Marie Brychtová

„Tam byl taký mladý vojáček, nám donesl to jídlo a včil se na nás tak díval a povidá: ‚Dávejte si pozor, ten nachytal muchy a dal vám to do teho jídla. Dávejte si pozor.‘ Tak jsem si říkala, eště někdo, že to řekl, že kdybysme to řekli, tak ho zabili. V zimě jsme chodili, vyřezávali stromy a my jsme ty museli přitahovat na cestu, aby oni to mohli odvézt. Taky kluk se ozval, povidá: ‚Máme žízeň a je nám zima.‘ A oni měli každý ti papaláši termosky a měli to a ten jeden povidá: ‚Je snih, tak se nalízejte sněhu.‘ A tak nám to, to si taky pamatuju, já jsem měla sekyrku a šli jsme dom za ten celý den pěšky z teho lesu až do tábora a eště jsme museli zpívat: ‚Heute gehört uns Deutschland und morgen die ganze Welt. Dneska nám patří Německo a zítra celý svět.‘ A tak jsme museli zpívat, a my unavení. Tak tam byla taková... tak jsme si tam sedli a já jsem tu sekyrku tam zapomněla. Já pam (říkám): ‚No já teď dostanu za to.‘ No ale došli jsme, děcka nic neříkaly, házely to na hromadu, tak ona si myslela, že aj já jsem to tam hodila. No na druhý den zas a byli jsme oblečení, boty, veliké všecko, co nám dali, a ta Němka sama povidá: ‚Dejte si na ty nohy hadry, zamotejte si to a ty boty, aspoň vám bude teplo, dyž budete celý den v tem lesi.‘“

„Než jsem utekla, tak on (Polák) právě došel za mnú a povidá: ‚Ty musíš utéct, já ti všecko udělám, já ti seženu něco.‘ Fakt, kabelku mně sehnal, abych byla... ‚Já tě budu čekat a já tě někde dám, ty se nějak dostaneš.‘ A včil jsme došli, to všecko, my jsme nosili pásky na klopě a na rukávech, tak to všecko mně oddělal, jakýsi kabát mně donesl. No a on povidá: ‚Pojďme, ideme.‘ Šli jsme k cestě, jak ustupovali ti Němci, a včil jsme došli tam a on toho jednoho zastavil, že: ‚Kam jedete?‘ Že: ‚Za Znojmo, až tam kdesi.‘ A on (Polák) povidá: ‚Byla tady na návštěvě a včil se nemůžu nijak dostat dom.‘ A on povidá: ‚No, může.‘ On měl polní kuchyň, tam měl na tem vozu kotel a tam, takže: ‚Ať si vleze za ten kotel, tam je teplo, a může jet s nama.‘ No já jsem došla fakt až do těch Novosedlí. A včil jsem došla až k cestě, protože to jsme z Novosedlí museli chodit pěšky k nám do dědiny, a včil jela motorka, chlapec na motorce, zastavil a že: ‚Kam? Do Nového Přerova? Já vás svezu.‘ Ale já jsem se bála. A on se tak na mě podíval, že: ‚Ty se bojíš, že... neboj se, já tě na začátku Přerova vysadím a půjdeš.‘ Tak mě dovezl fakt, já jsem se dovezla až tam a včil jsem došla dom a v kuchyni kráva rozřezaná, to už Rusi si vařili. Já pam (říkám): ‚Kde sú naši, kde ti lidi sú?‘ No že ve sklepách. Já jsem tam šla, já jsem na minu nešlápla, nic, a já jsem došla až tam do teho. Já pam: ‚Kde naši sú, kde je maminka?‘ – ‚Oni sú u Křižaniců, běž tam.‘ To bylo, tak ve sklepě dole byli. ‚Žofko, máš tady návštěvu.‘ A že: ‚Kdo by tady za mnú chodil...‘ A včil ona, jak ona po tych (schodech) šla do teho vrchu, tak ona se na mě dívala, a ona mě nepoznala. Já pam: ‚Mami, to su já...‘ No, ona spadla. To srdíčko... omdlela. Tak ju hned křísili, voda nebyla, tak ju pleskali tym vínem, tak se probrala a já pam: ‚Mami, to su já, já jsem se vrátila.‘“