The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radoslava Brovjáková (* 1926)

• narozena 19. října 1926 na Drozdovské Pile

• za války se rodina zapojila do odboje na samotě Žilkuv mlýn u Velké nad Veličkou

• ukrývali velitele paravýsadku Carbon Františka Bogataje

• pamětnice spojkou mezi odbojovým hnutím a Františkem Bogatajem

• z domu vysílačkou Jarmila I navázali spojení s Londýnem

• v roce 1950 otec Jaroslav Knápek navázal spolupráci s agentem CIC Václavem Vokáčem

• v březnu 1951 otec zatčen a následně odsouzen na deset let vězení

• manžel Jan Brovják vyhozen ze Sboru národní bezpečnosti

• v červenci 1952 otec z vězení utekl

• sedm let a deset měsíců se ukrýval

• v domě na Drozdovské Pile vybudován důmyslný úkryt

• v květnu 1960 se otec přihlásil na úřady

• otec do amnestie v květnu 1962 ve vězení

V sedmnácti letech se Radoslava Brovjáková, dívčím příjmením Knápková, zapojila do odboje. Jako spojka předávala zprávy Josefu Vítkovi do Uherského Ostrohu. Její rodiče totiž v domě na samotě u Velké nad Veličkou ukrývali velitele paravýsadku Carbon kpt. Františka Bogataje, který vysílačkou Jarmila I navázal spojení s Londýnem. I díky členům rodiny Knápkových se v kraji podařilo zorganizovat rozsáhlé odbojové hnutí a několik výsadků zbraní. Jenže po roce 1948 lidi zapojené do západního odboje komunistický režim pronásledoval. František Bogataj uprchl do zahraničí, kde se stal jedním ze zakládajících členů zahraničního protikomunistického odboje. Přes agenta CIC Václava Vokáče požádal otce pamětnice Jaroslava Knápka o spolupráci. Ten souhlasil, ale 27. března 1951 ho zatkla StB a v září 1951 ho soud poslal na deset let do vězení. Z vězení se mu podařilo uprchnout a následujících sedm let a deset měsíců se ukrýval. Většinu času strávil podporován rodinou v malém důmyslném úkrytu ve svém domě na Drozdovské Pile. Nikdo ze sousedů o něm nevěděl a ani po několika zátazích a domovních prohlídkách ho StB neobjevila. Úřadům se přihlásil až v květnu 1960 ve svých dvaašedesáti letech.

Uprchli před nacismem

Radoslava Brovjáková se narodila 19. října 1926 jako druhé ze čtyř dětí rodičům Jaroslavu a Ludmile Knápkovým na Drozdovské Pile. Dětství prožila v této malé osadě, kterou v údolí řeky Březné ze všech stran obklopují lesy. Rodiče tam vlastnili malý dům, v jehož přízemí se nacházela dílna na výrobu dřívek na kartáče. I když zaměstnávali osm dělníků, rozhodně si nežili nad poměry. Otec totiž začínal na zelené louce a kvůli stavbě domu, vybudování splavu, náhonu a instalace turbíny na výrobu elektřiny se s manželkou značně zadlužili. V dílně se proto často pracovalo od rána do večera a do práce se musely zapojit také děti. „Pamatuji si, že jsem kolikrát reptala, že si nemůžu hrát s ostatními a pořád musím pomáhat,“ vzpomíná Radoslava Brovjáková.

Rodiče se ale postupně z dluhů dostali a začalo se jim dařit. Politická situace v Evropě jim však nepřála. Na konci září 1938 totiž zástupci čtyř evropských velmocí podepsali mnichovskou dohodu o odstoupení pohraničních území Čech a Moravy Německu. Spadala do něj i Drozdovská Pila, ačkoli v osadě i většině okolních obcí žilo pouze české obyvatelstvo. Radoslava Brovjáková vzpomíná, že rodiče patřili mezi velké vlastence a celou situaci těžce nesli. Ještě k tomu se jedna ze sousedských rodin okamžitě přidala k Němcům a chodila otce provokovat. Pamětnice tehdy navštěvovala Masarykovu obecnou a měšťanskou školu s českým jazykem vyučovacím v Šilperku (dnes Štíty, německy Schildberg). Už 9. října 1938 ale německá správa školu zrušila a Radoslava Brovjáková musela do školy německé. „Ve třídě jsme si nerozuměli. Jak jsem byla předtím výborná žačka, tak jsem dostávala šestky,“ vzpomíná.

Vzhledem ke všem těmto okolnostem se rodiče rozhodli odejít z pohraničí. Díky známostem našli uvolněný vyhořelý Žilkuv mlýn na samotě u Velké nad Veličkou. Rodina se stěhovala 15. března 1939, právě když německá vojska obsazovala území Čech a Moravy, na němž byl následně zřízen protektorát.

V domě měli vysílačku, s níž navázali spojení s Londýnem

Rodina nejprve kompletně zrekonstruovala vyhořelý Žilkuv mlýn a také postavila dílnu, kde obnovili výrobu dřívek na kartáče. Už v roce 1940 se rodiče zapojili do odboje. Ubytovávali a živili mladé muže přicházející z jejich rodného kraje, kteří se rozhodli bojovat proti nacistickému režimu v zahraničních armádách. Převaděči je následně dostali přes blízké hranice na Slovensko, odkud pak různými směry pokračovali dál. Knápkovi v domě také několik měsíců ukrývali odbojáře Jana Kováře. Hledalo ho gestapo a v roce 1944 překročil hranice a přidal se do bojů během Slovenského národního povstání. Nějaký čas také v domě schovávali zbraně určené pro odboj.

Mezi nedalekými Ratíškovicemi a Vacenovicemi na Hodonínsku v noci z 12. na 13. dubna 1944 přistáli muži paradesantního výsadku z Anglie s krycím názvem Carbon. Jejich úkolem bylo vytvořit domácí odbojové skupiny, které si měly leteckými dodávkami ze zahraničí zajistit zbraně a použít je v boji proti německým vojákům a kraj osvobodit ještě před příchodem fronty. Údajně v dubnu přivedl Antonín Sečkář z vedlejší Louky ke Knápkovým velitele paravýsadku Františka Bogataje, kterého pak rodina ukryla v podkrovní místnosti. Pro případ nebezpečí otec v domě vybudoval několik únikových cest. Rodina tím velmi riskovala, protože gestapo po členech výsadku usilovně pátralo, a dva ze čtyř parašutistů, František Kobzík a Josef Vanc, se v obklíčení zastřelili.

Nejen že si František Bogataj zřídil u Knápkových velitelské stanoviště, ale nakonec se z domu podařilo zajistit i spojení s Londýnem. Vysílačka sice byla během výsadku zničena, ale novou sestavili odbojáři a zaměstnanci firmy Avia v Kunovicích a Jaroslav Kuchař a první láska pamětnice František Jagoš. „Už jsme se měli brát, ale nakonec jsme se rozešli,“ dodává Radoslava Brovjáková.

Otec pak vysílačku dopravil na Žilkuv mlýn. V lednu 1945 se Jaroslavu Kuchařovi, který se také ukrýval u Knápkových, podařilo poprvé navázat spojení s Londýnem a v následujících měsících odeslat a přijmout desítky depeší. Jenže Němci vysílání zaměřovali a několikrát prý ve svém voze projeli také kolem Knápkových. Otec proto poblíž transmise vytvořil velmi dobře maskovaný úkryt pro vysílačku. Víko krytu vyrobil z dubových futer, která omítl a nahrubo nastříkal cementem, aby vypadalo stejně jako okolní zeď. „Táta byl tak šikovný, že by to nikdo nepoznal, a ještě jsme to popepřili, kdyby přišli se psy. Vždycky jsem po odvysílání s ním v noci vysílačku nosila do sklepa.“

Hlavní stanoviště měl ale František Bogataj v Uherském Ostrohu. Spojení udržoval přes školního inspektora Josefa Vítka, jemuž tehdy sedmnáctiletá pamětnice a její mladší sestra Ludmila pravidelně od Františka Bogataje nosily tajné zprávy a instrukce. Když začaly být tyto cesty nebezpečné, používaly tzv. mrtvou schránku u polní kapličky mezi Blatnicí a Uherským Ostrohem. „Tehdy tam byla lavička a pod drnem schránka. Sedla jsem si a rozhlížela se a teprve pak jsem to tam dala,“ vzpomíná Radoslava Brovjáková a dodává, že si vůbec neuvědomovala, jaké nebezpečí jí v případě prozrazení hrozí. „Nikdy jsem neměla strach. Asi to bylo dáno mládím.“ Během těchto výprav přitom nasazovala život. Svědčí o tom i případ další spojky, učitele Straky, který se po zatčení gestapem raději otrávil, aby během krutých výslechů neprozradil své spolupracovníky.

Do odboje se zapojila i nejstarší sestra Jaroslava se svým manželem Janem Kočím. I díky Knápkovým se do odbojové skupiny kolem Františka Bogataje a dalšího přeživšího člena výsadku Carbon Jaroslava Šperla nakonec zapojily stovky lidí z jedenadvaceti měst a obcí. V kraji provedla skupina celkem čtyřiačtyřicet sabotážních akcí a zorganizovala několik výsadků zbraní. Jednoho z nich se osobně účastnil i Jaroslav Knápek. Letadlo ale místo určení přeletělo a zbraně shodilo na jiném místě.

Vysílačky byly v kraji dvě, Jarmila I a Jarmila II. Tu druhou Němci vypátrali a zničili. Vysílačku u Knápkových se jim však nalézt nepodařilo, přestože prý dvakrát dům navštívili. Jestli šlo ale o gestapo, četníky, nebo německé vojáky, dnes již Radoslava Brovjáková neví. Vzpomíná však, že během jedné kontroly v domě Němci narazili na Františka Bogataje a Jaroslava Kuchaře. Knápkovi je vydávali za manžele Radoslavy a její sestry Ludmily. „Bylo štěstí, že už nebyl čas to ověřovat, protože se blížila fronta,“ dodává pamětnice.

Boje na konci války se nevyhnuly ani Žilkovu mlýnu. Němci si svá obranná postavení před postupujícím rumunským vojskem vybudovali přímo u domu rodiny pamětnice. Fronta se tam na několik dní zastavila a nad domem neustále létaly granáty. Rodina se sousední rodinou Slovákových tyto dny prožívala ve sklepě. „Šli jsme se vyvětrat, sedli jsme si na mez a říkali si, jak je krásně. Odešli jsme na svačinu a krátce poté bomba zasáhla náš dům. Sbírali jsme pak střepiny v místech, kde jsme seděli. Kdybysme tam zůstali, tak nás to zabilo,“ vzpomíná Radoslava Brovjáková a dodává, že osvobozující rumunští vojáci v domě rabovali a sebrali jim některé věci.

Zavírali jeho kamarády, a tak se rozhodl jednat

Po válce se Knápkovi vrátili na Drozdovskou Pilu, kde obnovili výrobu dřívek na kartáče. V roce 1947 se pamětnice provdala za Jana Brovjáka, příslušníka Sboru národní bezpečnosti a člena komunistické strany. Otec jakožto člen národních socialistů sice neměl komunisty v lásce, ale sňatku požehnal. „Táta říkal: ,V pořádku, je to slušný člověk a komunistická strana potřebuje slušné lidi, aby nedělala ta svinstva,‘“ dodává pamětnice.

S manželem se Radoslava Brovjáková přestěhovala do Frýdku. Neměla tak nejmenší tušení, že otce na Drozdovské Pile v prosinci 1950 navštívil agent CIC Václav Vokáč. V únoru 1948 totiž moc ve státě převzala do svých rukou komunistická strana, která začala lidi zapojené během války do západního odboje zatýkat. František Bogataj proto z Československa utekl a následně se v Mnichově stal jedním ze zakládajících členů nově vznikajícího protikomunistického zahraničního odboje. Jeho zpravodajská skupina ve spolupráci s americkou tajnou službou CIC vyslala několik kurýrů do Československa. Jedním z nich byl právě Václav Vokáč, který s otcem navázal spolupráci, a společně pak vytvořili dvě tajné schránky, do nichž Jaroslav Knápek a jeho syn Bronislav dodávali tajné zašifrované zprávy. Jenže už 27. března 1951 u Knápkových zaklepalo několik mužů vydávajících se za představitele kartáčnického družstva. Ve skutečnosti šlo o příslušníky StB. Ten den zrovna Radoslava Brovjáková s manželem a dvěma syny přijela rodiče na Drozdovskou Pilu navštívit. „Táta pochopil, že je zle, a ptal se, jestli se ještě může umýt. Šel k náhonu na turbínu, že se umyje, a přes louku a přes řeku utekl do lesa. Jenže oni to měli obklíčený, a tak ho v lese chytli. Samozřejmě, že ho ztloukli, protože měl otočený ušní bubínek,“ vzpomíná Radoslava Brovjáková a dodává, že StB na místě ověřovala totožnost všech přítomných, a když zjistili, že manžel je příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, řekli, že si ho ještě prověří. Nedlouho poté musel Jan Brovják u SNB skončit a sám pak také vystoupil z KSČ.

Otce převezli do věznice v Brně, kde ho čekal soud. Radoslava Brovjáková vzpomíná, že ho tam s maminkou navštívily. „Vypadal hrozně. Viděla jsem ho jen přes mříže a nemohl promluvit. Jen se nás přes mříže plačtivě zeptal, jestli se pomstili i nám. Měla jsem z toho pak velké deprese. Pro mě to byl vzor a věděla jsem, co všechno udělal dobrého, a oni ho takhle zbídačili.“ Dne 3. září 1951 soud v Brně odsoudil Jaroslava Knápka za vyzvědačství a nedovolené ozbrojování k deseti letům vězení a propadnutí veškerého majetku. Kromě spolupráce se západní rozvědkou ho obvinili také z ukrývání zbraní. Šlo o pásové vozidlo, které v kraji zůstalo po německé armádě a Jaroslavu Knápkovi ho oficiálně přidělilo MNV Zábřeh. Stejným způsobem získal velké dřevěné bedny, v nichž pak objevil několik nábojů a StB je v domě našla.

Sedm let a deset měsíců na útěku

V létě roku 1952 vězně Jaroslava Knápka poslali na zemědělské práce na Šumpersko. Na poli využil nepozornosti strážných a 5. července 1952 uprchl. Rozjelo se rozsáhlé pátrání, ale tehdy čtyřiapadesátiletého Jaroslava Knápka nenašli. Jeho dcera neví, kde přesně se zpočátku ukrýval, ale na jaře roku 1953 se v noci objevil na Drozdovské Pile. Doma si vyzvedl polní lopatu, krumpáč a pilu a v mlází v tatenickém lese si vybudoval bunkr, v němž zůstal až do zimy. „Neměl tam co dělat, a tak ležel a sledoval, jak mu před očima roste hříbek. Maminka mu tam v noci nosila jídlo. Samozřejmě, že ji na každém kroku kontrolovali, ale vždycky to nějak udělala.“

Tehdy už pamětnice s manželem a dvěma syny zase bydlela v rodném domě na Drozdovské Pile. Manžel totiž přišel nejen o práci, ale také o služební byt, a tak rodině nezbývalo nic jiného než se uchýlit do podkrovní místnosti v domě Jaroslava a Ludmily Knápkových. Radoslava Brovjáková se tak stala svědkem, jak se otec na zimu přemístil do úkrytu v rodinné dílně. V metrovém prostoru mezi kotlem a zdí vytvořili šikmou dřevěnou konstrukci a z boku ji zakryli velkými bednami, v nichž vytvořili vstup do úkrytu. Všechno velmi pečlivě promysleli a do beden naházeli harampádí a šikmou dřevěnou konstrukci zaskládali dřevem na topení. Do domu chodily různé kontroly a proběhlo v něm několik domovních prohlídek, StB ale nikdy nic nenašla. O přítomnosti Jaroslava Knápka nikdo ze sousedů nevěděl a ani část rodiny o tom neměla tušení. Dokonce ani synové pamětnice nevěděli, že se jejich děda ukrývá v domě. „Jako malí jsme jednou vtrhli do dílny a tam byl takový vousatý pán. Babička nám hned řekla, že je to hajný. Takže my jsme to nevěděli a dozvěděli jsme se to, až se dědeček přihlásil. Mysleli jsme si, že utekl nebo že už nežije,“ dodává syn pamětnice Radomil Brovják.

Na Drozdovské Pile se také často objevovali podivní muži. Například rybáři nahazující udice mimo lovnou sezonu. Také jim někdo otrávil psa, který svým štěkotem prozrazoval přítomnost estébáků. Jeden ze sousedů se stal náčelníkem Lidových milicí a i ten Knápkovy často a bez ohlášení navštěvoval.

Po návratu bratra pamětnice Bronislava Knápka z povinné vojenské služby, kterou jako politicky nespolehlivý branec vykonal u Technického praporu, začali společně v roce 1957 v rodinné dílně opět vyrábět kartáčnické výrobky, tentokrát již ne jako soukromníci, ale pro Dřevotvar Šumperk. Otec tehdy opustil skrýš za kamny, protože v dílně se muselo topit. Po nocích proto vykopali nový, jen metr vysoký úkryt pod dílnou u soustruhu. Radoslava Brovjáková vypráví, že otec svůj několikaletý pobyt v úkrytu snášel velmi dobře. Měl v něm zavedenou elektřinu, často četl a byl se svou milovanou rodinou. Samozřejmě netrávil všechen čas jen v něm, a po nocích dokonce občas pracoval i v dílně. Dům Knápkových stál totiž stranou od okolních stavení a okna dílny byla natřená vodním sklem, aby nikdo nemohl sledovat pohyb v dílně dalekohledem. „Dnes by byli všichni u psychiatra. Asi měl pevné nervy a věřil, že bude líp,“ dodává jeho dcera.

Někdy v roce 1959 se pamětnice s manželem a dětmi přestěhovala do Štítů. O rok později, 9. května 1960, byla vyhlášena amnestie. Otec se domníval, že mu trest zruší, a tak se ve svých dvaašedesáti letech přihlásil na úřady. Trest mu jen snížili na pět let. Dva roky pak strávil ve vězení na Mírově, Ilavě a Leopoldově, než ho v květnu 1962 propustili během další amnestie. Jaroslavu Knápkovi ale nevyměřili žádný důchod, a tak musel ještě několik let pracovat jako lesní dělník. Někdy kolem roku 1970 manželé Knápkovi prodali Jednotě půl domu na Drozdovské Pile (druhou půlku zkonfiskoval stát) a přestěhovali se za synem Bronislavem a jeho ženou na Žilkuv mlýn ve Velké nad Veličkou.

Se špatným kádrovým posudkem

Radoslava Brovjáková měla kvůli otcově statečnému postoji špatný kádrový posudek a ve Štítech dlouho nemohla najít zaměstnání. Několik let pracovala jako uklízečka a krátce také jako knihovnice. Když to ale zjistil jeden z nadřízených, z knihovny ji propustili. Až po letech získala místo kuchařky v dětském domově ve Štítech. Pád komunismu již prožila ve Vratimově, kam se s manželem přestěhovali. Dožili se ho i oba rodiče, kteří se odmítli přihlásit o zkonfiskovaný majetek s odůvodněním, že znovu svobodná republika v počátečních letech potřebuje peníze.

Jejich dům na Drozdovské Pile dnes vlastní sympatičtí holandští manželé Merijke a Bart van Riemsdijkovi a slouží jako kemp. Ti však netuší, jak vzácní lidé v něm prožili své životy. Po Knápkových zůstala v domě také bedna s dokumenty, v níž se nachází velká vzácnost – několik šifrovaných zpráv, které ve svých sedmnácti letech Radoslava Brovjáková s nasazením vlastního života nosila od Františka Bogataje.

MIČKA, A., Pěšinkami Horňácka. Český svaz protifašistických bojovníků Hodonín, 1987.

ŠOLC, J., Bylo málo mužů. Praha: Merkur, 1990.