Taťána Bubníková

„Ale největší malér, kterej teda udělali Rusové, že když přijeli, já si teďka nevybavuju kolikátýho května, třetího nebo čtvrtýho, přijeli dřív a pár, skupina a okamžitě otevřeli Malou pevnost a okamžitě otevřeli Terezín. A ty lidi, který byli strašný chudáci vyhublý, hlavně teda ty v tý Malý pevnosti v těch pruhovatejch šatech, tak je pustili a ty se hrnuli do těch Bohušovic. No a teďka to byla strašná hrůza pro ty mužský bohušovický, který museli stát stráže na všech ulicích, kudy by byli přišli, a nesměli je pustit dovnitř, protože ten tyfus by se rozlezl po Bohušovicích, a hlavně oni chtěli jídlo, který nesměli dostat. A teď těm lidem vysvětlit, že nemůžou jíst, no tak oni vzali klacky a ty naše mužský začali mlátit, protože nemohli, nechtěli pochopit, že se najíst nesmějí, že by jim popraskaly střeva. Takže to byly hrozný chvilky v tuhle dobu, anebo když utíkali ty Němci, protože zase ze středu Čech to všechno šlo přes nás hodně. A když oni pustili ty vězně a ty Židy, tak jak jsem vyprávěla, že chodili a byli tam ty škarpy, tak tam ty vězni se dali do těch Němců a pomlátili tam hrozný množství Němců, to pak leželi zas Němci ve škarpách. Takže ten závěr pro nás byl takovej hroznej…“

„No a vzhledem k tomu, že Bohušováci někteří se báli, někteří se nebáli, tak naše rodina byla zrovna ta, která se nebála. Takže maminka moje dělala spojku, z Malý pevnosti chodili vězňové denně s takovou kárkou na dráhu pro poštu a mezi nima byl, já si teď přesně nevybavím, jestli to byl poslanec dr. Jína, a u zubaře se stavovali a tam ve sklepě měli schránku a do tý schránky dávali zprávy. Kdy půjde kterej transport, kdo v tom transportu bude, kdy půjdou čeští četníci, nebo kdy půjdou Němci, protože když šli čeští četníci, tak my už jsme připravovaly doma jídlo. Ty čeští četníci totiž nenamítali nic, když jsme vběhly do toho transportu a rozdávaly jsme jim to jídlo. Takže protože my jsme byly míň nápadný než dospělý lidi, tak já s mojí kamarádkou, vždycky když jsme věděly, kdy půjde transport, tak jsme zůstaly doma a dostaly jsme každá dvě tašky a vběhly jsme z naší ulice do toho transportu a rozdávaly jsme jídlo. No a to jídlo jsme získávaly tak, že zase ty vesnice, který měly napojení na tu naši silnici, tak tam byly hospodářství, kde bylo ještě jídlo. Tak se vždycky dohodlo třeba v tom velkostatku s majitelem nebo s těma většíma sedlákama nebo i u nás v Bohušovicích, že třeba šlo hodně těch transportů najednou. Tak ty řekli, tak si přijeďte s vozejčkem. No tak my zase s tou spolužačkou vzaly vozejk a jely jsme do vedlejší vesnice nebo ještě o jednu vesnici dál, tam nám třeba naložili plnej vozejček chleba, sádlo, okurky, a to se potom u nás krájelo, mazalo a připravovalo pro ty lidi, který odcházeli z Terezína… A to spojení trvalo celou dobu, co ty transporty chodily. Tak takhle jsme měly napojení, maminka že chodila k tomu zubaři vyzvedávat to z tý schránky…“

„No a jednou přišla zpráva, že pozavírali v Roudnici spoustu sokolů a třeba ředitele jedný banky, co u něj moje teta pracovala. Úplně jmenovitě se vždycky vědělo, kdo teda v tom transportu bude. Tak zase maminka, ona byla invalidní, takže špatně chodila,… tak napsali dopisy, dali mi adresy a já jsem jela do Roudnice a po těch rodinách jsem zazvonila a předala ten dopis. Takže ráno ty rodiny, nebylo to jenom v tý Roudnici, i jinde, tam kde jsme se to včas dozvěděli, tak se honem psaly zprávy těm rodinám, aby se přišly rozloučit. Takže já si vybavuju, že to byly ty roudnický, že jich tam bylo hodně. A že jsme my došli s tím transportem až na nádraží, tak si vybavuju, že tam těhle rodin bylo moc, který teda viděly ty svý rodinný příslušníky naposled. A jednou při tomhle transportu se nám stalo, že jsme měli zprávu, že půjdou český četníci. Ale Němci zjistili, že se tam tohle děje, tak vyměnili stráže a místo četníků českejch šli Němci. A my jako děti jsme přece jenom ten postřeh neměly, tak jsme do toho transportu vběhly a naše maminka ještě s těma dalšíma taškama čekala o kus dál a podala nám je, takže sebrali i tu maminku. Všechny nás odvedli s těma puškama do nádraží. Tam nás postavili do řady do tý čekárny s tím, že nás tam postřílejí všechny. No a ten jejich velitel, nevím teda jakým způsobem to bylo nebo co to přičinilo – strašlivě tam na nás řvali, no bylo to hrozné, do dneška si to pamatuju, ty okamžiky – najednou on mávl rukou a takhle udělal, aby nás vyhnali. Takže nás vyhnali z toho nádraží, zaplaťpámbu se nám nic nestalo nikomu. Přišly jsme domů, tatínek se strašně zlobil na maminku, že mě do toho zapojuje, že je to nebezpečný, že tam jednou zůstanem obě, maminka i já… No takže takhle to stejně pokračovalo dál. To jídlo se shánělo pořád, to se dělalo do nekonečna. A jednu poznámku k tomu mám, že kdybysme si byly troufly doma z toho, co se chystalo, vzít si jeden jedinej krajíček chleba, tak to nám rodiče nedovolili. Říkali: ‚To je pro ty chudáky. Vy máte svý a máte medový máslo nebo povidla,‘ protože v tý době máslo nebylo. Ale nikdy by nám nedovolili, abychom si z toho jídla něco vzaly…“

„No a jednou takhle přišel někdo známej, že shání Žida, přítele v Terezíně. No tak maminka si vzala hvězdu, prošla tou hlídkou, protože ty se neprokazovali, když měli hvězdu, tak prošla. Toho známýho tam našla v tom Terezíně a vrátila se, podala zprávu, že ho našla a jak na tom teda je. A ten tam byl celou válku, protože ty šikovný řemeslníky a takový si tam nechali celou válku, to tam bývaly celé rodiny. Takže tam zůstal a potom po válce se nějak ještě přihlásil k mamince… To je tak asi vzpomínka na to, co jsme všechno prožívali. Jak to bylo hrozný… To je taky taková vzpomínka, když jsme šli ze školy, a teď šel transport zřejmě židovskýho sirotčince včetně těch sestřiček, všichni byli ve fialovým, na kočárku měli třeba čtyři pět dětí, teď to tak strkali, některej kočárek už ani kolečka neměl a tak je nechali jít pěšky do toho Terezína. Nebrali ohledy, jestli starej mladej, někdy těm starejm to naházeli na valníky, s tím se pak už většinou nesešli, a takhle tam teda zahnali celý ty skupiny z těch měst. To bylo vždycky najednou ty lidi… No a u nás byla židovská rodina, ta paní měla pět dětí a byli oba Židi. Takže on šel do toho Terezína a jí s těma dětma nechali v těch Bohušovicích. Jenomže ona nemohla přežít to, že tam je muž, takže dělala to, že pomáhala těm Židům, podávala zprávy a pak jí někdo udal. Takže odvedli i ji a ty děti zůstaly v těch Bohušovicích na starost obci. To právě jsme nemohli pochopit, ta jedna dívka chodila s námi do jedné třídy a potom ještě po válce jsme se o tom bavili, jak to bylo možný, když Němci měli takovou úžasnou evidenci, že vlastně těch pět dětí nechali úplně napospas. Takže rodiny se o ně staraly, ta jedna měla těch 12,13 let, v tom roce 1945 nám bylo 14 let, ta se o ty děti starala a s pomocí lidí. A že je neodvedli, nic, zůstali tam, to byla taková nějaká výjimka…“ (tazatel) To se stávalo, že odvedli rodiče a je tam nechali napospas, pak příbuzný si je vzali a starali se o ně? „No to pak manžel bude vyprávět o těch Rebcovejch, děti tam zůstaly stát na ulici, zamknuli barák a odvezli rodiče a bylo…“