíru. Zboží se shánělo buď oficiální cestou, nebo načerno z Prahy.

Nasazení na výkopové práce

Na podzim roku 1944, s blížící se frontou, došlo k uzavření středních škol. Žáci starší 17 let byli nasazováni na nucené práce. Miroslav Brebera, společně s dalšími mladými lidmi z Přelouče, musel odjet k Olomouci budovat protitankové zátarasy. Jeho starší bratr byl odveden do Německého Brodu, kde se účastnil odklízení válečných ztrát. „Jel nás celej vlak, bylo to začátkem března 1945. Každej dostal obsílku. Nešli jenom učňové ve zbrojovce a v jiným válečným průmyslu. (...) Jinak všichni museli na zákopy.“

Nasazení studenti byli odvedeni do Týnečka, malé obce blízko Olomouce. Všech 150 jich přespávalo ve staré škole. „Každej měl deku, a víc jsme nedostali.“ Práce řídili příslušníci SA. „Stavěli jsme obrovskej příkop, hlubokej metr a půl, před to se vyhazovala hlína a zatloukaly se dřevěný kůly. (...) Ten tank proti těm kůlům nemohl vyjet a zapadl tam. To jsme dělali celej březen. (...) Fronta se přibližovala, už byly vidět záblesky a nálety.“

Někdy po 15. dubnu bylo zřejmé, že fronta postoupí až k Olomouci. Někteří z nasazených studentů se rozhodli utéct, mezi nimi i Miroslav Brebera s kamarádem. Opustili svůj tábor a vydali se do Olomouce na hlavní nádraží. Žádné vlaky ale už nejezdily. „Furt byly nějaký kontroly, tak jsme tam nemohli stát s batohem. (...) Najednou se začlo střílet, přijel obrněnej vlak z Přerova, už s partyzánama. (...) V Olomouci vyhlásili stanný právo a nic se nesmělo, tak nám nic jinýho nezbylo, než jít na další zastávku, jestli něco pojede.“

Vydali se tedy směrem na Štěpánov. Cestou je míjely vlaky naplněné uprchlíky z fronty, převážně německými civilisty. Když narazili na kontrolu, ukázali svůj pracovní průkaz se slovy, že se vrací do tábora. „Bloudili jsme v noci, prošli jsme několika kontrolama se zákopnickýma průkazama. (...) Pak nám to sebrali.“

Takto dorazili až k vlakovému mostu přes řeku Moravu. Když vylezli na násep, začali po nich střílet hlídkující němečtí vojáci. Miroslav Brebera i s kamarádem se včas vzdali a nechali se zajmout. Hlídce pak tvrdili, že zabloudili cestou do Týnečka. Ti pro ně zavolali četníky. „Ráno pro nás přijeli dva český četníci (...) jeden povídá: ,Hele, kluci, vy se nikam nevracejte. Já už mám několik zákopníků, co čeká ve Štěpánově v hospodě, tam vám daj čaj a chleba. Je to vyjednaný na dráze, až tam bude příhodnej vlak, tak nádražák přiběhne a někam vás tam posadí.‘“

V poledne přijel vlak s uhlím, do kterého se Miroslav Brebera s dalšími schoval. „Koukaly nám jenom hlavy.“ Vlak ale zastavil na nádraží v Mohelnici, která byla od roku 1938 součástí Říše. Tam začali jednotlivé vagony prohledávat vojáci se psy. Všechny uprchlíky ve chvíli odhalili a zavřeli do věznice. V cele strávili noc a ráno si pro ně přijela stráž, která je vzala zpět do Olomouce, na stanici gestapa. „Na tom gestapu jsme stáli asi pět šest hodin u zdi. Kdo měl zavazadlo, nesměl si ho ani položit.“ Poté je odvezli do kárného tábora „Stovka“ ve Chvalkovicích. Tam jim sebrali peníze, doklady i oblečení. Dostali pouze montérky a každý den museli chodit do města, kopat protitankové bunkry. „Na každým rohu ulice protitankovej kanon. Dokonce se to betonovalo.“

Když se 1. května vraceli do tábora na oběd, viděli zmatené Němce, kteří křičeli: „Hitler kaput!“ Celý den nevěděli, co se děje a co s nimi bude dál. Dalšího dne však začali Němci všem nasazeným vydávat doklady a propouštět je. „Do Olomouce se nesmělo, tak jsme se vrátili do Týnečka, to bylo asi 2–3 kilometry. (...) Druhej den jsme čekali v hospodě. Na kole přijel výpravčí, že jsou na nádraží poslední vlaky, který jedou do protektorátu, do Čech.“ K večeru již byli ve vlaku směřujícím domů. Cesta probíhala bez zastávek a vystoupit mohli až v Kolíně. Pátého května v dopoledních hodinách se Miroslav Brebera konečně dostal domů, do Přelouče.

Konec války v Přelouči a strážní služba

Osvobozování Přelouče proběhlo relativně v klidu. Místní zbrojovka a celá německá posádka byla odzbrojena místními obyvateli. Velitel vojáků v Přelouči byl původem ze Sudet a uměl dobře česky. „S tím se to všechno vyjednalo a byl klid.“

Jeden z mála ozbrojených konfliktů proběhl v Přelouči na mostě. Někteří občané se snažili zastavit projíždějící kolonu německých obrněných aut. Při následné přestřelce zemřeli.

Krátce po vyhlášení kapitulace se Miroslav Brebera připojil ke strážní službě. Dostal pásku na ruku a zbraň po německém vojákovi. Do příjezdu ruských vojáků 10. května bylo jejich hlavním úkolem hlídat železnici. Po příjezdu si Rusové postavili stanoviště v lese. „Měli tam volejbalový hřiště, tak jsme za nima jezdili si zahrát.“

Mezitím se na fotbalovém hřišti v Přelouči soustředili zajatci ze širokého okolí. „Tady bylo třeba 10 tisíc zajatců najednou a strážní služba, plus jeden nebo dva Rusáci, jsme je pěšky vodili do Čáslavi. (...) Němci byli ve zuboženým stavu.“ V Čáslavi se nacházel další, ještě větší tábor, do kterého směřovali zajatci z celých východních Čech. Po příchodu se vojáci rozdělovali. „Rakušáci stranou, esesáci stranou a zbytek.“

Strážní služba trvala do konce června. Následně si Miroslav Brebera dodělal učňovské zkoušky. „Pak jsem měl prázdniny. Obnovovali jsme Sokol a byla pouť.“ Od 1. září nastoupil do obchodní školy v Pardubicích.

Vojna

Po ukončení obchodní školy v roce 1947 odešel Miroslav Brebera na zkušenou do Prahy. „Tíhnul jsem ke knihkupectví, tak jsem byl v divadelním nakladatelství Marie Švejdová, v Celetné ulici na Starém Městě.“ Tam zažil i únor 1948. Krátce nato znárodnili komunisté otcův obchod a udělali z něj Poštovní a novinovou službu. „Otec tam chodil na brigádu.“

Na podzim 1948 nadešel čas nastoupit na vojenskou službu. Přidělen byl do speciální průzkumné roty v Chotěšově u Plzně. Velitelem byl kapitán Kasnárek, který za války působil v Anglii u černých baretů. Výcvik byl velmi náročný, ze 120 vojáků na začátku to do přísahy vydrželo jen 90. „Hned první cvičení, na kopci dlouhý schody dolů (...) přes řeku a do kopce ke Křížovému vrchu. Celejch 14 dní jsme takhle běhali.“

Po ukončení výcviku byla celá jednotka převelena do pohraničí v oblasti Českého lesa. Tam zabrali opuštěnou vesnici a kontrolovali, aby se ve svěřeném úseku nevyskytoval nikdo bez propustky. „Já jsem měl to štěstí, že ze mě udělali hospodáře roty. Bydlel jsem krásně, byla tam vilka, nahoře bydlel velitel roty a já pod ním, vedle kuchyně. Tak jsme tam žili úplně jako poustevníci.“ Z nedostatku práce měli za úkol každý den střílet a testovat tak munici i zbraně. Čas od času také chodili vypomáhat „esenbákům“ na hranice.

Po téměř roce služby v příhraničí byla jednotka přesunuta do Stříbra. To už měl Miroslav Brebera funkci výkonného rotmistra roty a vojny si užíval. „Ráno jsem rotu poslal na cvičák, šel jsem do města, stavil se v papírnictví a napsal nějaký dopisy. Přišel jsem k obědu, odpoledne jsem napsal rozpis stráží a služeb a večer jsem mohl jít do hospody.“ Vojenskou službu mohl opustit o 30 dnů dříve, jako odměnu za službu u strážní služby.

Civilní život

Po vojně se vrátil do Přelouče a nastoupil do Rybitví u Pardubic, jako kalkulant v chemičce. Poté se podnik se sloučil se Semtínem, kde Miroslav Brebera pracoval až do roku 1965.

Osud spojený s chemickým průmyslem měl také starší bratr Miroslava Brebery, Stanislav, který již na vojně pracoval jako chemik. Pro svůj talent a dobré výsledky byl zařazen do Vojenského výzkumného ústavu v Praze a po jeho zrušení do Semtína. Tam v roce 1966 vyvinul plastickou trhavinu Semtex.

Nadřízený Miroslava Brebery se v roce 1965 stal technickým ředitelem na generálním ředitelství chemie v Pardubicích a vzal si ho s sebou. „V tý chemii jsem se pohyboval až do důchodu v roce 1989.“

V průběhu pracovního života si Miroslav Brebera doplnil vzdělání o střední průmyslovou školu se zaměřením na chemii a dále vystudoval tři roky postgraduálního studia na Chemicko-technologické fakultě pardubické univerzity. Z nařízení navštěvoval také VUML.

Po celý život se věnoval sportu. Po revoluci v roce 1989 se podílel na obnově Sokola v Přelouči a dalších místech v Pardubickém kraji.