The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Buk (* 1960)

• narodil se 21. června 1960 v Lounech

• v 13 letech byl vyloučen z Pionýra

• v 18 letech se nechal pokřtít a podepsal Chartu 77, následovaly výslechy a drobné perzekuce

• v té době si s kamarády pronajali starou faru v Robči nedaleko Štětí a žili v komunitě

• od roku 1979 pracoval v Praze jako kameník

• v Praze nemohl sehnat byt, a tak bydlel několik let v nelegálně „zasquatovaném“ bytě

• v květnu roku 1989 emigroval do Rakouska

• po roce se vrátil a stal se živnostníkem

Hippiš

Zdeňkovi bylo osm let, když vylekaně pozoroval sovětské tanky, jak v srpnu 1968 projíždějí městem. „To nás okupují Rusové,“ říkali mu rodiče a Zdeněk měl strach. O pár let později ho vyhodili z Pionýra – byl prý málo vzorný. Začal se učit na zámečníka, ale více než zámečníkem chtěl být hlavně svůj. Chtěl mít vlastní názor.

Tušil, že každého člověka manipuluje ideologie, a to se mu nelíbilo. Dospíval. Začal chodit do hospod a na koncerty, měl rád alkohol, dívky i lehké drogy a nechal si narůst dlouhé vlasy, které mu doma maminka trpělivě splétala do copánků. „Já jsem hippiš, nemám rád násilí,“ prohlašoval hrdě, když kráčel s modrou knížkou na psychiatrii, aby nemusel na vojnu. V té době už žil pouze s maminkou – otec u nich nebydlel a se synem se nestýkal. Zdeněk byl pro něj ztracená existence.

V 18 letech musel nastoupit na praxi do dílny, ale zámečničina mu už „absolutně lezla krkem“. Cítil se monotónní prací svázaný, a tak se zeptal dílenského lékaře, zda by mu nenapsal posudek, díky kterému by mohl z dílen odejít. Laskavý doktor mu kupodivu vyhověl. Napsal, že Zdeněk Buk ze zdravotních důvodů zámečníka dělat nemůže, a tak ho z dílen propustili, jak si přál.

Tehdy si nechal narůst vousy. A už v 18 letech také podepsal Chartu, kterou mu k podpisu nabídli kamarádi. Prohlášení mu přišlo dobře napsané a souhlasil s ním. Následků se nebál, byl mladý a neměl rodinu. Začala ho vyslýchat Státní bezpečnost (StB) a zkušenější kamarádi mu dávali rady, jak se na výsleších chovat, co říkat a co ne. Estébáci tlačili i na Zdeňkovu maminku, aby syna „zpracovala“, ale ona držela s ním – podporovala ho, ačkoliv sama Chartu nepodepsala.

Zdeněk se začal v undergroundovém světě více angažovat. Rozvážel informace o Chartě a distribuoval podpisové akce, například petici za propuštění Dany Němcové z vězení. V té době už bydlel na faře.

Pokřtěný

Fara se nacházela v Robči nedaleko Úštěka. Pronajali si ji manželé Princovi přes svého známého faráře. Žila zde komunita asi osmi lidí. Společně vařili, hráli fotbal, ping pong, divadlo, pili pivo a opravovali faru. Dospívající Zdeněk měl vlastní pokoj, a aby mohl přispívat na bydlení a na jídlo, pracoval ve Štětí jako natěrač. „Chtěl jsem být svobodnej. Dělat to, co mě baví, a to bylo žít ve společenství lidí,“ vzpomíná Zdeněk.

Společenství lidí, to se na faře rozrůstalo zejména o víkendech. Přijížděly máničky z okolí, máničky z Prahy, věřící, nevěřící, umělci, chartisti. Zdeněk vzpomíná na Ivana Martina Jirouse a Danu Němcovou. Také na dům v Řepčicích, na Charlieho Soukupa, Jaroslava Neduhu a na Sváťu Karáska. Dále také na Sváťovo pečlivě udržované pole plné heřmánku a jitrocele, které s kamarády sklízeli, třídili a sušili. „Byla to hotová manufaktura,“ směje se Zdeněk, „A Sváťa nám k tomu hrál na kytaru. Ty jeho krásný písničky. To byl duchovní táta undergroundu, úžasný člověk, andělská bytost!“

V té době Zdeněk četl mnoho náboženských knížek, učil se katechismus a připravoval se na křest. Nepocházel sice z věřící rodiny, ale víra se k němu dostala přes lidi, se kterými se stýkal. Bílina, Duchcov, Libčeves, Praha. Tam všude znal faráře, u kterých občas přespával – zejména vzpomíná na Josefa Kordíka, bývalého jezuitu, který byl pro něj svou pracovitostí velkým příkladem. Zdeňka pokřtil právě on. „Mě oslovil jeho příklad. Taková ta krása, duchovno, něco jinýho, než je tady to, co vidím kolem sebe.“ Zdeněk se najednou začal od svých kamarádů vzdalovat, z hippiše se stával křesťanem. „Lidská práva a Charta byly pro mě málo, až náboženství mi poskytlo naplnění. Těm máničkám, mým kamarádům, se to nelíbilo. Říkali, že jsem se změnil, že jsem někdo jinej, prý co to vytvářim za blbosti. Asi měli pravdu, nevím, ale já jsem tomu věřil, našel jsem se v tom.“

Bukovi nic neprodávejte

Od kamarádů z fary se odstěhoval. Musel, jelikož jejich vztahy se vyhrotily poté, co upozornil na manželskou nevěru uvnitř společenství a komunita ho prý nazvala příživníkem. Na doporučení kamaráda, patera Františka Hochmana, odešel do Prahy a přihlásil se na kamenosochařinu na Smíchově. Bylo zde zaměstnáno mnoho režimu nepřizpůsobivých lidí, Zdeněk sem dobře zapadl.

Nejdříve pracoval s jednou partou v Národním divadle, ale s jejími členy si tolik nerozuměl, protože vysedávali neustále po hospodách, což nevyhovovalo Zdeňkovu náboženskému přesvědčení. A tak ho přeřadili na tzv. dvoreček – ale to, co měl být pro Zdeňka trest, byla ve skutečnosti odměna. Na dvorečku si tesal v klidu do kamene a s tvořivou prací byl spokojený. Na mše chodil k Františku Hochmanovi do bytu na Letné. Scházeli se zde především Hochmanovi známí, jezuiti a jeho matka.

Někdy u Hochmanů strávil i noc. Patrně kvůli podpisu Charty se totiž Zdeňkovi nikdy nepodařilo sehnat byt. Zpočátku přespával na ubytovnách nebo u kamarádů na kolejích či v malířském ateliéru. Až po nějaké době se na něj trochu usmálo štěstí.

Tomu člověku, co mu to poradil, se říkalo Šálek. Pocházel z Ústí a přebýval v Nuslích, a to v bytě, který se mu podařilo získat až příznačně jednoduše: vytipoval si neobydlený byt, odvrtal zámek, vyrazil dveře, namontoval svůj zámek a bydlel. Zdeňkovi poradil, ať udělá to samé, že je vedle ještě jeden takový neobydlený byt. Zdeněk s kamarádem tedy vzali vrtačku a byt osídlili. Najednou měli kam složit hlavu a šlo to bez problémů. S přestávkami žili v „zasquatovaném“ bytě téměř pět let. Problémy se sousedy nebyly. „Tenkrát to tak fungovalo, dnes by to nešlo,“ směje se Zdeněk.

Ale Praha pro Zdeňka nebyla. Potřeboval ze sebe město setřást, a tak si vždy ve čtvrtek sbalil batoh a ujížděl směr rodné Louny nebo ještě dál na sever. „Jezdil jsem po kamarádech. Život byl jednodušší. Stačilo vám pár korun a byl jste svobodnej.“ Zdeňka to na sever táhlo čím dál víc, a tak se rozhodl, že si zde koupí dům. Vyhlídl si krásnou vilku v Lounech s rokokovou šištičkou, na kterou mu díky její historické hodnotě měli přispět velkou měrou památkáři. Vše šlo podezřele hladce, schylovalo se k podpisu smlouvy, když vtom za předsedou národního výborů přišli estébáci. „Hele, Bukovi nic neprodávejte, budou se sem sjíždět chartisti z Prahy, bude tady problém,“ prohlásil důrazně příslušník StB. A tak z prodeje nebylo nic. 

Nakonec si s kamarádem Planičkou vytipovali další dům. Už se ale poučili, a tak dům na sebe kupoval právě kamarád Planička. Najednou šlo všechno bez problémů a Zdeněk se mohl přestěhovat na Lounsko.

V pasti

Cestu ke svobodě nastoupil Zdeněk na jaře roku 1989. U piva se vyhecovali s kamarádem a rozhodli se, že emigrují do Rakouska. Možná by to byly plané řeči, kdyby si pro Zdeňka nepřijela StB. Zatkli ho na pohřbu jeho otčíma – preventivně, aby se nemohl účastnit demonstrací v Praze. Na cele ho nemohli sice držet déle než 48 hodin, ale když ho po dvou dnech pustili, estébák Havelka s ním zašel na oběd a poté Zdeňka opět zavedl do cely na další dva dny. „Ten Havelka mi otravoval život výslechama a navíc pořád chodil za mou mámou a vyhrožoval jí,“ vzpomíná Zdeněk, pro kterého bylo toto zatčení poslední kapkou.

Rozhodl se, že plány na emigraci definitivně přetaví v realitu. Režim mu v tom bránit rozhodně nehodlal. Zmíněný estébák Havelka mu k emigraci řekl: „Buk, když teda jedete do toho Rakouska, běda, jestli to odmítnete. Přivezem vás k hranicím a kopnem do prdele.“

Problém s vycestováním měl ale Zdeňkův kamarád Milan – jelikož ten Chartu nepodepsal, útěk ze země by mu neprošel tak snadno. Zdeněk tedy zavedl kamaráda do Ječné ulice k Daně Němcové, aby zde Chartu podepsal. „Doufám, že to ten tvůj kamarád nepodepisuje z toho důvodu, že to zneužije a vycestuje,“ ptali se jich během podpisu. Oba zapírali a v květnu emigrovali.

„Asi to nebyl ten správnej okamžik, kdy emigrovat,“ přemítá Zdeněk, „ale mnoho cest směřuje k jednomu, k dobrému. Člověk vyzkouší leccos, a jestli zmoudří, bylo to dobrý.“

V Rakousku dostali politický azyl. Německy neuměli. Nějaký čas strávili v uprchlickém táboře Traiskirchen. Zdeněk tam namísto svobody získal lehkou formu žloutenky. Vzpomíná na nespočet národností, které se v táboře potkávaly, uprchlík na uprchlíkovi.

Po nějaké době jim dali kapesné, asi 400 šilinků na měsíc, a ubytovali je v penzionu mezi rakouskými lesy. Do vesnice to měli tři kilometry – a kamkoliv jinam to bylo daleko. Zdeněk začal „mít ponorku“ a opět se cítil svázaný. Pracoval tedy alespoň načerno ve fabrice, kde se vyráběly bedýnky na ovoce, aby mohl posílat domů něco na přilepšenou. „Dával jsem to do těch strojů a nestíhal jsem to. Takováhle práce pro mě není, já mám rád kreativní práci, já nejsem žádnej robot.“ 

Zdeněk litoval, že vůbec kdy odjel. Litoval, že nepracuje ve svém oboru. V penzionu bydlel rok, pak se zajel podívat do Čech a už v rodné zemi zůstal.

Rebel

Po sametové revoluci se mnoho věcí změnilo. Zdeněk se přestal setkávat s křesťanskou komunitou a jeho život dostal nový směr. Začal se živit jako živnostník – kamenosochař. Bydlel s přítelkyní na sídlišti v Lounech a z práce chodil pozdě domů. Práce ho sice naplňovala, ale kšeftů moc nebylo a pracoval hodně pod cenou. Ale vypracoval se. Dům si postavil z velké části vlastníma rukama.

Vypadá to, že Zdeněk je i dnes rebelem, ale zase trochu jinak. Rebeluje proti Chartě – říká, že dnes už by Chartu nepodepsal. „Kdybych věděl, kdo za tím stojí, kdo to financuje, že to všechno bylo jenom divadlo… V dnešní době bych to určitě neudělal, já chci být sám sebou.“ A rebeluje také proti křesťanství – říká, že náboženství je instituce, se kterou nechce mít nic společného, ačkoliv se v ní prý pohybuje i mnoho dobrých lidí.

Zdeňka v současnosti naplňuje především tvořivá práce s kamenem a zajímá se o zdravou výživu a „duální harmonii“. Současný člověk prý totiž potřebuje především poznat sebe sama.

„Kdy bylo líp,“ ptám se Zdeňka, „po revoluci, nebo před ní?“

„Mně se tamta doba líbila víc, samozřejmě, protože jsem byl mladej a koukal jsem na to jinejma očima. Teď je sice zdánlivá svoboda, ale jenom zdánlivá, protože je tu zase západní kultura a konzumní společnost bez lásky a víry.“

„A cítíte se méně svobodný dnes než za komunismu?“

„Já se necejtim nesvobodnej, já se cejtim svobodnej. Zrovna jak jsem se cejtil za komunismu. Zrovna tak. Za tím, že bych byl nespokojenej, bych musel hledat příčinu v sobě.“