The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Březina (* 1943)

• narodil se 14. června 1943 v obci Praskačka u Hradce Králové

• studoval střední průmyslovou školu, obor vodohospodářství

• v roce 1966 úspěšně odpromoval na ČVUT

• rok 1968 nastoupil povinnou vojenskou službou

• v dubnu roku 1968 se oženil, s manželkou vychovali tři děti

• na začátku 70. let byl pro svou víru vyslýchán Státní bezpečností (StB)

• v 90. letech začal podnikat

• v roce 2023 žil s manželkou v Hradci Králové

Odkud jsme přišli, kdo jsme a kam jdeme – to jsou otázky, které si Jiří Březina téměř celý život klade. Odpovědi již dlouhá léta hledá v křesťanství. Právě zájem o víru ho ale během normalizace dostal na služebnu Státní bezpečnosti v Hradci Králové. „Chtěli po mně informace o věřících, se kterými jsem se stýkal, neřekl jsem nic, vše jsem zatloukl. Bylo to ale trapné, člověk se zajímá o náboženství a oni ho kvůli tomu skoro chtějí zatknout,“ přemítal Jiří Březina.

Pamětník, navzdory normalizačním poměrům, zůstal své víře a osobnímu bádání po nezodpovězených otázkách stále věrný. „Víra je abstraktní, nevěnuji se jí aktivně, ale přemýšlím nad ní,“ zmínil.  

Tatínek odmítl vstoupit do KSČ

Jiří Březina přišel na svět 14. června roku 1943. S rodiči a dvěma sourozenci žil v obci Praskačka, která se nachází nedaleko Hradce Králové. Na válečná léta vzpomínky nemá, rodiče mu však vyprávěli příhodu z května roku 1945, kdy se poprvé setkali s vojáky Rudé armády. „Když k nám do vši přišli sovětští vojáci, tak přelezli vrata, kde byl pes, který na ně štěkal. Oni ho prý tehdy tak zbili a zkopali, že chcípl,“ uvedl.

Po válce vstoupil otec pamětníka do armády, kde získal hodnost majora. Díky tomu se rodina přestěhovala do Hradce Králové, kde tatínek dostal služební byt na Ulrichově náměstí. Povinnou školní docházku započal pamětník v roce 1949. „Tehdy k nám přišel nějaký důstojník, který byl za války ve Velké Británii, a my jsme mu museli zpívat oblíbenou píseň Masaryka Ach synku, synku,“ vzpomínal pamětník na první chvíle na základní škole. Stačilo pár měsíců a v tělocvičně totožné školy se na odlišném politickém pozadí odehrála vševypovídající, zdánlivě obdobná scéna. „Pak přišel sovětský důstojník. Tomu jsme zpívali Široka strana maja radnaja. My jsme prakticky nevěděli, o co jde, ale posun z české státnosti do 50. let byl skutečně dramatický,“ zhodnotil.

V řadě tehdy zpívajících žáků byl s Jiřím Březinou také jeho spolužák monsieur Dominik Duka, na kterého pamětník dodnes rád vzpomíná. „Až později jsem se dozvěděl, že jeho otec byl pilot RAF.“

Pozorovali jsme, jak soudruzi zvrací z oken

Během 50. let otec Jiřího Březiny odmítl vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ), a to navzdory tlaku, který na něj byl vyvíjen. Výsledkem byl vyhazov z armády. „V bytě nás ale naštěstí nechali. Zatímco tátu vyhodili, my jsme z okna pozorovali, jak se soudruzi v protějším domě vždycky opili a pak zvraceli z oken,“ podotkl s úsměvem.

Po základní škole začal Jiří Březina studovat Střední průmyslovou školu v Hradci Králové a v roce 1961 byl přijat na České vysoké učení technické do Prah. Jeho specializací se staly vodohospodářské stavby, kterým se pak věnoval celou profesní kariéru. „Žít v Praze v druhé polovině 60. let bylo skvělé. Atmosféra se uvolnila, dostala se sem hudba i knihy, které jsme do té doby neznali,“ vzpomínal na léta strávená ve velkoměstě.

Během studentských let se Jiří Březina věnoval také lehké atletice, dostal se do Dukly Praha, kde se seznámil s Emilem Zátopkem. „V období Pražského jara jsme moc nesportovali, mluvili jsme spíše o politice. Byl to velmi sympatický člověk. Na soustředění jsme poznali také jeho ženu Danu,“ přemítal.

Do oken nám mířil tank

Domnělou svobodu ale ze dne na den narušila invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V té době byl Jiří Březina na vojně, bránit svou zemi proti okupantům ale nemohl. „21. srpna nás všechny probudili a řekli nám, že k nám v noci vstoupila vojska Varšavské smlouvy. My jsme vstali a před kasárnami v Dejvicích stál tank a mířil nám do oken. Sebrali nám veškeré zbraně, nesměli jsme vycházet ven a poslali nás na chmelovou brigádu.“

Na Západě jsme zůstat nechtěli

O rok později vycestoval Jiří Březina s manželkou do Anglie a Francie, oba měli možnost na Západě zůstat. Tuto možnost ale nevyužili. „My jsme neváhali, zdali zůstat nebo ne. Chtěli jsme zpět. Měli jsem tady oba sourozence a rodiče. Můj bratr už měl navíc problémy s režimem, a tak jsme odmítli a jeli domů,“ popsal závazky, kvůli kterým možnosti emigrovat nevyužili.

V té době se manželé již zajímali o náboženství, společně četli Bibli a stýkali se s podobně smýšlejícími lidmi. „Pokládali jsme si otázky odkud jsme přišli, kdo jsme a kam jdeme. To jsou otázky, které však dodnes neumíme zodpovědět,“ zamyslel se.

Právě kvůli své víře si Jiřího Březinu předvolala Státní bezpečnost. „Pozvali mě tehdy do kanceláře, která sídlila na Ulrichově náměstí, sedl jsem si na pohovku, vyndal jsem peněženku a začali mě vyslýchat. Lámali ze mě jména,“ vzpomínal. Estébáci z pamětníka chtěli dostat informace o členech komunity, které byl Jiří Březina součástí. „Jen jsem jim řekl, že to jsou lidé, kteří mají podobné smýšlení o existenci Boží a že jsem rád, že takoví lidé jsou,“ přemítal nad výslechem. V té době pracoval pamětník jako vedoucí oddělení vodohospodářského úseku, záhy po výslechu byl však funkce zbaven. „Převzal to po mně nějaký kolega, který byl ve straně.“

Tehdy to však nebyl poslední kontakt se Státní bezpečností. V roce 1973 sestra Jiřího Březiny koupila rodinný domek, kam se za ní jel pamětník podívat. „Tehdy mě tam v autě pronásledovali. Nalepili se za mě na cestě tam i zpět. Pak už nám ale dali pokoj.“

Udělali jsme lidský řetěz podél silnice na Pardubice

Během 17. listopadu roku 1989 byl Jiří Březina na odborném školení v Českých Budějovicích. „Sledovali jsme v televizi Ústřední výbor KSČ, to byla komedie,“ popsal. O pár dní později se zúčastnil velké manifestace v Hradci Králové, kde promluvili také někteří disidenti. „Udělali jsme pak lidský řetěz podél silnice na Pardubice. To bylo pěkné, cítili jsme radost, která vyvrcholila momentem, kdy Rusové nakonec skutečně odešli,“ popsal.

Na začátku 90. let začal Jiří Březina podnikat. „V 90. letech to bylo možné, a tak jsme s kolegou založili vlastní firmu, pokračovali jsme v práci, kterou jsme dělali celý život,“ dodal.

V roce 2023 žil Jiří Březina s rodinou v Hradci Králové, stále působil ve firmě, kterou v 90. letech založil, a nepřestával ve vlastním intimním pátrání po důkazech existence Boží.