The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Brouk (* 1938)

• narodil se 22. března 1938 v Jaroměři

• otec působil v sokolské odbojové skupině a tajně fotil dění v Jaroměři za protektorátu

• pamětník byl členem Sokola a divadelního spolku Vrchlický

• vyučil se elektrikářem v Semilech

• vedl Boučkovo loutkové divadlo

• pracoval jako spojař v telekomunikačním podniku

• v roce 1969 na náměstí slavil vítězství československých hokejistů

• od roku 1972 jezdil jako průvodce pro Čedok

• obdržel bronzovou medaili od České obce sokolské

• v roce 2023 žil v Jaroměři

Tatínek Františka Brouka pracoval jako promítač a správce sokolovny v Jaroměři, kde se svou rodinou i bydlel. Kromě kina a divadla se v budově nacházela také restaurace a turistická ubytovna. Nápis Sokol na průčelí museli během druhé světové války zakrýt, protože Němci Českou obec sokolskou v roce 1941 úředně rozpustili. Místo původního názvu na budově stálo „Kino Viktoria“. Když v hlavním městě začalo v květnu 1945 Pražské povstání, rozhodl se pamětníkův tatínek s divadelními techniky jednat. „Vzali žebříky a sundávali bednění, kterým byl nápis Sokol zakrytý,“ vyprávěl František Brouk.

Nedaleká chlapecká škola ale sloužila jako německé kasárny, ze kterých na ně bylo krásně vidět. Netrvalo dlouho a maminka křičela, že jdou Němci. Chlapi se rozprchli, tatínek seběhl dolů, popadl krabici s filmy a předstíral, že se připravuje na promítání. „Němec mířil do okna na mamku, bydleli jsme v přízemí, a že táta musí jít s nimi,“ vzpomíná pamětník. Maminka ale mluvila plynně německy a podařilo se jí německého vojáka přesvědčit, že její manžel nic neprovedl, že pracuje. „Já jsem prý běžel, že mi chtějí zabít maminku,“ líčí svůj děsivý zážitek.

V únoru 1945 projížděly Jaroměří kolony „národních hostů“, Němců prchajících z východního Pruska a Slezska před postupující Rudou armádou. V sokolovně dostali najíst a mohli přespat na slamnících v divadelním sále. V parku před sokolovnou stáli jejich koně s naloženými povozy. Františku Broukovi bylo tehdy šest let a s německými dětmi si hrál. „Ptal jsem se jich, jak se co řekne německy, a oni zase, jak se co řekne česky. Neměli jsme z toho rozum,“ vzpomíná.  

Jelo se za tatínkem do bunkru

František Brouk se narodil 22. března 1938 v Jaroměři. Tatínek František Brouk, člen Sokola, pracoval jako řemenář v přádelně Josefa Ettricha v Jaroměři a potom se stal správcem jaroměřské sokolovny s divadlem. Maminka Anna pocházela z Vrchlabí a byla v domácnosti. Měl starší sestru Jiřinu a mladšího bratra Zdenka. Dědeček z tatínkovy strany František Brouk narukoval během první světové války a padl na Piavě.

Na podzim roku 1938 se tatínek jako pohraničník účastnil mobilizace a odešel bránit opevnění nad Vrchlabím. „Mamka tam se mnou a se sestrou jela, v září hrozila válka, tak aby na nás měl tatínek nějakou památku, kdyby náhodou...“ vypráví pamětník, kterému v té době bylo jen půl roku a cestu za tatínkem do bunkru zná pouze z vyprávění.

V divadelním sále spali němečtí vojáci

Dětství Františka Brouka bylo spjaté s budovou sokolovny, kterou později přestavěli na divadlo. Od malička cvičil v Sokole, účastnil se sletů a odehrál téměř všechny dětské role v představeních divadelního spolku Vrchlický. Skrze sokolovnu ale také vnímal válečné události. „Byli tam ubytovaní Němci, když jeli do Ruska, spali tam vojáci. Vyklidil se sál a udělala se jim lůžka. Pak se to vyklidilo a normálně se hrálo divadlo,“ vzpomíná. Němečtí vojáci a důstojníci také chodili do restaurace v sokolovně, do kina nebo divadla.

Tatínek se zapojil do sokolské odbojové skupiny a dělal spojku Aloisi Šmahelovi, kterého Němci v roce 1942 popravili. V době heydrichiády se v sokolovně objevil člověk, který sháněl správce turistické noclehárny. „Zavolal jsem tatínka a přitom jsem si všiml, že je ten pán bos. Tatínek se na jméno neptal a nevím, jestli mu obstaral nějaké věci,“ vzpomíná. Pamětníkův tatínek se domníval, že by se mohlo jednat o Jiřího Potůčka, člena výsadku Silver A, který byl na útěku poté, co Němci objevili jeho úkryt v Končinách u Červeného Kostelce.

Cesta Jiřího Potůčka z úkrytu na statku u rodiny Burdychových v Končinách do Trnové u Pardubic, kde ho 2. července 1942 český četník zastřelil, není celá detailně zdokumentovaná. Faktem je, že gestapo ho objevilo 30. června 1942 odpoledne a že utíkal přes Zábrodí. V Řešetově Lhotě dostal od rodiny Stolínových boty, kterým musel uříznout špičku, protože mu byly malé. Pomohli mu také ve Studnici a na statku v Dolsku u Nahořan, odkud pokračoval do Stéblové u Pardubic. Jaroměř se tedy nachází od popsané trasy poněkud stranou. Mohlo se tedy jednat o jiného člověka z odboje, který potřeboval pomoci.

Tatínek tajně fotil i za války

Tatínkovým velkým koníčkem bylo fotografování a jeho zásluhou je rodinný archiv plný unikátních fotografií. Dokumentoval nejen svou rodinu, ale i dění ve městě. V zaznamenávání událostí pokračoval i během protektorátu, kdy na veřejných místech fotil tajně. „Většinou měl fotoaparát pod kabátem, protože fotit se nesmělo. Já jsem mu někdy dělal clonu, abych ho zakryl,“ vypráví František Brouk. Podařilo se mu tak vyfotit odstraňování sochy T. G. Masaryka z jaroměřského parku, členy organizace Hitlerjugend na náměstí vyzdobeném vlajkami s hákovým křížem nebo Němce, kteří zabavovali místním sedlákům koně. V rodinném albu se nachází i fotografie vlaku, ve kterém koncem války pobýval německý polní maršál Ferdinand Schörner, než se přemístil do nedalekých Velichovek. Němci za tyto fotografie zatkli tatínkova kamaráda Jaroslava Bolecha, pak ho ale propustili. Tatínek sám se kvůli fotografování překvapivě do žádných problémů nedostal. Značná část otcových dokumentárních fotografií z doby protektorátu je uložena v doprovodných materiálech.

Když do Jaroměře v květnu 1945 dorazila Rudá armáda, viděl pamětník v parku sovětské vojáky, jejich velbloudy a maringotky. V kroji se pak na náměstí účastnil oslav osvobození. Tatínek fotografoval i americké vojáky v nedalekých Velichovkách, kam 8. května 1945 přijela kolona amerických vozidel, aby polnímu maršálovi Ferdinandu Schörnerovi doručila informaci o kapitulaci německých ozbrojených sil.

Pamětníkův tatínek měl na starosti shromažďování válečných zajatců a nuceně nasazených, které z okolí sváželi do jaroměřské sokolovny. „Nejvíc tam bylo Italů, byli tam Angličané i Francouzi,“ vzpomíná. V sokolovně dostali najíst, čisté oblečení a jednou za dva dny se vypravil transport na dráhu, kterou odjížděli domů. Tatínek si poznamenal, že s prvním transportem odjelo 950 mužů různých národností.

Před Němci zachránil jedinou loutku

Do první třídy pamětník nastoupil v roce 1944. „Chodili jsme na faru a moc jsme se neučili. Paní učitelka nám zadala učení, zahoukaly sirény kvůli náletu a my jsme mazali domů,“ vzpomíná. Obecnou i měšťanskou školu vychodil v Jaroměři. Žil divadlem, vystupoval i ve školních představeních a začal hrát v Boučkově loutkovém divadle, které později také vedl. Za války zažil, jak Němci zabavili všechny loutky v divadle a odváželi je. „Jednu loutku jsem vzal, odnesl domů a strčil jsem si ji pod postel. A ta je dodnes v divadle. Byl to čert,“ říká František Brouk.

Pamětník chtěl studovat loutkářskou školu, tatínek ale rozhodl, že musí nejdřív do učení. V Semilech se tedy vyučil elektrikářem. Během školy se stal členem atletického oddílu, za který běhal. Vedl také školní pěvecký sbor. Výuční list obdržel v roce 1953. Rodiče doma politiku ani politické procesy v padesátých letech neprobírali. Vybavuje si ale, jak se ve škole měnily informace v učebnicích: „Nejdřív Slánského vychvalovali, a pak jsme to museli začernit nebo i vystřihnout, že je to zrádce.“

Po vyučení začal pracovat v podniku v Hradci Králové, kde stavěl trafostanice. Loutkářskou školu v Příbrami absolvoval až později při zaměstnání.

V roce 1957 ho čekal odvod do povinné vojenské služby, kterou strávil jako radiomechanik pro stíhačky na letišti Tři Duby ve Sliači, na Slovensku. Ani tam se nezapřely jeho umělecké sklony, měl na starosti promítání filmů a knihovnu, hrál v cimbálovce a později i divadlo, kdy s vojáky připravili představení k výročí Slovenského národního povstání. „Odehráli jsme asi deset představení, jezdili jsme s tím po okolních vesnicích. Jednou ho viděl i generál Ludvík Svoboda,“ dodává pamětník.

Z Vídně si vezli tvrdý chleba

Po vojně pracoval dva roky na sekretariátu SSM v Jaroměři, kde měl na starosti školní mládež. Po neshodě s vedoucím pracovníkem ho však vyhodili a on odešel pracovat jako údržbář do podniku Lina. V polovině šedesátých let pak nastoupil ke spojařům do telekomunikačního podniku a instaloval telefonní kabely. V roce 1963 se oženil a s manželkou Miloslavou se jim narodil syn Pavel a dcera Radka. Ve volném čase stále hrál v jaroměřském divadelním souboru a režíroval pohádky.

Na jaře 1968 přijeli na prohlídku jaroměřského divadla vídeňští sokolové a pozvali celý divadelní soubor na třídenní zájezd do Vídně. „Spali jsme v sokolovně na lehátkách, sami jsme si tam vařili,“ vzpomíná pamětník. Domů si všichni vezli šusťákovou soupravu, která byla tehdy v módě. Kamarád z techniky v divadle, který měl doma králíky, si vezl kufr plný zbylého tvrdého chleba ze snídaní. Postavil ho v uličce v autobusu. Na hranicích kufr zaujal celníky, kteří ho otevřeli a pobaveně volali na kolegy: „Pojďte se podívat, co pašují z Rakouska!“ Do Vídně měli jet znovu na podzim, všechno ale změnila srpnová okupace Československa.

Rusové na nás vystrkovali zadky

Vojska armád Varšavské smlouvy vtrhla na československé území 21. srpna 1968. František Brouk měl v noci puštěný rozhlas. První zprávy si vysvětlil mylně: „Budil jsem manželku, že Rusáci letěli na měsíc, protože se o tom tenkrát mluvilo.“ Brzy ale pochopil, že skutečnost je naprosto jiná. Ráno šel do práce, kde s kolegy čekali, co se bude dít, nikdo nic nevěděl. Manželčina maminka, která žila s nimi v jednom domě, se vypravila na nákup. „Motala se mezi tanky na hlavní silnici, měli jsme z toho hrůzu,“ vzpomíná. V Jaroměři se usadila polská posádka, které jako spojaři zaváděli telefonní přípojku.

Sovětská armáda posléze obsadila a převzala vojenskou nemocnici v Josefově. Pamětník si vybavuje, jak ho jednou poslali spravovat telefon na velitelství a sovětský velitel ho chtěl hostit skleničkou vodky, přestože přijel autem. V divadle se tehdy také konala představení pro české a sovětské vojáky na znamení jejich přátelství.

Když v roce 1969 porazili českoslovenští hokejisté na mistrovství světa ve Švédsku sovětské družstvo, sešli se spontánně lidé na náměstí v Jaroměři a slavili. Šli průvodem kolem místa, kde stávala socha T. G. Masaryka, a zpívali jeho oblíbenou píseň Ach, synku, synku. Pokračovali směrem k Josefovu, kde sovětští vojáci začali střílet do vzduchu. Před josefovskou nemocnicí lidé jásali a skandovali. „Z oken nemocnice na nás Rusové vystrkovali zadky,“ popisuje František Brouk. Cestou zpátky někteří začali s motykami bourat mohylu Na Špici, ke které se chodily klást věnce.

Václav Havel dostal na uvítanou loutku

Pamětník rád cestoval a pro své spolupracovníky často organizoval výlety a zájezdy. V roce 1972 ho oslovila cestovní kancelář Čedok, a tak začal při zaměstnání ještě působit jako průvodce. Pokračoval v tom i po sametové revoluci, jen už mohl jezdit i mimo země socialistického bloku.

Revolučního dění v listopadu 1989 se aktivně účastnil hlavně jeho syn Pavel, který ve studiu Věšák s kamarády promítal záběry ze zásahu policie proti studentům na Národní třídě v Praze. V lednu 1990 pamětník na jaroměřském náměstí vítal nově zvoleného prezidenta Václava Havla. „Šli jsme mu gratulovat a syn mu nesl loutku,“ vzpomíná.

Po změně režimu se František Brouk dál věnoval činnosti v Sokole, od České obce sokolské obdržel bronzovou medaili. Pokračoval i v souboru Vrchlický a jako loutkář se stal nositelem zlatého odznaku Josefa Skupy. V roce 2023 žil v Jaroměři.