The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Václav Bruna (* 1950)

• narozen 3. června 1950 v Pardubicích

• roku 1968 odmaturoval na střední všeobecně vzdělávací škole v Českém Brodě

• studoval na Vojenském lékařském a vzdělávacím výzkumném ústavu Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové

• v roce 1973 získal titul doktora medicíny, obor zubní lékařství

• v letech 1974–1980 stomatologem tankového pluku ve slovenském Martině

• roku 1976 se oženil s Ludmilou Babinskou

• v roce 1980 odsouzen za pobuřování na šestnáct měsíců nepodmíněně

• vězněn v Ilavě na Slovensku

• v letech 1981–1988 pracoval jako stomatolog v Makytě Púchov

• roku 1988 emigroval přes tehdejší Jugoslávii do Rakouska

• roku 1992 založil soukromou stomatologickou praxi v Dolním Dvořišti

• majitel koně Peruána, trojnásobného vítěze Velké pardubické

• v roce 2020 žil Václav Bruna v hornorakouském Freistadtu

S odstupem třicítky let a se znalostí toho, co následovalo, se komunistický režim 80. let dvacátého století mohl jevit jako sice otravný, ale téměř neškodný systém, o němž muselo být zřejmé, že brzy skončí. Příběhy pamětníků, kteří v této době zažívali ze strany bolševického státu represe či frustraci, jejímž jediným řešením se stala emigrace, dosvědčují, že tak jednoduché to zdaleka nebylo.

Václav Bruna přišel na svět 3. června 1950 v Pardubicích jako třetí potomek Ferdinanda Bruny a Marie, rozené Jirouškové. Nejstarší ze sourozenců Karel zemřel nedlouho po svém narození. Pamětník vyrůstal s o deset let starším bratrem Janem v Českém Brodě. Otec Ferdinand, vystudovaný právník a silně věřící katolík, původně pracoval ve státní správě. V poválečném období vykonával funkci přednosty Okresního národního výboru v Českém Brodě. Z tohoto postu ho v roce 1951 komunisté vyhodili a od té doby se živil jako vrtař v geologickém průzkumu. Pamětníkova matka Marie vyrůstala na rodovém statku v Zámrsku na Pardubicku. Zprvu vedla domácnost, poté co Ferdinanda donutili odejít z úřadu, musela nastoupit na místo dělnice v kovovýrobě.

Číst pravdu mezi řádky

Ferdinand za první republiky sympatizoval s agrárníky. Se svými potomky se Brunovi o politice téměř nebavili, báli se perzekuce. V 50. letech zažili tvrdost bolševického režimu. Po emigraci rodinného přítele Rudolfa Krupičky vylákali estébáci jeho ženu Milušku na hranice, zde ji zatkli a odsoudili ke dvanácti letům vězení. Státní bezpečnost tehdy s provokací kontaktovala i pamětníkova otce, ten naštěstí jednal velmi opatrně a uchránil tak sebe i své blízké před represemi.

Při kubánské krizi roku 1962 navedl otec Václava, aby si porovnal výrok Sovětů v Organizaci spojených národů, kde tvrdili, že jimi budovaná zařízení na Kubě jsou cukrovary, s o tři dny mladší zprávou o odvozu sovětských zařízení z ostrova. Pamětník tehdy pochopil, že v totalitním režimu je třeba číst pravdu mezi řádky.

Po absolvování deváté třídy nastoupil Václav roku 1965 na střední všeobecně vzdělávací školu v Českém Brodě, kde na jaře roku 1968 odmaturoval. V té době režim trochu povolil. Pamětník tak neměl problém s podáním přihlášky na vysokou školu. Přijímací zkoušky skládal na právnické fakultě a vojenské medicíně. V obou případech uspěl. Na radu otce se rozhodl pro zubní lékařství. Na rozdíl od právničiny se šlo tímto oborem uživit kdekoli, tedy i v tehdejším východním Německu, odkud pocházela Václavova tehdejší velká láska. Během prvních dvou let studia na Vojenském lékařském a vzdělávacím výzkumném ústavu Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové prodělal s ostatními posluchači základní vojenskou službu a od třetího ročníku se stali členy armády. Současně studovali stomatologii s civilními studenty tohoto oboru.

Kluci, nedejte se

Na jaře 1968 jezdíval Václav do Slovanského domu a Veletržního paláce v Praze, kde se účastnil přednášek reformních komunistů, například spisovatele Pavla Kohouta. Tehdy věřil, že se komunistická garnitura vymění a politická situace v zemi se zlepší. Když 21. srpna 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy, prodělával Václav dvouměsíční vojenský přijímač v Hradci Králové. Cítil nemalé roztrpčení a většina jeho kolegů, čerstvých vojínů, rovněž. Během cvičení v polygonu v Malešicích jim velení odebralo zbraně a trénovali zahrabávání se vojenskou lopatkou. Při pochodu Malešicemi na ně místní lidé volali: „Kluci, nedejte se!“

Po ukončení přijímače se pamětník odvážil načerno vzdálit z kasáren. Utekl, aby se zúčastnil demonstrace proti okupaci v den výročí vzniku Československa 28. října 1968. Policie tehdy nechala demonstranty protestovat, ale nepustila je k sovětskému velvyslanectví. Zprávě o smrti Jana Palacha v lednu 1969 Václav nejprve nemohl uvěřit. Později si uvědomil, že k podobnému činu by sám nesebral odvahu. Do studentské stávky, jež se po Palachově smrti snažila upozornit na zhoršující se politickou situaci v zemi, se zapojili i studenti vojenského lékařství. Na symbolickém přerušení výuky se podíleli všichni spolužáci bez výjimky, zároveň se v Hradci účastnili protestního průvodu.

Vlna odporu, jež se po smrti Jana Palacha zvedla, pod hrozbou komunisty znovuzavedených represí rychle opadla. „Najednou, každý, aby se staral o sebe. Bylo vidět, že perzekuce se vedla ne už tím způsobem usekávání hlav a dvacetiletých trestů, ale především se vedla formou materiální a kariérní likvidace. Začali se bát lidé, začali se bát redaktoři. A i ti nejrevolučnější redaktoři potom začali ubírat. Mám rodinu, co budu dělat? Komu se chce k lopatě?“ popisuje nástup normalizace.

Prvním Václavovým působištěm po získání diplomu doktora medicíny se roku 1974 stal slovenský Martin. Jako útvarový zubní lékař tankového pluku tu měl na starosti dva tisíce pacientů. Z původně přislíbených českých měst Plzně či Rokycan sešlo kvůli škraloupu v jeho kádrovém posudku. Jak se později dozvěděl, hodnotitelé z vysoké školy mu do složky napsali: „Znevažuje svými poznámkami angažovanou snahu spolužáků.“

Pobuřování

V Martině poznal Václav i svou životní lásku, učitelku zeměpisu a tělocviku Ludmilu Babinskou. Vzali se v roce 1976. Stejně jako na studiích i v novém zaměstnání projevoval otevřeně svůj kritický postoj k socialistickému zřízení. Od několika svých známých získával exilový tisk, například v Římě vycházející Listy. Některá vydání tohoto dvouměsíčníku donesl přečíst svým kolegům do ordinace, mezi nimi i to, jež obsahovalo text Charty 77.

Od roku 1978 se Václav účastnil intenzivního kurzu angličtiny na Vojenské akademii Brně. Při závěrečné stáži v květnu 1980 museli všichni studenti povinně sledovat televizní přenos z volby prezidenta republiky. Čistě formální hlasování pro jediného kandidáta pamětník pro pobavení kolegů satiricky komentoval. Netušil, že kvůli hlášení svého švagra, taktéž vojáka z povolání, je od roku 1975 v hledáčku vojenské kontrarozvědky a v posluchárně s ním sedí její agent.

Krátce po návratu z kurzu zahájily příslušné orgány proti Václavovi řízení pro podezření z hanobení republiky a jejího představitele. Zprvu byl vyšetřován na svobodě. Až při výsleších svědků se tajní policisté dozvěděli o šíření exilového tisku a Charty na pracovišti. V srpnu 1980 uvalil prokurátor na Václava vazbu. Ocitl se v cele s pěti dalšími podezřelými. Během estébáckých výslechů nikdy nezažil fyzický nátlak ani mu násilím nevyhrožovali. Nevyhnul se však psychologickému zastrašování. Příslušníci StB ho vydírali prostřednictvím jeho ženy Ludmily. Tvrdili, že ji znemožní v zaměstnání. Měli detailní informace o tom, jak se Brunovi opakovaně neúspěšně pokoušejí o potomka, a vyhrožovali Václavovi vysokým trestem, jenž by cestu k vytouženému dítěti zhatil.

Tajní policisté se chtěli dozvědět, od koho zakázané tiskoviny získal. Václav si uvědomil, že v případě prozrazení by se v problémech mohla ocitnout řada lidí. Trvale zapíral a své dodavatele neprozradil. Po několikaměsíčním vyšetřování ho obvinili z trestného činu pobuřování. Prvoinstanční soud v Trenčíně ho odsoudil k šestnáctiměsíčnímu nepodmíněnému trestu, vojenské degradaci a vyloučení z armády. Odvolací soud v Trenčíně rozsudek potvrdil.

V lednu 1981 se Václav přesunul z vazební věznice do ilavského kriminálu. Ve sklepích zdejšího kláštera zaklepával víčka termostatů ke škodovkám. V base si krátil čas četbou a hraním šachů, nakrátko zde založil i kroužek angličtiny. S Ludmilou si dopisovali a využívali možnosti občasných návštěv. Při první z nich, ještě ve vazbě, ho manželka nepoznala. Byl nezvykle oholen, nakrátko ostříhán a ze stresu výrazně pohubl. Pamětníkova choť nesla uvěznění svého muže statečně. Estébáci naštěstí nedostáli svým výhružkám a ona mohla nadále vykonávat svou práci. Přátelé a známí se k ní chovali různě. Někteří se stranili, jiní ji podporovali.

Po odpykání dvou třetin trestu požádal Václav o podmínečné propuštění. Soud jeho žádost nejprve zamítl, uspěl až na odvolání. Po příchodu z vězení se snažil najít práci. Lékaře trestaného z politických důvodů však nikdo nechtěl zaměstnat. Díky známostem ho nakonec přijali na místo podnikového zubaře v Makytě Púchov. V té době už byl rozhodnutý, že z totalitní země uteče. Václav sice věřil, že komunisty řízený režim se jednou musí zhroutit, nedovedl ale odhadnout, kdy se tak stane, a do důchodu čekat nechtěl.

Tak bujaré přivítání nečekal

Aby mohl vycestovat, musel nejprve počkat na zamazání trestu. S manželkou se přestěhovali do Púchova, kde je lidé neznali. Jeho spolužačka z gymnázia Hela Drábková, vedoucí Čedoku, mu pomohla sehnat zájezd do Jugoslávie. Počkal, až jeho přímý nadřízený nebude v práci, a povolení k vycestování si nechal podepsat od ředitele, který nevěděl o jeho minulosti. O svých záměrech řekl kromě jednoho přítele pouze bratru Janovi a švagrovi Marianu Babinskému. Všechny tři poprosil o zaslání kopie vysokoškolského diplomu na různé adresy.

Dne 27. června 1988 odlétali Brunovi z ruzyňského letiště. S sebou si sbalili stejně jako na běžnou dovolenou. Do začátku si vezli i dvě drahé mince. Jednu měla Ludmila v peněžence, druhou Václav na přívěsku na krku. Na letišti jim provedli detailní osobní prohlídku. Ludmila na konci zaslechla, jak celník do telefonu hlásí, že u nich nic nenašli. Po odstartování letadla si konečně oddychli. Nevzdali se čtrnáctidenního pobytu u moře, ale vzhledem k nejisté budoucnosti si ho užili jen částečně. Pak cestovali vlakem na sever do slovinské Jesenice.

Věci z kufrů přeložili do batohů zakoupených od taxikáře a přes hory se vydali do Rakouska. Při sestupování z vrcholu narazili na zemědělce obstarávající dobytek a ti je autem zavezli do vesnice Sankt Jakob. Před policejní stanicí, kam se šli přihlásit, probíhala zrovna jakási slavnost a hrála zde muzika. Tak bujaré přivítání si Brunovi nepředstavovali. Václav se díky své němčině s policisty dobře domluvil. Dostali od nich večeři i s pivem a nechali je přespat na stanici. Následující ráno cestoval pamětník s manželkou do utečeneckého tábora v Traiskirchenu u Vídně. Odtud odjeli ještě týž den do penzionu v dolnorakouském Ertlu.

Václav tehdy nevěděl, že by jako stomatolog mohl pracovat i před obdržením azylu, a do jeho udělení se o místo neucházel. Načerno si vydělával krátkodobými brigádami na stavbách, v moštárně a restauraci. Azyl získali Brunovi až po sedmi měsících, na začátku roku 1989. Václavovi se ihned podařilo sehnat zaměstnání na zubní klinice v Salcburku. V rakouské ordinaci našel výbavu na mnohem vyšší úrovni, než jakou znal z Československa. S moderními nástroji a materiály se pracovalo snáze a zaručovaly vyšší bezpečnost.

Svoboda

Pád komunismu v Československu v listopadu 1989 sledovali Brunovi ve vysílání rakouské televize. Ta se dění u svých sousedů detailně věnovala. Ještě v zimě se vydali domů navštívit rodiče. Jakmile Václav Havel podepsal amnestii na nepodmíněné tresty za emigraci, udělované totalitním režimem všem uprchlíkům, požádali Brunovi o vydání československých pasů. Spěchali, aby se mohli zúčastnit prvních svobodných voleb ve své vlasti.

Po pádu železné opony přesídlil Václav blíže k českým hranicím, do hornorakouského městečka Freistadt. Kromě práce na stomatologické klinice v Linci se tak mohl věnovat i aktivitám ve své domovině. Přímo na česko-rakouských hranicích v Dolním Dvořišti vybudoval soukromou zubní kliniku. Toto první nestátní zdravotnické zařízení otevřel v květnu 1992. Pustil se do opravy kolektivizací zničeného rodového statku v Zámrsku a vybudoval zde dostihové centrum a stáj. Jeho nejslavnější kůň Peruán dokázal třikrát zvítězit ve Velké pardubické.

Pamětník se zapojil do politického dění v České republice řadovým členstvím v Občanské demokratické straně, ze které později odešel do Unie svobody. Obě strany taktéž finančně podporoval.

Po zpřístupnění archivů Státní bezpečnosti využil Václav příležitosti a nahlédl do své složky. Zjistil, že někteří lidé, jimž věřil, na něj udávali. Šlo o poučnou a frustrující zkušenost. Během vyřizování uznání účastníka třetího odboje se údajně setkal s neprofesionálním přístupem pověřených pracovníků. Úřednice zprvu jeho žádost zamítla s odůvodněním, že v situaci, kdy kritizoval prezidentskou volbu, patrně popíjel alkohol. Až Etická komise vlády České republiky, ke které se odvolal, doporučila osvědčení udělit.

Těsně po sametové revoluci považoval Václav za dobré, že nedošlo k tvrdému vyrovnávání se s reprezentanty komunistické totality. Po třiceti letech však tuto benevolenci hodnotil jako omyl. Chybějící jasný a ostrý předěl umožnil společnosti zapomínat a lidem s komunistickou minulostí dal šanci podílet se na vládě v zemi. V roce 2020 žil Václav Bruna se svou ženou Ludmilou v hornorakouském Freistadtu.

Vzdělání nade vše

„Historia magistra vitae est,“ zněla jedna z prvních latinských vět, kterou se pamětník naučil na gymnáziu. „Dějiny jsou učitelkou života. […] Ta věta mi moc neříkala. Jenomže, jak jsem se dostával životem dál a dál, až na dnešní úroveň starého muže, tak jsem si uvědomil, kolik je v ní pravdy. A tak bych chtěl říct: Učte se, snažte se pochopit všechno, co je kolem vás, protože je to velice důležité. Vzdělání je nade vše, ale z něj to vzdělání historické je z hlediska vývoje vašich osobností i našeho státu to nejdůležitější. Chápat, co se tady stalo a co se už stát nesmí,“ vzkazuje Václav mladým generacím.