The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Liboš Buben (* 1926  †︎ 2017)

• narozen 9. května 1926 v Rychnově nad Kněžnou

• očitým svědkem dění na místě atentátu na Reinharda Heydricha krátce po jeho uskutečnění

• svědkem tragického amerického náletu na Prahu 14. února 1945

• kopání zákopů v Brně v zimě 1945

• ozbrojené hlídkování na střeše Generálního ředitelství Škodových závodů a Paláce Adria během Pražského povstání v květnu 1945

• během základní vojenské služby uvězněn do Vojenského vězení na Hradčanech

• v červnu 1950 odsouzen k sedmi měsícům v pracovním táboře

• následně nasluhování sedmi měsíců u PTP – Bílé Karpaty, Komárno, Trenčín

• opravářem kotlářského nářadí a následně výtahářem v podniku Sdružených řemesel

• od roku 1986 žil na chalupě v Polevsku u Nového Boru

• zemřel 1. března 2017

Rodina a dětství

Liboš Buben se narodil 9. května 1926 v Rychnově nad Kněžnou. Otec František pracoval jako strojník v textilní továrně v Rychnově. Obsluhoval velký parní stroj, který poháněl všechny tkalcovské stavy. Matka Marie, rozená Tošovská,  paličkovala se svojí maminkou věhlasné vamberecké krajky. Na své rodiče Liboš Buben vzpomíná nejen během setkání, ale i ve své knize (životopise) s názvem Pohoda humoru: „Otec byl hrdý, zásadový člověk, neměnných mravních hodnot, schopný precizně provést složitou práci. Rodiče k nám byli přísní, nesmlouvaví, zároveň něžní. Netrpěli jsme odcizením, dostalo se nám pohlazení.“

Celá rodina se hlásila k evangelické církvi. Příslušnost k Jednotě bratrské se v rodině předávala od 17. století. Když se po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 rozběhl program násilné rekatolizace po celém území Čech a Moravy, uprchla rodina do polského Krakova. Po několika desítkách let se vrátila do rodného kraje na Rychnovsku. Zásadovost, nebojácnost, ochota riskovat a odvaha postavit se za správnou věc jsou některé z rysů, které Liboš Buben získal nejen od svých rodičů, ale i předků.

V době velké světové hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let musel majitel pan Šťastný textilní fabriku zavřít. Otec se rázem ocitl bez práce a matčina práce rodinu neuživila. Ani ostatní příbuzní na tom nebyli dobře. Z rodného kraje se proto celá širší rodina (babička, tři strýcové a tři tety) přestěhovala za prací do Horních Počernic nedaleko Prahy. Malému Libošovi bylo pět let. Pronajali si domek na statku. Majitel statku pan Vrkoč měl velkou stodolu a četné hospodářské zvířectvo. Především měl ale syna, který byl o dva roky starší než pamětník: „Ten mne naučil vše, co uměl. A nebylo těch lumpáren málo.“ Spolu s dalšími kamarády prožili na statku a v jeho okolí mnoho zajímavého včetně četných klukovin. Otec pracoval u Štěchovic, domů jezdil jen na neděli a peněz vydělal málo. Později byl opět bez práce a poté se uplatnil ve stejném podniku s manželkou: „Mamka pracovala v chemické čistírně v Radlicích jako mistrová detašérka. Otec byl nějaký čas bez práce, a tak mu pomohla sehnat práci v čistírně. Vydělávala víc, což způsobovalo nesváry mezi nimi.“

První třídu obecné školy navštěvoval Liboš Buben v suterénní místnosti soukromé vily ve Svépravicích (část Horních Počernic). Tuto místnost poskytl k výuce majitel vily František Urbánek, osobní kazatel a blízký přítel prezidenta T. G. Masaryka. Výuku v této třídě vedla dcera pana Urbánka: „Oba byli úžasně ušlechtilí lidé. Pan Urbánek byl velmi milý a nápomocný, což dosvědčuje i ochota poskytnout spodní patro své vily k naší výuce. Pan prezident Masaryk si ho velice vážil.“ A dodává: „Prezidenta Masaryka jsem viděl několikrát, když jezdil za panem Urbánkem na koni. Stál ode mne několik kroků. Chtěli jsme pohladit jeho koně, ale koní jsme se jako malí báli. Prezident Masaryk koně přidržel, hovořil na nás, pronesl několik vět a dovolil nám, abychom koně pohladili. Když viděl, že se k tomu nemáme, bylo nás tam asi patnáct, tak nasedl na koně a odcválal pryč. Přijel tam sám, žádnou ochranku neměl. Koně musel mít půjčeného z hospodářství v Xaverově (pod Horními Počernicemi). Pan Masaryk pro nás byl šlechetný člověk. Z domova jsme věděli, co pro nás a naši republiku jakožto prezident znamená. Doma mi oba rodiče vyprávěli, jaký je to vzácný člověk, se zásluhou o to, že žijeme ve vlastní republice, a nikoliv v Rakousku-Uhersku.“

Druhá polovina třicátých let

Zbylé roky obecné školy absolvoval Liboš Buben ve Chvalech (vedle Horních Počernic), měšťanskou školu pak v Horních Počernicích. Už jako malý chlapec hodně četl. Inspirující pro něj byly foglarovky a časopis Mladý hlasatel. S šestičlennou partou si říkali Čestní členové Rychlých šípů. S kamarády prožíval četná dobrodružství. V obci vedly party dětí války, hlavně v létě, a nezřídka proběhly potyčky a menší prohřešky: „Rodiče ovšem nejvíce trestali ničení majetku, například rozbitý hrníček nebo poničené šatstvo. Od táty jsem občas dostal pohlavek, máma naopak používala tzv. metodu náprstkovou – což byl ťukes náprstkem do hlavy.“ Mezi dětmi existovaly i náboženské třenice. Během výuky náboženství vedl učitel (katolík) nepravdivé řeči a hanlivá slova o Janu Husovi. Liboš Buben to nenechal jen tak, jelikož výpovědi tohoto učitele byly v příkrém rozporu s tím, co se učili v dějepise a co sám věděl. Jelikož si dovolil odporovat autoritě, vyhodil učitel jeho a další čtyři chlapce (též evangelíky) ze své hodiny. Rázem stálo těchto pár chlapců proti obrovské přesile zbytku třídy. Vznikly kvůli tomu i pranice: „Doma jsem řekl, co se nám stalo. Naši rodiče si šli stěžovat řediteli školy a katolický katecheta se musel veřejně omluvit. Bylo to naše slavné vítězství.“

Hrozbu války si Liboš Buben uvědomoval až v průběhu roku 1938. Tou dobou se s rodiči a babičkou přestěhoval do jiné části Horních Počernic. Žili ve druhém patře vily patřící řediteli měšťanské školy, kterou pamětník navštěvoval. Během mobilizace se s partou kluků chodili dívat na polní letiště v okolí Horních Počernic. Cvičily na nich stíhačky Avie: „Těchto polních letišť bylo v okolí naší vsi několik. My jsme se chodili dívat na polní letiště, které bylo na louce směrem k Vinoři. Hlavně v sobotu a neděli se tam shromažďovali lidé z obce, posedávali po příkopech a se zájmem vše sledovali.“ A pokračuje: „Můj otec musel v září toho roku narukovat jako pěšák do pražských kasáren. Ale onemocněl, měl horečky. Pak ho náhle poslali zpátky. Jako kluci jsme neměli správnou představu, co může nastat. Válka pro nás představovala dobrodružství.“

První válečná léta                                                                                             

Když v polovině března roku 1939 obsadilo zbytek naší, již okleštěné republiky nacistické Německo, nacházel se Liboš Buben v sanatoriu v Košumberku (Luže-Košumberk, okres Chrudim). Byl podvyživený, a tak mu rodina skrze Masarykovu ligu zajistila tento výkrmný pobyt. Masarykova liga proti tuberkulóze vznikla v roce 1919. Snažila se bojovat proti zákeřné chorobě, jejíž výskyt umocnily dopady právě skončené války. Po válce umíralo v Československu na TBC více než 35 000 lidí ročně. Liga provozovala léčebné ústavy, okresní stanice a poskytovala preventivní, humanitární a sociální péči. Měla i další lůžková zařízení a v jednom takovém se ocitl i tehdy dvanáctiletý pamětník: „Byli jsme v nejlepším pavilonu, tzv. Heliu, dobře jsme se tam měli. Třeba v sobotu po večeři každý z nás dostal lžíci medu. V dalším pavilonu byly děti, které měly tuberkulózu. Na ně byla hrozná podívaná. Během vycházek jsme viděli do jejich oken, viděli jsme, že tam jsou skutečně děti trpící. Když některé dítě zemřelo, tak několik z nás z oddělení Helia muselo zpívat dvě písně v kapli během jejich pohřbu. Mně se to moc nezdálo, že nás takto používají, protože jsme stáli vedle rakve. V té kapli byl takový pach smrti.“ Dne 25. dubna 1939, po tříměsíčním pobytu, si pro malého Liboše přijela maminka. Oba pociťovali radost a úlevu, jelikož za tu dobu přibral deset kilogramů.

První osobní zkušenost s německými vojáky zažil Liboš Buben u pekaře Skály v Horních Počernicích. Do obchodu, kde sám nakupoval pečivo, hlasitě vtrhli tři mladí Němci v uniformách: „Vytáhli jednu marku a chtěli housky. Skála jim vysázel na pult padesát housek, protože za korunu bylo pět housek a jedna marka činila deset korun. Ti Němci se ukrutně smáli, povolili si blůzy a cpali si ty housky za ně. Asi pět až šest housek zůstalo na pultě a odešli. A Skála po jejich odchodu ty zbylé housky smetl z pultu na zem. Pak jen vzdychl, vzal koláč a dal mi ho se slovy: ‚Vem si, hochu, nebudeš to mít dobrý.‘“          

V roce 1941 se rodiče Liboše Bubna rozvedli a v říjnu téhož roku se s maminkou přestěhoval do pražských Kobylis. Později se od babičky přistěhoval i o sedm let mladší bratr Vladimír. Pro mladého Liboše to nebylo lehké období. Rozvod rodičů, odstěhování se od kamarádů a navíc z prostředí, které měl rád: „Bylo to hrozný. Do toho Němci vyhrávali válku. Ve společnosti panoval strach a opatrnost. Vycházelo jedno nařízení za druhým, vyvěšovaly se seznamy popravených, pod hrozbou trestu smrti se nesměl poslouchat londýnský rozhlas atd. O poměrech bylo lepší nemluvit.“ Jak nadále vzpomíná i ve své knize: „V mnohém mne tou dobou zachránily knihy. Četl jsem všechno, verneovky, rodokapsy, kovbojky, foglarovky, cestopisy, ale i těžší díla od Dostojevského, Stendhala, Steinbecka a dalších. Mamka si občas posteskla, že nedělám nic jiného, než čtu.“ Brzy si našel kamarády ve sportovním klubu Na skalce blízko Čimického háje. Do kostela nechodil. Jak vysvětluje ve své knize: „Cítím-li, že musím mluvit s Bohem v sobě i vesmíru, pak nejdu do kostela, ale do lesa a do hor, nepotřebuji k tomu kněze jako prostředníka…“

Po přestěhování do Kobylis se začal učit chirurgickým nástrojařem. Na praxi docházel do firmy Chirana, sídlící v ulici Na Poříčí. Tento obor ho příliš nebavil. Během učení však zažil mnoho legrace a žertíků se spoluučni. Při jedné takové legraci si omylem píchl jehlu do levé dlaně. Ta mu silně otekla a musel absolvovat chirurgický zákrok. Následně ho chirurg předal obvodnímu lékaři, Dr. Krausemu. Ten měl ordinaci na Kirchmayerově třídě (dnešní Zenklova) v Kobylisích. Bylo slunné dopoledne, když tehdy šestnáctiletý pamětník vešel do čekárny ordinace Dr. Krauseho, kam si přišel nechat převázat zraněnou dlaň. Čekárna byla přeplněná. Bylo krásné počasí, a tak odešel ven před ordinaci a usedl na nízkou kamennou zídku. Za nějakou dobu kolem něj projel kabriolet se dvěma německými důstojníky. Nedlouho poté se z nedaleké zatáčky ozvala tlumená rána. Psal se 27. květen 1942 a právě se odehrál atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.                                                                                                         

Atentát na Reinharda Heydricha                                                                                          

Zatáčka a celé prostranství, kde k atentátu došlo, vypadá dnes zcela odlišně než tehdy. Při pohledu na dobové fotografie (viz Fotogalerie v pamětníkově kartě) lze předpokládat, že se Liboš Buben nacházel asi 200 až 250 metrů od tehdejší křižovatky, ve které k atentátu došlo. Na celou situaci vzpomíná následovně:

„Přímo naproti mně byla zastávka tramvaje a naproti přes ulici byla tzv. Stará lékárna. Provoz nebyl hustý, nahoru a dolů jezdily tramvaje č. 3 a 14, sem tam nějaký náklaďák. A jak jsem tam seděl, projel kolem mne německý štábní vůz s řidičem a důstojníkem. Během té doby odjely obě tramvaje pryč, byl slyšet slabý výbuch a obě tramvaje zastavily. A tak jsem se zvedl a šel se tam podívat v domnění, že se stala bouračka. Lidi z obou tramvají již vystoupili. A auto, které jsem před chvílí viděl, ve kterém seděl řidič a ten německý důstojník, bylo zatočený doprava směrem k Trojskému mostu. Pravé zadní kolo bylo poškozené a celý zadní blatník byl roztržený. U toho auta nikdo nebyl. Ale uprostřed toho prostranství Vychovatelny, asi tak dvacet metrů ode mne, stál malý náklaďáček české firmy s nízkou korbou. A o toto auto se opíral německý důstojník. Všichni se koukali, co se přihodilo. Mezitím řidič tohoto náklaďáčku přinášel důstojníkovu čepici a podal mu ji. Ten důstojník si ji nasadil a člověk, starší, přes čtyřicet let, stojící vedle mne se zarazil a povídá: ,Panebože, to je Heydrich.‘ Já jsem věděl i z německých týdeníků, kdo to je, i když sám bych ho nepoznal. On tam celou tu dobu stál, pravou rukou se držel na zádech, jakoby nad pravou ledvinou. Nesedal si, stál tam opřený o ten náklaďáček. My jsme tam stáli a hleděli. Najednou byly slyšet sirény aut zespoda od trojského koně. To už lidi na nic nečekali, nasedali do tramvají nebo šli pryč. Samozřejmě já jsem naklusal zpět k Dr. Krausemu. Kdo a čím odvezl Heydricha do Nemocnice Na Bulovku, to jsem již neviděl. V ordinaci Dr. Krausemu popisuji, co jsem dole na křižovatce viděl, a Dr. Krause mi povídá: ‚Teda jestli se něco Heydrichovi stalo, tak to si užijeme. Podívej, ty se seber, jdi domů, přijdeš na převaz za týden. Nikomu se nechlub, co jsi viděl, zalez a nevylézej.‘“

Zmíněný náklaďáček s nízkou korbou, o kterou se opíral zraněný Heydrich, patřil české firmě s leštidly. Jde o auto, které na své nevysoké korbě později odvezlo Heydricha do blízké Nemocnice Na Bulovce. S Libošem Bubnem jsme si o atentátu dlouze povídali, skloněni nad dobovými fotografiemi, během všech tří setkání (viz Fotogalerie a Dodatečné materiály v pamětníkově kartě). Zajímala mne spousta věcí, zde jsou ty nejdůležitější odpovědi a jeho postřehy:

„To nebyla žádná velká exploze, ale jako když praskne pneumatika. Když jsem šel dolů ke křižovatce, tak proti mně nikdo neutíkal (pozn.: Gabčík při útěku běžel nahoru Kirchmayerovou třídou, tj. ve směru, kudy Liboš Buben přicházel. Po cca 100 metrech odbočil vlevo, do dnešní Gabčíkovy ulice.). Utíkající lidi jsem žádné neviděl. Toho bych si všiml. Ani žádnou střelbu z pistolí jsem neslyšel.“

Podle slov Liboše Bubna mohlo uplynout cca pět minut od výbuchu samotného, než došel do křižovatky. Když na místo přišel, domníval se, že došlo k nějaké dopravní nehodě. Zařadil se do hloučku přihlížejících asi dvaceti až třiceti lidí. Tato skupinka stála v první polovině zatáčky samotné, asi pět metrů před tramvají, též stojící v zatáčce: „Stoupl jsem si tak, abych viděl poničené auto, a pak jsem viděl stojícího německého důstojníka u náklaďáčku. Mne nenapadlo, že došlo k atentátu. Myslel jsem si, že se drží za záda kvůli bouračce, že se nějak praštil. Co se přesně stalo, jsme se dočetli až později v novinách.“

Mladý Liboš Buben sledoval dění, i když nic převratného se nedělo. Jeho oči, stejně jako oči dalších přihlížejících, spočívaly především na vysokém německém důstojníkovi, který se opíral o zmíněný vůz, nacházející se cca dvacet až pětadvacet metrů daleko. Vozidlo stálo v ulici V Holešovičkách, a sice po pravé straně podlouhlého ostrůvku, na jehož konci se tyčil vysoký, železný černý stožár. Předek auta směřoval nahoru do Libně. Náklaďáček nestál kolmo k davu, ale šikmo. Liboš Buben viděl jeho levý bok (viz popsaná fotografie ve Fotogalerii): „Po celou dobu, co jsem stál v křižovatce, tak Heydrich stál opřený u náklaďáčku, a sice u zadní části korby, z mého pohledu na jejím levém zadním okraji. Korba náklaďáčku mu sahala po zadek a byla prázdná. On tam celou tu dobu stál, nikam nešel.“                                                                                                               

„Nedlouho po příchodu vidím, jak řidič náklaďáčku přináší tomu německému důstojníkovi jeho vojenskou čepici. On si ji levou rukou nasadil a teprve poté ten muž stojící vedle mne prohlásil: ‚Panebože, to je Heydrich.‘ Krátce nato bylo slyšet sirény aut a lidé se začali rychle rozcházet. Někteří směřovali do tramvaje, šli normálním krokem. Ale několik chlapů kolem čtyřiceti let, spíše ještě mladší, nechtěli po zaslechnutí sirén po té ulici běžet, a tak přelezli pletivový plot blízkého zahradnictví a běželi mezi záhony zahradnictví pryč. Já jsem došel k tramvajím (na Kirchmayerově třídě) a odtamtud jsem to vzal k ordinaci klusem. Už se mi to nelíbilo, nechtěl jsem tam být, až dojedou německý auta.“

Zmíněné zahradnictví, skrze které utíkalo několik mladých mužů pryč z křižovatky, obklopovalo vilu, která se nacházela na Kirchmayerově třídě po levé straně těsně před samotnou zatáčkou (jiná vila tam tehdy nestála). Tito muži prchali přes zahradu napravo od vily, směrem do polí. Pamětník ve své knize uvádí, že šlo o zahradnictví Na Okrouhlíku.

Ptám se, proč se jako přihlížející nešli podívat blíž k poničenému Heydrichovu vozu, proč stáli asi patnáct metrů od něj?

„Protože sotva jsem se otočil od poničeného auta, tak jsem viděl německého důstojníka. A ten mne tam zajímal. A to jsem už začal tušit, že to není jen tak samo od sebe, aby u našeho malého dodávkového autíčka stál vysokej německej důstojník. A auto, ve kterém předtím seděl, je nabouraný. To se tam nikomu nelíbilo. I když jsem byl mladej kluk, tak jsem tušil, že to není žádná legrace. K jeho autu nikdo nešel, k tomu důstojníkovi už teprve ne. K němu šel pouze řidič té dodávky a nesl mu čepici.“                             

Jak se celou dobu zraněný Heydrich tvářil? Byl zraněný v obličeji? Říkal něco? Říkal nebo konal vůbec někdo z přihlížejících něco? Jaká tam panovala atmosféra?

„Nevšiml jsem si, jestli byl v obličeji zraněný. Heydrich z profilu vypadal jako gauner, vlčák a vlkodlak. Tak vypadal. Když si vzpomenu na týdeníky a jak vypadal, když se díval například někam nahoru, na vlajku, tak ten profil? To je profil vraha! A zrovna tak vypadal i tam. Ale netvářil se nějak zvláštně, ani že by měl bolesti, nic. Jenom sveřepě, nadutě, arogantně.“

„Neříkal nic, stál tam mlčky. Nekřivil obličej bolestí, nic. Měl podle mého zaťaté zuby, ale nehnul se.“

„Atmosféra? Především si pamatuji, že přesto, že tam stálo pětatřicet čtyřicet lidí, tak tam bylo naprosté ticho. Atmosféra byla zlověstná, lidi koukali na bouračku toho auta, ale stál tam vysokej německej důstojník bez čepice, bez čepice! Nikdo neviděl německýho důstojníka bez čepice! Lidi nemluvili, jen se dívali. Teprve poté, co si nasadil čepici a člověk vedle mne pronesl: ‚Panebože, to je Heydrich‘, tak se všichni rozcházeli. Kdo mohl, tak odtamtud utekl. V hloučku nikdo neřekl ani půl slova. To ani ještě lidi nevěděli, že je to Heydrich. Byl to jednou německej důstojník, něco se mu stalo a my tady stojíme u toho. A jakmile se ozvaly sirény aut, tak se lidi snažili zmizet. Atmosféra hrůzy a strachu panovala nad tím místem.“

Co Liboš Buben pociťoval, když se dozvěděl o Heydrichově smrti? (Zemřel 4. 6. 1942.)

„Když Heydrich zemřel, tak jsem cítil velké zadostiučinění, jako všichni lidé. Pamatuji se, že lidé, kteří se to dozvěděli náhle z rozhlasu nebo to četli v novinách, tak se po sobě dívali s úšklebkem: ,Ty vole, konečně ho sejmuli, to je príma.‘ To si řekli samozřejmě lidé, kteří se znali. To zadostiučinění a to, že jsem byl takřka účasten takového historického okamžiku, když odpráskli nejhoršího darebáka protektorátu, když odpráskli vysokého důstojníka, kterého se báli i sami Němci… a najednou bylo po něm a já tomu byl blízko, když to koupil. Pokaždé, když jsem tam jezdil do práce a z práce, tak jsem si na to vzpomněl.“ 

Ptám se Liboše Bubna na provedení atentátu a hrdinství parašutistů z operace Anthropoid:

„Řeknu vám, kolikrát on musel nacvičit střelbu ze samopalu, a ono mu to poté nevyjde. Nemít ten granát, tak nevím, jak by ten atentát, panebože, dopadl. Ale stejně, ty kluci to neudělali nějak z vlastní vůle. Byli sem poslaní s tím, že ten atentát provedou. Ale, panebože, to jim nikdo v tom Londýně neřekl formu útlaku, který zde existoval? Stačilo nemít kenkartu (český lidový výraz pro protektorátní průkaz totožnosti – německy die Kennkarte) a člověk šel přinejmenším do koncentráku. Nikdo je neinformoval, jak to tady vypadá? Oni nevěděli, do čeho jdou. Já vím, byli to stejně hrdinové, co provedli. Ale myslím si, že to měl provést někdo z nás domácích, z našich lidí. Jenže to se mi to říká. Jak vy, všichni moji milí rodáci, tak já sám taky jsme udělali velký kulový, a proto jsme ještě dneska naživu. Ale když si to uvědomím, je mi hořko v hubě.“

„Kdyby ho bývali nezabili, je otázka, co vše by on zařídil, když už dopředu se rozhodli, že Češi budou vystěhovaný. My jsme podle Heydricha neměli v tomto prostoru co dělat, byl to velkoněmecký prostor. Hajzl to byl obrovskej! Měl dost času si vzpomenout, že ho zabili nenávidění Češi, to měl dost času si vzpomenout, kurva jeden.“ 

Po provedení atentátu spustili nacisté teror. Začala vlna prohlídek, razií, výslechů a poprav. Panoval strach, nikdo si nemohl být ničím jistý. Liboš Buben dodržel to, co mu v ordinaci řekl Dr. Krause. Mlčel a nikomu nic neřekl. Asi tři až čtyři dny po atentátu přijelo do ulice, kde s maminkou bydlel, několik německých nákladních aut. Z nich vyskákali vojáci Wehrmachtu a začali provádět prohlídky všech bytů v ulici: „K nám přišel voják k šedesáti letům, menší postavy, s knírkem ala Hitler. Sice žádný SS, ale jak se choval, to stačilo. Nasazený bodák, otevíral skříně, máma přiskočila a ty šaty házela do kuchyně na židli. On říkal jen: ‚Weg, aufmachen‘ (pryč, vyndávat). Shazoval bodákem peřiny, máma strhla i prostěradla, začal nabodávat matrace a házel je na zem. To už jsem nevydržel, a protože jsem byl mladej a blbej, říkám mu: ‚Was machen Sie? Warum?‘ Vedle stojící domácí, který s Němcem chodil, se hned zlomil. Zalknul se a říkal tomu Němci: ‚Ten chlapec je úplně blbý, je bláznivý.‘ Já na toho domácího koukal a říkal jsem si – no to je hezký tohle. Ten Němec ale na nic nedbal, nasadil mi bodák na prsa a hnal mne po schodech ven na ulici. Tam zapískal, přiběhl další voják, ten mu něco říkal a ukazoval na moji zafačovanou ruku. A oficír hned přikázal dolů, dolů. Máma to odmotala. Bylo vidět chirurgicky řeznou ránu s jodoformovým zbarvením. Oba se otočili, nic neříkali a šli pryč. Domácí nadával… máma mne pro jeho zadostiučinění potrestala ťukesem.“

Liboš Buben se pohyboval po Václavském náměstí, když si všiml hloučku před výlohou prodejny Baťa. Šel se tam podívat. Ve výloze byly vystavené věci po atentátnících – kolo, dvě aktovky, plášť a tabule informující o odměně deset milionů korun určených pro toho, kdo poskytne zprávy, které by vedly k dopadení atentátníků: „Před výlohou stál dav lidí. A někdo musel něco říct, remcat, protože náhle z okraje dva civilové (asi tajní) bafli dva lidi, kteří se spolu bavili, a odvedli je.“

Během svého působení v Protektorátu Čechy a Morava žil Heydrich se svojí ženou Linou a čtyřmi dětmi v Dolním zámku v Panenských Břežanech. Liboše Bubna zajímalo, kde nacistický pohlavár žil, a také, zda se atentát nedal spáchat na lepším místě. Krátce po skončení války, v červnu 1945, se do Panenských Břežan vydal na kole: „Od toho zámečku, kde bydlel, silnice mírně stoupala třešňovou alejí, z obou stran stromy, na obou stranách vysoké obilí. Když jsem se vzdálil od toho zámečku asi půl kilometru, tak v těch místech by je každý, kdo by se tam ukryl za strom, zastřelil jako černý vrány. Stačilo by pak to auto odtlačit do polí… A bůh ví, jak pozdě by se to Němci dozvěděli. Ale ti naši se rozhodli provést to tam, kde to provedli, protože bylo snadnější zmizet a ztratit se ve v městě.“

Obstarávání jídla a chování německých vojáků

Válka pokračovala. Liboš Buben byl stále v učení, chodíval sportovat Na skalku a randil s děvčetem. Zdánlivě idylka, ve skutečnosti však byl nedostatek jídla, zima, četná omezení, atmosféra strachu, nejistoty a nedůvěry. Lidé, kteří se znali léta, si uměli pomoci. Navzdory obavám z udání si i ledacos řekli. Protože bylo málo jídla, navíc na lístky, jezdili lidé pro jídlo na venkov. Vyhledávali ty sedláky, kteří měli dobrou pověst. Těch podle pamětníka nebylo moc: „Sedláci nechtěli marky nebo peníze. Proto máma sebrala zcela nová prostěradla, damaškové prádlo, prostě nové, nepoužité věci. A jela s tím na venkov za některým sedlákem. Za to prádlo a textil dostala maso, sádlo, máslo, mouku, prostě proviant. A teď s tím jela do Prahy. Muselo se vlakem. A na nádražích byli Němci, kteří lidi chytali a brali jim to. Vysypávali to buď na zem, nebo do svých připravených bedýnek. To bylo nebezpečný. Mámě se taky stalo, stejně jako dalším lidem, že například vystoupili nikoliv na stranu nádraží, ale na druhou stranu a Němci je honili. Jednalo se o civilisty, nikoliv vojáky. Šlo o jakési inspektory, revizory. Ale nejenom Němci, ale i český lidi honili takhle naše, brali jim to a upozorňovali, kde vystupují. A tady vidíte, že sami Češi buď udávali jeden druhého, což bylo často, nebo Němcům tímto způsobem pomáhali na nádražích. Jak měl někdo veliký kufr, tak po něm okamžitě šli. Jak v tom kufru našli potraviny, což se nesmělo, tak jim to vzali. A když někdo měl řeči, tak dostal pár facek nebo pendrekem a vyhodili ho ven bez kufru a hotovo.“

Na jaře 1941 vydal Hitler výnos o vykonávání válečného soudnictví. Ten znamenal, že bylo zcela lhostejné, zda němečtí vojáci loupí, vraždí, znásilňují, protože žádný vojenský soud nebyl povinen takové zločiny trestat. Jak se chovali němečtí vojáci v ulicích Prahy během války? Mnozí podle Liboše Bubna arogantně, povýšeně, ale: „Obyčejní němečtí vojáci se ze dvou třetin chovali normálně, slušně. Například německý voják pustil v tramvaji sednout starší českou ženu. Většinou byli slušní. Stalo se, že dva důstojníci gestapa v kožených bundách kontrolovali v tramvaji doklady, tzv. kenkarty. A jeden člověk ji u sebe neměl. Tak toho chlapíka vzali a začali s ním cloumat. Byli tam i němečtí vojáci a ti začali bručet a podivovat se nad chováním gestapáků. Kdo kenkartu neměl, odvezli ho do Pečkárny v Bredovské ulici, do kinosálu, tak se tomu říkalo.“ Tzv. Petschkův palác (přezdívaný Pečkárna), dnes sídlo ministerstva průmyslu a obchodu, sloužil během války jako sídlo řídící úřadovny gestapa. Probíhaly v něm smutně proslulé výslechy a mučení českých vlastenců a odbojářů. Heydrich v něm nechal zřídit stanný soud, ze kterého vedly v převážné většině jen dvě cesty: na popraviště nebo do koncentračního tábora. Pamětníkem zmíněný „kinosál“ či „biograf“ byla místnost v suterénu, ve které byly dřevěné lavice v řadách za sebou proti bílé zdi, jež připomínala promítací plátno. A na ní spočívaly zraky všech mlčících vězňů. Kdo bez svolení promluvil, musel za trest stát tři dny, během nichž nedostal jídlo.   

Střelnice v Kobylisích 

Německá mašinerie fungovala nekompromisně a tvrdě. Popravy byly nejen v Praze na denním pořádku. Jedno takové popraviště se nacházelo nedaleko bydliště Libora Bubna v Kobylisích. Po atentátu na Heydricha na něm byly odvetou denně popravovány desítky mužů a žen. Během prvního měsíce přes 500 osob. Popraviště bylo umístěno v zadní části střelnice a na tuto špinavou práci byli nasazováni mj. i židovští pracovníci. Liboš Buben kolem něj chodil každý den, když mířil k tramvaji, která ho vozila do učení: „Na té střelnici byla stráň a před ní museli všechny ty lidi střílet. Střelbu jsem slyšel denně, chodil jsem kolem. Stříleli ráno a dopoledne. Odpoledne ne. Stříleli v salvách, bylo to dobře slyšet. To, že tam střílí lidi, jsem se pochopitelně dozvěděl až po válce. Během války jsem si myslel, že tam cvičí Němci.“ 

Že věci nejsou takové, jaké se na první dojem zdají, se pamětník přesvědčil nedaleko této střelnice, když spatřil něco, co pro něj mohlo mít fatální následky: „Osobně jsem viděl, jak z německého náklaďáku, který jel ze střelnice v Kobylisích, teče krev čůrkem. Protože mu překážela tramvaj č. 14, tak zastavil a jedním kolem stál na kanálu. A já si všiml, jak z něj teče krev. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak řidič něco říká svému spolujezdci. A už jsem prchal. Ten si byl vědom, že asi něco vidím. Ještě že mne nechytili. Měli tam asi truhly, a jak se auto naklonilo, krev stékala dolů.“

Existovalo nemálo lidí, kteří doma tajně drželi zbraň. Někteří se zbraně ve strachu z trestu smrti snažili jakkoliv zbavit: „V Kobylisích bylo pole s vysokým obilím. Kluci říkali, ať se tam moc nemotám, protože někdo v tom obilí našel revolver. Spousta lidí tam chodila a házela do toho obilí nože, pistole a další věci. A naši lidi, kteří Němcům pomáhali, procházeli pole s koši na prádlo, které si zapůjčili od lidí v ulici. A nasbírali těch zbraní haldu.“ Se smíchem dodává: „S kamarády jsme našli ruční granáty, rozšroubovali jsme je a rozbušky jsme sbírali. Já našel protitankové miny, uprostřed to mělo nárazníkový šroub a ten já jsem rozšrouboval a rozbušky jsem si schovával. Měl jsem ty rozbušky doma ve sklenici v kredenci. Máma mi doma říkala: ‚Já ti to hodím do kamen.‘“

Málem na nucené práce do říše 

V listopadu 1944 opustil osmnáctiletý Liboš Buben firmu Chirana, ve které se vyučil a pracoval. Chirurgického nástrojaře ovšem dělat nechtěl: „Když se dělaly nové věci, tak mne to bavilo, ale oprava, čištění, broušení apod. starých věcí nikoliv. Navíc dílna byla hrozná, bez odsávání, hodně prachu, kovových částeček, špíny. Řekl jsem mistrovi, že to dělat nebudu. A tak se stalo, že mistr přišel jednoho dne do dílny a řekl mi: ‚Pane Bubne, mám to potěšení vám konečně vyhovět ve vaší žádosti a propouštím vás z pracovního poměru… a jděte se okamžitě hlásit na pracovní úřad.‘ Já mu odpověděl: ‚Jsem vám velice vděčný, pane inženýre. Jsem rád, že se konečně zbavím téhle šlejfírny.‘ No a vypadli jsme, šlo nás asi šest.“

Jít na pracovní úřad znamenalo jediné – brzký odjezd na nucenou práci do říše. Na pracovním úřadu dostal pamětník instrukce, ať se cca za čtyři dny dostaví na Wilsonovo nádraží s dekou, ešusem a jídlem asi tak na týden: „Moc jsem si z toho nedělal. Bral jsem to, jak to je. Doma jsem mámě řekl: ‚Mami, já jedu do Německa, bude legrace.‘ Ale máma a kluci ze sportovního klubu mi říkali: ‚Vždyť se tam bombarduje, je to tam hrozný. Tady není co jíst, tam už vůbec ne, to nepřežiješ.‘ Ale nedalo se nic dělat.“

Paní Bubnová to ale takto nenechala. Přes svého nového nápadníka a pozdějšího pamětníkova nevlastního otce pana Štětinu kontaktovala rakouského zlatníka, jehož žena měla známou na pracovním úřadu. Slovo dalo slovo a pamětník do říše nakonec nemusel. Na pracovním úřadu mu sdělili, ať se hlásí na Generálním ředitelství Škodových závodů v centru Prahy, v Jungmannově ulici (dnes Magistrát hlavního města Prahy). Dostal práci v mechanické dílně. Začal pracovat jako mechanik psacích a počítacích strojů.

V dílně bylo teplo a čisto. Dva kolegové Liboše Bubna zaučili. Odhaduje, že v celé budově mohlo pracovat kolem 800 lidí, z toho nejméně osmdesát Němců v tajném oddělení Kappu. Šlo o utajené oddělení, ve kterém Němci provozovali dálnopisný provoz přímo s Berlínem. Vše bylo hlídáno a utajováno. Když pamětník vyměňoval na dálnopisu pásku, pečlivě všechno zakryli povlakem.

Tragická bombardování amerického letectva

Liboš Buben plnil na Generálním ředitelství Škodových závodů i úkoly obranné. Byl příslušníkem protiletecké obrany závodu. Dne 14. února 1945 stál spolu s dalšími kolegy na střeše podniku a sledoval, jak americké bombardéry shazují bomby na Vinohrady, Karlovo náměstí, Emauzský klášter, Vyšehrad a další části Prahy. Šlo o jeden z tragických náletů amerického letectva, které zažil na vlastní oči: „Já tam byl na střeše, když si ty blázniví Američani mysleli, že jsou nad Drážďanami, a shodili bomby na Emauzy, Karlák, Vinohrady. My to z té střechy viděli.“

Pět minut trvající nálet amerického letectva byl v tento únorový den důsledkem výpadku radaru, špatného počasí a chyb v navigaci. Dvaašedesát bombardérů, které se měly zúčastnit masivního náletu na Drážďany, omylem svrhlo bezmála 8400 bomb o celkové hmotnosti 152 tun na několik částí Prahy. Zabito bylo 701 lidí, téměř 1200 zraněno a 11 000 jich ztratilo střechu nad hlavou. 

Jakmile výbuchy ustaly, šel se Liboš Buben spolu s dalšími podívat na Karlovo náměstí: „Byl jsem zvědavej, běželi jsme na Karlák. Uprostřed stříkal gejzír vody do výšky alespoň čtyři metry. Jednalo se o prasklé potrubí po výbuchu bomby. Utíkám dál a byl tam betonový blok a u něj leží chlap bez hlavy. Já si myslel, že je nějak zamáčknutej. Ale on neměl hlavu vůbec, měl ji utrženou. Trochu to se mnou zacloumalo, ale to nic nebylo. Poté jsem se dostal na druhou stranu Karláku a tam byla dětská nemocnice. A oni vynášeli děti a kladli je do trávy. Ježišmarjá, to jsem nemohl vydržet. To už jich tam bylo alespoň šest až osm usmrcených. Viděl jsem ty děti a udělalo se mi moc špatně. Otočil jsem se a šel zpátky do Škodovky. Bylo to strašný!“

25. března 1945 došlo k dalšímu americkému bombardování Prahy. Tentokrát se jednalo o cílený nálet směřovaný na strategické cíle v Libni, Vysočanech a Kbelích (např. zbrojní závody ČKD – během války BMM). Objevují se i spekulace o tom, že bombardování mělo zmařit výrobu zařízení pro německou atomovou bombu, které se vyrábělo ve vysočanské firmě. 650 těžkých bombardovacích letadel shazovalo na zmíněné a další blízké cíle těžké pumy více než hodinu. Usmrceno bylo 369 osob a vznikla obrovská hmotná škoda. Přímým svědkem byla teta Liboše Bubna (sestra jeho matky). Ten na její zážitky vzpomíná: „Bomby dopadaly za nádraží v horní Libni. Byla tam továrna Abádie (na cigaretové papírky a filtry). To byl blok tří- čtyřpatrových baráků, kde bydlela teta. Bomby měly být shozeny asi i na nádraží, ale dopadly až za tenhle blok na holé pole. Jenže na horním konci toho pole byl vybudovaný velký protiletecký kryt. A ten to dostal taky. A odtamtud vynášeli lidi v kýblech.“ 

S povzdechem a nepochopením vzpomíná Liboš Buben na tragické počínání amerického letectva v Horních Počernicích: „Byl jsem za kamarádem v Horních Počernicích, u hotelu Čelikovský. Znal jsem Ádu Čelikovského, syna majitelů hotelu, z dětství. A představte si, Američani v té době, mohl to být rok 1943–1944, vám shazovali protipěchotní bombičky (nejspíš se jednalo o tříštivé bomby). To jsou malé, asi pětikilogramové bombičky, které vybuchují hned při doteku se zemí, čili rozsévají střepiny. Kluci hráli fotbal a Áda byl najednou mrtvej. Kluci popadali na zem, dostali též nějakou tu střepinu, ale on nějak špatně. Prostě krásně si hrají a nad nimi vysoko letí Američani, trrrrrr, jako když sype hrách. No jo, kdyby bombardovali! Ale oni shazovali protipěchotní zbraně! A pustí to na obytnou čtvrť na okraji Prahy! No to mně řekněte! Do tohohle raději nikdo nešťourá, víte?! Ale já si to pamatuji a vůbec se mi to nelíbilo.“ 

Kopání zákopů v Brně

Dne 15. února 1945, den po tragickém bombardování Prahy, odjel Liboš Buben spolu s dalšími devětadvaceti muži kopat zákopy do Brna: „Škodovce řekli, pošlete třicet lidí na kopání zákopů a hotovo. Přirozeně že jsem šel já, protože jsem byl mladej a pracoval jsem tam jen pár měsíců. Ale šli i pětačtyřicetiletý chlapi, většina přes třicet let.“ 

V Brně spali ve třídě staré, tou dobou opuštěné školy v Saarské ulici č. 2. Ta se nacházela mezi osobním a nákladním nádražím: „My škodováci jsme dostali jednu třídu. Převrátili jsme lavice tak, aby psací plocha směřovala k nohám. Mezitím někdo z jiných lidí přivezl žoky slámy. Naházeli jsme tu slámu za ty lavice, navrch se položila jedna deka, pod hlavu oblečení, druhou deku na sebe a hotovo. A byl únor, průser to byl, zima a žádný jídlo. Navíc panovaly obavy, že další nálet v té škole odskáčeme.“

Fasovat nářadí se chodilo nad Juliánov (kopec nad předměstím Brna) do tamější zájezdní hospody. Vycházelo se ze středu města. Postupně se k průvodu připojovali další pracovníci ubytovaní v okolí a mimo centrum Brna: „Kde byli všichni ty lidi ubytovaný, nevím, ale bylo nás tam 60 000. Chodili jsme v trojstupu. Když jsme vyšli nahoru na ten kopec a otočili jsme se, tak čtyři až pět kilometrů byl zástup lidí, kteří teprve vycházeli z města. Dozorovali nás tam starší vojáci z Wehrmachtu. Bylo jich málo. Chovali se k nám dobře. Rozhodně nás nehonili, abychom kopali rychle. Flákali jsme se hrozně. Ale po ostřelování lightningů jsme dost přidali.“ Liboš Buben zmiňuje další nálet amerických letadel, kterého byl svědkem. Šlo o jednomístný, stíhací a bombardovací letoun Lockheed P-38 Lightning, který byl považován za jeden z nejlepších spojeneckých bojových letounů během války: „Kopali jsme, když němečtí strážci spatřili americký letadla. Řvali: ‚Decken, decken!‘ (kryjte se). To nám ani nemuseli říkat, my se dekovali hned. Když jsme viděli, jak jsou pitomí, že střílí do zákopů, tak jsme kopali jako zběsilí, abychom se mohli schovat. On letěl hodně nízko a pokropil nás. Kdosi tvrdil, že to řídili černoši. Ježišmarjá, vždyť letěli nízko. Museli rozpoznat ty německý strážný od nás v civilu. Měli to na Západě dávno vědět, že nás Němci ženou na kopání zákopů.“  

Kromě zimy byl nejhorší hlad. Nedostatek jídla zmiňuje Liboš Buben během vyprávění o Brně opakovaně: „Zkraje to bylo veselý, byli jsme na vzduchu. Nedostávali jsme ale najíst, a když, tak málo. Tam nebylo nic k sehnání. Do té školy přivezli kotel jídla, nějaké těstoviny a někdy nepřivezli nic, třeba dva dny. Jindy jsme nedostali oběd ani večeři. A tak jsme chodili na náměstí Svobody do restaurace u Sojků. A co myslíte, že jsme tam bez lístků dostali? Plíčky! Nic jiného nám nedali. A z toho jsem byl živený tak dlouho, dokud jsem se nesložil.“ 

Zima, namáhavá práce a hlavně nedostatek jídla měly fatální následky. Liboš Buben dostal kurděje a horečku přes 41 ºC. Aby přežil, musel se odtamtud rychle dostat. To nebylo vůbec snadné. Potřeboval potvrzený jízdní příkaz. A ani ten se nedal sehnat jen tak: „Škodovka nám poslala nějaký balíčky s jídlem a víno. A kluci ty své lahve, včetně té mé, dali doktorovi a ten mi napsal jízdní příkaz. Ten jsem si ale musel nechat potvrdit, nevím už u koho. Moc si to nepamatuji, protože když jsem tam šel, tak jsem po cestě minimálně čtyřikrát omdlel, protože mne zvedali a vedli cizí lidé. Jak jsem se tam dostal, už nevím, ani kdo mi to potvrdil. Kluci se večer vrátili z práce ze zákopů. Já měl ten papír. Pár kluků šlo se mnou na nádraží. Vlak měl dva vagony. Uvnitř nebyly kupé, ale volné řady se sedadly. Kluci mne vysadili nahoru na to prkno pro zavazadla. Tam mne šoupli. Byl to poslední vlak do Prahy. Pak už tam přišli Rusáci. Bylo slyšet dunění, dělostřelectvo, jak se Rusáci blížili. V Praze mne jakýsi pastor stáhl na peron a vyvedl před Wilsoňák. Měl jsem takovou horečku, že jsem jakoby plaval pod vodou. Dojel jsem tramvají domů, mamka otevřela a já omdlel. Nebyly léky, nebylo nic. Doktor si se mnou nevěděl rady. Mámě řekl, že potřebuji mrkev, jablka, zelí, prostě vitamin C. Jablka nebo mrkev jsem si musel škrabat na nůž, abych to mohl polknout. Viklaly se mi zuby, málem mi vypadly. Dásně zhnisané. No prostě kurděje. Ale přežil jsem to.“

Pražské povstání

Pražským povstáním v květnu 1945 vyvrcholil český domácí odboj proti nacistické okupaci. Hlavní město Praha připomínalo začátkem května 1945 parní kotel před výbuchem. Během čtyř dnů těžkých bojů zahynulo několik tisíc lidí. V ulicích panovalo napětí a nikdo si nebyl jistý tím, co přinesou nejbližší dny. 

Na sobotu 5. května 1945 si Liboš Buben s kamarádem a svými dívkami naplánovali hezký večer v soukromí. Pár dní předtím shromáždili potravinové lístky a objednali chlebíčky U Vašatů na Václavském náměstí. Chlebíčky se v sobotu vydal vyzvednout tehdy osmnáctiletý pamětník. Tramvaj, ve které jel, zastavila nad Národním muzeem. Dál nejela. Obešel Muzeum a prošel kolem pomníku sv. Václava: „A tam před textilem Moučka vyndali na chodník dva stolky s trikolorami a špendlíky. Tak jsem si taky jednu přišpendlil. A šel jsem dolů. Lidi z Václaváku mizeli pryč. U Vašatů jsme po chvíli zbyli sami dva. Dostal jsem krabici s dvaceti chlebíčky a vyšel jsem ven. A byl jsem na tom Václaváku sám. Šel jsem dolů s tím, že projdu pasáží u Bati. Na Můstku stálo několik německých vojáků. Jeden si lehal za kulomet. Pasáž u Bati byla zavřená. Tak jsem se vydal pasáží na Jungmannovo náměstí. A tam při vstupu do náměstí stáli dva příslušníci německé vojenské policie (Feldpolizei). Jeden byl velkej, druhý zavalitější. Přišel jsem k nim a oni: ‚Halt!‘ A vzal mi krabici z ruky. Otevřel ji a tu pracku v kožené rukavici zaryl pod chlebíčky a ty padaly na zem. Já šel do pokleku a snažil jsem se je chytat. A říkal jsem mu: ‚Proč, to jsou moje chlebíčky…‘ Nadával jsem. Chlebíčky byly na zemi a krabice pohozená. Já si stoupl a on mne dloubl hlavní. Postrčil mne a já šel pryč. Než jsem došel k rohu, tak jsem slyšel jejich hovor. Celou dobu jsem remcal a nadával. Když jsem se otočil, tak ten zavalitější tlačil hlaveň toho vysokého halamy, který se snažil mířit na mne, dolů k zemi a něco mu říkal. Já na nic nečekal a rychle zašel za roh a to už jsem byl u Škodovky (svého zaměstnavatele, kde se chystal ukrýt). Ten habán, ten by mne býval zastřelil! Zachránil mne ten obtloustlejší.“

Po příchodu do podniku byl Liboš Buben stále plný emocí, naštvaný, že mu obrovitý Němec zničil chlebíčky a tím i večer. Vrátný se podivil a šel mu do blízké místnosti ukázat mrtvého kluka, kterého nedlouho předtím přitáhli z Jungmannova náměstí. V tu chvíli si pamětník uvědomil, že ho mohl postihnout stejný osud.  

Němci z tajného oddělení Kappu se po několika ranách vzdali a byli umístěni do firemního biografu. V suterénu Škodových závodů byly uskladněny desítky, možná stovky nových německých pušek Mauser a další zbraně. Jednotlivá oddělení fasovala zbraně podle počtu přítomných lidí: „Takhle jsem se dostal ke zbrani. Já mladej trouba jsem se hned cpal na hlídku. Hned jsem vylezl na střechu a s tím kvérem jsem se tam promenádoval. Kolega v hlídce mi řekl: ,Hele, víš co, mě to tady nebaví!‘ A šel pryč. A od té chvíle jsem tam byl až do osvobození sám. Těch pět dní jsem sám držel nad Škodovkou hlídku.“

Přítomné ženy vařily v závodní jídelně. Spalo se hned pod střechou, v posledním, šestém patře, ve dvou třech místnostech protiletadlové obrany: „V místnosti nás spalo asi dvanáct. Sotva jsme první noc zalehli, tak najednou kravál, záblesky, řinčení skel. Němci stříleli šrapnely z Letenské pláně. Naštěstí se nikomu nic nestalo.“

V sobotu 5. května pršelo. Počasí se zlepšilo v neděli. Od pondělí 7. května do středy 9. května panovalo krásné horké počasí. Liboš Buben se na střechách Škodových závodů a sousedícího Paláce Adria pohyboval svlečený do půl těla. Lepší místo na pozorování skýtala kamínkovitá střecha Paláce Adria (Škodův palác ji měl plechovou). I díky svému dodnes zachovalému cimbuří umožňovala lepší krytí. Měl půjčený dalekohled. Tím sledoval nejen okolí. Dobře viděl pozice Němců na Letenské pláni, ze které neustále ostřelovali město. V pondělí 7. května pozoroval, jak vlasovci (1. divize ruské osvobozenecké armády) útočí na Němce a zabírají Petřín. V úterý 8. května dalekohledem sledoval, jak „chytila věžička Staroměstské radnice, zprvu ta levá, pak i další, až hořela celá věž“.                            

Německý, místy zuřivý odpor byl podporován stíhačkami Messerschmitt. Ty nalétávaly ve dvojicích od Ruzyně. Liboš Buben jejich počínání sledoval doslova nad hlavou: „Lítaly nad námi dva messerschmitty. Několikrát zakroužily nad Můstkem a pak odlétaly směrem k Ruzyni. A jednou takhle letí a najednou směrem od Pankráce přilétají dva anglické spitfiry. Naklonily se na levou stranu a spustily kulometnou palbu na ty Němce. Byl to strašnej hluk. Musely toho Němce zasáhnout, protože v tu ránu přidal plyn, naklonil se a nízko nad střechami a Vltavou zmizel. Ten druhý to samý, ale nespadli.“ Při jiném náletu nezůstalo pouze u přihlížení: „S chlapy jsme po messerschmittech stříleli z pušek. My ho museli trefit, protože v tu ránu přidal plyn, hned se naklonil a šel nad Vltavu, ale nespadl. No jo, to byla moje touha sestřelit messerschmitta!“

V pondělí 7. května odpoledne sledoval, jak dvojice messerschmittů shazuje bomby na Národní muzeum: „Byl jsem na střeše a Němci nejenže přilítli, ale měli i bomby. Jak byli dva, tak ten vlevo měl jednu větší bombu a ten druhý měl čtyři malé. A přímo nade mnou vidím, jak ty bomby uvolňují. Bomba z levého messerschmittu dopadla na jeden rohový dům a ty čtyři malé dopadly na Muzeum. Bomby spadly do nádvoří, takže se budově nic vážného nestalo. Tu poničili až Rusáci, když do ní stříleli v roce 68.“ Budovu Národního muzea bomby a o den později i dělostřelecká palba poničily, ovšem nikoliv dramaticky.

Strach na střeše Liboš Buben nepociťoval, a to ani ve chvílích, kdy po něm kdosi střílel. Během povstání se to stalo, jak odhaduje, čtyřikrát až šestkrát. To ho ale neděsilo. Chvíli se zamýšlí, když má říci, kdy mu na střeše bylo nejhůř: „Mně bylo na střeše dobře, svítilo tam sluníčko. Strach jsem neměl. Nejhůř mi bylo, když jsem dostal odraženou střepinou do ramene. Polekal jsem se, že mám tu ruku proraženou, že krvácím. Já byl bez ničeho, panovalo horko. Bylo to dopoledne, v úterý. Stříleli z Letenské stráně, z protiletadlových děl. Stříleli na Můstek. Ale nic se nestalo, jen modřinu jsem měl. Dobře to dopadlo.“ Střepina ho zasáhla placatou částí, nikoliv hranou. Měl, jak na mnoha místech svého vyprávění zmiňuje, štěstí.

Nestřílelo se stále. Chvílemi nastalo (dnes v těchto místech nemyslitelné) hrobové ticho: „Občas tam bylo takové ticho, že šlo slyšet jezy na Vltavě. Ticho nepanovalo pořád. Tu a tam se ozývala střelba. Sem tam to kolem mne zabzučelo. Nikoho jsem neviděl. Až v jednom okně asi dvě stě metrů ode mne se nacházel příslušník Feldpolizei. Poté, co jsem vystřelil, v tom okně již nebyl. Ale nevím, jestli jsem ho trefil.“

O tom, že válka a nebezpečí přináší do života lidí různé situace, které by se za „normálních“ okolností pravděpodobně nestaly, svědčí i zážitek, jenž Liboš Buben líčí s úsměvem. Nikdo z nás, kdo válku nezažil, nemá tušení, jaké strachy, obavy a touhy se mohou člověka zmocnit, když se kolem střílí, padají bomby a umírají lidé. Říká se, že ženy v takových chvílích pudově zatouží po blízkosti a rozmnožování. Liboš Buben se během hlídkování na střeše seznámil s hezkou dívkou, která mu nosila jídlo. Sblížili se. Bylo jim spolu hezky. Vědomi si konstantního nebezpečí a skutečnosti, že se nemusejí dožít druhého dne, půjčili si klíč od kanceláře generálního ředitele Vamberského a pomilovali se na jeho pracovním stole: „Opravdu, když je někde nablízku krev a střílí se, tak ženy touží po rozmnožování… kdyby nás tak viděl Vamberský! Ten by se divil…“   

Pěšky za mámou přes Prahu 9. května 1945

Ve středu 9. května 1945 v časných ranních hodinách vjely do Prahy první sovětské tanky 1. ukrajinského frontu maršála Koněva. Liboš Buben a další na střeše Škodova paláce sledovali příjezd ruských vojsk přes Národní třídu: „Zaplnili auty Jungmannovu ulici i ulice kolem. Všecko to spalo. Byli k smrti utahaný. Usínali vestoje.“

Liboš Buben slavil ten den devatenácté narozeniny. Chtěl se vidět s mámou. Požádal velitele, jestli za ní může jít. Ta byla u sestry v pražské čtvrti Liboc (před letištěm). Dostal papír potvrzující, že je vojín RG Škodových závodů, a pásku RG. Povolení měl do půlnoci: „Měl jsem na sobě uniformu Wehrmachtu. Jen si to představte! Že nás ty Rusáci nezastřelili, tomu se divím dodnes. Nafasoval jsem nový italský bagančata, nerozšlápnutý, v letních ponožkách jsem šel. Bylo horko.“ Vydal se přes Klárov, Dejvice a Bořislavku. Vzpomíná: „Jak jsem šel do Liboce, tak jsem viděl dvě scénky. Na Klárově, jak je trávník, když vyjdete z metra, pohřbívali ruského vojáka. Ženský naše tam byly a plakaly a květin tam bylo hodně. A na Bořislavce, jak je kino Bořislavka, tak nad ním je vyšší násep. Vede tam tramvaj. A tam byla hromada postřílených německých civilistů. Já si říkal, že to jsou Němci, kteří obývali luxusní vily na Bořislavce. A že je odtamtud vyhnali, možná Rusové, to nevím.“

„Zpátky jsem šel přes Prašný most. Tam bylo asi osm džípů s ruskými protiletadlovými kulomety. Všichni spali. Na chodníku byly samozřejmě hlídky. Rusák na mne koukl. Tak mu říkám: ‚Já češskij.‘ Nic neřekl. Přes Pražský hrad jsem to měl do Škodovky nejblíže. A tak jsem vešel do Hradu. A tam žádná stráž, nikdo nikde! Tak jsem cvakal těmi svými botami. Došel jsem k chrámu sv. Víta, jestli tam někdo nebude. Nikoliv. Vrátil jsem se. Vešel jsem do patrové budovy. Volal jsem: ,Haló, haló!‘, ale nic. Tam nebylo živáčka! Bylo to tam tísnivý. Naprosté ticho! Slyšel jsem vlastní dech a krok. Prošel jsem třetí a druhé nádvoří, všude nakukuji do těch chodeb a já jsem, pánové, na Hradě sám! V den vítězství nikdo nechránil symbol naší státnosti, ne, jedině zase škodováckej hlídač! Já byl samozřejmě beze zbraně. Došel jsem až k Matyášově bráně, nikdo nikde. A to už začalo šero houstnout. Asi na tři až čtyři kroky od brány směrem do Hradčanského náměstí seděl chlap na patách, nehybný. Byl mrtvej. Volal jsem na něj, ale kdepak. Na mne nikdo nevystřelil, protože už byla větší tma. Vzal jsem to Nerudovkou dolů a barikádu, která byla v zatáčce, jsem viděl až na patnáct metrů. Už byla tma. Byl jsem utahanej, měl jsem toho dost. Tam na mě zařvali: ‚Stůj‘, namířili na mne a svítili baterkami. Já vytáhl papírek, zvedl jsem ruce: ‚Já jsem RG garda Škodových závodů, pánové.‘ Lidí tam bylo dost, včetně pěti až šesti sokolů v krojích. Ptali se mne, kudy jsem šel. Říkám jim, že přes Hrad: ‚No počkej, tam jsou Němci.‘ Říkám jim: ‚Ne, tam není ani noha.‘ A oni: ‚Ježíš, my tam nechtěli jít! Jednak aby se to tam moc nerozbilo. A zadruhé nechceme přijít o krk poslední den. My si mysleli, že Němci jsou stále na Hradě.‘ Divili se. Zul jsem si boty, tekla mi z nohou krev. Už to nešlo, šel jsem poté bos. A oni: ‚Ty vole, tam se nedostaneš, Národní třída je zapraná Rusákama!‘ Jeden sokol, tatík v letech, čert ví, jestli mi nezachránil život, řekl:‚Kluci, já ho tam odvedu, nebo ho po cestě ještě zastřelí.‘ Došli jsme na Národní třídu. A ta byla opravdu úplně ucpaná včetně chodníků. Džípy, bojový auta, nákladní auta, všude spali Rusáci. Šel jsem v ponožkách, na chodníkách sklo. On mne opravdu dovedl až ke Škodovce.“     

Později si pamětník uvědomil, že před Matyášovou branou na Hradčanském náměstí klidně mohl přijít o život v místech, kde viděl zastřeleného člověka. Zachránila ho snášející se tma. Němci byli ukryti ve sklepích budov na Hradčanském náměstí: „Měl jsem kliku. Já byl v životě klikař, v mnoha případech. Během Pražského povstání jsem měl štěstí, že mne nikdo nesestřelil.“ 

Liboš Buben tak přežil další těžké zkoušky: „Hlavně že jsem zůstal naživu, měl jsem pocit, že teď už se mi nic nestane.“ Válka pro něj skončila symbolicky poté, co s kamarády odpálili bednu třaskavin v lomu na kraji Čimického háje: „To byla šupa. Utekli jsme hned přes pole. Té třaskaviny bylo ke dvaceti kilogramům. Rusáci (ruská vojska byla umístěna v západní části Čimického háje) na nás řvali a hrozili nám pěstmi.“

Na Slovensku a chalupě v Jizerských horách

V mechanické dílně Škodových závodů pracoval Liboš Buben rok a půl. Cítil se zde příliš svázaný, a tak dal výpověď. Toužil po cestování a svobodě. Odmalička ho to táhlo k přírodě. Zakoupil si pár nezbytností a s kamarádem vyrazili na Slovensko. Koncem června 1946 vystoupili z vlaku v Banské Bystrici. Měli v úmyslu přejít Nízké Tatry, případně i Vysoké. Došli do Korytnice, kde strávili tři měsíce. Za jídlo a ubytování pracovali jako elektrikáři a údržbáři v rekreačním areálu. Zažili spoustu hezkých a veselých okamžiků. Docházely jim finance, avšak domů nechtěli, a tak se přesunuli do Ružomberku. Zde pracovali v Mautnerových textilních závodech. Liboš Buben v nich opravoval kancelářské stroje.

V Ružomberku se narodil a zemřel Andrej Hlinka, katolický kněz, politik a vůdčí osobnost Slovenského národního hnutí. Na jaře 1947 probíhal v Bratislavě soud s jeho nástupcem Jozefem Tisem, římskokatolickým knězem, členem Hlinkovy Slovenské ľudové strany a prezidentem Slovenského státu v letech 1939–1945. Za Tisova prezidentování bylo v roce 1942 ze Slovenska deportováno asi 58 000 Židů do německých vyhlazovacích táborů. Po vypuknutí Slovenského národního povstání dal souhlas s vysláním německých vojsk, aby zakročila proti povstalcům. Na jaře 1947 byl Československým národním soudem odsouzen k trestu smrti za vlastizradu a popraven.

Během soudu s Tisem se v Ružomberku, kde je umístěna Hlinkova hrobka, začali negativně projevovat Hlinkovi příznivci a pozůstalí. Rozhořely se nepokoje. V ulicích byly bitky. Liboš Buben se naštěstí nestal součástí žádné z nich, ale dobře mu tam s kamarádem, coby Čechům, nebylo: „V Ružomberku byla silná garda hlinkovců. Chodili jsme tam do hospody. Začaly tam nepokoje. Lidi se tam prali mezi sebou. Ale chraň bůh, když jsi byl Čech. Byli tam čeští obchodníci. Například cukrář Lovecký, který tam přes celou válku provozoval živnost. Ale v této době mu rozbili výlohu apod. To už nestálo za nic. Majitel hospody, ke kterému jsme chodili na večeře, měl starost, aby nás nepřizabili. Kdyby to někoho z těch blbců napadlo, tak tam vlítnou a rozbijí hospodu. Věděli jsme, že z nás radost nemá.“ S kamarádem o žádný konflikt s rozvášněnými Hlinkovými fašisty nestáli. Vrátili se tedy domů. Měli za sebou devět měsíců trempu, zaměstnání a nezapomenutelných zážitků.

Po návratu začal Liboš Buben pracovat v Dejvicích jako mechanik psacích strojů. Dlouho tam však nevydržel. Touha po volnosti a přírodě byla velká. Koupil si zachovalou chalupu po Němcích nedaleko Frýdlantu. Věděl, že ho přibližně za rok čeká vojna, a stálou práci si hledat nechtěl. Několik měsíců pracoval jako lesník a poté pomáhal na statku ve Větrově. Na chalupě v lesích se dozvěděl o komunistickém převratu. Přesto věřil, že po vojně dostane pas a bude moci cestovat. Teprve později si uvědomil, jak ho náročná fyzická práce na Frýdlantsku připravila na těžké období během vojny.

V červnu 1947 vstoupil Liboš Buben do Československé sociální demokracie. Při převratu v únoru 1948 se ČSSD nepřidala k hromadné demisi demokratických ministrů, čímž umožnila Klementu Gottwaldovi převzít moc a sestavit ryze komunistickou vládu. Liboš Buben byl tou dobou na chalupě: „Měl jsem vztek. Jako sociální demokrat jsem s nimi odmítl spolupracovat. Věděl jsem, jak jsou arogantní, jak se vytahují. Nenáviděl jsem komunisty, ale bylo mi to houby platný. Prohlásili se vládnoucí třídou, ale to byl jeden větší blbeček než druhej. A Gottwald? To byl primitiv!“

V červnu 1948 byla činnost ČSSD protiprávně ukončena nuceným sloučením s KSČ. Slučovací přihlášku měl podepsat i Liboš Buben. To razantně odmítl, stejně jako více než dalších 200 000 členů ČSSD: „Na vojně jsem to poté pocítil.“

Základní vojenská služba, uvěznění 

Na podzim 1948 nastoupil pamětník na vojnu. Jelikož byl vyučeným chirurgickým nástrojařem, narukoval do Vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Přihlásil se do řidičského kurzu. Zprvu sloužil jako závozník a po skončení kurzu jako řidič. Jezdil se zubním ambulatoriem, sanitou a dalšími vozidly. Na vojně mu nejvíce vadila zbytečná a hloupá buzerace. Při ní patřil mezi rozbíječe kázně, nebál se rýpnout si do nadřízených či zavtipkovat. Za neuposlechnutí banálního rozkazu strávil týden v base.  

Během let 1948–1949 se na území Československa usadilo přes 10 000 uprchlíků z Řecka. Jednalo se o levicově zaměřené občany prchající v důsledku občanské války. V první vlně přišlo asi 3000 dětí, na přelomu 1948–1949 je následovali dospělí. Několik vagonů nemocných a zraněných uprchlíků, vojáků, dorazilo na nádraží v Hostivaři. Liboš Buben jel pomáhat s jejich převozem do vojenské nemocnice. Nakládali jen těžší případy – ty, kteří potřebovali chirurgický zákrok či operaci. Jeden z nich měl prostřelenou pánev: „Od kyčlí po ramena měl sádrový krunýř. Tím, jak při daleké cestě zhubl, tak se v něm kýval. V podpaží měl hnízda vší. A my ho měli vyndat z té lavice, z kupé. Nemohli jsme ho dostat ven. Dali jsme ho na zem na deku. Jak jsme ho poté zvedli, tak se prohnul a strašně zařval. Byla to hrůza dostat ho ven. Vypadal, že dlouho nevydrží. To byl vlak hrůzy. Byla tam žlutá zimnice a další nemoci. Ten zápach, dělali pod sebe, nikdo to neuklízel. Fekálie byly po podlaze.“

Liboš Buben sloužil i noční služby u sanity. Při nich opakovaně zažil něco, co s ním otřáslo: „Měl jsem noční službu a dostal jsem příkaz: ,Jeďte na uzavřené oddělení!‘ (Jde o jedno oddělení střešovické nemocnice, kde se nacházela psychiatrie). Tam byl blázinec. Ale byly tam asi dvě až tři velké cely a v těch byli zavřený lidi z politických důvodů. Já tam přijel. Stál tam plukovník v koženém kabátu. Sedl si do sanity a řekl: ‚Jeďte na štáb!‘ (dnes Generální štáb AČR v Dejvicích). Tam jsem zastavil a on řekl: ‚Sedět!‘ Za chvíli ze štábu vylezli dva udělaní maníci s nosítky a v prostěradle zabalenou postavou. Tu dali dozadu do sanity. Celou tu dobu ten člověk sténal. Potom jsem utíral krev. Byl zbitý z toho štábu. A odvezli ho právě na to uzavřené oddělení u nás v nemocnici, aby ho ošetřili. V tomto oddělení nesloužili naši lidé, ale ti z Pohořelce. Já na tom štábu byl minimálně dvanáctkrát až patnáctkrát, pokaždé někdo zbitý.“  

Liboš Buben nepadl do oka svému veliteli Brožovi. Jednoho dne, kdy neměl žádný výjezd, od něj dostal rozkaz, aby se ve vycházkovém ošacení hlásil na velitelství. Tam čekala skupinka dívek, které přišly k odvodu. V areálu absolvovaly různá vyšetření. Liboš Buben je provázel: „Bylo jich asi patnáct. Pochvalovaly si, jak je to tam krásný a jak se těší. Mně to nedalo, a tak jim říkám: ‚Podívejte, ono to všude není tak hezký jako tady v nemocnici. Ale dostanete se do kasáren a tam vás to může mrzet. A dostanete velitele, který s vámi zatočí… nemusí to být tak snadný.‘ A řekl jsem doslova: ‚Všude to není tak hezký jako tady… pro mne by vojna nebyla.‘“

Druhý den ráno se muselo všech sto vojáků střešovické nemocnice dostavit do jídelny. Kromě velitelů tam přišel i major Janda, důstojník vojenské zpravodajské služby neboli OBZ (Obranné zpravodajství). Liboš Buben si to celé dobře vybavuje: „…a ten Janda začal hřímat: ,Dozvídáme se neuvěřitelné věci! Jsou mezi námi lidé, kteří špiní svatou památku sovětských žen! Přemlouvá je, aby nešly k odvodu, působí na ně negativně! Tvrdí, že jsou na vojně blbí lidi…!‘ A já si říkám: ‚Ty vole, to bude na mě.‘ Žvanil asi dvacet minut a nakonec říká: ‚Není třeba dlouho hledat! Vojín Buben na ubikaci!‘ A na ní to už bylo připravený. Na posteli starý letní hadry. Bylo 14. 4. 1950.“

Tři dívky sdělily majoru Jandovi, co jim Liboš Buben během prohlídky řekl. Kvůli domnělým pomlouvačným řečem o československé armádě a důstojnickém sboru byl okamžitě poslán do vojenského vězení v Kapucínské ulici na Hradčanech (dále i jako garňák = název pro bývalé vojenské věznice, v jejichž objektu se nacházel i vojenský soud). Věty, ze kterých byl obviněn a odsouzen, ovšem nikdy neřekl (např. „Nechoďte na vojnu, jsou tam blbí lidi.“). Přitížilo mu i to, že po opakovaném přesvědčování agitátorů odmítl vstoupit do KSČ. Všechno bylo připraveno. S sebou si nemohl vzít nic. Z ničeho nic se ocitl ve vězení.

Ve vojenském vězení na Hradčanech

Do vojenského vězení na Hradčanech se Liboš Buben dostal dopoledne dne 14. dubna 1950. Coby vyšetřovaný zde čekal na soud, který proběhl 8. června 1950.

Po vstupu se mu dostalo patřičného přivítání. To předznamenalo, jak se zde věci mají: „Stráže mne dovedly do suterénních prostor. Tam bylo velice chladno. Musel jsem se svléknout do naha. Zcela nahého mne obrátili směrem ke zdi, která byla vlhká. A čelem k ní jsem stál. Nehnutě! Protože kdykoliv jsem otočil hlavu přes rameno, tak na mne řvali, že mne zbijí a zkopou. Stál jsem tam čtyři hodiny, což vím přesně, protože nedaleko odbíjela Loreta. Následně přišel velitel věznice Zoula. A ten řekl: ‚Odveďte ho na celu smrti!‘ Ostříhali mne dohola a už jsem tam byl!“

Nejednalo se o cely, ve kterých by byli lidé zabíjeni. Byla to přezdívka pro cely, které v minulosti (během válek) sloužily k danému účelu. Takové cely ve věznici existovaly dvě, ve druhém patře. Hned za jejich dveřmi byla stěna mříže, jakási velká otevřená klec (zamřížovaná cela) v cele. Lůžek bylo na cele sedm, šest kolem klece a jedno zděné lůžko v kleci: „V této cele jsme všichni byli vyšetřovanci, čili všechny nás čekal soud. Bylo nás tam čtrnáct až šestnáct, jinými slovy málo místa. Leželi jsme na dřevěné podlaze. Já ležel těšně uvnitř klece, opřený o mříže, a hned za mříží jsem měl kýble na malou a velkou stranu. Celou noc v cele neustále svítilo světlo.“

V blízkosti těchto a dalších cel se nacházela tzv. pustárna. Jednalo se o celu, do které byli umisťováni poddůstojníci: „Těch tam bylo pětatřicet až čtyřicet v jedné místnosti. Vím to proto, jelikož jsme jim každé ráno tzv. kýblovali, tj. vynášeli káď s fekáliemi.“

Vstávalo se v šest hodin – na zvonění, řvaní a mlácení do cel. Následoval úklid a rozcvička. Úklidu se musel zúčastnit každý, jinak byl zbit pendrekem. Úklid neurčovali dozorci, práci si dělili vězni sami. Každý se tak snažil co nejrychleji obléci, aby si zabral „lepší práci“. V každé cele stávaly tři kýble – dva na fekálie a jeden s vodou. Kýble se vyprazdňovaly každé ráno: „My z vyšetřovaneckých cel jsme museli k poddůstojníkům na pustárnu. Tam se vzala káď o rozměrech asi 2,5 metru na délku. A dva lidi tuto káď táhli. Nesměla se tahat po zemi. Šlo se po jednotlivých celách a vylévaly se do ní kýble s fekáliemi. Další lidé, kteří chodili za námi, dávali do cel kýble čisté vody. Pak se šlo na WC. Tam byly tři klozety. A ve dvou lidech jsme museli tu šíleně těžkou naplněnou káď zvednout a vylít pomalu do klozetu. A když jsme ty fekálie vyšplouchli mimo, tak jsme je do klozetu dávali holýma rukama. Poté jsme museli vytřít hadrem nejen WC, ale i celou chodbu. Ta měla drážkované dlaždičky. Museli jsme to vytřít do sucha. A když se jim to nelíbilo, tak vzali písek a rozsypali ho po celé chodbě. Těch drážek tam bylo 7860. Někdo to spočítal. A všechny ty drážky jsme museli vytírat prsty omotanými hadrem. Byli jsme na to čtyři. Na všech prstech jsem měl puchýřky nalité krví a modřiny. Museli jsme to vytřít do sucha. Holým prstem pak bachař přejel prstem drážku a nesměl tam být žádný písek. A to nešlo udělat do snídaně, takže jsme žádnou snídani neměli.“

Po ranních úklidech následovala rozcvička. Ta se konala venku a trvala zhruba hodinu. Vězni cvičili a běhali svlečení do půl těla: „Během rozcvičky nás honili. Všechno se muselo dělat rychle, pořád za řevu a občas bití. Kdo nedělal, co má, nebo nestačil, dostal kopanec apod.“

Kromě úklidu a rozcviček trávili na celách veškerý čas. Jídlo se vynášelo na patro ve várnicích: „K snídani suchý chléb, bílá káva, ale ředěná. K obědu a večeři nejvíce těstoviny. Rozhodně žádné maso ani zelenina.“  

Liboš Buben chodil několik dopolední uklízet k soudu: „Pro písařky a sekretářky jsme byli vzduch. Uklízeli jsme místnosti. V jedné jsem se stačil podívat na stůl a vidím, že tam jsou napsaný rozsudky s týdenním předstihem! Byly rozhodnuté předem. Svůj jsem tam neviděl.“  

Asi šest obžalovaných chodilo pracovat na Žižkov: „Pomáhali zedníkům vyzdívat sochu Jana Žižky, která se bronzová vylévala cementem.“ Se smíchem dodává: „Já vím, že by se Jan Žižka podivil nad tím, že ho opravují nesvobodní trestanci této republiky.“  

Liboš Buben se ve věznici setkal s generálmajorem Richardem Tesaříkem, hrdinou Sovětského svazu: „Dal mi dvě cigarety. A já blbec jsem je neuměl vzít, jak jsem měl kýbl. Vzal jsem je do ruky a on tlumeně říkal: ‚Dej si je za čepici, ty blbče‘, protože kouřit se ve věznici samozřejmě nesmělo. Byl tam zavřený na samotce. Říkalo se, že dostal trest dva až tři týdny, protože na německém velvyslanectví měli raut a on tam nějakému Němci vrazil facku.“ 

Jednou za čas přišel do věznice poručík přezdívaný Tonda Autobus, velitel tzv. lesního komanda. Obrovitý dvoumetrový muž, který velel táboru zvanému U tří trubek (tábor určený pro odsouzené na lesní práce). Vyžíval se v poťouchlém ponižování vězňů: „On měl libůstku. Přivezl ty, kterým končil trest, a nabíral nové trestance. Chodil po celách, a jakmile šel, tak jsme museli všichni v cele vylézt po prutech mříže až nahoru ke stropu. A jak jsme tam viseli na mříži, tak vzal pendrek a bouchl jím o mříže pod našima nohama. Načež jsme museli nahoře poskakovat a skučet jako opičky. Přiblble se hihňal, ale nikomu z nás nic neudělal.“

S vážnou tváří Liboš Buben vypráví o mladém klukovi, který tvrdě doplatil na odpor a skončil v okovech: „Tenhle vzrostlej, vysokej kluk napadl velitele věznice, když si myslel, že ten ho chce udeřit. Byl krutě zbit pendreky a zavřen na tzv. temnici. To byla krajní cela na patře, ve které nebylo okno ani světlo. Nesměl tam ležet, musel sedět na židli čelem proti dveřím nebo mu ani tu židli nedali a musel neustále chodit sem a tam. Spoutali ho patnáct kilogramů těžkými okovy. Těžký náramek vedl řetězem z jednoho zápěstí na kotník opačné nohy a křížem to samé na druhé. Venku se nacházela malá klec, do které byl ten kluk během naší rozcvičky umístěn. Zkrvavené oči mhouřil kvůli světlu. Chodil po kleci a mručel jako medvěd.“

„Ten kluk mi připomíná jeden z nejhorších momentů. V noci, když jsme usínali, tak vzal do ruky své těžké okovy a do těch dubových dveří temnice mlátil silné rány. A pokaždé ráně zařval: ‚Matko! Matko!‘ To se vám nechtělo spát. To byla hrůza.“

Kapacita věznice byla 170 osob. Součástí věznice byl malý patrový objekt, tzv. domeček. Byl vybrán náměstkem ministra obrany generálem Bedřichem Reicinem jako vhodné místo pro vyšetřování nepohodlných příslušníků armády. Po únoru 1948 zde byli vězni, převážně důstojníci československé armády, surově vyšetřováni a mučeni příslušníky hlavního štábu ministerstva národní obrany. Považuje se za nejkrutější mučírnu, jakou kdy komunisté v Československu provozovali. Vězně týrali hladem, bitím, zimou, nedostatkem spánku, poutáním do okovů a mučením. Z domečku vedly jen dvě cesty: do kriminálu nebo na popraviště. Neomezeným vládcem zde byl velitel kapitán František Pergl, přezdívaný Suchá lípa. Toho si Liboš Buben pamatuje: „Byl štíhlý, asi 180 centimetrů vysoký. Pořád nosil černý klobouk. Když jsme se mu pletli pod nohy, tak nás nakopl. Občas řval jako blbec, ale jiný osobní kontakt jsem s ním neměl. Ovšem viděl jsem ho spolu s Reicinem, něco spolu diskutovali, já šel kolem nich.“ A po chvíli dodává: „Strach z něj šel, když už člověk znal jeho pověst, a protože to byl velitel domečku. Domeček měl obrovsky blbou pověst, každý se ho hrozil. Celá věznice věděla, co ten domeček je. Že je to mnohokrát horší než tam u nás. Tam se mučilo a bilo. Ke mně na celu přišel kluk, kterého tam zavřeli omylem. A ten vyprávěl. Asi dva dny seděl na židli proti dveřím a nesměl se hnout. Jak spadl, tak ho vykopali zpátky. Nebo se tam muselo stále chodit, bez přestání, bez sednutí.“

Po téměř dvou měsících přišel soud. Psal se 8. červen 1950. Soud byl přičleněn k věznici. Liboš Buben doplňuje a vzpomíná: „Soudy byly dva. Byl nižší a vrchní vojenský soud. A protože mne posuzoval vrchní, tak jsem věděl, že dostanu nějakou paletu. U nižšího se dávaly nízké tresty, posílali tam do lesního komanda. Z vrchního soudu posílali do komanda kamenolomu.“

Tři dívky, které Liboše Bubna udaly, se též dostavily. Prokurátor vedl řeč a zopakoval obvinění. Přítomné dívky měly před soudem svoje slova potvrdit. Ve své knize Liboš Buben píše: „Dvě z nich, ve kterých se pod dojmem toho, jak vypadám, hnulo svědomí, to nepotvrdily. Třetí, taková hubená fizule, Alena Tešnerová, to potvrdila. Namítl jsem, ať se přihlásí celá skupina dívek, před kterými jsem to měl údajně vyslovit. Okamžitě mě odvedli a bachař mi řekl, že si koleduju o pořádnou přes hubu.“

„Předseda soudu byl laskavý člověk. Hlavní slovo měl prokurátor, což byl mladý hajzlík, a ten se proti mně pustil.“ Po rozsudku výší trestu překvapený Liboš Buben protestoval, ale nebylo mu to nic platné. Dostal sedm měsíců. Přidělen byl do kamenolomu v Dobřichovicích. Týž den po skončení soudu ho tam dva vojáci základní služby převezli vlakem. Během cesty nesměl na nikoho promluvit. To s humorem zkusil na jednu paní. Doprovázející vojáci mu dali rychle najevo, že ho zbijí, bude-li se to opakovat.

V kamenolomu v Dobřichovicích

Již první den Liboš Buben pocítil náročnost práce v kamenolomu. Panovalo velké vedro, byl vyčerpaný a měl žízeň. Z nezvyklé práce se mu třásly nohy i ruce. Málem omdlel. Budova, ve které trestanci přebývali, se nacházela přímo v lomu. Spali ve dvou místnostech po deseti, celkem dvacet vězňů. Dva vařili a uklízeli ubikaci, zbylých osmnáct pracovalo ve skále. Velitelem byl četař, kterému bylo stěží rozumět. Ve své knize pamětník píše: „Vždycky jsem se divil, kde se v armádě takoví lidi vzali. No přece, když Svobodova armáda měla ztráty a bylo nutné vpochodovat do Prahy s větším vojskem, tak naverbovali v Haliči a Podkarpatské Rusi analfabety, kteří se alespoň zčásti domluvili. Po válce nevěděli, co s nimi, a tak jim dali v armádě místa u vězňů a v PTP.“ Na třech místech, kde měli přehled, seděli pod velkými slunečníky tři strážní se samopaly. Volně se vězni mohli pohybovat jen v prostoru lomu.

Liboš Buben vzpomíná, jak vypadal běžný den: „Po snídani se šlo do stěny. Po dvou u každého huntu (hunt = důlní vozík). Mým parťákem byl Max Šulc, srdečný, vtipný, prima kluk. Rozbíjeli jsme kameny tak, aby je pojal drtič. Naházeli jsme celý hunt, odjeli jsme k tomu drtiči a tam se o to starali jiní. První dny jsme dělali šest huntů. Jeden spoluvězeň začal dělat deset huntů. Někdo prohlásil, že by to zvládl taky. A tak se stalo, že jsme nakonec museli zvládat šestnáct huntů denně. Po obědě znovu do skály, do 17 hodin. Pak sprcha a jídlo. A po něm četba stranického tisku. V sobotu se končilo kolem poledne. A odpoledne opět četba stranického tisku.“ V knize pamětník doplňuje: „V neděli odpoledne, v čase volna, se namísto politické přednášky, které četař nebyl schopen, četlo Rudé právo.“ 

Liboš Buben byl obklopen zajímavými lidmi: „Byla tam dobrá parta. Max Šulc – můj parťák. Honza Mnich – kouzelník a herec, kterého nic nezlomilo. Tonda Španinger – hokejista Českých Budějovic. Schwanzenberk – asistent architekta Národního divadla. A především Franta Šťastný – motocyklový závodník, charakterní, čestný člověk. A Otakar Janoušek – operní pěvec z Ústí nad Labem. Oni tvořili střed party, byli tahouny a jejich slovo mělo váhu.“

Navzdory tvrdým podmínkám spolu zažili spoustu legrace a nezapomenutelných momentů. Liboš Buben vzpomíná, jak se například koulovali nepovedeným těstem na kynuté knedlíky, když do lomu náhle přijel velitel vojenské věznice na Hradčanech Zoula: „To byl průser. Ten řval. Nechal nás venku nastoupit. Všiml si četných tetování. Od střelmistra si jeden kolega nechal přinést tuš a dvě jehly a tím potetoval kamarády. Z těch dvaceti jsme tam byli jen tři, kteří potetovaný nebyli. Zoula to viděl a chtěl vědět, kdo to udělal. My mlčeli. Když řekl popáté: ‚Kdo to udělal?!‘, tak vytáhl zbraň a tou pistolí nám jel pod bradou a řekl: ‚Mně, veliteli, se odpovídá, nebo vás (a zařval) pobiju!‘ A velitel četař poklesl na kolena a sténal. Bál se, protože jako velitel měl zodpovědnost. Řval a povykoval ještě dlouho, ale nikdo nic neřekl. Nemohl nás všech dvacet odvést na garňák, takže nakonec odjel. Četař se šel posléze opít.“  

Ptám se Liboše Bubna, co mu nejvíce pomáhalo: „Kamarádství a legrace. Nezapomenutelný zážitek byl, když na vyvýšenou plošinu mezi skálami vystoupil operní pěvec Otakar Janoušek. Zpíval Sbor poutníků (od Richarda Wagnera). A v tom vedru mně šel mráz po zádech. Zlomil se mu hlas, svěsil hlavu a tekly mu slzy. Chvíli byl ticho, mlčky jsme se vrátili k vozejkům a začal cinkot lopat, kladiv, páčidel a nakládání huntů. To byly momenty!“

Na konci července všechny vězně náhle a bez varování odvezli do vojenského vězení na Hradčanech. Domnívali se, že pojedou domů, protože po Čepičkově nástupu na ministerstvo národní obrany panoval v armádě zmatek. Omyl, ostříhali je a místo ke svým rodinám jeli do Kuřivod: „Tam byla poničená tvrz. Tu jsme celou rekonstruovali. Tam už mně bylo líp, bylo tam i více volnosti.“ Pamětník krátký čas pracoval v čedičovém lomu v Ralsku, kam ho z Kuřivod dováželi.

Nasluhování u PTP – pluk 54

Trest uložený vojenským soudem skončil Liboši Bubnovi 14. října 1950. Stopem se přemístil do Prahy a hlásil se ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. V ní nafasoval starou uniformu a druhý den se musel hlásit v Plaveckém Podhradie u Sološnice (asi třicet kilometrů severně od Bratislavy). Stal se příslušníkem PTP – pluk 54 – s povinností nasloužit sedm měsíců, které mu před uložením trestu chyběly k ukončení základní vojenské služby. Jak poznamenává, nejvíce mu tam pomáhala přítomnost dvou kamarádů z dobřichovického lomu.

Jednopatrové kasárny stály dva kilometry od Sološnice na úpatí Malých Karpat. V jedné místnosti spalo čtyřicet mužů: „První tři týdny, to byla nádhera. Velitel byl bezvadnej chlap. Nepracovali jsme. Poté velitele odvolali a na jeho místo přišel starší poručík. Ten se nám představil: ‚Som nový velitel, som tedy váš otecko.‘ A já polohlasně dodal: ‚To by bylo lepší být sirotek.‘“

S ním přišel i jeho zástupce, podporučík Terilija: „To byl hajzl a lidská svině! Ten nás honil. Byl to blázen, děs. A ještě mu nebylo rozumět. Byl asi z Haliče.“ Ve své knize se o něm pamětník zmiňuje: „…asi dvaatřicetiletý cholerický blbec. Analfabet, který stěží podepsal pět propustek a z toho důvodu nechodilo více lidí na vycházky.“

V borovém lese stavěli příslušníci PTP novou silnici k dělostřelecké střelnici. Po vykácení borovic a vykopání pařezů museli kopat ztvrdlý písek. Huntem neboli vozíkem ho vozili do propadlin na vyrovnání cesty. Na místo je vozili dvěma traktory s valníky. Jednoho dne jeli do práce a traktor byl v příkrém kopci přetížený, zvedala se mu kola: „Tři kluci si proto stoupli na přední nápravu. Jeden z nich spadl a řidič ho neviděl. Pod traktorem byl hák a ten ho nadrtil. Kluk byl nehybný. Někteří začali hulákat: ‚Buben je zdravotník, on je ze střešovický nemocnice.‘ Já byl řidič, ne zdravotník. Ale ke klukovi jsem přiklekl a on byl napůl rudý a napůl bílý. Nevěděl jsem si rady. Jak ležel, chytil jsem ho za kabát a přitáhl jsem ho do sedu. Začal se dávit, plival kusy sedlé krve. Měl nadrcený žebra a zemřel za dva měsíce. Terilija poslal pro džíp a nechal ho tam ležet. Já si umyl zakrvácený ruce v kaluži. Naskákali jsme do traktoru a jelo se hned pracovat.“

Tvrdá práce, nedůstojné zacházení, ubytování v zimě a vlhku a špatná strava nebyly jedinými nástrahami tamějšího života. Stačil malý prohřešek a hrozil trest. Během jednoho nástupu měl Liboš Buben nedojedené sousto v puse: „Nadřízený se mne zeptal: ‚Čo jete?‘ A já na to: ‚Co povídáte?‘ ‚Ptám se, čo jete?‘ A tak mu říkám: ‚No prosím vás, přeci to nevyplivnu, zase tak moc toho nedostáváme!‘ A šup ho, zavřeli mne za to na sedm dní do basy.“ Basa se nacházela v Sološnici. Vždy po práci tam Liboše Bubna zavřeli a ráno odvedli do práce. V base byla zima, vlhko a spal s jednou dekou na holé pryčně. Z kamenných zdí tekla voda.

Po skončení pracovního dne si museli „vězni“ čistit výstroj a obuv. Po prevenci a rozkazu nastoupili na zabláceném dvoře znovu. A někdy po celodenní úmorné práci pochodovali okolo dvora ve tmě a blátě a museli přitom zpívat.   

V zimě panovaly velké mrazy, i více než 20 ºC pod nulou. Jednu dobu štětovali silnici (pokládání a zatloukání kamenů): „Bylo asi 22 stupňů mrazu. A my se Teriliji ptali, kde jsou pracovní rukavice. A on myslel normální, pletený rukavice. A řekl: ‚Rukavic též možno použít, ale kdo je prodře, po hubě dostane. Rukavice roztrhané znamenají do basy a zaplatit!‘ Takže jsme pracovali bez rukavic. Když přivezli jídlo, tak do dvou minut zmrzlo. Ale oheň nepovolil rozdělat.“

Strava byla nedostatečná. Liboš Buben se s kamarádem rozhodl pro riskantní způsob obstarávání si jídla. Seznámili se s hajným a jeho ženou. Během práce v lese se jednou až dvakrát týdně bez svolení vzdálili: „Běhali jsme do hájovny. Ta byla asi kilometr daleko. Tam nám každému připravila osm vajíček, sádlo a chleba. Běželi jsme tam i zpět, abychom to stihli. To nám dost pomohlo.“

Dny bezútěšně ubíhaly. Když si spolu s kamarády vyšli do vsi, nebyli vítaní. Toužili po troše obyčejné lidské vřelosti. Ale jednou to byli „nepřátelé pracujícího lidu“, a tak k nim i lidé také přistupovali. Byl mrazivý Štědrý večer a Liboš Buben se šel s kamarády projít: „Chodil jsem s dalšími pěti kluky po Sološnici. Byl úplněk, jasná obloha. Zpívali jsme si vánoční písně. Nikde živá duše. Nikdo nevyšel. Jen psi na nás štěkali! Nejbližší světla se začaly zhášet, protože kdo to zpívá…?! Lidi z nás měli strach, protože jsme pro ně byli trestanci.“

A mohlo být ještě mnohem hůř, jak líčí Liboš Buben: „Při práci v lese jsme dělali osm huntů ve dvojici denně. A Terilija to zvedl až na šestadvacet huntů! Ten písek byl těžký, ztvrdlý. Pracovali jsme i do večera. Jednou při práci nechal Terilija na obě strany úseku postavit traktory, kterými osvětloval celý prostor. A hulákal na nás shora okopu: ‚Robiť, robiť!‘ A někdo řekl: ‚Kluci, pojďme, zabijeme ho. Je tma, nikdo se to nedozví.‘ Já vylítl z toho okopu a zůstal jsem tam stát. Jak viděl, že nepracuji, tak se ke mně hnal a cestou vytáhl pistoli. A já na něj ve vzorovém postoji: ‚Soudruhu podporučíku, prosím… dokdy máme pracovní dobu?!‘ A on: ‚Tak ty takhle, ty sviňa! Núkáš k buntu!‘ (navádíš ke vzpouře!). Chodil kolem mne, myslel jsem si, že když mne nezastřelí, tak že mi ten frňák urazí. Byl jsem odhodlán se bránit a zmlátit ho. Víc se nestalo. Ale věděl jsem, že je zle! Že to tak nenechá. A taky ne!“

Po příjezdu do tábora se Liboš Buben musel dostavit k veliteli tábora přezdívanému „Otecko“: „‚Ako som hovoril, dobrý som, všetko ja dovolim, ale núkať k buntu a kamaratov uvést v nebezpečenstvo, to ja nedovolim. Pojďeš do garňáku!‘ A bratislavský garňák má horší pověst než pražský – nakládačky a tak. Já na něj koukal, tohle přece není možný, to nevydržím. Byli jsme tam sami. A už tahal papíry, že bude psát. A já se naklonil přes ten stůl a říkám mu: ‚Soudruhu poručíku, jestliže půjdu do bratislavskýho garňáku, to je, jako by mi nezáleželo na životě. A když mi nezáleží na mém životě, tak mi nezáleží na životě nikoho jiného, rozumíte tomu?!‘ Řval jsem mu do ksichtu. Ten koukal: ‚Tak ty takto! No dočkaj!‘ A vyhodil mě. Ale bál se! Do žádného garňáku jsem hned nešel.“

Ale vyhráno rozhodně Liboš Buben neměl. Nevěděl, co velitel podnikne dál. Obával se, že rozkaz k eskortě do bratislavského vězení může přijít kdykoliv. S kamarádem písařem se domluvil, aby mu dal při večerním nástupu znamení, kdyby o něčem věděl. Následující dny čekal a vyhlížel případný signál. Kdyby přišel, byl Liboš Buben odhodlán utéci po řece Moravě do Rakouska. Připravil si bedničku bez dna. Nahoru připevnil dvě laťky. Na ně pak chtěl dát drny trávy a plavat pod ní, aby ho pohraničníci neviděli. Byl mrazivý únor. Liboš Buben vzpomíná: „Co dělat. Musíš umřít, a když už, tak už. Anebo to prostě přežiješ. Chtěl jsem prchat k Zohoru, k řece Moravě a pak do Rakouska. Věděl jsem, kam mám jít. Byl únor, představoval jsem si, že poplavu v řece a na sebe dám tu krabici s drny, protože oni na té hranici občas šlehali světlomety přes vodu. No a budu šlapat vodu a poplavu si to do Rakouska. A buď se mi to podaří, nebo po mně budou střílet a nějak to dopadne. Ale nedá se nic dělat. A na to jsem byl připravený. Denně jsem čekal na to znamení. To byly takový nervy! Šlo mi o krk. A takhle to šlo asi deset dní. Ale najednou místo do práce nás všechny převezli do komárenské pevnosti. Nebýt toho přesunu do Komárna, tak nevím, co by si na mne s tou kurvou Terilijou vymysleli. Tam to spělo k tomu, že bych ho musel zabít, nebo utéct.“ 

Byli umístěni do komárenské pevnosti: „V Komárně nás bylo asi šest set. Rozdělili nás do skupin asi po šedesáti až sto lidech. Nebyli jsme tam dlouho a zase na vlak. A už jsem byl v Trenčíně.“

V Trenčíně Liboš Buben pomáhal při výstavbě panelových domů. Uteklo to rychle a najednou bylo 14. dubna 1951, den propuštění do civilu. „Vrátili jsme se ten den z práce. Nechal jsem se předvolat k veliteli: ‚Soudruhu poručíku, ukončuji nasluhování trestu. Prosím vás o vystavení propouštěcího rozkazu.‘ A on jen: ‚Von!‘ Říkám: ‚Prosím? Patrně jsem vám nerozuměl.‘ A on: ‚Von, lebo ti zkopám prdel!‘ A vyhodil mne. A takhle to šlo čtyři dny po sobě. Pak už jsem ani neklepal, vešel jsem zprudka do dveří, do pozoru… a hlásím opět, že jsem ukončil nasluhování… A on zase jenom: ‚Von!‘“

Pamětník byl bezradný. Bez propouštěcího rozkazu a papírů odejít nemohl. Po několika dnech přijel náhodně do kasáren na inspekci generál všech PTP z Komárna. Liboš Buben vsadil všechno na jednu kartu a nechal se k němu předvolat. Měl štěstí. Generál ostře vyčinil poručíkovi a ten vše musel zařídit. Po dvou a půl letech se tak ocitl na svobodě: „To byl pocit, máminy buchty, spát, dokdy chci, s holkou večer do Čimického háje…“

Padesátá až sedmdesátá léta

Po návratu od PTP Liboš Buben zjistil, že doba je zlá – soudní procesy, popravy nevinných, špiclování, vzájemná nedůvěra a podezíravost. Chtěl svobodnější zaměstnání, a sice stát se výtahářem. Výtahy spolu s dalšími řemesly byly soustředěny v rámci Podniku Sdružených řemesel. Kádrovák, soudruh Strnad, mu sdělil, že s takovým kádrovým profilem si práci pomocníka výtahářů musí zasloužit. Musel proto rok pracovat jako opravář kotlářského nářadí. Po čtrnácti měsících, kdy mu neustále snižovali plat až na polovinu, připomněl Strnadovi, co před rokem slíbil. Přes nevoli mu bylo vyhověno a nastoupil jako pomocník výtahářů. Zaučoval se, navštěvoval výtahářský kurz a po dalších osmi měsících začal pracovat jako výtahář.

Odstěhoval se od matky a nevlastního otce ke kamarádovi, který se chystal na vojnu. Vzdal se myšlenky, že bude více cestovat: „Nešlo to. Ani na Šumavu to nešlo.“ (kvůli hraničnímu a zakázanému pásmu). V sedmadvaceti letech si Liboš Buben našel osmnáctiletou Evu. Svatbu měli 10. dubna 1954 v Praze na Letné. Na svatební cestu se vydali do Vysokých Tater na motocyklu ČZ 250.

Po nějaké době výtahářská střediska zrušili. Vyhodili šéfa odborníka a na jeho místo nastoupil, jak pamětník uvádí: „Arogantní komunistický blb Topinka.“ Dřívější mistr truhlárny, ve které ho zmlátili dělníci, toho o specializaci, jako byly výtahy, nevěděl nic. Mnozí spolupracovníci Liboše Bubna, komunisté, se snažili získat přízeň nového šéfa. Titíž lidé prováděli různé „fušky“ a podvody, aby si vydělali bokem. Pan Topinka to přehlížel, a aby komunističtí podřízení měli více peněz, ubíral na platu nekomunistům. Plat Liboše Bubna se neustále snižoval: „Ze 14,50 Kčs/hod. jsem měl během půl roku 9,50 Kčs. Užíral jsem se, a tak jsem mu řekl, jak se věci mají a že bych měl brát jako dřív. A že se mi to nelíbí a stěžuji si. A on vylítl a zasyčel: ‚Jdeš proti vlastnímu podniku!‘ A já říkám: ‚Ne, to nikdy, ale proti lidem, kteří mu škodí!‘ A to zkrotnul a koukal. A já s ironií: ‚Pane řediteli, vy jste se domohl své funkce skrze školy, vlastní prací, snahou… jste dělnického původu. A tím samým způsobem se domohl místa náměstek ministra lehkého průmyslu Karel Kyrs, který má moji sestřenici. A já si myslím, že když shromáždím ten materiál, o kterém jsme spolu tady mluvili, a předložím mu ho, tak on pošle na podnik nějakou kontrolu a věci se vyjasní!‘ A to už byl jako mílius. Abych mohl existovat v komunismu, musel jsem postavit komunistu proti komunistovi. Já jsem pro ně neznamenal nic. Se mnou by zametli, zvlášť když jsem byl pétépák. Mnohdy to bylo beznadějný a já myslel, že budu muset dát výpověď a jít od řemesla, dál to už nejde… Ale pánbíček to zařídil, že někdo přišel a zase se to srovnalo. To byste viděl věci, které se tam dělaly. To nemáte tušení!“  

Tuto práci po čase Liboš Buben opustil a začal pracovat jako opravář vysokozdvižných vozíků. Byla to čtvrtá profese, kterou se učil od píky. Podnik Benzina v Karlíně dostal vládní úkol zajistit opravy vysokozdvižných vozíků z NDR. Ty používaly různé firmy po celé ČSR. Liboš Buben dostal osobní vozidlo a veškeré potřebné vybavení. Tato dobře placená práce s volností mu umožnila cestovat po celém Československu. Z prvního výjezdu se vrátil po pěti týdnech. Hodně času tak trávil na cestách. Nějaký čas po narození dcery Dáši v roce 1957 se rozhodl tuto práci opustit. Chtěl trávit více času s rodinou. Podnik opouštěl s titulem „Nejlepší pracovník“.

Začal pracovat jako výtahář pro Pomocné provozy Středočeského velkoobchodu, kam ho okamžitě přijali. Dostal vozidlo Škoda 1203, potřebné vybavení a jezdil po Středočeském kraji. U této firmy byl mnoho let. Práce se mu líbila, ale kolegové nikoliv: „Intrikovali tam dělníci i úředníci. Panovala tam špatná atmosféra a nálada. Jen ředitel byl dobrý člověk.“

Osmiměsíční pauzu od práce si Liboš Buben musel dát poté, co si v roce 1959 zlomil nohu při lyžování ve Špindlerově Mlýně.

Na jaře 1968 docházelo k uvolňování poměrů a posilování procesu demokratizace v celé společnosti. Atmosféra byla plná naděje a odhodlání. Manželka Liboše Bubna v té době pracovala jako vedoucí mazačů a výtahářů v Okresním podniku bytového hospodářství v Praze (OPBH). Znala se s předsedou ROH. Ten ji seznámil s podvody a nekalostmi ve vedení podniku. Blížila se celozávodní výroční schůze, na kterou chodili všichni zaměstnanci (cca 400 lidí). Eva Bubnová byla požádána o jeden z přednesů: „Lidi tam byli naštvaný na vedení podniku, na jejich lumpárny, vyjadřování vůči dělníkům atd. Eva mi prozradila, co jí předseda ROH řekl. Oba jsme byli nadšení revoluční dobou. Tak jsem jí ten projev, radikálně odsuzující vedení podniku, napsal. Dva listy formátu A4. A ona to plamenným hlasem v hotelu Internacional přednesla. Papaláši se jeden po druhém dívali, začali se zvedat a bokem odcházet. Lidi řvali, nadávali, mlátili židlemi o stoly. V té anonymitě si dovolovali a papaláši do jednoho prchli. Lidi byli nadšení. Evu nosili na rukou. Předseda Evu objímal, byla zvolena důvěrnicí. Stala se hrdinkou dne. Druhý den přišla do práce a její stůl a židle tam nebyly. Řekli jí, že její funkce se ruší z důvodu úspor podniku. Nabídli jí práci u skladníka. To byl ožrala, který měl věčnou rýmu. Řekla, že se jim na to může vykašlat. Sebrala se a odešla. Vzala pak práci prodavačky za pultem a krátce nato barmanky ve stejném podniku. Byla tam spokojená a zákazníci také. Ustanovil se tam Klub rytířů barmanky Evičky. Tihle kluci ji chránili, když bylo potřeba.“                       

Přes nedobré zkušenosti s komunisty se Liboš Buben nevyjadřuje o komunismu jako takovém negativně, naopak: „Komunismus je nádherná myšlenka. Pro mne uskutečnění komunismu znamenalo bratrství lidí, tj. budeme si vzájemně pomáhat, budeme jeden druhému bratrem. Ale ne stalinismus! Stalinismus byla gangsterská organizace. Stalin nechal vyvraždit dvacet milionů vlastních lidí v národě. Zavinil hladomor na Ukrajině. Dokonce, když umíral, tak chroptěl tři dny, ale každý se k němu bál jít! A tak ho nechali chcípat na podlaze! Nepovím vám, kde jsem k tomuto přišel, ale nějak důvěryhodně. Takže já jsem proti komunismu nebyl! Ale nesměli se vytahovat, být arogantní ve stylu ‚dej si na mne bacha, já jsem komunista‘. To na mne neplatilo. Musel jsem obvykle držet hubu, ale nenechal jsem si vše líbit.“

V roce 1980 začal Liboš Buben pracovat pro libereckou výtahářskou firmu jako revizor výtahů. Manželka Eva pracovala jako ředitelka hotelu v Kamenickém Šenově. Žili spolu převážně na chalupě v nedalekém Polevsku, kterou rodiče pamětníka pořídili v roce 1965. Od roku 1986, kdy Liboš Buben odešel do důchodu, zde žije trvale.

Na závěr vyprávění se Liboš Buben zmiňuje o svém nevlastním otci Friedrichu Štětinovi. Toho si jeho maminka začala namlouvat v roce 1944. Seznámila se s ním v chemické čistírně v Radlicích, kde dělala mistrovou detašérku. I když pan Štětina žil v Ústí nad Labem a mluvil česky, musel coby rozený Vídeňan narukovat do německé armády: „Pamatuji na naše první setkání. Blíží se konec války, já přijdu domů a u nás za stolem sedí německý voják. Já čuměl. Máma mi ho představila – rozený ve Vídni, hodný pán. Zkraje jsem mu ruku nepodal. Jeho manželka zemřela, měl dceru. Pro německou armádu jezdil jako řidič s velkými tiráky. Na konci války dostal za úkol převézt do Rakouska věci, které Němci nakradli v Praze. V Rakousku natrefil na francouzskou armádu. Byl zajat. Šel na práci do pracovního tábora. Zprvu bylo vedro, nedali jim tam napít, lidi pili vlastní moč a umírali. On byl krejčí, a tak ho Francouzi dali do dílny šít a opravovat uniformy. Tam s ním jednali dobře. Vrátil se po našich opakovaných prosbách a intervencích v roce 1948. Byl v Metách. Byl to laskavý a dobrý člověk.“

Liboš Buben žil v různých částech Prahy více než čtyřicet let. Během této doby se nejen skrze svou profesi výtaháře setkal a seznámil s mnoha známými herci a umělci, jako příklad: Stella Zázvorková, Laďka Kozderková, Ljuba Hermanová, Vladimír Menšík, Josef Bek, Václav Postránecký, Max Švabinský a další. Vzpomínky Liboše Bubna na tyto a další známé osobnosti je možné dohledat v záložce Dodatečné materiály, soubor Sláva a řemeslo.    

Pár názorů a myšlenek na závěr

Ptám se Liboše Bubna, co mu těžké časy v životě nejvíce daly, a naopak vzaly?

„Dalo mi to – vždy všecko přetrvat, vydržet. Vydržet, koukat se z toho nějakým způsobem vymanit. A když to nešlo, tak být připraven i nasadit svůj život, utéci z maléru, který tady byl. Vždy jsem to vydržel. A to platí i do této doby: Je mi dobře, tak je mi dobře. Jsem nemocnej? Nebo mám bolesti? No tak zatnu zuby a řeknu si, ono to přejde! A když ne, tak umřu. Vždyť musím umřít. A je jedno, jestli umřu teď, nebo až za pět let. Třeba ne, ale nepůjdu tomu naproti! A dostanu se z toho. Stále je pro co žít.“

„Dokázal jsem někdy nenávidět až k zabití. Nenáviděl jsem velitele v kamenolomu. Ale upřímně řečeno, jednou to byla jeho vojenská funkce, tak… Ale nejvíce jsem nenáviděl u výtahu. Byla tam parta lidí, které jsem nenáviděl strašlivě. Ubližovali druhým, udávali, kradli. Lezli vedoucímu Topinkovi, kterého poslali komunisti, do zadku.“

Po chvíli navazuje: „Vadí mi, že existuje komunistická strana. Nás je tady zatraceně hodně lidí jako já, který jsme zažili, co to komunismus byl! Havel s Klausem měli komunistickou stranu zakázat!“

„Gaunery, kteří se dostanou k velkým penězům přes politické funkce, ty nenávidím. Prostě politický kariéristy.“

Při dotazu na poselství pro další generace Liboš Buben odpovídá: „V každém případě pro generaci těch nejmladších, těch sedmnáctiletých a různých chuligánů, kteří už ve třinácti a patnácti pijí a holky se jim samy nabízejí. Jak se chovají při tancovačkách, jak s dívkami jednají! Ty holky jim samy platí pití, aby s nimi šli na louku. Nemyslitelný v době, kdy jsme si my namlouvali děvčata. Tak taková generace nemá budoucnost. Ale nejsou takoví všichni.“

„Myslím si, že hlavní je, aby lidi drželi při sobě, abychom se vyhnuli válce. Není to jednoduchý vzhledem k tomu přílivu uprchlíků. Já s tím nesouhlasím. Celá Evropská unie se zachovala zbaběle a špatně. To je mínění i zdejších lidí. Dokud tito uprchlíci byli v Sýrii a pak prchali přes Turecko, tak tam běžela občanská válka. Někdo byl pro prezidenta Asada a jiní ne. Asadovi dodávali zbraně Rusové. Tak tam EU měla dodat zbraně povstalcům a byla by občanská válka. A tak jako byly občanské války v Americe, ve Francii, všude, tak by si to tento národ vyřídil mezi sebou. Měl by svoji občanskou válku. Ale nikdo by neprchal z rodné země někam, kde vidí, že se bude mít lépe. A oni se vykašlali na svoji rodnou zemi a prchají do bohatých zemí. EU to nezvládla a má je na krku. A co teď dál…?“ 

„Lidi mají dostatek zdravého rozumu a úsudku a dovedou se ozvat. To za komunismu nebylo možný, teď to možný je. S lidmi to není vůbec nejhorší. Jako národ trvat budeme, postaráme se o sebe. Je to rozhodně lepší než za komunismu, kdy se sice předpokládalo bratrství lidí, ale jeden na druhého štval, lidi na sebe byli jako psi. Teď jsou lidi soudržnější.“

„Rodina se ke mně chová slušně. Mezi sebou se taky chovají slušně. A já dbám, aby se k sobě chovali slušně. Ženský si občas mezi sebou něco řeknou. V tom případě já pozvednu hlas a za chvilku je klid. To jinak nejde. Já držím rodinu semknutou.“ 

„Důležité je nezávidět. Je potřeba pracovat, být podnikavý, čestným způsobem. Já nezávidím, nikdy jsem nikomu nezáviděl, já to nemám v sobě.“ 

Liboš Buben zemřel 1. března 2017.