The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Broďáni (* 1946)

• narozen 27. ledna 1946 v Lužiankách

• otec Ľudovít Broďáni během druhé světové války zajat nacisty

• otec následně vězněn v pracovním táboře v Německu

• vystudoval střední průmyslovou školu v Partizánském

• pracoval v Závodech 29. augusta Partizánske

• od dětství hraje na housle

• v 60. letech vstoupil do KSČ

• s folklorním souborem několikrát vycestoval na Západ

• po revoluci podnikal ve stavbě krbů a kachlových kamen

• v roce 1995 založil folklorní hudební soubor Jánošík senior

Totalita jako by jej do značné míry míjela. Nezažil politickou šikanu, bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy odcestoval do Francie a na Západ se díky svému angažmá v hudebním souboru opakovaně vracel. Rád vzpomíná i na vojnu. Zkrátka, jak sám uvádí: „Pekných rokov bolo strašne veľa.“ Nutno dodat, že politická shovívavost byla nejen důsledkem muzikálního umu, ale i dlouholetým členstvím v KSČ. Z polistopadového období pak Ladislav Broďáni cítí zklamání. A to i přesto, že se mu podařilo i po revoluci dosáhnout řady úspěchů. „Nemal som z toho dobrý pocit, tak, ako z toho nemám dobrý pocit ani teraz. Každý si hľadí svojich záujmov, ale na ľudí nehľadí nikto. Každý sme chceli lepšiu budúcnosť, ale nie takú, aká je teraz.“

70 let hry na housle

Ladislav Broďáni se narodil 27. ledna 1946 v obci Lužianky v Nitranském regionu. Otec Ľudovít Broďáni, narozený v roce 1923, byl během druhé světové války zajat nacisty a následně vězněn v německém pracovním táboře. „Počas celej doby hľadali len spôsob, jak sa odtiaľ dostať. To niebol len on, ale aj ostatní robili všetko pre to, aby na tých nútených prácach nemuseli robiť. Boli v nejakom kameňolomu, kde štiepali kameň a ten sa používal na výstavbu ciest.“ Nakonec se otci skutečně podařilo ještě před osvobozením utéct a počátkem května 1945 se vrátil zpět do Lužianek. Po svém návratu pracoval nejprve jako rolník, pomáhal tchánovi s polnostmi. Od konce čtyřicátých let potom působil jako referent pro polnohospodářství na krajském národním výboru v Nitře. 

V roce 1952 nastoupil Ladislav Broďáni do první třídy základní školy v Lužiankách. V tomtéž roce začal navštěvovat hodiny hry na housle v Nitře. „Ako päťročný som dostal pod stromček na Vianoce husle a odvtedy tie husle sa nesú so mnou až do dnešného dňa.“ Do Nitry tak kvůli hře na housle dojížděl třikrát týdně a domů se, coby malý kluk, vracel až v podvečer. Doma pak cvičil alespoň hodinu denně, když však bylo zapotřebí, tak i mnohem déle a na houslové doučování chodíval i o prázdninách. „Celá moja hra na husle, od mladého veku až do teraz – v tomto roku som si pripomenul sedemdesiat rokov, čo hrám na tie husle – tak bola vždy na báze dobrovoľnosti. Jednoducho, bola to moja životná záľuba, ktoré sa od toho útleho detstva venujem až do teraz.“

Šťastná léta na vojně

V roce 1960 dokončil základní vzdělání a nastoupil na střední průmyslovou školu do města Partizánske. Tam zároveň začal působit ve folklorním hudebním souboru Jánošík, se kterým absolvoval přes 850 hudebních vystoupení a se kterým udržuje kontakty dodnes. V rámci svého hudebního angažmá nahrál řadu CD, vystupoval v zahraničí a – krom hraní – folklorní písně z oblasti horní Nitry také sbíral a shromažďoval. „Pozbierali sme viac ako 150 piesní, ktoré potom boli použité pre choreografiu tancov z jednotlivých oblastí alebo obcí a boli podkladom pre rôzne vystúpenia.“ V hudebním souboru se v roce 1962 seznámil se svou budoucí manželkou Annou. Společně vychovali dvě dcery.

Po dokončení středoškolského vzdělání nastoupil Ladislav Broďáni nejprve na technologické oddělení Povážských strojíren v Považské Bystrici. Po zhruba třech měsících začal působit v Závodech 29. augusta Partizánske. Po dalším měsíci, počátkem srpna 1964, pak přišel povolávací rozkaz a musel splnit povinnou vojenskou službu. Ta mu byla přidělena v Hranicích na Moravě. „Základnú vojenskú službu radím medzi najkrajšie roky môjho života. Pekných rokov bolo strašne veľa, ale na vojnu nemôžem povedať nič [zlé]. Po troch týždňoch ma veliteľ posádky poslal domov pre husle. Potom sme chodili na armádne vystúpenie v rámci celej republiky, dá sa povedať.“

V osmašedesátém na Západ

Na vojně v šedesátých letech vstoupil do KSČ, ve které setrval až do pádu komunistického režimu. Ve straně byl i otec Ľudovít. Na tomto místě je třeba dodat, že dle Archivu bezpečnostních složek působil Ladislav Broďáni od konce roku 1964 jako tajný spolupracovník vojenské kontrarozvědky (HS VKR). Jeho svazek byl v roce 1966 zničen. Pamětník tuto informaci nepotvrdil, údajně se k žádné spolupráci nikdy nezavázal.

Když přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy, „brali sme to tak, že ta národnostná svojbytnosť, že je porušená, ale že by to bolo také niečo, ako sa to potom postupne začalo rozprávať, že by nás chcel niekto výsostne poškodiť alebo niečo podobné, ja som to tak nechápal. My sme sa do nejakej činnosti nezapojovali. My sme sa venovali tomu [hudobnému] súboru a rovno v tom čase, keď to bolo, sme akurát išli na zájazd do Francúzska. Takže s týmto sme nejaké problémy nemali.“ 

Díky svému hudebnímu působení se za minulého režimu podíval do zahraničí celkem osmnáctkrát. Kromě Polska, Jugoslávie, Bulharska, Rumunska, Maďarska a východního Německa (NDR) navštívil i západní Německo a třikrát Francii. “Keď sme boli v [západnom] Nemecku, tak viem, že som si tam kúpil za pár marek digitálne hodinky. Ani neviem, či mi je niekto ukradol, ale po pol roku už som ich nemal. Ale na nákupy sme tam ani nechodili, my sme sa viac menej venovali len tomu vystúpeniu.“ Za svou hudební kariéru se nesetkal s tím, že by během zájezdů na Západ někdo emigroval. Ani on sám o tom neuvažoval.

Porevoluční folklor

Po sametové revoluci přišel Ladislav Broďáni o zaměstnání. „Musel som sa vysporiadať s tým, že bolo zrušené oddelenie technicko-organizačného rozvoja, ktoré zabezpečovalo chod Závodov 29. augusta.“ Zprvu působil u házenkářského oddílu v Partizánském. „Tam som robil prakticky také dievča pre všetko – od kúrenia až po vedenie účtovníctva.“ Přibližně po roce a půl si založil firmu na stavbu krbů a kachlových kamen. Tu vedl až do svého odchodu do důchodu. V roce 1992 se stal jedním ze zakladatelů Cechu kachliarov, jehož členská základna se z původních 14 rozrostla postupem času na několik set.

Zároveň je stále aktivním muzikantem. Roku 1995, u příležitosti oslav 45. výročí vzniku folklorního souboru Jánošík, spoluzaložil hudební soubor Jánošík senior. „Pretože súbor [Jánošík] sa po deväťdesiatom roku začal uberať trošku iným spôsobom, tak aby sme dodržali to, čo sme si povedali ako mladí ľudia, že budeme zachovávať tradície našich otcov a matiek pre mladšie generácie. Tak sme oprášili všetky tance, ktoré sa v tých rokoch tancovali a boli veľmi úspešné.“ Mimoto je také zakladatelem občanského sdružení Ľudová hudba Ladislava Broďániho, které se zaměřuje na hudební vzdělání dětí.

Lepší budoucnost?

Když se v roce 2015 slavilo patnácté výročí souboru Jánošík senior, nahráli jeho členové vzpomínkové CD s písněmi z šedesátých let. Tato cédéčka pak byla rozeslána například do Kanady, Austrálie, USA a Irska. Zkrátka do slovenských komunit po světě. Krajanům, kteří za minulého režimu emigrovali. Za své angažmá na hudebním poli obdržel roku 2017 ocenění Verejné uznanie mesta Partizánske, a to za „neúnavné úsilie pri zachovávaní a rozvoji folklóru pre budúce generácie.“[1]

Dnes (2020) žije Ladislav Broďáni v Partizánském a i přes výše uvedené úspěšně realizované porevoluční projekty vnímá polistopadovou éru přinejmenším skepticky. „Kto mal [v deväťdesiatych rokoch] chuť a záujem, tak presadzoval svoje. Ale nikto nepresadzoval záujmy ľudí. Koľko bolo vtedy zrušených závodov, koľko ľudí prišlo o prácu. Ako sa zdevastovalo poľnohospodárstvo a zdravotníctvo. Všetko. Z poznania toho všetkého, nemal som z toho dobrý pocit, tak, ako z toho nemám dobrý pocit ani teraz. Každý si hľadí svojich záujmov, ale na ľudí, na ľudí nehľadí nikto. Každý sme chceli lepšiu budúcnosť, ale nie takú, aká je teraz.“

[1] https://www.partizanske.sk/verejne-ocenenia-udelene-v-roku-2012.phtml?id_menu=130527&limited_level=1&stop_menu=69102

Redakční poznámka: Pamětník na nahrávce hovoří slovensky, citace tedy byly ponechány ve slovenštině.