Jan Bugel

„Když ta větev velká mi spadla na ruku. No a ruka nevydržela, že jo. (A co jste dělal?) Pak mě odvezli na ošetřovnu, tam jsem ležel tři dni. (A kdo vás odvezl?) Sanitáři. (A stalo se to na Strečně nebo kde? Kde se to stalo?) U Mikuláše (u Liptovského Mikuláše, severně u hranic Slovenska, pozn. autora) u hájovny. (Ta větev spadla, protože na ni někdo vystřelil?) Dělostřelecká palba. Tak mě odvezli, tedy odnesli na nosítkách. A dělali mi to při paměti (při vědomí, pozn. autora). Akorát že jsem měl v sobě nějakou vodku. Nalili ji do mě, aby byl člověk blbej. Aby to tak nebolelo.“

„(Bylo by možné, abyste řekl nějaké poselství pro budoucí generace? Něco, co byste chtěl vzkázat lidem, kteří si tuto nahrávku jednou pustí, zhlédnou tuto krátkou videoukázku?) Poselství takové: Že by měli mít mladí lidé elán, stát za sebou. Ne prodat, co se dá. Vlastenectví jim chybí! Mladým lidem! Jak může být vlastenec, když je honba za penězi. Já vezmu příklad. V Liberci a v pohraničí vůbec, je tomu dva roky, co prostě mladí lidé žádali, aby mohli do Německa z toho důvodu, že třeba jeho děda byl Němec, tak se vrátí tam. Ale narodil se v Česku! Tak jak může být takový člověk vlastencem! (Pamětník naráží na ekonomickou emigraci mladých lidí do Německa - pozn. autora.) (Jak se to dá změnit, aby se současné generace staly vlastenečtější? Co byste doporučil?) To v první řadě záleží na rodičích, na výchově doma. A v druhé řadě ve škole. Učitelé. Aby sami měli zájem, pak se jim to říká dobře. Jestli zájem nemají, zajímají se, jen kolik dostanou peněz, no tak to pak takhle vypadá. (A co to je vlastenectví?) Vlastenectví je – mít člověka rád, toho, odkud pochází. Nesmí ho podvádět, neměl by ho podvádět. Jednat s ním, když je na výši, a když vidí, že prostě ten člověk nemá, tak aby ho poučil, aby mu to řekl.“

„‚Touto polní cestou půjdete do lesa. Přijdete k velkému bunkru a tam se ohlásíte a to, co vezete, tam složíte.‘ Dal mi to do obálky, zapečetil a šmytec, já to dal do kapsy a hotovo. Přijeli jsme o půlnoci. Byli tam akorát dva vojáci. ‚Stát!‘ Tak jsme stáli. ‚Heslo!‘ Já povídám: ‚Jaké heslo?‘ Vozka mi říká: ‚To bude asi zřejmě to, co ti říkali dole v Banské Bystrici.‘ Já povídám: ‚Mor ho!‘ Bylo to ono. ‚Tak pojďte dál.‘ No, složili jsme. To byly veškeré sklady vyvezený z Banské Bystrice do toho bunkru. Tam to hlídali důstojníci, ne vojáci, ale důstojníci, to byli oficíři, všechno ze zálohy.

„Prostě je útok. A tak se čistěj zákopy. Přijdete tam a říká vám voják: ‚Nestřílej, já jsem Polák! Nestřílej, já jsem Polák!‘ Já povídám: ‚Když jsi Polák, tak co tu děláš? Máš být v Polsku! A ne v Československé republice!‘ Prásk, prásk a hotovo. Co jiného. Kdyby on byl v mé situaci, tak to udělá také tak.“

„Když jsme přijeli do Jihlavy, zase do takového dřevěného baráku. Výhoda tam byla, že prostě tam bylo WC. Už byla kultura. Nějak. Když jsme chodili po lese, tak tam nebyla kultura. (Jaká kultura?) Nó! Když se vám chtělo na velkou, tak jste se opřel o buk, posbíral listí a utřel si zadek.“

„Němci to uměli, protože měli zkušenosti z Ruska. My jsme byli nezkušení, učili jsme se tak, že nám pouštěli ve výcvikovém středisku film. Oni to uměli ve skutečnosti, my jen z filmu. Něco za sebou měli. To jsou velké rozdíly - když má praxi, nebo když to vidím na plátně a pak jdu. Dostanu dvě stě gramů vodky, nesnídal, ‚davaj perjod‘, a musel! Protože souseda jsem bránil, on mě taky, prostě jeden druhého hlídal. A když byl útok, tak to už nešlo hlídat. Co viděl, keř se hnul, tak se střílelo, protože Němci byli všude.“

„Druhý den si mě zavolal Badík (jeho velitel, podplukovník slovenské armády v Banské Bystrici, pozn. autora) a povídá: ‚Tak vojáku! Chceš na frontu, nebo na dovolenou?‘ Já mu na to povídám: ‚Pane podplukovníku, bude lepší, když půjdu na dovolenou.‘ ‚A kolik máte dovolené?‘ Já mu povídám: ‚Já jsem se na to díval, tak mám deset dnů.‘ ‚Máte to u sebe?‘ ‚Mám!‘ Tak jsem to vyndal, to byl takový sešit, kam se psala dovolená. A dokonce aj nějaké povídání, co můžeš a nemůžeš a tak dále. Šel jsem k výkoňákovi a říkám mu, že jdu na dovolenou. Povídá: ‚Hele, nevím, až se budeš vracet, jestli tu bude nebo ne…‘“

„(Máte pocit, že nový režim - po roce 1989 - je lepší, nebo horší než za komunistů?) Horší! Za komunistů byli bezdomovci?! Změna byla zapotřebí, to je jasný. Ale ne takováhle! Čím větší funkcionář, tím větší zloděj!“

„Za dva dny byl nástup, no a teď tam nějakej plukovník promluvil a říká, že všichni půjdeme do Itálie. Jenomže tam vystoupili dva četaři. Měli samopaly na krku, ruský s bubínkem. A říkají: ‚Nikam nepůjdeme! My všichni chceme na východní frontu!‘ A v noci toho 29. srpna 1944 bylo vyhlášené Slovenské národní povstání.“

„(Co jste říkal o novém režimu, o komunismu?) No tak jsem to bral jako každej. Byla práce, byly peníze, nebyli bezdomovci, jako jsou teď, byli lidi chudí. Tak asi takhle, všichni skorem stejný. A dnes je vrchnost, střední a chudoba. (A co jste si o něm říkal, co jste si od něj sliboval?) Souhlasil jsem s ním, nebudu říkat, ale souhlasil jsem. Tak jako většina lidí. Nesmíte zapomenout, že když je člověk chudej a má se líp, tak souhlasí s tím, kde se máte dobře, ne s tím, kde se máte špatně, kde vás okrádají, to se mi stalo v devadesátých letech.“

„(Ono se říká, že často docházelo ke znásilňování...) No tak týlová služba. Ale zásobování nebylo, odkud? (Ne zásobování, ale znásilňování žen!) Jó, to neznám. U nás to nebylo. My jsme na to neměli čas. Já jsem vám říkal: Davaj perjod. Za rodinu, za Stalina! Co se smějete? (Ne, ne. Já se nesměju. Ono se v tom smyslu mluví o sovětských vojácích…) O sovětských vojácích. Voják je každý stejný! Jestli sovětskej, českej, německej nebo anglickej, to je stejný. (Sovětští vojáci prý hodně znásilňovali.) Každý jsme nějakej.“

„(Střílel jste proti člověku?) No, tak takhle. Učil jsem se střílet! (A střílel jste na člověka?) No střílel. Musel! Když je nepřítel, vidíte ho z dálky, já jsem měl čiperku, tak jsem se podíval, co je to zač. No a když jsem viděl, že za ním jdou další, tak nic jiného člověku nezbývá než sáhnout na kohoutek, protože když nesáhnu já, tak sáhne on.“