The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Brejcha (* 1951  †︎ 2024)

• narozen 15. května 1951 v Nezvěsticích

• rodinná tiskárna ve Starém Plzenci byla po roce 1948 zestátněna

• otec Ervín Brejcha byl držen ve vazbě, v důsledku toho si vzal život

• Petr Brejcha se vyučil automechanikem a nastoupil do ČSAO

• v roce 1989 podepsal petici Několik vět, byl profesně degradován

• za Občanské fórum byl navržen jako kooptovaný poslanec Federálního shromáždění

• založil vlastní autoškolu

• zemřel 19. ledna 2024

Petr Brejcha (*1951) se už coby malý chlapec musel naučit žít s nálepkou třídního nepřítele. Jeho otce, Ervína Brejchu, totiž komunistický režim po roce 1948 připravil o rodinnou tiskárnu ve Starém Plzenci. Později byl souzen a nelidské podmínky ve vazební věznici ho nakonec dohnaly k zoufalému činu, kdy sám ukončil svůj život. Petr a jeho mladší bratr Roman tak zůstali sami s maminkou. „Měla velké starosti, jak nás uživí, naštěstí jí pomáhali prarodiče. Ale tenkrát jsme to tak nebrali, měli jsme bídu, ale oni ji měli tehdy všichni,“ vzpomínal pamětník s tím, že i na základní škole pociťoval jistý útlak. „Třeba mě nevzali do Pionýra, já jsem z toho neměl rozum, prostě jsem tam chtěl, protože tam byli všichni,“ říkal. Po základní škole pak jeho kádrový posudek stačil jen na vyučení, přesto se dokázal profesně vypracovat.

Když začal pamětník vnímat nesmyslnost vládnoucího režimu, začal se občansky angažovat. Už v roce 1969 se účastnil protikomunistické demonstrace. Problémy mu také dělalo to, že odmítl vstoupit do komunistické strany. Později získával informace a přístup k peticím od bratří Rumlových, se kterými se přátelil. Po sametové revoluci se mohl podle svých slov konečně postavit na vlastní nohy a založil jednu z prvních autoškol na Plzeňsku.

Tiskařské stroje rozmlátili milicionáři palicemi

Petr Brejcha se narodil 15. května 1951 v Nezvěsticích, protože se ho maminka rozhodla přivést na svět doma u prarodičů. Dědeček byl v Nezvěsticích přednostou stanice, předtím prý působil na větší stanici, odtud ale musel odejít, protože nechtěl vstoupit do komunistické strany. Petr pak vyrůstal ve Starém Plzenci, kde jeho rodina už od první republiky vlastnila tiskárnu a knihkupectví. Pradědeček Emanuel Brejcha byl původně knihař, byl také členem Gremia knihtiskařů a kamenotiskařů v Plzni a spolupracoval s plzeňskou odbornou pokračovací školou pro knihtiskaře a přijímal učně na praxi.

V roce 1942 převzal podnik pamětníkův otec Ervín Brejcha (*1908). Předtím ale musel – jak bylo v té době zvykem – na zkušenou do ciziny. Po návratu se zasadil o modernizaci tiskárny, jejíž specialitou byl potisk pivních tácků. Ty se tiskly na originálním stroji vlastní konstrukce a odebíraly je plzeňské pivovary Prazdroj a Gambrinus a pivovar ve Štěnovicích[1]. Pro podnik rovněž pracovali výtvarníci, kteří navrhovali barevné litografie jako podklady pro diplomy a plakáty různých organizací. Dále se zde tiskly lístky do biografu a reklamní předměty.

Ervín Brejcha měl již hotové plány na stavbu nové tiskárny, k té už ale nedošlo.[2] Rozvoj slibně se rozvíjející firmy přerušil rok 1948 a zestátnění soukromého majetku. Některé stroje příslušníci Lidových milicí rozbili palicemi a vyházeli na dvůr. Ty cennější byly převezeny do tiskařských závodů Stráž, kde byl pak také zaměstnán Ervín Brejcha, za almužnu tedy směl pracovat na svých vlastních strojích. „Jednou si prý otec dovolil takový žert. Když dáváte v tiskárně dohromady sazbu, tak se litery skládají dohromady svorkami, je to takový komplex, takže vyndat jedno písmenko není snadné. Táta ale vzal horký hřebík a tím literu odtavil. Místo nápisu ‚Nikita Chruščov je posel míru‘ se proto vytisklo ‚Nikita Chruščov je osel míru‘,“ popsal Petr Brejcha.

Podle pamětníka tatínkovi nejvíc uškodilo, když svému kamarádovi pomáhal šířit protikomunistickou brožuru. Na základě toho byl zatčen a po dlouhém držení ve vazbě ve věznici v Plzni na Borech byl psychicky zlomený a dobrovolně ukončil svůj život. Z materiálů Archivu bezpečnostních složek vyplývají skutečnosti, o kterých pamětník v době našeho natáčení nemohl mít tušení. Jeho otec Ervín Brejcha byl souzen za pomoc při trestném činu podvracení republiky, ve vazbě byl od dubna do října roku 1962. To kvůli tomu, že doktoru Radimu Raymanovi půjčil chatu a psací stroj svého tchána, aby mohl přepisovat filozofický spis „Empirický paradox a empirický omyl“. V něm mluví kriticky o socialistickém zřízení. Ervín Brejcha byl proto zařazen do celé protistátní skupiny, ve které byli také lidé, kteří Raymanovo pojednání překládali do angličtiny a němčiny a uchovávali kopie spisu. 

Máma neváhala a napsala prezidentovi

Jako malý chlapec Petr Brejcha příliš nevnímal útlak, který jeho rodina zažívala. Ztráta otce pro něj byla bolestná, ale ty nejhorší pocity prý raději vytěsnil. Maminka Marie musela převzít starost o živobytí, pracovala jako úřednice i jako prodavačka. Neváhala také, když dostal Petr po základní škole nepříznivý kádrový posudek, podle kterého si jako syn kapitalisty a nepřítele režimu mohl zvolit jedině zemědělství. „Napsala dopis prezidentu Novotnému. Z prezidentské kanceláře jí odpověděli, že u nás není žádný útlak, že na střední školu sice nemůžu, ale vyučit se mohu, čím chci,“ líčil pamětník, který se šel tedy učit automechanikem, dálkově si pak doplnil střední školu v oboru provoz a ekonomika dálkové dopravy, a později i pedagogické minimum.

Po vyučení nastoupil Petr Brejcha do ČSAO (Československé automobilové opravny), nejprve jako přijímací technik a mistr odborného výcviku. Mohl se stát vedoucím opravny v Koterově, zabránil mu v tom ale opět jeho kádrový profil. „Zavolal si mě náměstek pro kádrovou a personální práci a řekl: ‚Soudruhu, máme s tebou veliké plány, ale má to jeden háček, musíš vstoupit do strany.‘ A protože my jsme se znali, on měl holku z Plzence, tak jsem mu řekl: ‚To nepůjde, vždyť by mě táta chodil každou noc strašit,‘“ vyprávěl. Kariérní postup se tak nekonal.

Když v roce 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy, bylo pamětníkovi 17 let. Vzpomínal na nelidské zacházení důstojníků s řadovými vojáky: „Tehdy nám na chatě u Nových Mitrovic ukradli kukačky a kamna. Místní policajt, pan Brož, ty dotyčné vojáky se psem vystopoval a jejich velitel je za trest na místě zastřelil. Měli jsme s mámou nakonec trauma, že kvůli nám někdo zemřel, protože to, že někdo, kdo táboří v lese a je mu strašná zima, ukradne kamna, nepovažuju za zločin.“

V květnu roku 1969 se Petr Brejcha účastnil demonstrace[3], která se konala u základního kamene pomníku americké armády v Plzni. Základní kámen na dnešní Americké, dříve Moskevské třídě byl položen roku 1947, pomník zde byl ovšem postaven až po sametové revoluci. Přestože se o osvobození Američany pochopitelně během komunismu nesmělo mluvit, lidé se u základu pomníku sešli a položili květiny. Setkání bylo násilně potlačeno, základ pomníku nejprve zakryt a později i odstraněn. „Dostal jsem přes záda pendrekem, to je rána, jak když kopne kůň. Šel jsem k závodnímu doktorovi a tvrdil jsem, že na mě v práci padla lešenářská trubka. Smál se a říkal, že byla asi gumová,“ vzpomínal Petr Brejcha. Ten byl mezi lety 1970 a 1972 na vojně v Plzni na Slovanech. Říkal, že i když měl kvůli své drzosti občas problémy, velkou šikanu nezažil. „Nejhorší je, že když v tom vyrůstáte, máte pocit, že to tak musí být, nelíbilo se mi to, ale nedalo se nic dělat,“ komentoval tehdejší situaci. Krátce po návratu z vojny se oženil a narodila se mu dcera Denisa.

Měl jsem ideu, že do politiky mají jít vzdělaní a morálně čistí lidé

Ve Svazu ochránců přírody se pamětník seznámil s Jiřím Rumlem mladším. (Jedná se o syna známého novináře a disidenta Jiřího Rumla, tedy bratra Jana a Jakuba Rumlových.) „Jirka pracoval jako údržbář na zámku v Lužanech, který i tehdy vlastnila Hlávkova nadace. Proto tady také mohl být, protože vzhledem ke svému disidentskému zázemí by na státním zámku pracovat nemohl. Jednou jsem za ním přijel a podepsal petici, večer už moje jméno vysílala Svobodná Evropa,“ vypráví Petr Brejcha. Podle všeho se jednalo o dokument Několik vět.

Po podpisu petice pamětník přišel o práci a nemohl žádnou jinou sehnat. „Vždycky si mě prokádrovali a řekli, že jsem nepřítel režimu, protože čtu Svobodné slovo. To mi přišlo směšné, protože tehdy psali všichni to samé. Třeba Rudé právo si kupoval děda jedině proto, že to byly největší listy a daly se nařezat na toaletní papír,“ žertoval. Nakonec se mu podařilo sehnat práci v ocelárnách, tam prý měli špatný kádrový profil úplně všichni. Po čase ale pochopil, že prostředí ocelárny neprospívá jeho zdraví, nejen kvůli prašnosti, ale také kvůli tomu, že jako správný příslušník dělnické třídy začal přivykat popíjení rumu. Odešel tedy – tentokrát se vzorným kádrovým posudkem dělníka – pracovat jako instruktor do autoškoly.

Pamětník uvítal společenskou a politickou změnu v roce 1989. Během listopadových demonstrací v Plzni se účastnil například akce u krajského sídla strany. „Pouštěli jsme balonky popsané hesly,“ vyprávěl Petr Brejcha, který byl krátce po revoluci vybrán za Občanské fórum v Přešticích jako kandidát do Federálního shromáždění. Bylo to v době, kdy se předrevoluční poslanci nahrazovali takzvanými kooptacemi.[4] „Bratři Rumlovi, Jirka a Jan, mi ale říkali, že Federální shromáždění nemá budoucnost, že bych měl kandidovat do Národní rady. Nevím, jak to mohli vědět. Já jsem ale nechtěl, protože jsem měl představu, že by do parlamentu měl jít člověk stoprocentně morálně čistý a vysokoškolsky vzdělaný,“ uvažoval s tím, že takových lidí je ale málo, největší problém všech revolucí je prý to, že se k moci dostanou hlupáci a ziskuchtiví lidé.

Raději než do politiky se pamětník pustil hned v roce 1990 do podnikání, jeho touhou bylo postavit se na vlastní nohy a nebýt na nikom závislý. Založil si proto svou autoškolu. Vzpomínal ale, že v tomto oboru se začínala rozmáhat dosti nekalá konkurence. Přijal proto nabídku Jiřího Rumla mladšího a začal pracovat v jeho firmě na vyhledávání odcizených vozidel.

Budoucnost světa není růžová

S panem Brejchou jsem natáčela rozhovor na konci roku 2023, kdy už byl vážně nemocný. Přesto však neztrácel nadhled. „Víte, já jsem věděl, co se tátovi stalo, věděl jsem, že za to mohli komunisti, tak jsem je měl ještě o něco míň rád, ale nedalo se s tím nic dělat,“ komentoval. Stejně smířený byl i se svým okolím. Nikdy prý nechtěl vědět, kdo na něj donášel. „Nechtěl jsem zažít to zklamání,“ uvažoval a dodal: „Měl jsem kamaráda, který dělal kádrováka na Státní bezpečnosti, to je snad to nejhorší, co může být. Přesto mi nikdy neublížil, naopak mě varoval, před kým si mám dát pozor.

Skepticky se naopak díval na budoucnost: „Dnešní doba je zvrácená, lidé spolu normálně nekomunikují, každý má před sebou telefon. To my jsme se scházeli, něco jsme popili, povídali jsme si. Lidé dnes vyvolávají zbytečné konflikty, protože se asi mají moc dobře a nudí se.“ Vzhledem k celosvětové situaci se obával i válečného konfliktu. Na začátku roku 2024 bohužel Petr Brejcha své dlouhodobé nemoci podlehl.

 

[1] file:///C:/Users/User/Downloads/Diplomova+prace.pdf

[2] https://www.staryplzenec.cz/modules/file_storage/download.php?file=ea11fd27%7C244&inline=1

[3] https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/pred-50-lety-si-lide-chteli-pripomenout-osvobozeni-plzne-americkou-armadou-komunisti-je-rozehnali-64699

[4] Federální shromáždění Československé socialistické republiky (Mezi lety 1990–1992 Federální shromáždění Československé federativní republiky) byl dvoukomorový parlament, souběžně s ním fungovaly ještě Česká národní rada a Slovenská národní rada. Od prosince 1989 do února 1990 probíhaly hromadné rezignace poslanců, kteří byli bez voleb nahrazováni.