The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erich (Eliahu) Brodavka (* 1925  †︎ 2011)

• narodil se v Ostravě v česko-německé židovské rodině

• židovským transportem do Palestiny (1940)

• přímý svědek potopení lodě Patrie

• vstup do československé armády v Palestině

• boje u Tobruku a u Dunkerque

• s československým vojenským kontingentem odešel do Izraele (1949)

• řidičem autobusu a mechanikem v Izraeli

• zemřel 5. května 2011.

Eliahu Brodavka, obyvatel malé vesničky Moshafu Arbel nedaleko města Tiberias, pojmenované podle hory Arbel, na jejímž úpatí leží, se narodil v Moravské Ostravě jako Erich Brodavka ve smíšené česko-německé židovské rodině. Jeho matka byla původem Rakušanka, otcovou rodnou řečí byla čeština. Erich ovládal dobře obě řeči, do roku 1936 chodil do českých škol v Ostravě. V tomto roce se rodiče rozvedli, malý Erich šel s matkou do Vídně. Tam však dlouho nežili, přestěhovali se do Opavy a od roku 1938 opět do Ostravy. Jeho rodiče měli velmi liberální vztah k židovství, pan Brodavka ho má také, jeho kamarádi byli Němci i Češi – křesťané, po válce si vzal za ženu křesťanku.

Během několika týdnů po obsazení Ostravy s matkou uprchli do Polska. Pracoval tam u pekaře, ale již v září Polsko přepadli Němci. Polská armáda ho poslala kopat zákopy, ale nestačili se ani zakopat a německá armáda je přešla. Vrátili se tak zpět do protektorátu, tentokrát do Prahy, kde pracoval na Letné u pekaře. Jeho šéf mu vyhrožoval udáním, a tak musel opustit Prahu. Pracoval u sedláka na Pelhřimovsku. I když se tam měl velmi dobře, musel brzo přejít k jinému sedlákovi na Klatovsko, který, jak později zjistil, byl českým Vlajkařem.

 „Ve vesnici se mluvilo, že jsem Žid. Musel jsem pryč. Šel jsem do jedné vesnice u Klatov. Tento český sedlák byl velký fašista, Vlajkař. Jeho syn mne varoval, že mě chce udat gestapu. Po válce, když jsem byl v Nepomuku, tak jsem tam jel podívat se. Jeho dcery klekly na zem, abych ho dostal ven, oni ho zatkli a zavřeli do Černé věže. Byla to svině mizerná, měl také hospodu a udal za války druhého hospodského. Plivnul jsem před nimi, že mu nepůjdu přidat, ale byl jsem rád, že pověsili tu svini mizernou.“

Transportem do Palestiny

Druhého září 1940 odjel z Masarykova nádraží jedním z posledních oficiálních transportů do Palestiny.

„Máma to nějak zařídila přes židovskou obec v Praze. V půl šesté ráno 2. září asi tisíc nás odjelo. Měli jsme pasy od Němců a ty byl vystavené někam, snad do Ekvádoru. Řekli jo, jo, Ekvádor, hlavní město Jeruzalém. Přijedeme za vámi – ‚wir kommen nach‘.

Dostali jsme pasy od gestapa, tuším ve Střešovicích. Byli jsme ráno na Masarykově nádraží a přišli tam tři esesáci a nesli veliký koš. V něm byly ty pasy. Bylo nás tam snad osm set, celý vlak. Postavili to tam a my stáli před vlakem. Jeden esesák zamíchal koš a řekl: ‚Drei vor bleibt hier – Tři od vás tady zůstanou.‘ Samozřejmě lidi se začali třást. Vytáhli i nějaké malé děcko, které mělo zůstat. Hlásil pak se jeden kluk, že zůstane místo něj dobrovolně. Z Vídně jsme jeli na dolů po Dunaji na rakouském parníku Melk.“

V Rumunsku přestoupili na námořní loď Milos. Na konci listopadu 1940 se u břehů Palestiny nedaleko přístavu Haifa sešly tři lodě s uprchlíky – Milos, v níž byli uprchlíci z českých zemí, Atlantik a Pacifik. Angličané jim nechtěli dovolit vylodění v Palestině a začali uprchlíky převážet na vedle kotvící loď Patria. Patria byl starší parník nedávno zabavený Francouzům po kapitulaci Francie. Na této o něco větší lodi měli pak podle britských plánů odplout na Madagaskar.

„Bylo nás na Patrii nějakých 1800 až 2000. Loď vypadala jako fungl nová, ale byla jen čerstvě namalovaná barvou. Byla to stará rezatá loď. Angličani zapálili kotle, abychom odjeli z přístavu, než přijde odpověď z Anglie, podali jsme totiž odvolání. Zdejší Hagana [ilegální židovská vojenská organizace na území Palestiny v době britského mandátu 1920–1948 – pozn. red.] rozhodla, že poškodí kotle, aby loď nemohla odplout. Udělali bombu, já jsem se potom seznámil s člověkem z Haify, který byl pyrotechnikem u Hagany, který to udělal. Pronesli bombu s uhlím dovnitř lodi a 25. listopadu 1940 vybouchla deset minut před devátou ráno a udělala díru 12 čtverečních metrů do boku, protože to byla samá rez, jen natřená lakem. 268 lidí zahynulo.

To bylo strašné. Podařilo se mi utéct z lodi, a pak jsem se vrátil. Byl jsem jen zraněn na prstech, jak jsem se škrábal z lodi. V okamžiku výbuchu jsem byl v podpalubí, ale vyškrábal jsem se nahoru. S mámou to bylo horší, ta nebyla se mnou, zůstala zavřená někde v kabině. Máma byla štíhlá, tak vlezla do kulatého okna, aby se dostala ven. Angličané nepomohli, nesundali jediný záchranný člun, taky jich tam hodně zahynulo. Jen Australané připluli na člunech. Mámu jsem našel až večer. Ležela v přístavu ve skladě, kde ošetřoval Červený kříž. Ležela tam úplně nahá, v pase sedřená z kůže, jak ji tahali ven. Jeden Australan sundal svetr, oni měli krásné zelené vlněné svetry, a dal jí ho. Maminka s tím deset měsíců v Atlitu chodila. To byly totiž její jediné šaty.“

Britové všechny uprchlíky z Patrie převezli do internačního tábora v Atlitu a zhruba do roka je všechny propustili s právem usadit se v Palestině. Pan Brodavka dosáhl svého propuštění již po třech měsících. Několik měsíců si v Haifě vydělával na živobytí jako pikolík v hotelu. V Haifě se málem oženil, od svatby ho částečně zachránil i vstup do formující se československé vojenské jednotky na Blízkém východě.

Do armády se přihlásil na jaře 1942 v Haifě. Uvedl své pravé datum narození (tehdy mu nebylo ani sedmnáct let) a odvodní komise ho pro nízký věk odmítla. Někdo mu poradil, že v Jeruzalémě je další odvodní komise, a jelikož neměl žádné dokumenty, bylo jednoduché před jeruzalémskou komisí uvést vyšší věk. Ve výcvikovém táboře to chtěl uvést na pravou míru.

„Hlas se ráno k raportu ke Klapálkovi. Já jsem ráno v Beit Shanu hlásil: ‚Pane podplukovník, já jsem, poslušně hlásím, lhal!‘ – ‚Co jsi lhal?‘ – ‚Já jsem, prosím, řekl, že mi je 21 let, a mně je 17 let.‘ – ‚Proč si to udělal?‘ – ‚Protože jsem chtěl sloužit v armádě.‘ On se tak uchechtl a říká mi: ‚Voják nelže, ale ty jsi lhal, když jsi byl posraný civilista, tak běž do kanceláře a ať to spraví.‘ A tím to skončilo. Od té doby, co mne viděl, tak mi říkal, „baby“ (bejby). Já ho měl moc rád, on byl skvělej člověk, ale on se potom úplně změnil. Šli k němu potom kluci v Praze a on říkal: ‚Pánové, já vás vůbec neznám.‘“  

Eliahu Brodavka říká, že se v československé jednotce hodně zpívalo. Zpívali se různé písničky, také sokolská Pod sokolským praporem. Někteří vojáci přidávali také antisemitské sloky.

„A kdo se odrodí, čepelí ho probodni. A nakonec zpívali: To je ten žid, to je ten žid, co okrádá český lid, židi ven, židi ven, Palestina jejich zem.“ Pan Brodavka tvrdí, že mu to osobně nějak zvlášť nevadilo, tvrdí také, že antisemitismus v československé jednotce byl větší než v předválečném Československu, kde se židům vytýkalo především jejich „němectví“, tj. že pro ně často byla přitažlivější větší německá kultura a její jazykové prostředí než to české.

Ještě před nasazením v Tobruku složil řidičské zkoušky a od té byl doby po většinu svého života řidičem. Také do Tobruku byl původně poslán jako řidič, sloužil nakonec také jako obsluha protiletadlových kanónů Bofors. Poté odjel s ostatními do Británie a na konci války sloužil u motorizované jednotky u Dunkerque.  

Komplikovaný vztah s otcem

Erich Brodavka utíkal do Palestiny se svojí matkou, jeho starší dcera odešla do Palestiny již před válkou. Jeho otec se zachránil útěkem do Polska, a pak do Sovětského svazu, kde se přidal ke Svobodově armádě.

Se svým otcem, kterého dlouho za války považoval za mrtvého, se po válce setkal poprvé den po vojenské přehlídce v Praze. Erich Brodavka byl vyznamenán válečným křížem u Dunkerque, ale v západní armádě se nepovyšovalo na vyšší hodnosti tak jako ve východní, poněvadž byl přebytek důstojníků a poddůstojníků. Na první poválečné setkání s otcem si vzal sváteční uniformu a proviant ze skladu západní armády. Setkání s otcem ale neproběhlo tak, jak si představoval.

„Vzal jsem cigarety, čokolády a naplnil jsem tím lodní pytel. Vzal jsem vše co oni [východní vojáci] neměli a čeho my [západní vojáci] jsme měli dostatek. Přišel jsem, na zemi tam seděli důstojníci, většinou Ostraváci, generace mého otce, některé z nich jsem přes tátu již znal. Seděli v kruhu a kouřili machorku, hrozně to smrdělo, až hrůza. Vysypal jsem ten pytel mezi ně. Oni se na to vrhli, zapálili si, vzali si čokoládu a koukají na mě. Jeden říká, podívej se na něj: ‚Jak z výkladní skříně…‘ Já tam stojím a oni se smějí. Táta se smál s nimi.

‚Víš, tu první medaili dostal omylem a ty další dostal, že měl tu první.‘ A jiné vtipy dělali a já mlčel. Táta vstal a říká: ‚Jsi desátník, kdyby jsi byl u nás, buď bys byl důstojníkem, nebo by jsi byl už mrtvý.‘ Řekl jsem: ‚Promiň, že žiju.‘ Udělal jsem čelem vzad a šel jsem.“

Otec za ním vyběhl a vysvětloval, že to tak nemyslel. Usmířili se, ale jejich vztah tím zůstal nadosmrti poznamenán.

Odjezd do Izraele

Na konci roku 1945 demobilizoval, oženil se v katolickém kostele v Nepomuku se svou milou Jiřinou a našel si místo u ČSAD na Karlovarsku. V létě roku 1948 ho navštívili izraelští agenti.

„Jednoho dne, jezdil jsem zrovna v Karlových Varech, nastoupili do autobusu dva lidé. Okamžitě jsem nějak tušil, že přišli za mnou. Já jsem věděl, že je tady [v Izraeli] válka, ale mně na tom moc nezáleželo. Já jsem se cítil jako Čech a chtěl jsem tady žít. Co udělají se zahraničními vojáky, to jsem ještě netušil. Přišli ke mně a řekli mi lámanou češtinou/slovenštinou, že se mnou chtějí mluvit. Já už jsem věděl, kdo jsou. Řekl jsem jim, kde bydlím a kdy mi končí směna: ‚Přijďte a já budu doma.‘

Když jsem přišel, již seděli v kuchyni s manželkou a řekli mi: ‚Víte, že je v Izraeli válka?‘ – ‚Vím.‘ – ‚A to tě nezajímá.‘ – ‚Ne.‘ – ‚A za peníze bys tam šel?‘ – ‚Přijde na kolik.‘ – ‚Kolik tady vyděláváš?‘ – ­‚3000 korun.‘ – ‚Devět tisíc tobě a ještě jednou pro manželku.‘ Ještě jsem chtěl, aby to bylo se souhlasem českých úřadů, československé armády.

Československá armáda tak pana Brodavku poslala do Izraele jako instruktora na těžké kulomety. Všechno prý nechal doma, i svoji milovanou motorku, s tím, že se ještě vrátí. Chtěl mamince, která zůstala v Izraeli, ukázat svoji manželku a dceru Haničku. Normálně se cesta rodině nepovolovala, dosáhl výjimky, úřady prý věřily, že se vrátí zpátky.

„Šel jsem odevzdat nářadí. Skladník mi říká: ‚Erichu nech si to u sebe, ty se hned vrátíš.‘ Nic jsme neměli, všechno jsem nechal v Karlových Varech. Byl jsem v uniformě a v jedné ruce jsem měl nočník a v druhé flašku na mléko pro dceru.

Původně nechtěl v Izraeli zůstat, odjížděl tam s tím, že se po skončení výcviku vrátí. Při příjezdu do Izraele se však od československé vojenské skupiny oddělil a jel navštívit svoji matku a sestru. Když zjišťoval podmínky návratu, zjistil na československém konzulátu, že o jeho návrat již nebyl zájem. Československý pas ani neměl, protože přicestoval na hromadný pas československého vojenského kontingentu.

Nechtěl zůstat v Izraeli, nechal se však přemluvit, aby se usadil. V kibucu Chotrim u Haify byla tehdy velká skupina československých Židů. Vydrželi tam však jen tři roky. „Moje žena nechtěla žít v kibucu, to se jí nelíbilo. Když vzala mouku a vajíčko, aby mi upekla koláče, druhý den o tom mluvil celý kibuc.“ V polovině padesátých let se usadil v Moshaf Arbel nad Genezaretským jezerem nedaleko města Tiberias.

Erich Brodavka nikdy sice nebyl členem KSČ, ale jak sám potvrzuje, zastával levicové názory a uvažoval o tom, že do komunistické strany vstoupí. Jako západní voják měl přesto v poválečných západních Čechách potíže. Později o něj naopak pro někdejší sympatie s komunismem neprojevila zájem izraelská armáda. Krátce sloužil během roku 1949 při stavbě zátaras mezi Betlémem a Jeruzalémem, na další cvičení ale nebyl povoláván. Za Suezské krize, za šestidenní a za jomkippurské války nebyl povoláván, vždy se však účastnil jako dobrovolník a jezdil s nákladními auty v zásobovacích jednotkách. „Jezdil jsem po Golanských výšinách a vozil jsem zabrané syrské zbraně do vojenských skladišť.“ Až někdy v šedesátých letech mu kamarád, který pracoval ve štábu Ben Guriona, prozradil, že v jeho materiálech je poznámka – „podezřelý – východní Evropa“.

Do Československa se dostal opět až na konci osmdesátých let, a to prý po osobní intervenci dolnosaského ministerského předsedy (ministr-prezident), se kterým se seznámil při své návštěvě Hannoveru. Předchozí žádosti o vízum byly z československé strany zamítnuty. Teprve v osmdesátých letech se jeho manželka mohla znovu vidět s rodinou. V Německu dostal i pamětní medaili za rozvíjení německo-izraelských vztahů. Účastnil se i debat o holokaustu s německou školní mládeží.