The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Drahomíra Brychtová (* 1932)

• narozena 18. března 1932 v Raškově

• jako dítě napadena skupinou henleinovců

• v září 1938 její otec narukoval do Užhorodu jako československý důstojník v záloze

• v létě 1939 se rodina trvale přestěhovala do Hlinska

• její otec Jan Heindl zapojen do ilegálního odboje; 17. března 1941 zatčen a odsouzen k 16 měsícům vězení

• od února 1945 členem partyzánské brigády Jana Koziny

• celý život působila jako učitelka výtvarné výchovy a později ruštiny

• v době normalizačních prověrek pod nátlakem deklarovala svůj souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy

• ve školství působila do svých 75 let

Ublížení, šikana a diskriminace napáchané ve 30. letech minulého století v pohraničí přiměly rodinu Heindlových k rozhodnutí opustit svůj domov. Čtyřletá dívenka se tehdy stala terčem útoku agresivních německých henleinovců. Jejich kopance se proměnily ve vypálený cejch, který čas nikdy nezacelil.

Drahomíra Brychtová, rozená Heindlová, se narodila 18. března 1932 ve vesničce Raškov (německy Nikles) v podhůří Jeseníků. Její tatínek Jan Heindl zde vyučoval v místní jednotřídce a po dokončení výstavby státní české menšinové školy, kam se rodina Heindlových poté nastěhovala, se stal i zdejším řídícím učitelem. Na škole vyučovala i jeho manželka Marie a její bratr Josef Kotýnek. Společně s ochotníky z nedalekého Bohdíkova secvičovali divadelní hry jako například Charleyova teta nebo Ženská vojna a představení doprovázel místní hudební orchestr, vedený právě Janem Heindlem. Ve své kronice na něj zavzpomínali i bohdíkovští sokolové: „Jan Heindl rád cestoval a po návratu pořádal o svých zážitcích z cest přednášky se světelnými obrazy.“ Jeho pozice řídícího učitele tak znamenala mnohem víc než vzdělávat žáky. Znamenala totiž přirozeně vzdělávat, probouzet a posilovat vlasteneckého ducha všech, kdo v tak národně smíšeném kraji žili.

Trauma a šrámy způsobené henleinovci

Třicátá léta život v pohraničí dramaticky poznamenala. Snaha Němců připojit Sudety k sjednocenému hitlerovskému Německu byla čím dál tím silnější a přibývaly i útoky sudetoněmeckých organizací na české obyvatelstvo. Šikanu a ztrátu bezpečí tehdy pocítila i Drahomíra, když ji v jednom okamžiku napadlo několik německých výrostků v bílých podkolenkách. „Byly mi asi čtyři roky. Naši seděli na verandě školy, a přes cestu, kde nejezdila žádná koňská spřežení ani auta, poslali mě do obchodu. To abych se potrénovala v samostatnosti. Na cestě mě ale přepadli henleinovci. Mohlo jim být tak třináct čtrnáct roků, a než k nim moje rodiče doběhli, surově mě zkopali a zbili. Maminka je sice začala honit, ale zmizeli jí v obilí. Trauma si nesu celý život. I doteďka! Rány se zahojily, modřiny zbledly, ale v duši to zůstalo,“ vypráví Drahomíra Brychtová.

Uklizeni do vnitrozemí

Svůj domov museli Heindlovi nedobrovolně opustit ještě před mnichovskými událostmi. S revolverem v ruce bránili školní i rodinný majetek. Téměř vše ale přišlo nazmar. Zmizely obrazy, knihy, nábytek, nebo dokonce i oblečení a na některé věci jim při nuceném stěhování Němci vyryli hakenkrajc. Rozkradené věci Heindlovi znovuobjevili až po válce v opuštěných domech po odsunutých Němcích. Pohraničí Drahomíra opustila ještě o něco dříve než její rodiče, jelikož ji otec vyslal spolu s babičkou do bezpečného vnitrozemí, obce zvané Vápenný Podol, ležící v klínu kopců Železných hor. Bydlely ve skromném podnájmu u místních a Drahomíra tu navštěvovala první ročník obecné školy. Po měsíci se spolu s maminkou odstěhovala do Pardubic a otec v září 1938 narukoval jako záložní československý důstojník do Užhorodu. O rok později, kdy už plně probíhala německá okupace Československa, se v létě 1939 rodina Heindlových trvale usadila v Hlinsku, kde otec začal s výukou na zdejší obecné a měšťanské škole chlapecké.

Válka ve vězení i v odboji

V Hlinsku Jan Heindl navázal na své předešlé aktivní společenské působení a založil zde smyčcový orchestr. Mimoto se ale angažoval i v domácím protinacistickém odboji. Den před devátými narozeninami Drahomíry, 17. března 1941, byl přímo před očima svých žáků zatčen německým gestapem. „Všichni kantoři utekli, jen jeden ho před odvedením objal a řekl: ‚Kamaráde, drž se!‘“ vypráví dcera Drahomíra. Jan Heindl byl odsouzen k jednomu roku a čtyřem měsícům vězení, které si nejprve odpykal v Pardubicích a po čtyřech měsících putoval do satelitního tábora v německém Bayreuthu, kde se u něj začaly projevovat značné zdravotní potíže. Manželce Marii nezbývalo nic jiného než být v domácnosti. Vrátit se k povolání kantorky nebylo možné, protože vdané učitelky nemohly podle německých nařízení pokračovat ve své profesi. Matce s dcerou pomáhali sousedé, příbuzní nebo i muzikanti z orchestru a jediný drobný výdělek přineslo malování dřevěných krounských hraček. Po jednom roce věznění byl Jan Heindl transportován přes Pankrác do Jihlavy, odkud byl v červenci 1942 propuštěn.

„Když tatínek přijel domů, byl celý oteklý a tlustý. Po několika týdnech ale začal vypadat jako troska a do měsíce se úplně zhroutil. Hned po revoluci se musel podrobit operaci,“ vzpomíná na otcovo podlomené zdraví dcera Drahomíra. Po návratu z vězení byl Jan Heindl ze školní služby propuštěn a musel se živit jako skladník v místní kožešnické továrně. I přes opakované zdravotní pobyty v poličcské nemocnici se v únoru 1945 stal členem partyzánské brigády Jana Koziny, působící v Železných horách a okolí Hlinecka. Po osvobození se stal členem Svazu protifašistických bojovníků a za zásluhy v národním odboji mu byl prezidentem republiky udělen válečný kříž.

Studentské kroky a politické proměny

Zatímco se otec potýkal s následky věznění, nastoupila Drahomíra roku 1943 na státní reálné gymnázium v Chotěboři. Pro přijetí však bylo nutné doložit rodinné prameny s podobenkami praprarodičů z otcovy i matčiny strany. Toto opatření sloužilo jako opatření, zda studentka nemá předky židovského původu. Na státní reálce tehdy vyučoval profesor Tomek, katecheta a básník Boštík nebo latinář Vlašimský, na kterého Drahomíra i dnes nejraději vzpomíná. Tehdy od roku 1945 až 1948 absolvovalo několik jejích spolužáků roční zahraniční stáž. I Drahomíra měla studovat ve Spojených státech.

Přípravu nepodceňovala a pravidelně docházela na kurzy anglického jazyka. Veškeré potřebné doklady a povolení byly už předem vyhotovené a vše by bývalo zřejmě i dopadlo. Jenže zahraniční studium, na kterém její rodiče doslova lpěli, jim Drahomíra odřekla. „Udělala jsem tehdy dobře, protože na svoji praktickou neschopnost bych tehdy zahynula. Navíc ze Západu bych se vrátila poznamenaná a zřejmě nemohla vystudovat,“ naráží pamětnice na politickou proměnu a machinace komunistů. Změny režimu, která s únorovým politickým převratem roku 1948 nastala, si začala Drahomíra ve svém okolí brzy všímat. Silným mezníkem byla událost týkající se přímo jejích spolužáků, které komunistický aparát uvěznil za šíření protistátních letáků. Nespravedlnost spáchána na jejích kamarádech jí promítla cestu, na jakou stranu pomyslné barikády se má postavit. Praktiky a fungování komunistické garnitury později pocítila i na vlastní kůži, kdy působila jako renomovaná kantorka výtvarné výchovy. 

Rodinné pedagogické prostředí ji formovalo a tvarovalo již od dětství, a tak není divu, že i ona sama se rozhodla pro učitelskou kariéru. Důležitým zlomem byla však výstava obrazů malíře Františka Kavána, uspořádaná roku 1941 u příležitosti 75. narozenin proslulého krajináře. Drahomíra byla tou, která v slavnostním kroji Kavána vítala. Na mladou gratulantku nezapomněl a adresoval jí dopis, ve kterém mladé slečně vřele a uctivě děkoval. Po získání prvenství v celostátní výtvarné soutěži se jí ujal akademický malíř Jaroslav Šmídra a začal s její výtvarnou průpravou. Drahomířiny kroky vedly přes České vysoké učení technické a Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci až k dostudování výtvarné výchovy pro třetí stupeň. U přijímacích řízení se poznala se sochařem a pedagogem Karlem Lidickým, hlineckým rodákem a patriotem kraje, který byl Drahomíře během jejího studentského trmácení nejen jejím vyučujícím profesorem, ale stal se také jejím rádcem, opatrovníkem a v pozdějších letech i blízkým přítelem.

Ten čert musí okamžitě pryč

Po úspěšně završených státnicích „bludné pedagogické katedry“ začala Drahomíra od roku 1954 vyučovat na prestižní škole pro vzdělávání učitelů 1. až 5. ročníku ve Vysokém Mýtě. Netrvalo to ovšem dlouho a tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý nechal školu zrušit. Po jednom školním roce tak Drahomíra přešla na pedagogickou školu do nedaleké Litomyšle. Vyšlo ovšem najevo, že Drahomíra je křtěna v Církvi československé husitské. „Zůstaneš učit, ale vyškrtnu tě z církve!“ řekl jí ředitel školy. „To nakonec nebylo zapotřebí, protože svého vyznání jsem se dobrovolně vzdala a kostel už nenavštěvovala,“ popisuje ve svém vyprávění Drahomíra Brychtová.

V druhém školním roce se však odehrála epizoda, po které školní kabinet v Litomyšli nadobro opustila. „Vyučovala se mnou kantorka, původem Ruska, sice přesluhovala, ale česky se nikdy nenaučila. Jednou jsem při výtvarné výchově zadala dětem, aby nakreslily hlavu. Jeden z mých studentů namaloval hlavu čerta a já hotová díla vyvěsila na nástěnku. Do sborovny se poté přihnala na nejvyšší míru rozčílená Ruska a spustila, jak můžu za socialismu s dětmi malovat čerta. Myslela jsem si, že se mi dostane zastání mladého a ambiciózního ředitele, ale místo toho mi řekl: ‚Soudružko Heindlová, ten čert musí okamžitě pryč!‘ Ačkoliv jsem byla nesmělá a neprůbojná, v té chvíli se ve mně cosi zlomilo a řekla jsem, že nic takového neudělám! Ředitel práskl dveřmi a odešel. Poté jsem napsala žádost o přeložení do Hlinska,“ vypráví Drahomíra Brychtová. O několik let později, kdy po přeložení působila na hlineckém gymnáziu, zahlédla na školní chodbě plakát „Jan Drda – Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert“, hned se jí vybavil onen incident s obrázkem čerta. A protože bylo krátce před maturitami a předsedou měl být její bývalý nadřízený z Litomyšle, s dětmi začala o hodinách výtvarné výchovy malovat hlavy čertů. Ze školních nástěnek pak provokativně přihlíželi jeho návštěvě u maturit.

Drahomíru si předvolali i pohlaváři komunistické strany, před kterými měla podat vysvětlení, proč se studenty maluje Ježíše Krista. „Jedna z mých nadaných žákyň namalovala o přestávce lidskou hlavu, vousáče, kterého pak zmačkala a hodila do koše. Jenže tenkrát se prohledávaly koše a já byla pozvaná na výbor s tím, že s žáky maluji Ježíše Krista. Nevěděla jsem vůbec, o co se jedná. Až pak se za mnou dostavila žákyně, že si ji na výbor také pozvali. Vysvětlila jim, že nemalovala Ježíše, ale Einsteina.“

Každý národ má svého zrádce

V roce 1960 Drahomíra Brychtová dálkově dokončila filozofickou fakultu a začala vyučovat ruský jazyk. Odjakživa patřila k příznivcům ruské klasické literatury zlatého věku. Už tehdy obdivovala díla předních autorů romantismu z 19. století. Ovšem ne všem studentům byly ruský jazyk a jeho literární minulost sympatické jako jí. A to platilo především po srpnové okupaci 1968. „Snažila jsem se díky ruské literatuře chránit kulturu. Někteří si při ruštině vylívali zlost a já ji statečně chránila stejně tak, jako když se rušila němčina. Literatura a řeč jsou totiž kulturními poklady a nikdo je nemůže hanobit. Jeden z mých studentů mi do sešitu na domácí úlohy napsal: ‚Doma jsem nic neudělal, protože nebudu mluvit jazykem zrádců.‘ Odepsala jsem mu, že už bude navěky asi němý, protože každý národ má svého zrádce.“

Od roku 1970 na všech pracovištích intenzivně započaly politické čistky. Celá řada lidí musela deklarovat souhlas se vstupem vojsk, jinak se mohli rozloučit s další kariérou. Sovětská okupace tak poznamenala osudy mnoha lidí. „Věděla jsem, že se dopouštím zrady, a plivala bych před sebou. Před státní vlajkou a Komenským jsem se vstupem musela souhlasit. Měla jsem dvě děti na vysoké škole a tu hanebnost jsem udělala. Vím, není to omluva a stydím se za sebe,“ přiznává pamětnice a příkladem uvádí pošramocený osud své kolegyně, která se vstupem okupačních vojsk nesouhlasila. „Jediná moje kolegyně to udělala, Eliška Štěrbová, a po zbytek okupace myla podlahu. Nejvěrnější kamarádky za ní pak chodily tajně o půlnoci na návštěvu.“

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 Drahomíra Brychtová radostně vítala se svými studenty. V neděli ráno u jejího bytu zazvonil zvonek, aby s nimi odešla malovat transparenty a vítat svobodu. Chování kolegyň, které ze svého politického přesvědčení odmítaly podpořit generální stávku, chápala mnohem více a bylo jí bližší než v případě těch, kteří převlékli kabát a kasali se do prvních řad. 

Na hlineckém gymnáziu setrvala až do roku 2007 a poté odešla do zasloužené penze. Ve společenském životě však pokračovala a nadále působila v pěveckém sboru. Měla ráda hlavně oratoria. S hlineckým pěveckým sborem Signum a prestižním chrudimským Slavojem se dokonce opakovaně účastnila i několika hudebních představení v zahraničí.