The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Buček (* 1952)

• narodil se 18. prosince 1952 v Brně

• od dětství se věnoval fotografování

• v srpnu 1968 fotografoval okupaci v centru Brna a dva snímky mu otiskli v novinách

• během protestů v srpnu 1969 byl zatčen

• strávil tři týdny ve vazební věznici v Bohunicích

• v soudním procesu byl zproštěn obvinění z neuposlechnutí výzvy veřejného činitele a bránění činnosti veřejného činitele

• vyučil se kuchařem a této profesi zůstal věrný 25 let

• vojnu strávil v Kroměříži také jako kuchař

• v letech 1975 - 1981 pracoval i s manželkou na rekreačním středisku ministerstva vnitra v Krkonoších

• po návratu do Brna vedl jako šéfkuchař jídelnu Krajské správy SNB

• od roku 1993 až do důchodu jezdil jako řidič autobusu

Vladimír Buček se narodil rodičům „pod stromeček“ 18. prosince 1952 v Brně. Matka Milada pracovala jako soustružnice v Zetoru a otec Vladimír byl zaměstnán jako fotograf v tehdejších Fučíkových závodech na Dornychu. Za dob protektorátu byla Milada Bučková nasazena na nucenou práci v Adamovských strojírnách, kde se nevědomky zapojila do činnosti tzv. městských partyzánů. Sabotovali výrobu a vynášeli zprávy o válečné výrobě. „Její šéf věděl, že jezdí každý den do Brna. Namluvil jí, že potřebuje strýci v Komárově doručit občas zprávu, že je v pořádku. To bylo fingované, ale ona ty zprávy v tomto domnění pronášela přes bránu. Stálo tam, co se vyrábí, kolik toho je, kdy vyjede ten a ten vlak a co poveze. Po válce se dozvěděla, že vlastně byla v odboji.“ Přátelství s panem Brzobohatým, partyzánem ze strojírny, jí pomohlo o 24 let později při záchraně syna z vězení.

Dětská léta prožil Vladimír Buček společně se starší sestrou v brněnském bytě na křižovatce ulic Dornych, Plotní a Přízova, kde dnes stojí nákupní centrum Vaňkovka. Díky otcově profesi našel už v raném mládí zálibu ve fotografování. „Otec mi dal můj první fotoaparát, Flexaretu, a pomohl mi udělat si fotokomoru se dvěma zvětšováky. Fotil jsem už na škole různé výlety, sousedkám děti, ale největším hitem byly barevné fotky Vinetoua a Old Shatterhanda, které jsem ofotil z časopisů a pak namnožil.“ Logicky toužil po tom vyučit se fotografem, ale tehdejší podmínky mu nepřály. Na obor fotograf brali přednostně studenty se sníženou pracovní schopností, kdy počet žadatelů navíc daleko přesahoval kapacitu oboru. Vyučil se tedy kuchařem v učňovském středisku v budově bývalého hotelu Padowetz. Do období učení však zasáhly události roku 1968.

 

Tanky u nádraží

V době letních prázdnin trávil hodně času doma. Plotní ulice byla dlážděná kostkami, takže na hluk projíždějících vozidel byli doma zvyklí. Občasný konvoj tanků, které vagónovali na nedalekém Rosickém nádraží, skýtal v dětství atraktivní podívanou. Ale v noci na 21. srpna 1968 to probíhalo jinak. „Spal jsem a slyším nějaký rachot. Říkám si, že zase jedou tanky. Šel jsem k oknu a vidím, že jedou po Dornychu rovně, ale Rosické je napravo. Mají nějaké bílé přilby, tak to nejsou naši. Taky některé vozy měly ty bílé pruhy. Ráno jsem si pustil rádio a poslouchal zprávy: ‚Neodcházejte od přijímačů, budeme vysílat důležité zprávy!‘ Tak jsem zjistil, že jsme byli okupovaní.“

Matka reagovala rychle, do práce nedojela, a hned jak se vrátila domů, jej poslala s kamarádem nakupovat jídlo. „Dala se sousedkou dohromady všechny peníze, co doma byly, na stůl, do ruky tašky a ať jdeme nakupovat, dokud tam vůbec něco je. Pak mě nenapadlo nic lepšího než chytnout fotoaparát a mazal jsem do města.“ V prostoru před hlavním nádražím se snažil zachytit vojáky na tancích z bezprostřední blízkosti. Další snímky pořídil na Malinovského náměstí a na dnešním Moravském náměstí. Na dvou místech byl svědkem střelby. „Když jsem se přesunul na náměstí Rudé armády, dnes Moravské, tam byly redakce novin taky obsazené. Nafotil jsem, co se dalo, a zažil jsem tam další střelbu. To hvízdaly ty kulky. To byl teda nepříjemný pocit, když je slyšíte, a viděl jsem i kam dopadly. Na schodech bývalé Univerzitní knihovny jsou dodneška důlky po těch kulkách. Motal jsem se tam, ale asi jsem měl štěstí. Pak jsem zjistil, že další film nikde nekoupím a šel jsem domů to vyvolat.“ Pořízené snímky šel na matčinu radu nabídnout do redakce Rovnosti. Ve vydání novin ze dne 24. srpna byly dva z nich otištěny.

Atmosféra města se začínala razantně měnit. „Rusáci hlídkovali, jezdili po ulicích a někteří lidi schválně sundavali názvy ulic a čísla. Hlídali vlakové tratě. Pak hlídkovali i naši vojáci a policisté. To byl takový blbý pocit. Na třídě Vítězství byly výlohy plné karikatur. My jsme se tam chodili bavit, tam bylo na co se dívat.“ Od souseda, který sloužil na brněnském letišti v době okupace, se později dozvěděl, jak probíhalo obsazení Brna. „V tu noc sovětské letadlo hlásilo na letišti potíže a nouzové přistání. Odtud vyskákali ruští vojáci, ozbrojení. Věděli okamžitě, kam mají vlítnout, obsadili naváděcí budovu a tam si dali svoje navigátory, aby naváděli svoje letadla. Ostatní vojáci věděli, kde jsou sklady, zbraně, jak vypadají budovy, věděli jména velitelů, všechno. To bylo tak rychlé, že se nikdo ani nezmohl na odpor.“

 

Schytal jsem dvě a jeli jsme na Bohunice

Záliba ve fotografování jej o prázdninách následujícího roku zavedla přímo do centra protestů proti okupantům. K vyvolání snímků pořízených v srpnu 1969 se však nikdy nedostal.

„Chodil jsem na praxi do Padovce do restaurace, a když jsme okolo třinácté hodiny končili, vyšel jsem ven a vidím, jak přes Masarykovu ulici jdou vojáci v maskáčích. Tak jsem mazal domů, chytl jsem fotoaparát a vrátil se do centra. Šel jsem Masarykovou, pak k Zelnému trhu a tam si říkám, co se to tady děje. Viděl jsem obrněný transportér, lidi se tlačili kolem a bušili do něj. Snažili se utrhnout anténu. Nějaký chlap měl v ruce cihlu a snažil se mu rozbít zadní svítilnu.“ V horní části náměstí byla postavena barikáda a přes Radnickou ulici přicházeli v rojnici policisté. Vyrazili s obušky proti davu, odkud někdo házel kamením. „Proběhli kolem mě a dobouchali mě tak, že mi foťák spadl na zem. Snažil jsem se utéct, ale už jsem byl v obklíčení a chytli mě. Fotoaparát mi vzali. Drželi nás u radnice a pak nás vzali na oddělení Veřejné bezpečnosti na Běhounskou. Těch lidí tam bylo víc, někteří byli zranění. Nevěděli jsme, co se bude dít. Nahnali nás uličkou z policajtů s pendreky do autobusu. Kdo spadl, toho na zemi domlátili. Já jsem schytal dvě a jeli jsme na Bohunice.“

Nafocený film schovával u sebe, ale při příjezdu do věznice mu byl během přijímací procedury zabaven. „Napadlo mě, že jsem mohl ten film osvítit a zabránit tak, aby někoho dostali díky těm fotkám. Mohl jsem někoho dostat do průseru. Ten film byl potom předán na Kounicovu, kde ho vyvolali, takže fotky byly na světě, ale kde skončily, to nevím.“ První dny byly v přeplněné cele společně s dalšími čtyřiceti zadrženými náročné. „Ta věznice byla v té době úplně přeplněná, vyšetřovatelé dělali nonstop. Výslechy byly v noci a to na mě teda zapůsobilo i jako na chlapa. Otevřely se třeba dveře cely, rachot, řvaní a vhodili dovnitř člověka v bezvědomí, zakrváceného, domláceného. Tak to chodilo celou noc. Ti bachaři nevěděli, co kdo udělal, nebo neudělal. Musím říct, že naši čeští lidi se chovali hrozně. Kdo se tam dostal, byl pro ně prostě hajzl.“

V cele bohunické věznice strávil tři týdny. Potkal zde kolegu z otcovy práce, který byl zatčen za nadávky, které křičel, když viděl brutální postup proti protestujícím. U výslechu byl Vladimír Buček nařčen, že házel proti policistům kameny, čemuž se bránil. Snažil se využít toho, že s ním byl ve městě v tu dobu kamarád, který ušel zatčení a mohl jeho chování dosvědčit. Mezitím se rodiče snažili zjistit, co je se synem. Matka využila dřívější známosti z odboje a domohla se rychlého propuštění syna. Z vězení se dostal na příslib rodičů, že se dostaví k soudnímu přelíčení.

 

Zproštění viny

Vladimír Buček byl obviněn ze dvou trestných činů – neuposlechnutí výzvy veřejného činitele a bránění výkonu pravomoci veřejného činitele. Prokurátor trval na exemplárním potrestání, ale přidělená advokátka dokázala logicky argumentovat ve prospěch obviněného. Dokázala, že výzvy k rozchodu demonstrantů byly oznamovány až po jeho zatčení a také že byl ve městě za účelem dokumentování protestů, nikoli jako aktivní demonstrant. Její obhajobu potvrzovalo svědectví kamaráda, který byl v centru města společně s obžalovaným. Soud rozhodl o zproštění viny. „V té době to byla dost rarita, každý dostal něco, aspoň podmínku. Ten pan Audi, tátův kolega, dostal... Tak já jsem z toho vybruslil. Ale mrzí mě, že ty fotky nemám. Taky ten zabavený fotoaparát už jsem samozřejmě nikdy neviděl.“

V průběhu normalizace byla vždy rodina s blížícím se výročím okupace policií varována, aby se syn nepokoušel do ničeho zapojovat. Vladimír Buček k tomuto období ještě dodává: „Jednou byla v televizi přehlídka k výročí osvobození, velel tomu Dzúr [tehdejší ministr obrany]. Večer jsem na rádiu Svobodná Evropa slyšel reportáž o té vojenské přehlídce v Praze, kde komentovali to, že nebylo připomenuto, že nás kromě Rudé armády osvobodili také spojenci. Že by se také slušelo zmínit tyto vojáky a položit jim něco. Tak jsem si uvědomil, jak nám vymývali mozky. Pořád nás něčím krmili, holt byla taková doba.“

 

Kuchařem pro rekreanty ministerstva vnitra

Vojenskou službu strávil jako kuchař v Kroměříži v Žižkových kasárnách, ale vzpomínky na ni má spojené více než s kuchyní s všudypřítomnou buzerací. „To byl svým způsobem kriminál než vojna. Napůl šaškárna a napůl buzerace.“ Po vojně pracoval v restauraci U Jakuba vedle divadla Večerní Brno. Provoz restaurace a vinárny však znamenal práci do pozdních hodin. Proto jej zaujala nabídka vařit v Krkonoších na rekreačním středisku Federálního ministerstva vnitra Praha, kam nastoupil v roce 1975. „Já jsem byl v kuchyni, žena tam dělala pokojskou, dostali jsme tam služební byt. I pro dceru to tam bylo dobré. Ale byla to dřina, protože tam byla sezóna celoročně, žádné volno.“

V Krkonoších se rodina rozrostla ještě o syna. Dohromady zde strávili šest let, než se vrátili zpátky do Brna. Strávníci rekreačního střediska tvořili pestrou paletu, jezdil sem ministr vnitra Obzina, hudba či letka ministerstva vnitra, prezidentská kancelář nebo děti sovětských důstojníků. „To se člověk někdy dovídal věci, ale nevěděl jsem, jestli se to zakládá na pravdě. Jednou tam spali tři letci a měli cvičení s horskou službou. Večer se opili a říkali, ať pan Husák radši drží hubu, že mu nemohou zapomenout, že obětoval nějaké letce k tomu, aby se zbavil manželky. Jak byla ta havárka, co při ní jeho žena zahynula. Měli za to, že to bylo narafičené a odnesli to ti letci. Nedlouho nato spadli s nějakým vrtulníkem i oni. Tak co si o tom má člověk myslet, to nevím.“ 

 

V uniformě příslušníka Veřejné bezpečnosti

V roce 1981 se Vladimíru Bučkovi naskytla příležitost jít opět do Brna vést jako šéfkuchař jídelnu Krajské správy SNB na Leninově ulici. Provoz jídelny zajišťoval obědy i pro další pracoviště, takže se běžně vydávalo až 1100 jídel denně. Po uzavření jídelny v roce 1990 vypomáhal manželce v několika restauračních provozech. Po 25 letech v kuchařském oboru se však rozhodl s vařením skončit a v roce 1993 nastoupil jako řidič autobusu u Dopravního podniku města Brna. V této profesi zůstal dalších 23 let až do důchodu. Zálibu v řízení uplatnil také jako instruktor autoškoly nebo jako traťový komisař na motocyklových závodech. V současnosti je v penzi, ale věnuje se mnoha koníčkům. Mezi časově a sběratelsky náročnější zájmy patří jeho členství v Policejní historické společnosti, která se věnuje rekonstrukci policejních vozů, vybavení a uniforem z období 1945-1989.